Když mně bylo šestnáct… ... vlastně šestnáct a půl. Psal se rok 1968. Bydleli jsme v Ostravě. Dokončoval jsem praxi na Dole Dukla. Ještě týden a začne mi poslední rok studia na tříletém gymnáziu důlní elektroniky. Obor mi určila základní škola proti mé vůli. Já jsem chtěl spíše jít na uměleckou průmyslovku nebo na restaurátora. Ale bydleli jsme v hornické oblasti, doly potřebovaly mladé kádry. Otec byl právníkem a děti inteligence nesměly na vyšší studia. Dnes – 21. srpna 1968 – mě v 5 hodin ráno nevzbudila maminka, ale stíhačky. Přelétaly jako křiklaví ptáci celou cestu do práce a rušily jinak klidné ráno. Nevěstilo to nic dobrého. V práci jsem se dozvěděl, že nás obsadili naši přátelé – ze Svazu sovětských socialistických republik a paktu Varšavské smlouvy. Maminka mezitím poslouchala rozhlas. Místo obvyklé hudby a časového signálu – vystrašený hlas: „Jsme okupovaní – před rozhlasem se střílí – Sovětský svaz a pakt Varšavské smlouvy obsazuje naši zemi – z okna vidíme přijíždějící tanky – zbraně namířené do pražských ulic – nikdo nechápe proč??? Mysleli jsme, že vysílají nějakou rozhlasovou hru… Ale tak brzo ráno? Snažíme se telefonicky spojit s přáteli. Marně. Spojení je přerušeno. Zbývá jen poslouchat rozhlas, který se dosud nepodařilo okupantům obsadit. V práci se nepracuje, jen diskutuje – dohaduje. My mladší nechápeme vůbec nic. Starší už měli své zkušenosti s obsazením Hitlerem v roce 1938. Chtějí jednat – něco dělat – vzbouřit se – pomoci – každý, jak se dá.  Otec, právník – politicky činný v komisi pro ochranu občanských a lidských práv, maminka hlasatelka a reportérka v televizi. Já spěchám do ulic. Musím se přece jen dozvědět, co se stalo - nedočkám se – ani nevím, kdy a kde se navečer sejdu s rodiči. Věděl jsem, že se od Pražského jara otevřeně bojuje proti dvacetiletému sovětskému útlaku. Konečně se večer scházíme. Šokovaní, vyplašení, bez chuti k jídlu – šťastní, že jsme spolu. Tak prožíváme celý týden, o kterém maminka prohlásila, že byl nejhezčí za celý její život. Proč? Protože mohla otevřeně říkat pravdu. Dříve ji psala nebo říkala jen mezi řádky. Teď se nebála. Vysílala ilegálně z přenosového vozu ze sklepa, skladišť, restaurací – protože televize byla obsazena. Tatínek zasedal v komisích. V rádiu se hraje hudba. Já s jinými sundáváme štíty a nápisy ulic, aby Rusové bloudili. Projíždějí se provokativně v tancích ulicemi. Denně mě ráno maminka objímá se slzami v očích. Doufáme, že se večer sejdeme. „Přátelé“ se přece nestřílejí při pozdravu. Některé tanky zastavují, zvědaví vojáci se rozhlížejí, nechápou kde jsou, nechápou proč. Vysvětluji jim svou školní ruštinou a s pomocí otce, ať se seberou a jedou domů. Mají namířené samopaly přímo proti mému srdci. Ale já se nebojím, vždyť jde asi o nedorozumění. Avšak opak se stal pravdou... Kluk vedle mne si chtěl vyfotit tanky – a začala střelba. Viděl jsem jen prach a kouř a někdo do mne vrazil a všichni se dali na útěk. Tak jsem se jich začal opravdu bát. Sověti byli všude. Měli hlídky rozestavěné u všech veřejných budov, u všech závodů, i u naší školy. Jezdili po ulicích s bajonety namířenými proti lidem. Zastavovali auta, autobusy, chodce, prohlíželi vše a každého. Jezdili vždy po dvou v tramvaji a ve vlacích, vždy se zbraní připravenou ke střelbě – dle rozkazu. Bydleli jsme nedaleko kasáren, obklíčených ostře ozbrojenými sovětskými hlídkami. Naši čeští vojáci seděli zamčeni za drátěným plotem – beze zbraní. Mnozí z nich plakali. Smutný boj s holýma rukama. Měl jsem mnoho přátel. Dříve jsme se scházeli, abychom si přehrávali gramofonové desky. Dostal jsem právě nový gramofon – po známosti – pod pultem. Byli jsme pro něj až v Karviné. Ale tehdy nás přestalo bavit všechno. Seděli jsme jen u rádia, které se zase vysílalo a žili v napětí, jak vše dopadne. Báli jsme se usnout, aby nás Sověti nepřepadli v noci v bytě. Vždyť maminka stále vysílala v televizi a měli jsme strach, zda se vůbec vrátí domů. Konečně přišla. Vytáhla alba a začala z nich vytrhávat některé fotografie. „Ty to myslíš vážně?