QUO VADIS, DOMINE?

Když jsem poprvé vyrážel do Říma, vezl jsem si v příruční tašce svíčky v kelímku s představou, že je zapálím, nejspíše ve svatopetrské bazilice, buď u hrobu sv. Petra, nebo ještě lépe, přímo před Pietou. Jenomže v chrámech se často nesvítí, v Petra vůbec ne, a na Západě mě nejvíce rozhořčovalo svícení elektrickými svíčkami – zaplatíte povinný obolus a stisknete tlačítko.
Myslím, že nám všem schází živý, plápolající oheň, jemuž jsme za tisíciletí přivykli. Krom toho asi nebylo jen tak docela náhodou, že lidé i oběti předkládali ohni, že senzibilové protáhnou své kyvadélko plamenem, pokud se jej někdo dotkl. Ostatně i lidská aura je čímsi, co bychom mohli nazvat studeným ohněm, plazmou...

A tak mě věru mrzelo, že jsem nenašel vhodné místo, kde bych připravené svíce rozžehl. Ale pak jsme vyjeli z města na jih a zamířili ke staré antické silnici, k Via Appia Antika, kterou založili už roku 312 před Kristem. Tudy pochodovaly z města legie, které se vydávaly do vzdálených provincií, tudy se vracely po triumfálních vítězstvích.
Dnes o dávné slávě vyprávějí mocné čedičové kameny, mezi nimiž se rok co rok klube tráva. Po stranách této cesty, daleko mimo centrum města, jsou slavné katakomby, zajistě vzácné památky, ale také trochu morbidní podívaná na první století našeho letopočtu, kdy se prostě pohřbívalo co nejdál mimo hradby.
Většinou byly v tufu vyhloubeny chodby, v těch pak boční komory hluboké dva metry. Nebožtík, většinou bez rakve, byl uvnitř uložen a přikryt pamětní deskou. Takovýchto chodeb, většinou ani nepřístupných, jsou tu stovky kilometrů, někdy i v několika patrech.
V časech pronásledování křesťanství se zde sloužily bohoslužby. A tedy zde jsem našel hned vedle silnice nepatrný kostelík, který byl tím nejvhodnějším místem k zapálení svíce. Říká se mu Quo vadis Domine? Kam kráčíš, Pane? V těchto místech údajně potkal Petr, prchající z Říma, Ježíše. Petr unikal krutému pronásledování císaře Nerona a při nečekaném zjevení Krista se zeptal: Kam kráčíš, Pane? Ježíš prý odpověděl, že se jde nechat místo Petra podruhé ukřižovat. Petr se obrátil a vydal se cestou kříže.

       

Otevřel jsem tedy dveře kostelíka, vstoupil, a oni tady stojí proti sobě. Na jedné straně v životní velikosti obraz Petra, na druhé straně obraz Ježíše. Nevím, jak vám, ale mně je Petr blízký, protože je intimně příbuzný povaze většiny z nás.
Slibujeme, odhodláváme se k činu, ale když přijde chvíle zkoušky, nejsme si jisti, zda skutečně obstojíme.
Impulzivní Petr se při Ježíšově zatýkání sice rozmáchl mečem, ale vzápětí svého učitele a přítele třikrát zapřel a třikrát zakokrhal kohout. Ještě ten den Petr svou zradu oplakal, a i když si počínal později zdaleka ne bez chyby, postavil se do čela dvanácti. Do konce života se prý rozplakal vždycky, když slyšel kokrhat kohouty, kteří mu připomínali zradu. A nakonec přes malé zaváhání za branami Říma se otočil a šel cestou kříže.

Mezi oběma postavami je čtvercová mramorová deska, v níž jsou otisky páru bosých nohou. Říkává se, že je to otisk nohou Kristových. Také jsem četl, že jde snad o pohanský symbol, který měl zajistit bezpečnou a rychlou cestu. Ale proč by to nemohly být stopy Kristovy, říkám si, když jsem potkal i jiné zázraky.
Kolosální program živé hmoty, obrovské proměny vesmíru od velkého třesku, které umožnily vznik živé hmoty. Pro člověka bylo obětováno mnoho a program byl tak dokonalý, že si bez něj stvoření planety se vším, co se tu nachází, nemůžeme vůbec představit. Co je proti tomuto programu otisk dvou šlapek v mramoru!

