| • Od kterého roku se dá, pane Havle, datovat vaše profesionální dráha fotografa?
To se dá datovat úplně přesně, od září 1980, kdy jsem se dal "na volnou nohu". Já jsem sice už i předtím usilovně fotografoval a vycházely mně publikace, ale to bylo ještě při zaměstnání.
• Jak jste se vlastně k fotografování dostal? Vy jste ročník 1931, v době komunismu, kdy jste byl nejvíce pracovně činný, to nebyl běžný způsob obživy, a cestování do zahraničí za účelem získání exkluzivních fotografií nebylo lehké už vůbec… A pokud vím, byl jste profesí železniční stavební inženýr.
Já jsem nalezl zálibu ve fotografování dost záhy, už jako patnáctiletý jsem dostal k narozeninám svůj první fotografický přístroj. Stal se ze mne nadšený fotoamatér, který toho ale moc neuměl. Neměl jsem možnost navštěvovat nějaké kurzy, tenkrát to neexistovalo, ani nějaké učebnice fotografie atd., žil jsem na vesnici, navíc to byla doba poválečná, kdy nebyl materiál, nebyly přístroje, nebylo nic, byly to dost krušné doby pro začínajícího fotografa, ale přesto mě to tak chytlo, že jsem se postupně stále více a více tomu věnoval a zdokonaloval se, a pak i začali otiskovat mé fotografie, ale jak říkáte správně, zastával jsem dosti náročné zaměstnání. Ovšem díky tomu, že moje žena se starala o rodinu a dávala mi v tomhle dost volnost, věnoval jsem fotografování všechny víkendy, svátky, veškerou dovolenou a občas se mi podařilo získat i neplacenou dovolenou. Manželka někdy cestovala se mnou, ale ty veliké zájezdy do Ameriky a do Afriky jsem z finančních důvodů absolvoval sám.
Po osmašedesátém roce se proti mně postavila skupina závistivců, dalo by se říci, mých podřízených pracovníků, respektive pracovnic, a v rámci politických prověrek strhly na sebe moc a dosáhly toho, že mě vyhodili z vedoucího místa z politických důvodů, i když jsem ani nebyl ve straně. Ony se mně chtěly pomstít, záviděly mi mé úspěchy a příjmy z toho fotografování. (V té době jsem vydal již několik fotografických knížek.) Zneužily těch prověrek k tomu, aby si to se mnou takhle vyrovnaly... Bylo to tvrdé a bylo to pro mě obrovské trauma. Byl jsem na vrcholu svých profesních schopností. Můj šéf, který byl dokonce můj bývalý spolužák, mě musel na základě posudku těch dotyčných osob vyhodit. Byl jsem vyhozen s tím, že mě nikde nesmí na okrese Trutnov zaměstnat, myslím, že dokonce v celém Hradeckém kraji. Psal se rok 1970.
• Co jste dělal potom?
Pak se naskytla možnost, že jsem od roku 1970 do roku 1980 stavěl lanovku na Černou horu, tam jsem dělal jen takového, jak já říkám poskoka, to nebyla práce odpovídající mé vysokoškolské kvalifikaci. Pak už ani ta lanovka ani nic jiného v okolí nebylo a já bych musel dojíždět až bůhví kam, tak jsem se zkrátka rozhodl, že půjdu „na volnou nohu“.
• V tu dobu to bylo již možné být „na volné noze“?
To běžně možné nebylo, ale já jsem se díky svým fotografickým úspěchům dostal do Svazu výtvarných umělců a tím pádem jsem měl razítko v legitimaci, že jsem umělec, či-li jsem nemusel být zaměstnán a nemohli mě stíhat pro příživnictví. Od té doby jsem vlastně profesionální fotograf, a zaplať pánbůh je to úžasné, že jsem měl to štěstí udělat si ze svého koníčka své povolání. Ani po té ekonomické stránce nemohu říci, že bych strádal, takže jsem si na ty své zahraniční cesty aj. vydělal a vlastně se dá říci, že to bylo nejšťastnější rozhodnutí mého života, že jsem se dal na fotografování, a za to vděčím těm komunistům, protože kdyby mě nevyhodili - já jsem takový konzervativní - tak bych na té dráze dělal až do důchodu.
• Jaké byly vaše fotografické začátky? Pamatujete se na vaše první snímky? Máte snad ještě některé z nich z nostalgie doma?