“ – ptal se tatínek.  Dnes jsme zase vysílali z televizní budovy. Televize podepsala deset bodů, ten desátý zněl – Zákaz používat slovo OKUPACE. Odmítla jsem některé zprávy číst. Lhát už nebudu. Rodinná porada. Co dělat? To bude zase dalších x let poroby? Boj je prohraný – marný. Máme známé ve Švédsku. „Dovedl by ses vzdát tady toho všeho?“ ptají se naši. Uvažovali jsme. Chystá se jakási výstava českých malířů v Rakousku. Pokusíme se zařídit, abys ji jel instalovat s tatínkem. Vyžadovalo to hodně diplomacie. Tatínkovi se podařilo příští den vyřídit povolení k výjezdu, souhlas StB. Maminka vyřizovala mé volno ve škole. Ředitel se zdráhal. „Prázdniny hned na počátku školního roku? A za hranice?“ V ředitelně hlídá sovětský voják se samopalem a tváří se nesouhlasně, jako by rozuměl. Další vojáci stojí na chodbě, hlídky u tanku před školou. Budou nás sledovat? Co všechno vzít do nově koupených kufrů a aktovek? České peníze nic venku neznamenají. Zlato není k dostání ani ve starožitnictví. Jedeme-li do Švédska, musíme mít slovník. Koupili jsme si tři švédsko-české. Česko-švédské bohužel ještě nebyly vydány. Z vkladní knížky je možno vybrat jen dva tisíce korun denně. A dnů je málo. Strýc Milan nám půjčuje šest tisíc korun a dostává vázaný vklad s plnou mocí. Doufám, že nebude mít potíže po našem výjezdu peníze vybrat. Než nám vše zkonfiskují, než se to dovědí. Tak máme peníze na cestu a tatínek kupuje jízdenky do Švédska. Tajně, u dobrého známého, aby se to nerozkřiklo. Maminka letí do Prahy na rakouskou ambasádu pro vízum. Fronta budoucích emigrantů je tři sta metrů dlouhá a ve čtyřstupech. Ale naštěstí šla přímo ke kulturnímu atašé, kterého znala. Ještě krátká zastávka u babičky v Michálkovicích. Netuší, že jsme se vlastně přišli rozloučit. Netroufáme si nic říct. Dává nám s sebou, jako vždy, sklenici zavařeniny. Je pátek - 13. září… začínáme balit. Jen to nejnutnější – na tři dny – co kdyby nás kontrolovali? Mohl jsem si vzít jednu knihu a jednu gramodesku. S lítostí jsem se díval na nový gramofon, na všechny modely, s kterými jsem se tak piplal a na které jsem byl tak pyšný. Kdo asi bude hrát na moji kytaru? Kdo bude jezdit na mém novém kole? Co práce a vzpomínek jsem musel nechat doma… Tak jsem s tatínkem – každý s jedním kufříkem a aktovkou – o půlnoci – aby nás nikdo neviděl – vyšli z domu. Maminka ještě balí pecen chleba, abychom měli co jíst. Černá půlnoc dělí 14. na 15. září.  Stojíme na nádraží. Zatím všichni tři. Vše mi připadá jako neskutečný sen, jako film, na který se dívám. Maminka se plaše loučí. Vrátila se domů. Jednak likvidovat byt, ale hlavně proto, že jsme si netroufali jet celá rodina najednou. Bylo by to nápadné. Před očima znovu vidím svůj pokoj, do kterého se už nevrátím, maminku, která po rychlém objetí na nástupišti ustrašeně mizí ve tmě. (Sejdeme se zítra ve Vídni.) Sejdeme se? Půlnoční vlak do Vídně byl naštěstí přeplněn. Snažili jsme se vypadat nenápadně. Co když nás někdo sleduje? Už za pokus přechodu za hranice je tuhý trest. Vždyť by to byla vlastizrada. Vtom otce někdo oslovil. Byl to jeho kolega