Ač nerad, zahanben se musím přiznat, že jsem srábek a třasořitka. A marně si lámu hlavu, po kom tu zbabělost mám. Dědeček byl hrdina, který s nasazením života zakládal v Rusku legie, tatínek ani nehnul brvou, když v hospodě vrátil tvrdý biftek věda dobře, že mu v kuchyni za trest na nový plivnou, bratr se již v mládí projevil jako nebojácný zhůvěřilec, když téměř pod nosem souseda- policajta přímo v jeho pelechu zmermomocnil jeho dcerku. Dokonce jinak tichá maminka neohroženě při pohledu na sochu Stalina v elektrice nahlas prohlásila, že to vypadá jako fronta na maso a že pan Stalin předbíhá… Jenom já jsem z nějakého důvodu hrozný zbabělec, který se bojí takřka všeho. Mně se rozbuší srdce, zvlhnou mi dlaně, před očima se mi udělají mžitky a žaludek se sevře do ocelových kleští, když vidím hada, pavouka, myš nebo ploutev v moři. Kvůli hrůze z výšek sveřepě odmítám chodit kamkoliv, kde se pode mnou otevře více než dvoumetrová hlubina, zásadně odmítám lézt na rozhledny a provazový most přes potok znamená pro mě konec procházky. S řízením auta je to jakbysmet. Neustále žiji v hrůze, kdy mně selžou brzdy nebo kdy se zřítíme ze stráně lemující vozovku. Navíc se samozřejmě, jako téměř každý chlap, hrozně bojím manželky. Z čeho však mám hrůzu úplně největší je létání. Vím, že nejsem sám, kdo si nedovede logicky vysvětlit, jak něco tak obrovského, těžkého a železného jako třeba jumbo, se dovede odpoutat od matičky země a zůstat předlouhé hodiny ve vzduchu a co navíc, že dovede letět ve strašné výšce deseti kilometrů. Při pouhém pomyšlení na let propadám neuvěřitelné panice, kterou se obyčejně snažím zmírnit požitím koktailu kořalek, vallia a spacích prášků. Než zaberou, snažím se sám sobě namluvit, že je mnohem více životů ztraceno za volantem automobilu než při leteckých nehodách, že je v letadle všechno pečlivě zkontrolováno a že zkušení piloti, zrovna tak jako já, se nechtějí zabít v hořících troskách letadla. Pak mi hrůzou ztuhne krev v žilách a po skráních mi začnou téct čůrky potu, když si uvědomím, že tímto způsobem, však radostně s představou v ráji na ně čekajících panen, chtějí ukončit jak životy své, tak životy nevinných pasažérů vousatí arabští teroristé. Toto hrozné pomyšlení spojené s nechutí cestovat letadlem rovněž způsobí zvýšenou frekvenci návštěv toalety, která se nejméně hodinu před letem stává mojím nejvyhledávanějším místem. Během těchto nepřetržitých návštěv obyčejně s úlevou zjistím, že nejsem sám. Člověk se totiž v letištních prostorách, zrovna tak jako na toaletě, střetává s lidmi stejně pobledlými, jako jsem já. Oproti mně se však tito lidé snaží dělat jakoby nic. Jejich tváře pak upřeně civí do novin při řevu motorů na rozjezdové ploše a to, že jsou zrovna takoví zbabělci jako já, se projeví tím, že noviny čtou vzhůru nohama a stránky se třesou jako osika. Je vskutku zajímavé poohlédnout se před startem kolem sebe. Za dobu létání proti své vůli jsem lehce dovedl rozpoznat spolucestující, pro které je let spojen s neutuchající hrůzou. Kromě výše zmíněných čtenářů jsou to cestující, kteří se v sedadle nervózně vrtí jako holub na báni, objednávají si jednu whisky za druhou, bedlivě naslouchají zvuku motrů a vrhají zraky plné panické hrůzy kolem sebe, aby se ujistili, jestli ostatní také slyší, že je něco v nepořádku. Jsou to pasažéři, kteří, podobně jako já, při startu zavírají oči a potichu mumlají motlitby ke svému bohu, přičemž doufám, že to neni Alláh, protože to pak přestává všechna legrace. Teprve když letadlo nabere výšku, zmírní se jekot turbín, které pilot při startu vytočí na plné obrátky, a kabinu zalije svit slunce, se většina cestujicích zklidní. Náhle se všichni tváři náramně spokojeně a pouze skalní poseroutkové