Pár jich tam mám, mám album těch prvních snímků, ale bylo to hrozné. Bylo to hrozné! Začínalo to rodinnými příslušníky, to jsem ještě krajiny neuměl fotit, ještě jsem ani ten přístroj neuměl ovládat, bylo to neostré a nevěděl jsem proč. Myslel jsem, že ten přístroj je špatný, ale nakonec až po mnoha letech jsem zjistil, že jsem to strhával, že jsem to měl dávat na stativ, nakonec jsem s tím přístrojem, byla to BESA Foitlender, ještě udělal vynikající fotky, jedna z nich tady visí, je to ta kleč.
Ani tenkrát žádný pořádný stativ nebyl k dostání, to byly k mání jen takové maličké, skládací do kapsy, to se klepalo jako ratlík, z toho fotit nešlo, takže to nebyla jen moje chyba. Až když jsem si pak v šedesátých letech vypůjčoval stativ, tak od té doby jsem to po té technické stránce zvládal.
• Jste samouk nebo jste se vypracoval k profesionální fotografii studiem či konzultacemi s jinými fotografickými odborníky?
Já jsem, jak říkám, absolutní diletant po této stránce. Jsem absolutní samouk, nebylo se s kým poradit tenkrát. Žil jsem v mládí na vesnici, tam nějaký fotografický spolek sice byl, ale nechtěli mezi sebe nikoho brát, protože si tím přivydělávali, nebyla šance se mezi ně dostat, takže dlouhá léta jsem jen tak občas s nějakým fotografem promluvil.
• A z nějakých časopisů jste nemohl čerpat?
To až později jsem začal odebírat časopisy, můj otec jezdil po světě a vozil mně časopis Československá fotografie a ještě nějaký, z těch časopisů jsem se hodně naučil, protože jiná odborná fotografická literatura tehdy neexistovala, tehdy nebyly ani normální knížky, podpultovkami byly Jiráskovy knížky, natož nějaké takové speciální věci.
Později jsem se i já stal přispěvatelem jednoho vynikajícího časopisu, jmenoval se Fotografie, vydával ho známý fotograf a propagátor fotografie Václav Jírů.
Václav Jírů byl pro mě mistrem a jakoby učitelem, hodně mě ovlivnil, už jenom tím, že občas nějaké mé fotografie otiskl.
• Pane Havle, patříte k absolutní špičce českých fotografů, vytváříte snímky, nad kterými se divákovi tají dech a srdíčko plesá, ale nic není zadarmo, jak se říká. Na webu nebo ve vámi vydaných publikacích sice uvádíte, že veškeré publikování je bez písemného souhlasu zakázáno, ale jak v dnešním světě kvalitních kopírek lze tomuto zabránit? Jsou vaše snímky chráněny autorskými právy? Jakými?
Samozřejmě, to je normálně podle zákona, u každého obrázku by správně mělo být © foto Jiří Havel, což znamená copyright Jiří Havel, totéž je v každé mojí knížce v tiráži, a tím je to chráněno; že to občas někdo zneužije, to jednak nemůžu kontrolovat, protože jak sama říkáte, je to dneska tak masové, že normální člověk to neuhlídá a jednak je to trestné. Pokud by někdo bez mého souhlasu ty fotky publikoval, tak je to proti mému autorskému právu a bylo by to i žalovatelné.
• Dnes si sice může každý fotit skoro vše, co se mu zachce a kde se mu zachce, avšak profesionální snímky i těmi nejlepšími fotoaparáty nevytvoří. Na čem závisí tajemství úspěchu? Mohl byste nám, všem fotografickým nadšencům-laikům, dát nějaké základní rady a ponaučení jak fotit?
To je opravdu hrozně těžké. Základ úspěchu u každého povolání, zvláště u umění, je talent, pracovitost a štěstí. Tu pracovitost, tu bych kladl na první místo, ten talent je potřeba, ale ta pracovitost víc, či-li ta zaujatost tím fotografováním a taková umíněnost až posedlost, tím pak se odlišíte od těch druhých a pokud máte i trošku toho talentu, tak vyniknete. Je potřeba studovat to, nedělat to povrchně, věnovat tomu co nejvíce času, a to zaujetí aby člověk měl.