z práce. Jede rovněž do Vídně s celou rodinou k příbuzným. Prý – budeme mít společnost. Vlak se rozjel v 00.00. Šest hodin jsme se všichni snažili vypadat jako turisté s výjezdním vízem na tři dny. Kolem kupé patrolovaly sovětské hlídky. Průvodčí za doprovodu tajného policisty zaznamenával naše jména, povolení, důvod cesty atd. „Ale za tři dny budeš doma,“ zahrozil na mě StB v civilu. Je studené mlhavé nedělní ráno když projíždíme naposledy hranicemi republiky. Spadly masky. Skončilo oboustranné přetvařování. Všichni jsme emigranti. Celý vlak. Objímáme se. Našli jsme nocleh u dobrých lidí – bezplatně – z milosrdenství. Ráno 16. září čekáme na nádraží maminku, přijela. Má dva kufry. Jeden plný dárků, abychom se mohli odvděčit lidem, kteří nám, doufáme, pomohou. Co dělala včera – celou neděli? Sbalila vše, co by nás mohlo kompromitovat. To nejcennější, jako křišťál, zlato, odvezla do Michálkovic. Nechápavě babičce vysvětlila. Jedeme do Vídně. Do týdne pošleme kódovanou zprávu – NA SVATBU NEPRIJEDEME – znamená to, že už se asi nevrátíme. Babička byla doma sama, ruce od těsta, stála ochromena. Zmohla se jen na větu: „Ale to vás možná (zarazila se) asi rok neuvidím.“ Řekla „asi rok“, aby zmírnila celou bolest. Rychlé loučení. Než lhát – raději mlčet. „Vše mám napsáno v dopise v Havířově. Odstěhuj se tam na týden, pokus se případně zachránit, co se dá.“ Babička stála před domem, v černých šatech – ve smutku po dědečkovi, který zemřel před dvěma měsíci – jako vytesaná z mramoru. A očima bez slz se dívala za odcházející dcerou. V Havířově ležela na stole hromádka peněz na zaplacení bytu, telefonu atd. Plné moci na vybírání honorářů. Dopis měl sto stran – přesně jako listů v bloku. Večer jede ještě do Ostravy předat klíče od bytu tetě Evžence. Ona snímá z ruky těžký, zlatý náramek, dárek od dědečka. Kupte si za to alespoň postele... 17. září – ve Vídni – začal náš nový život bez domova, bez existence, bez budoucnosti; ve strachu, zda se neobjeví sovětská armáda i tam, ve strachu z každého českého člověka (a bylo jich tam dost) zda není špion či nohsled. Prožili jsme tam 24 dnů. Měli jsme s sebou pár českých stovek. A hle! Rakouské banky se slitovaly nad českými uprchlíky a měnily české peníze. Samozřejmě ve směšném kurzu. Proměněná česká stovka nám stačila na tři zubní kartáčky, které jsme v chvatu zapomněli, a na pánského holiče, abychom nevypadali zanedbaně v honbě za azylem. K A M ? Denně jsme prošli veškeré ambasády – od kanadské až po australskou, od jihoafrické až po švédskou. Těch kilometrů obrovskou Vídní – vše pěšky! Zhubl jsem tenkrát o 16 kg. České vízum po třech dnech propadlo. Nebylo návratu. Posíláme babičce telegram: „NA SVATBU NEPRIJEDEME!“ Začalo pršet. Zjistil jsem, že mám v jediných botách, které vlastním, mokro. Zničil jsem si je stálým chozením po vídeňské dlažbě. Dnes jsem spadl a na kolenou roztrhl své nejlepší oblekové kalhoty. Maminka vytáhla z obruby své sukně nit a půjčenou jehlou se pokouší díru zašít. Posedáváme v parcích, s houskou v hrsti a hovoříme s krajany. Otec pomáhá vyplňovat dotazníky. Dva mladíci vedle nás mají štěstí. Odjíždějí do Švýcar. Když my jsme byli odpoledne u švýcarské ambasády, stála tam fronta asi dvacet metrů dlouhá. Ani jsme se nepokoušeli. Dva chirurgové jedou do Kanady. My sedáváme na kanadské ambasádě denně. Konečně na nás přišla řada. Poslali nás na rentgen, máme zaručená místa v letadle. ALE JAK PROŽÍT DALŠÍ 4 TÝDNY ČEKÁNÍ ve Vídni, když už teď nemáme ani korunu. 