Život mně přihrál do vínku náramně hodnou babičku. Vím, že nejsem sám. Většina lidí má dobré babičky. Alespoň si to myslím, protože jsem ještě nikdy neslyšel někoho říkat věci jako: “Hele, ta moje bába je ale pitomá jako pučtok” nebo “Ježíši, dnes zase k nám přijde visitýrovat ta naše pometlem praštěná babka.” Zkrátka a dobře lidé svým babičkám zpravidla nespílají a neříkají o nich nepěkné věci, protože babičky, jak se sluší a patří, se patřičně uctívají a máme je rádi. Věřím, že babičky jsou asi na tomto světě hlavně pro svoji dobrotu, a proto, aby lidem, zejména pak vnukům a vnučkám, dělaly jenom to, co jim na očích vidí. Babičky prostě umí udělat věci, které dětmi sužovaní rodiče stěží dokáží. Moje babička z tatínkovy strany, všemi láskyplně nazývaná “babička Kolaříková,” měla krásný, prostý obličej z něhož vyzařovala nesmírná dobrota a něha. Měla věčně usměvavou tvář a na hlavě pokrývku, kterou babičky, a hlavně venkovské ženy, nosily za každých okolností - pestrobarevný šátek. Okolo pasu nosila pěkně vyžehlenou a nikdy ne umolousanou zástěru a poblíže pasu se jí rýsovala nemilosrdně k zemi směřující mohutná ňadra. Tato skutečnost vkutku upoutala moji pozornost a jako nezbedný chlapec jsem se často rodičů ptal, co to má babička za pasem, pročež jsem byl za zvídavou otázku odměněn pohlavkem a výhružným: “Ne ať se ty kluku jeden pitomá babičky na tyhle věci ptáš! Jsi samá legrácka, ale babička by ti dala přes zadek, protože by to směšným vůbec neshledala. A tak se koukej k ní chovat slušně a přines jí ze sklepa uhlí!”
Babička žila v nuzných prostorách jedné místnůstky za rohem od nuselských schodů. Jen tak tak že se v tom jejím pokojíčku, který si oblíbila houba a plíseň, obrátila. Kromě postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ještě opatřen skříní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým dřevěným stolem. Koupelna neexistovala. Na záchod, zrovna tak jako pro vodu, se muselo přes chodbu. Rád jsem se do této milé kadibudky uchyloval, protože prostor před ní byl naplněn bedýnkami s jablky, které tuto místnost provoňovaly. Při troše snahy jsem mohl rovněž najít zežloutlé protektorátní časopisy s hnědými fotografiemi Adolfa Hitlera a s desítkami inzerátů, jak ženám trpícím poruchami měsíčků mohou okamžitě pomoci jakési zázračné pilulky. A tak jsem s oblibou dřepěl na tomto voňavém záchodě, čichal vůni jablek, do kterých jsem se s chutí zakusoval a při výkonu potřeby spojené s hryzáním ovoce jsem si se zájmem četl povídání o životě za války, o hrdinských skutcích německé armády, Baťových střevících, zrovna tak jako nadšené dopisy čtenářek potvrzujících účinnost inzerovaných medicín na obnovení pravidelnosti dámského cyklu. Babička pro svého synka, mého tatínka, vtěsnala do pokoje postel, na které tatínek pokaždé po dobrém obědě, který mu denně vařila, usnul jako špalek. Později jsme se s tátou u babičky na posteli střídali. Aby ne! Jako každá česká babička uměla i ta naše uvařit takřka z ničeho báječná, byť v tuku se topící, nezdravá jídla, po kterých jsme upadali do tvrdého spánku. Jakmile se po svém poobědním šlofíčku táta škubnutím a mohutným frknutím probudil a rychle odešel zpátky do práce, vystřídal jsem ho já. Rovněž jsem na chvilku zahnípnul, ale ne zase na tak dlouho, abych neměl čas babičku pravidelně škádlit a uvádět ji v čiré zoufalství.