Pokud máte ten talent, tak se to naučíte brzy, pokud ho nemáte, budete se učit dlouho. Oč méně máte talentu, o to více musíte být vytrvalejší, žádný učený z nebe nespadl – a totéž se dá říci o kterémkoliv oboru, i uměleckém. Obyčejně každý, když začíná, má nějaký vzor a snaží se fotografovat jako on a když je dobrý, tak začne po určité době fotografovat stejně dobře a když se opravdu vypracuje, tak začne fotografovat ne jako ten vzor, ale jako on sám, dosáhne určité osobitosti, a to je ten vrchol, k tomu je potřeba právě té houževnatosti a posedlosti. I obětavosti, něco pro to fotografování udělat, třeba na úkor svého volného času.
• Předáváte své zkušenosti mladším zájemcům a pomáháte vychovávat další generaci profesionálních fotografů?
Pořád jsem ještě členem fotokroužku v Trutnově, to už jsem asi čtyřicet let, už po vysoké škole jako zaměstnanec dráhy jsem tam začal působit, a tam už jsme vychovali celou řadu vynikajících fotografů, kteří se později i proslavili. Dále pořádám různé přednášky a semináře na požádání, hlavně o krajinářské fotografii, a co považuji v poslední době za nejzávažnější a co mně dělá velkou radost je, že mně vyšla knížka, která se jmenuje Jak fotografovat krajinu. Je velice dobře vytištěná a pěkná i po grafické stránce, možná na první pohled byste si myslela, že je to učebnice fotografie krajiny, ale není tomu tak, je to spíše takové povídání a zajímavosti, ale takovou nenásilnou formou, že se tam člověk i poučí, takže to není knížka naučná, ale poučná. Touto knížkou mé fotografické poradenství asi vyvrcholilo.
• Vaší doménou jsou krajiny, jakého specifika se držíte, když přijedete do zcela neznámých končin a chcete zachytit co nejlepšími snímky atmosféru místa? Řídíte se jen citem nebo předchází takovému focení nejprve podrobnější prozkoumání daného místa z jiných zdrojů?
Jsou různí cestovatelé, většinou tací, kteří si vše důkladně nastudují. To já ne. Já totiž nemohu dopředu vědět, která krajina se mi bude líbit, která bude fotogenická, která mě osloví jako fotografa, prostě tam jedu a v té krajině si své motivy nacházím.
V národních parcích v USA a v Austrálii je to tak zorganizované, že jsou tam dokonce silniční značky, kde máte odbočit a fotografovat. Zaparkujete auto, a pár metrů od vás se nachází nádherná vyhlídka. Člověk by řekl, že je to pro snoby a ne pro vážné fotografy, ale to by se hrozně mýlil, protože oni ví, odkud jsou ty nejhezčí výhledy. Co z toho potom uděláte, jestli to vyfotíte jako dokument nebo jako kýč, nebo z toho uděláte nějakou opravdu vynikající fotku, to už záleží jen na vás. V cizině já docela rád a záměrně využívám těchto už předem vytipovaných vyhlídkových míst (protože vím, co mně to dalo práce třeba v Krkonoších, kde ty nejhezčí místa pro fotografování vyhledávám po celý život), a tam pak teprve se snažím tomu vtisknout nějaký svůj pohled, což je možné, když máte různé výměnné objektivy, můžete upravovat gradaci fotografie, zvýraznit oblohu rozličnými filtry apod.
• Kdy se rozhodujete, zda vytvoříte fotografii černobílou nebo barevnou? Je to hned na začátku při spatření motivu?
Dlouhá léta jsem fotil jen černobíle, protože barevná fotografie byla tenkrát v začátcích, byla hrozně drahá a nedokonalá. Po určité době, asi v sedmdesátých, osmdesátých, možná ještě i v devadesátých létech jsem tak napůl fotil zároveň černobíle i barevně. A to mně umožňuje to, že mám fotoaparáty, které mají výměnné kazety. Měl jsem v jedné kazetě černobílý i barevný film a vždy jsem měl při jednom záběru možnost udělat to tak i tak.
To rozhodování je někdy dosti obtížné, některý motiv vám vyjde krásně černobíle i barevně, ale to jsou dost výjimky. Pak jsou motivy, které vyjdou jenom barevně a nemá cenu je fotit černobíle. Naopak já říkám nemá smysl fotit na barvu motiv vhodný černobíle, když ta barva tam není funkční, když tam jenom jakoby přebývá. To ovšem zejména na těch zahraničních cestách není možné rozhodnout hned, i když už po určité zkušenosti to rozhodnout lze, ale vždy jsem nějaký dobrý motiv fotil jak černobíle, tak barevně a pak teprve doma jsem se rozhodl. Mám skutečně několik i dost vynikajících záběrů, které jsou působivé jak černobíle tak barevně.