I došel jsem k oltáři a zapálil svíčky, které se mnou procestovaly celý Řím. A myslel jsem na Petra a naše slabosti, děkoval jsem v duchu za splnění nejtajnějších přání, mezi nimiž byla cesta do Říma položkou, o níž jsem si dlouhá desetiletí nedovolil ani snít...

 JEŠTĚ JEDNOU MÉDIA

Čtenář, který bude sledovat mé putování Římem, si již dozajista myslí, že jsem za finanční prostředky Severoatlantické aliance navštívil mnoho římských fontán, paláců, muzeí i papežské sídlo. Ve skutečnosti to bylo všechno obráceně. Vyprávím o Římu jako o výsledku dvou cest. Na té první jsem míjel úřady a kolegy vládní poradce, právníky a garanty, takže jen chvílemi jsem koutkem oka zahlédl kousek římské nádhery. No a po roce jsem se, tentokrát už za své, vrátil, abych si doplnil materiál, ale abych se zejména prošel Římem a jeho památkami.

Během mých cest se mi stalo nejednou – a také v Římě, že se z pečlivého posluchače, dotěrného badatele o médiích stal i nechtěný reprezentant střední Evropy. Najednou jsem se ocitl na konferenci západních odborníků o sdělování, a protože jsem byl jediným zástupcem východní Evropy, byl jsem rázem exotem, kterého rovnou vnutili za předsednický stůl. Tam ovšem pro vybrané hosty byla přichystaná odborná literatura, která byla k nezaplacení.
Televize i moji kolegové se zajímali o stav médií ve střední Evropě, který je neutěšený neustále, ale v době prvních dvou let po listopadu 1989 ještě neutěšenější než dnes. Takzvané „odborníky“ - novináře připravovali na komunistických fakultách, a tak skutečné znalce buď nemáme vůbec, nebo jim raději nenasloucháme. O nemnoho frekvencí se bojuje, často ne vždycky nejčistšími prostředky.

Ani v Itálii se srdce nepotěší. Volná hra tržních sil nemusí vést k lepším výsledkům než zasahování státu. Neboť kapitál může s jistotou koncentrovat média jako kdysi totalitní moc. Parlament a politické strany, které svádějí boj o své místo na slunci sdělovacích prostředků, také nedávají jistotu nezávislosti, kvality a odborného vedení. Nehledě na to, že takzvaná veřejněprávní média se svým zpravodajstvím, kulturou a vzděláváním jsou, jak jsem již uvedl, příliš nákladná. Musí být dotována – státem, rozhodnutím parlamentu... a tady je již první háček : kdo platí, chce vybírat i melodie.

A je tu ještě jedna nezanedbatelná drobnost – řízení sdělovacích prostředků je předmětem vysoké politiky. Zejména v bývalých totalitních státech, kde machiavelistické intriky mají své specialisty. A skutečně slušní odborníci se raději drží stranou přediva intrik – neboť se většinou dokáží realizovat v řádném oboru.

V Římě se nakonec všichni odborníci na sdělování sešli v jídelně – na italských specialitách. Paní Nečasová, která dokonale zná italskou kuchyni i zvyklosti Apeninského poloostrova, vedla citlivě mou ruku při výběru pokrmů. Její vedení nebylo ovšem zas tak pevné, aby zadržela špagetu, která se mistrovsky olízla o žlutou manžetu levého rukávu mé košile.
Tohle se tu stává Čechům běžně, pravila paní diplomatka, já vsunul košili do rukávu s nadějí, že tu máme Vizír, který se již postará, že zmizí všechno. Tomatová omáčka, žlutá barva, tkanivo a časem možná i knoflíky. Nejvíc mě mrzelo, že právě na špagety jsem z domova vytrvale trénovaný a navíc jsem kdysi, když se začaly lámat ledy a novináři hledali nevinnou tématiku, tedy po roce 1968, suverénně psal o tom, jak jíst speciality. Nejenom špagety, ale také šneky, kraby, ústřice a jiné dobroty, k nimž se člověk beztak v životě většinou nedostane. Stihl mě tedy asi dodatečný trest za to, že jsem dával suverénní rozumy jiným, zatímco sám sobě jsem poradit nedovedl.