stále naslouchají motorům, navštěvují miniaturní toalety, kde navzdory zákazu kouří jednu za druhou a roztřeseným hlasem vykládají spolupasažérům, jaké bylo štěstí, že při startu neselhaly motory, protože to pak nikomu nepomůže ani svěcená voda. Já, abych si dodal odvahy a získal sebevědomí, obyčejně přemluvím jednu z krásných letušek, aby mně dovolila navštívit flight deck, kde pak s piloty hovořím o své hrůze z létání a očekávám, že mě vyvedou z omylu a uklidní mé těžce pocuchané nervy. Ti se většinou snaží, jak mohou, leč bezvýsledně, protože pohled na desítky roztodivných budíčků a ručiček ve mně naopak vzbudí neomylné přesvědčení, že se zákonitě něco při letu musí polámat. Elegantní kapitáni se obyčejně jenom smějí a ujišťují mě, že se to stát téměř nikdy nemůže, aniž by si uvědomili, že slovíčko “téměř” ve mně ještě více utvrzuje utkvělou představu, že se katastrofa stát nejenom může, ale navíc ještě přímo teď. Zjištění, že tak velikánské letadlo řídí jenom dva piloti - kampak se asi poděl navigátor a inženýr - mě zneklidní natolik, že si s vlasy vstávajícími na hlavě představuji, jaká to bude panečku mela, když kapitán pozře zkaženou uzenku a prvního oficíra rozčílením, že je na to sám, klepne pepka. Moje hrůza většinou pozvolna odchází teprve po tom, co začne zabírat směsice barbiturátů a alkoholu, já upadnu v tvrdý a bezesný spánek a je mi všechno jedno. Hluboký spánek je však přerušen změnou ve zvuku motorů při přistávajících manévrech. V té chvíli se vrátí i hrůza vyvolaná představou, jak delikátní a nebezpečné tyto manévry jsou a že když si při nich třeba kapitán kýchne, přičemž zavře oči, tak jsme všichni v pěkné bryndě. Krevní tlak se mi sníží, teprve když je letadlo už nizoučko nad zemí a zhluboka si vydechnu, když letoun usedne na přistávací plochu, protože si myslím, že nebezpečí je zažehnáno. Teprve po zhlédnutí dokumentárních filmů o leteckých katastrofách jsem si uvědomil, že je úplně jedno, padne-li to z výšky deseti kilometrů nebo z pěti metrů, neboť všichni stejně zahynou potupnou smrtí v plamenech letadla… Ve snaze hrůzu z létání překonat nebo se s ní nějakým způsobem vyrovnat, jsem dokonce absolvoval speciální kurz pro zbabělce, kteří se při pomyšlení na let chvějí jako nešťastník před popravou, ale v rámci zaměstnání létat musí. Bohužel kurz se mnou ani nehnul. Naopak. Nepomohla nadlidská snaha instruktora v nažehlené uniformě letecké společnosti Qantas probudit ve mně důvěru ke všemu, co s létáním souvisí. Když mě strčil do simulátoru a nařídil, abych za husté mlhy přistál v Melbourne, roztřásla se mně nejen kolena, ale dokonce i brada, po tvářích se rozkutálely kuličky slz plných studu a úkol jsem odmítl vykonat. Pohled na trup letadla protkaného osmi kilometry drátů a drátečků mě jenom utvrdil v názoru, že neexistuje, aby jedna z těchto žilek, nutných pro životaschopnost letadla, nezklamala. Instruktor se v žádném případě neměl zmínit o tom, že podle statistik nejsme sami, kdo se bojí létat, protože samotní piloti prý mají před startem nepříjemné pocity hraničící s bázní! Kurz jsem sice dodělal, dokonce mám na to bumážku, ale do letadla mě už nikdo nedostane. Zvláště nyní, když jsem důchodce a létat v rámci zaměstnání nemusím. Díky mojí averzi k létání vidím ze světa sice starou belu, ale zato mám teď nervy z ocele a vůbec mi nevadí plahočit se nekonečné kilometry po krásách Austrálie za volantem terénní Toyoty. V duchu se však obdivuji a tiše smekám před všemi pošetilci, kteří si neuvědomují strašné riziko spojené s létáním a bláhově usedají do podezřelých letadel ještě podezřelejších společností, se kterými se trmácejí po světě. Těmto statečným lidem držím palce, aby o svých cestách mohli svým milým vyprávět. |