• Co je tak působivého na ČB fotografii?
Černobílá fotografie byla z počátku pro mě samozřejmostí. Naaopak byla pro mě fascinující fotografie barevná, protože to bylo něco nového, ty barvy, obzvláště v té přírodě, nebo když člověk fotí květiny, tak tam ta barva je rozhodující. Fotit černobíle květiny - tam můžete jen nějaké zajímavé tvary zachytit, to vlastní zbarvení květin, které je tak úžasné, nemůžete. Dříve mě fascinovala spíše barevná fotografie. Pak se mi to nějak vyrovnalo, a teď už několik let fotím jen na barevný diapozitiv, ale s odstupem doby mě začíná zase fascinovat ta černobílá.
• Čím vás fascinuje?
Čím? To je také dost těžké říci.
• Není to třeba jen móda, že když jsou barevné fotografie běžně dostupné, tak člověk chce dělat něco jiného, vyjímečného, čeho je málo, co nedělá každý?
To bych neřekl, že je to móda, ta ČB fotografie je taková abstraktnější. Ta barevná je moc upovídaná a musíte opatrně s těmi barvami, aby to nebyl barevný kýč, ČB fotografie s odstupem doby mi připadá taková ušlechtilejší, navíc u ní působí taková ta patina té doby, trošku i starobylost, jak jsem už i předtím říkal, některé ty motivy jsou dokonce mnohem působivější v tom černobílém podání. Já si myslím, že ČB fotografie bude mít pořád ty své kvality a hodnoty a i když ta barevná teď převládá, není tak emotivní, u té barevné fotografie hrozí veliké množství informovanosti až popisnosti, proto také ty barevné fotografie působí mnohem lépe, pokud těch barev tam je co nejméně, monochromaticky, nebo jenom ve dvou barvách, aby to nebyl takový barevný zmatek.
Tuto fotku kdybych udělal barevně, tak to nebude mít takovou působivost, nebude tam taková ta drsnota. Zkrátka podstata je v tom, že černobílá fotografie je asi jako v malířství grafika. Ta grafika má také vždycky své opodstatnění vedle těch barevných pláten, já si nedovedu dost dobře ani představit nějaké moc barevné ilustrace např. k poezii.
• Předpokládám, že jste si dříve vyvolával filmy a následně zhotovoval fotky sám, ale s nástupem digitálních fotoaparátů a úbytkem klasických filmů to není již tak jednoduché, zajímá mě, jaký je stav v této oblasti nyní?
Samozřejmě, a postupně jsem dosáhl v tom i dost velké dokonalosti, všechno jsem si dělal sám, měl jsem a mám temnou komoru, dobře zařízenou, ale už delší dobu ji nevyužívám, ne proto, že by se ty černobílé filmy nedaly koupit, dají se koupit, i když je to obtížnější, ale pro mě je mnohem jednodušší, že dnes, díky digitalizaci, ne digitálnímu fotoaparátu, to je třeba rozlišit, díky digitalizaci a digitálnímu zpracování těch fotografií mi to odpadlo. Já fotím vše na barevný diapozitiv, inverzní materiál, a z toho se díky těm digitálním metodám, to má speciální název Photoshop, dá z toho diáku udělat bezvadná ČB fotografie, ale i tónovaná a všechno možné. Já už dneska na ČB materiál nefotím, nezvětšuji si to sám, protože je to zbytečné.
Po vyfocení si barevný diapozitiv nechám vyvolat ve značkové laboratoři, to je dosti složitý postup, to by se mi nevyplatilo míchat si ty vývojky sám, potom si to nechám naskenovat a digitálně upravovat. Celá tato výstava jsou fotografie, které byly reprodukované, naskenované a upravené pro tuto knížku. Fotografie jsem dostal na DVD a z toho jsou tyto veliké zvětšeniny udělané.
Po této stránce žasnu a jsem nadšen tím, jaké jsou možnosti i v tom tisku, jak se ohromně zjednodušil a stal se dokonalejším. Dnes, když vám začnou tisknout nějakou publikaci, tak vám vyjedou první arch a vy řeknete, to se mi líbí, nebo je to trochu špatně, tady ubereme řekněme červenou barvu, vyjedou znovu ten zkušební arch, a když to schválím, většinou spolu s tím nakladatelem, tak to na tom počítači nastaví a teď to jede, celá knížka třeba v dvacetitisícovém nákladu, jedna jako druhá. Dříve se to muselo hlídat při každé výměně válců, dnes je to nastavené a drží to samo, to jsou ohromné vymoženosti, o kterých se mi donedávna ani nesnilo a já tuto možnost velice oceňuji.