Italské poměry ve sdělování mi pro přeměnu československých poměrů mnoho nepomohly. Byly spíše negativním varováním, čemu bychom se měli vyhnout. Ostatně, jak poznali již dávno Židé, není na světě oblast, vynález, technika či zkušenost, která by nás nepoučila.
Martin Buber kdysi vyprávěl: „Byl jeden starý rabín, který byl proslulý svou moudrostí a k němuž přicházeli lidé, aby si vyžádali radu. Navštívil jej muž zoufalý nad všemi změnami, které kolem něho probíhaly, a stěžoval si na všechny škody, které natropil takzvaný technický pokrok. „Cožpak není celá tato technická veteš naprosto bezcenná“, prohlašoval, „pomyslíme-li na skutečné hodnoty života?“

       

Avšak rabín odpověděl: „Ze všeho se můžeme učit; může nás poučit vše, co stvořil Bůh, ale rovněž, co stvořil člověk.“
„Čemu se můžeme naučit od železnice?“ zeptal se muž pochybovačně.
„Že jedním okamžikem lze všechno zmeškat.“
„A od telegrafu?“
„Že každé slovo se počítá a účtuje.“
„A od telefonu?“
„Že tam poslouchají, co zde mluvíme.“
„A co od rozhlasu a televize?“ dodávám já a hledám odpověď.
„Že se lež a chtivost vlivu nevyplácí“, odpovídám .
A Martin Buber dodává místo mě: „Návštěvník pochopil, co mínil rabín, a šel svou cestou.“

NA ROZLOUČENOU: ARA PACIS AUGUSTAE

Nakonec ještě navštívíme bělostnou kostku antického umění, Ara Pacis Augustae, čili oltář míru, který nechali zbudovat roku 13 před Kristem císaři Augustovi. Proč však mír, když se právě Jeho veličenstvo vrátilo z výpravy, na níž, jak se praví v historii, „zpacifikovalo“ Hispánii a Galii. Na jak dlouho?

Říše s nástupem císařů rozpřáhla svá orlí křídla tak daleko, že stále mohovitější a rozmazlenější občané Říma nebudou umět nakonec ochránit ani sebe. Jak ostatně bojovat pod vedením císařů, kteří si z rozmařilosti rozpouštěli jako pochoutku perly? A to ještě nebylo to nejhorší...

     

Ten oltář, který dal postavit římský senát, je ztělesněním klasicismu augustovské doby. Kostka, přístupná ze dvou stran, není nepatrná: měří 11 a půl metrů na jedné straně, 10,5 metrů na straně druhé. Jako celek připomíná téměř krychli. Uvnitř i zevně pokrývá všechny plochy sled reliéfů, na nichž najdeme skoro všechny symboly tehdejší moci.
Alegorie Říma sedí na hromadě zbraní – jako toužebná vláda Říma nad světem. Procesí vladaře se ženou Livií a s mnoha rodinnými příslušníky, včetně malého Germanika, kráčí v majestátním průvodu mocenské elity. Také mezi nimi objevíme císaře Tiberia. Pastevec Faustus zde stále znovu nachází Romula a Rema a je tu i vlčice s oběma chlapci zakladateli Říma, které odkojila. Aby bělostný mramor a zejména obraz impéria, jemuž triumfuje Augustus s celou rodinou, netrpěly, je všechno přikryto naprosto prosklenou budovou, která vám dává nahlédnout na dávné reliéfy i mimo otvírací hodiny...