26. září jdeme na švédskou ambasádu, už poněkolikáté. A – zde – konečně – azyl! Na oslavu jsme pozváni k našim ubytovatelům-hostitelům, u nichž jsme spali. Maminka oplácí jejich dobrotu svým jantarovým náhrdelníkem. Při loučení ji oblékli do teplého kabátu. 27. září – celou noc jedeme vlakem, který už byl naštěstí zaplacen v Česku. Nevyspalí, nemytí, hladoví, se svým nepatrným kufříkem, v roztrhaných botách a kalhotech – vjezd do Švédska. „Co s sebou vezete“?! Připadali jsme si jako žebráci. „To je vše, co máme,“ říká tatínek. „Odkud jste?“ „Z Československa.“ Odmávli nás bez dalších otázek. Byli jsme v neutrální zemi. A CO TEĎ? Cítili jsme se v bezpečí, ale jako němí. Otcova němčina mnoho nepomohla. Maminka se po stálém napětí rozplakala a pro pláč nebyla schopna ani slova. Vlastně neplakala. Jen tam na té dřevěné lavici seděla – bezmocná – tiše – bez pohnutí – a slzy jí tekly proudem. Půl hodiny. Ani je neutírala. Až přijeli naši švédští přátelé. Objali nás, stiskli, odvedli na policii, tlumočili. Jako zotročení Češi zvyklí všude ohýbat hřbet jsme se poníženě a úklonami usmívali, abychom vzbudili soucit. Gunni to nechápe – usmívat se v tak vážné situaci není ve Švédsku zvykem. „Tady každý platí daně a může se chovat hrdě.“ Slůvko prosím ve švédštině neexistuje. „Ale my chceme pracovat,“ prosíme německy. „Nejdříve se musíte naučit švédsky. Nechcete? Nikdo vás nenutí.“ První noc spíme v hotelu, máme kupóny na jídlo. Zítra jedeme do Alvesty – do emigračních ubytoven pro akademiky. Vlak je téměř prázdný, jedeme hlubokými lesy už asi tři hodiny. Nemluvíme. V kupé máme jediného spolucestovatele. Zaplatili jsme jízdenky, kufry poslali jako spoluzavazadlo. V duchu vidím sebe se sekyrou v ruce jak kácím stromy a stloukám pro nás přístřeší. Vystupujeme v Alvestě. Tma. Před nádražím kopcovité náměstí dlážděné kočičími hlavami. Nikde ani človíčka. Vracíme se vyzvednout naše tři kufry. Nedošly. BAR – vlevo BANK – vpravo POST. Konečně přijíždí dodávkové auto – kolik mysleli, že toho vezeme s sebou? „Jaké máte povolání?“ ptali se tatínka. „Jsem právníkem.“ „To bude těžké.“ Lágr je obehnán plotem. Nízké budovy s pokojíky po dvou. „Ty budeš spát sám –" rozhodli. Dvě pryčny s matracemi, dvě židle, dvě poličky, dva malé stolky, pod oknem deska, která slouží jako stůl. V jídelně, zející prázdnotou, dostáváme každý „teplou krabici z alobalu“. Na víku je velká černá 18. Uvnitř řízek s plátky slaniny. Nemáme vůbec chuť na jídlo. „Zítra dostanete deky a polštáře, dnes už je sklad uzamčený.“ Vracíme se do baráku. Na konci dlouhé chodby je společná umývárna. Jak rádi bychom se umyli. Ale nemáme ručník ani mýdlo a stydíme se to říct. Také pyžamo zůstalo v kufru. Tak spím oblečený – a sám – a hrozně se bojím. Ale v pokojíčku je teplo. Nemohu se dočkat rána. Seznamujeme se s dalšími uprchlíky. Mluví česky. Jsou to většinou lékařské rodiny, slušní lidé. Fasujeme deky, ložní prádlo, mýdlo, šampon, prací prostředky. Také dorazily naše kufry. Maminka pere naše skromné prádlo. Spím opět oblečen do svetru , protože pyžamo neuschlo... Nedovedu si představit, že jednou budu umět švédsky. Sedím v pokojíku a učím se první švédské slovo. TACK – DĚKUJI. Tak začíná další etapa této Oddysey. Zavedli mě do švédské devítiletky, ač je mně šestnáct pryč. Doma bych možná pokukoval už po děvčatech, tady se neumím se spolužáky pobavit ani o počasí. Nerozumím vůbec ničemu, co říkají. Když vidí, že nereaguji, nevšímají si mě. Cítím se úplně sám. Nebaví mě nic, ani jíst. Maminka mně koupila dnes banán a tubu taveného sýra se šunkou, ví, jak to mám rád. Ale vím také, že nemají peníze. Dostávají tři koruny denně a