Ovšem pokud jde přímo o digitální fotoaparáty... to mě prozatím neoslovilo. Nemám ani jeden, jsem dokonce toho názoru, že v krajinářské fotografii to zatím po technické stránce nedosahuje úrovně reprodukované fotografie z diapozitivů 6x9 nebo 6x7, ze středního formátu. To není můj dojem, to je fakt, protože třeba diapozitiv 6x9 má údajně až 80 megabitů, kdežto ty nejdokonalejší digitální přístroje mají 12 MB, pokud byste na to dala digitální stěnu, tak ta to skoro dosahuje, ale ta stěna stojí půl miliónu korun. Či-li to nemá smysl, abych já krajinu fotil na digitál, něco jiného jsou reportéři.
• Jakým fotoaparátem fotíte?
Já většinou fotím Lindhofkou 6x9 cm a Zenzabronikou 6x7 cm, což je už takový modernější přístroj, který má expoziční automatiku.
• Je známo, že negativy, diapozitivy a fotografie časem tmavnou a i jinak stárnou, dá se tomu nějakou úpravou zabránit? Jak se dají uchovat tyto skvosty, aby se i po létech mohly vystavovat v plné své kráse?
To není přesně položená otázka, ony časem neztmavnou, ony spíše vyblednou. To se týká hlavně těch prvních barevných materiálů, které byly teprve ve vývoji, tzn. ze 60. a 70. let, ty nebyly tak dokonalé a byly citlivé na teplo, takže když jste s nimi fotila v tropech nebo v pouštích a zahřály se tam, tak ztratily svou barevnost, zejména se vytratila žlutá barva, a pokud jde o barevné zvětšeniny, tak ty nebyly vůbec dokonalé. Já mám doma zvětšeniny staré asi 40 let a ty přes to, že jsou v temnu a suchu, tak téměř ztratily barvy. Ovšem to se netýká nových barevných materiálů, ty už jsou stálé. Fotografie mají údajně vydržet minimálně sto let (to si ovšem už neověříme, jestli je to pravda), ale fakt je, že barevné diapozitivy staré třicet let, když se jim zvýší digitálně sytost barev a kontrast, což lze jednoduše digitálně upravit, nerozeznáte od těch diapozitivů, které fotím nyní.
Pokud jde o černobílé fotografie, tak ty vlastně nestárnou, pokud jsou dobře zpracované, ustálené, já mám např. doma na stěně fotografii mé babičky, starou stodeset let, a to je tak nádherná fotka, že byste neřekla, že je tak stará.
Vycházejí knížky, které srovnávají krajinu, teď vyšla taková i z Krkonoš, pohlednice staré sto let a vedle se nafotí ten samý záběr v současnosti, a když je to vytištěné, tak na technické kvalitě těch fotografií nepoznáte, která je ta současná a která je ta minulá, protože fotografie reprodukované v té knížce jsou kvalitnější než ty předlohy. I tady, na výstavě, jsou některé fotky reprodukovány z předloh a řekl bych, že jsou skoro dokonalejší než ty předlohy, protože se dá upravit gradace, sytost aj.
• Soudě dle témat fotografií, zahrnující domácí krajinu, převážně rodných Krkonoš, spatříme u vás fotografie doslova ze všech kontinentů a koutů světa; je cestování vaším koníčkem nebo jen nutným způsobem dostat se k exotickým snímkům?
To se tak trošku překrývá, vlastně oboje, já jsem už jako kluk měl hrozně rád knížky a čítal jsem všelijaké cestopisy, Robinsona Crusoe, už tenkrát se mi dostaly do ruky knížky o africkém ráji divoké zvěře. Touha po cestování byla ve mně už odmalička a díky té fotografii jsem to potom takhle spojil, že je ze mě takový fotografující cestovatel. Nebo naopak jsem si tím vlastně splnil své takové dávné přání, ta fotografie mně jednak poskytla prostředky na ty daleké cesty, což není záležitost zrovna levná a jednak mně umožnila, že jsem vydal z těch krajů různé knížky, takže i to cestování bylo také jedním z mých koníčků, fotografie však ještě větší, byl to „kůň“.