A tak se přiblížil okamžik loučení. Zabalil jsem své odění, zabalil uherský salám, který mě provázel jako železná rezerva pro případ nouze. Láhev whisky, kterou mi nechal pan velvyslanec uložit v lednici, zřejmě pro případ náhlé nevolnosti, jsem ze zdvořilosti nechal odpočívat v mrazáku. Předjel vůz a já naposled zamířil napříč Římem.
Minuli jsme Vatikán a vyjeli ještě jednou na vršek Aventin. To je kopec, na němž se roku 410 sváděly těžké boje domácích s Góty, které do Říma přivedl Alarich. V
 místní svaté Sabině, která byla založena již v pátém století, si návštěvník může koupit pravou svíci a zapálit. Jsou tu pravé antické sarkofágy i velké cedrové dveře staré rovného půldruhého tisíciletí. Napočítáte na nich na 28 reliéfů ze Starého a Nového zákona. Místo sklem tu prostupuje světlo jemně vybroušenými tabulkami selenitu.

Ale hlavně: v sousedství chrámu je již zmíněná brána k sídlu maltézských rytířů. Skloním se ke klíčové dírce, a tak se mimoděk pokloním i budovatelům sv. Petra a slavné bazilice.

Pak sjedeme ke Caracallovým lázním, ke komplexu ruin, v nichž se tu a tam koncertuje. Zazáří svatá Andrea della Valle, která hrála svou roli v Tosce a která má druhou nejvyšší kopuli v Římě. Je v ní, krom jiných papežů, pohřben i Pius II., který za husitských časů navštívil Čechy. Tenkrát se ještě jmenoval Eneo Silvio Piccolomini. Nejenom že napsal České dějiny, ale dokonce se zmínil velmi vlídně o obecné gramotnosti našich obyvatel, neboť i prostá žena je tu prý schopná číst a vykládat Písmo.

Kolem auta mizí takzvané Largo Argentina v samé blízkosti pomníku Viktora Emanuela. Kdysi jsem tu v teplém počasí stál a přihlížel na dění mezi ruinami, potopenými 8 metrů pod úrovní dlažby. Jsou tu zbytky čtyř chrámů ze 4. a 3. století před Kristem. Ale především zcela nedotknutelné království koček. Jak mě kdosi z místních znalců upozornil: Pozor na ně. Dosáhly toho stupně sebejisté vlády v těchto končinách a takové nezávislosti na člověku, že již opět docela zdivočely. Vstoupíte a budete napaden.

A ještě slavný Il Gesú, ve skutečnosti cosi jako model klidného barokního chrámu. Stavěli jej tu od roku 1568, nejspíše připomíná P. Marii Vítěznou v Karmelitské ulici a vlastně všechny jezuitské chrámy, které jako opory nastupující protireformace zaplavily Evropu.

Jízdní řád je nesmlouvavý. Řidiči nakládají kufry i můj bágl plný předpisů, zákonů, lejster i poznámek. V síťce před sebou mám tak trochu lékárnu, trochu jídelnu i bar – lahvičku na spravení nálady, kterou mi podali manželé Nečasovi, než jsme si naposledy podali ruku.

Pan řidič, jakoby z perverze, objede Cestinovu pyramidu a bránu sv. Pavla, mine Konstantinův oblouk a pěkně zvolna nás nechá ještě jednou pohlédnout ze všech stran na Koloseum, zatímco vám se u okna zamžívají oči. Pak to vezme kolem Tibery. Most k Vatikánu a svatý Petr. A hned vedle most s přídavným jménem „andělský“. Za ním hrad. Ještě jen na okamžik uvidíte Tiberu a pak se autobus bezohledně vřítí mezi římské vily. Jste-li pozorní, v jedné chvíli ještě jednou zahlédnete Ponte Milvio se svatým Janem, který hlídá vstup z římské strany. A pak už jen domy, najednou zahlédnete znovu velkolepý obchod pod širým nebem s funerální plastikou. Hrdličky a rádoby antické sloupy a sošky, a to už jste z Říma venku. Zbude vám od této chvíle jen vnitřní video, které si spustíte, když vám bude smutno.
Italské prázdniny skončily...