šetříme na žehličku. Koupili jsme špulku nití a jehly. A tak jím banán a tečou mi slzy při každém soustu. A maminka je dojatá a také pláče a při tom mi novými nitěmi zašívá díru na kalhotech, které jsem si roztrhl ve Vídni. Tak zakládáme nový život. Od švédských úřadů jsme dostali oblečení na zimu. Je Štědrý den 1968. Zvednutá deska pod oknem slouží jako štědrovečerní stůl. Maminka koupila svíčku a 5 dkg uheráku. Na druhém talířku jsou tři jablka, ušetřené od oběda. Kolem svíčky rozestavěné vánoční pohledy, které došly z Československa. Rozdáváme si drobné dárečky z našetřených korun, které jsme dostali za nedělní mytí nádobí. A máme radost, že umíme trošku švédsky. Leden 1969. Tatínek, ač akademik, proti názorům úřadu odchází ze studií ekonomie a hlásí se do továrny na auta – VOLVO – jako dělník. Stěhujeme se do Skövde. Krásný nový byt. Na půjčku kupujeme stůl, tři židle, tři postele, lampu, odkládací stolek, poličky, pohovku a dvě křesla, povlečení, ručníky, záclony, tři talíře, tři hrníčky. Ale byt vypadá stále prázdný. Otevírám obrovské šatníky v ložnici po celé stěně – co do nich dáme? Také skříně v předsíni zejí prázdnotou. Z rádia se dozvídáme, že se v Praze na Václavském náměstí upálil k smrti Jan PALACH. Ve sklepě uskutečňuji své sny. Z kartónu si dělám bar, z prken sedačky, z lepenky model kytary, kterou jsem pověsil na zeď. S pýchou bych sem uvedl přátele, ale žádné nemám. Konečně jsem ušetřil na ojezděné kolo. Čistím je několik hodin. Naši už oba pracují. Koupili třetí křeslo a starší televizi, ale v pokoji je stále plno volného místa, jako na kluzišti. Šetříme na letenku. Chceme pozvat babičku a zaplatit jí cestu. Ale v cestovní kanceláři nám řekli, že to jde po celém světě, kromě Tanzánie a Československa. Tak posíláme jen pozvání. Babička také šetří. Má sice malou měsíční penzi, ale sestry mé maminky jí finančně vypomohou a dají do října dohromady 6000 Kčs a přiletí. Koupila si kvůli této cestě také nový kostým a nový klobouk. Je 10. října. S mojí kytarou stojí babička na ruzyň ském letišti v Praze. Celou noc nespala. Poletí poprvé v životě. Objednali jsme v cukrárně Schwardsvaldský dort a smörgårsdortu (chlebový dort) – chceme ji přivítat něčím, co ještě nejedla. Plánujeme, co jí všechno ukážeme. Děvčata v práci u maminky donesla kytky. Vše připraveno. V předvečer babiččina příjezdu posloucháme švédské zprávy. „ČSSR uzavírá hranice. Nikdo nesmí opustit zemi...“ Nevěříme! Snad se to netýká letadel, tedy lidí, kteří již mají výjezdní povolení. Napětím nemůžeme spát. Čekáme na přesnější ranní zprávy. Jsou stejné. Švédští přátelé jsou ve stálém telefonním styku se stockholmským letištěm. Celé dopoledne nikdo nic neví. Stále doufáme. Konečně je 14.00 hod. Doba odletu. Nový telefon. „Ano, letadlo přistává, ale je prázdné.“ Jdeme do cukrárny odvolat objednané dorty. Nemohli bychom sami pozřít ani sousto. Psal se rok 1969. Babička přijela až v roce 1972. To už tatínek byl revizorem a já jsem studoval gymnázium. Dozvěděli jsme se od ní, že celý náš byt zkonfiskovali, ale babička s finanční pomocí maminčiných sester koupila vše zpět. „Proč?“ „Z piety. Buď vše nebo nic, řekli“. A také jsme byli odsouzeni za ilegální odchod do zahraničí k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Babička jí banán a říká: „Děcka, toho se tady nikdy nedojím.“ Pak ji k nám bohužel již vícekrát nepustili. Zemřela 27. září – přesně v den, kdy jsme před sedmi lety dostali azyl a dojeli do Švédska, v den, kdy jsme se stěhovali do domečku na Rydu. Téhož dne se stáváme občany švédského království. |