• Očekávala jsem tuto odpověď, jelikož mnohé vaše snímky jsou zachyceny v prostředí, které jste si musel pracně najít a prožít – v dalekých končinách, ve sněhu a zimě, v horku a nepohodlí, vysoko v horách. Obdivuji vás, že i přes svůj věk stále podnikáte tyto fotografické výpravy, abyste přinesl ostatním lidem zážitek okamžiku zachyceného ve fotografii.
Viděla jsem ve vaší krásné, v loňském roce vydané obrazové publikaci s názvem "Fotografie" snímky z roku 2005, které jsou z Alp...
Na poslední velké cestě jsem byl v jižní Africe v roce 2004, loni jsem byl jen na krátké cestě na Islandu, už mě ty cesty dost zmáhají, já mám trošku nemocné srdce, tak se mi nechodí dobře do těch kopců, ale pořád se ještě snažím, chodím i v Krkonoších, tady mám obrázek z roku 2006, ale mám i z letošního roku. Zkrátka a dobře se stále snažím, už ale nemůžu vyběhnout na běžkách nahoru na hřebeny, to bývalo, když jsem tam fotíval, ale teď musím využít lanovek. Po Novém roce jsem vyjel na Sněžku a viděl jsem tam takové nádherné nálady, že jsem to tam za těch padesát let viděl poprvé. Na těch horách je úžasné, že jsou pokaždé jiné.
• Vydal jste více než dvacítku knih a nechal tím nahlédnout do procesu vaší tvůrčí práce, co je pro vás na fotografii tak fascinujícího? Proč zrovna fotografie a proč zrovna krajina?
To je těžké na to odpovědět, ale pohled na krajinu, zvláště na nedotčenou krajinu, je úžasný, tou svou variabilitou a tím vším je tak vzrušující, že by mně to bylo líto kdybych to jen já sám mohl vidět a nic z toho víc nezbylo, tak právě ta fotografie mně umožňuje si ten záběr pro sebe uchovat a ještě se o to podělit. A to je úžasná věc.
Ta fotografie, o tom by se dalo mnoho vyprávět a psát knihy, proč člověka zaujme, ale já jsem již odmalička pořád něco maloval, formoval, vyřezával, dokonce jsem jednou chtěl udělat pohyblivý betlém, tak já jsem to už měl v sobě, že jsem se snažil stále něco vytvářet, já jsem i dobře maloval a kreslil.
• Máte nějakou mimořádně oblíbenou fotografii?
Tahle kleč je jedna z mých nejlepších fotografií z roku 1958. Spíše intuicí se mi podařilo zachytit intuivní vzor, který jsem dost těžko potom doháněl. Má výrazné popředí, charakteristické pro tu krajinu, ale zároveň má i nádherné pozadí. Na tomto základě je hodně mých fotografií založených, že to mám dělané širokoúhlým objektivem s markantním popředím a s výhledem do dálek. Tuto fotografii mi vytiskl pan Václav Jírů v tom svém časopise, dostala několik cen a byla velice úspěšná, v mnoha svých knížkách jsem ji otisknul a samozřejmě nemohla chybět i v této monografii.
Tohle je tedy jedna z fotek, které mám obzvláště rád a která byla na začátku toho mého fotografického usilování.
I ty zaváté buky mám rád, je to taková výjimečná záležitost, ono to vypadá, jako by to bylo nějak technicky upravované, ale to je naprosto věrná fotografie skutečnosti, tu zvláštnost až bizardnost skutečně vytvořila příroda tím, že padal mokrý sníh a foukal vítr, mokrý sníh se nalepil na ty kmeny, navíc pro tu barvu je velice důležitá barva těch listů, ta tam dělá ten barevný kontrast a ještě navíc je tam mlha, a to také se mi podařilo jednou v životě, tyto naváté stromečky, to bývá dost často, ale aby tam byla ještě mlha, to se mi už nikdy nepodařilo, takže tohle je unikátní záběr. |
Výstavní síň doslova praskala ve švech pod náporem množství návštěvníků, obdivujících mistrné ztvárnění zimní a letní krajiny z domova i ze světa. Svou návštěvou poctil tuto vernisáž také velvyslanec České republiky ve Švédsku Jan Kára, ale i další vzácní hosté. Ve velice přátelském duchu a v dvojjazyčném podání se neslo povídání a otázky a odpovědi týkající se hlavního hosta, ale také i jeho spolupracovníka a dlouholetého kamaráda, bez jehož pomoci by se výstava neuskutečnila, pana Jiřího Hellera, rovněž významného a známého fotografa (