Babička pocházela z chudého prostředí. Muž jí padl na frontě za první světové války, když její dvě děti byly ještě docela malé a tak babička za pár babek dlouhá léta dřela jako pradlena, aby jim mohla dopřát vzdělání a lepší život než měla sama. Byla obzvláště pyšná na mého tatínka, který po večerech vystudoval práva. Vzdělání, jako každý člověk, který ho postrádal, si vážila více než čehokoliv jiného. Chuděrka si dělala velké starosti o moji budoucnost, kterou z nějakého důvodu viděla černě. Asi jsem k jejímu názoru nemalou mírou přispěl, protože téměř pokaždé, když jsem se probral z odpoledního spánku, babička nelenila, stoupla si nade mne, dala ruce v bok a ustaraným hlasem se zeptala: “Ivánku, ty kluku jeden špatná, co z tebe, hochu můj bude?” Na tuto otázku, kterou kladla s monotónní pravidelností, jsem odpovídal rovněž pokaždé stejným, poťouchlým způsobem: ”Já ti nevím, babi, ale já asi půjdu na zloděje a pak do vězení, kde si budu vydělávat draním peří.” Babička pokaždé zareagovala tím, že se pokřižovala a spustila: ”Ty parchante jeden, já věděla, že s tebou táta bude mít jenom trápení. Koukej kam ten to dotáh, a ty samej biograf, samá zábava, samá holka, doma nepomůžeš a navíc se nechceš učit. Ty toho tátu, lumpe jeden, přivedeš jednou do hrobu.” Podobně babička reagovala na moje hlasité zvolání “Komunisti antikristi!” “Ježišmarja, ty oplégře, co když tě někdo uslyší! Takhle mluvit! Počkej, ty se jednou dostaneš do maléru a nepustí tě na školu!” “No dyť víš, babi, že na žádnou školu stejnak nechci. Já, když se náhodou nedostanu do vězení, tak budu promítačem v biografu!”
Zábava jakéhokoliv druhu, zvláště pak biograf, byla babičce trnem v oku. Já, jako opravdický parchant a oplégr, jsem na to hřešil. Obyčejně jsem něco zamumlal tak, aby tomu babička nerozuměla. “Čeho?” otázala se babička strodávnou češtinou. “Biograf,” byla moje obvyklá odpověd a už byl opět oheň na střeše. A už jsem to zase slíznul. I když jsme tyto a podobné řečičky vedli během každé návštěvy, vědel jsem, že moje milá babička mně na špek nikdy neskočila. Měla prostě smysl pro humor, na oko se se mnou hašteřila a hlavně ji to bavilo. Jenom jednou se babička skutečně rozparádila a pro mě to byla trapná událost. Byl jsem v maturitním ročníku a jedna mladá režisérka, čerstvá absolventka FAMU, se mnou u nás doma diskutovala film, ve kterém mi nabídla roli. Babička, která byla zrovna u nás na návštěvě, beze slova žehlila, zatímco s vytřeštěnýma očima naslouchala naší vzrušené konverzaci ohledně filmového projektu. Náhle však babičce došla trpělivost. Nechala žehlení žehlením, zaujala svůj typický postoj s rukama v bok a spustila na nic netušící mladou režisérku: ”Slečno, co si to myslíte? Takhle voblbovat našeho kluka nějakým biografem. Dyk von se musí učit a vy mu tady motáte hlavu! Tak si pěkně sbalte ty svoje fidlátka a koukejte mazat domů. Náš Ivan má před maturitou. Nemá čas na holky a nějaký blbý cintamatografie!” Paní režisérka zrudla, nezmohla se ani na slovo a vypadla jako cukrář. Tenkráte jsem byl na babičku pěkně nazloben. Ale stejně ne na dlouho, protože jsem si uvědomil, že to se mnou myslela dobře.
I když jsem byl přesvědčen, že babička byla úžasně stará, možná že jsem se tenkrát, když jsem byl ještě mladý kluk, mýlil. Když je totiž člověk mladý, tak si myslí, že každý nad padesát je jednou nohou v hrobě. Babička tak hrozitánsky stará nemohla být, protože ačkoliv byla babičkou, tak stále ještě pracovala v obchodě s ovocem a zeleninou. Tam měla přístup k plodům přírody, o kterých se našinci jenom zdálo a na které stál dlouhé fronty. Babička pro nás vždycky měla “pomoranče,” zeleninu a jablíčka a vůbec dobroty, které pro nás schovávala pod pultem, a které nám přinášela hlavně když se o nás pokoušela “skřipka.” Když nám bylo doopravdy zle, tak nám ještě kromě ovoce s lišáckým mrknutím dala “čekuládu.” “Tady máš, ty mizero pomoranč a fíci, ale pamatuj si, NEROZDÁVEJ!” “Jen rozdávej, synku, rozdávej,” kontradiktovala babičku moje maminka, která s babiččiným nabádáním, abych všechno zhltnul potají někde pokoutně sám, nesouhlasila. Tak docházelo k jemné výměně názorů mezi úspornou babičkou a maminkou, která se ve mně snažila od mládí vypěstovat dobré srdce. Roky ubíhaly, babička skutečně stárla a já jakbysmet. Z nějakého důvodu jsem se domníval, že babička je nesmrtelná osoba. Nikdy jsem ji totiž neviděl nemocnou ani neslyšel, že by si někdy na nějaké neduhy trpce stěžovala. A pak to přišlo... Jednoho dne zazvonil telefon a babiččin soused nám sdělil, abychom rychle přišli, že babička je vážně nemocná. Tatínek byl v tu dobu kdesi na služební cestě, takže jsme se úkolu opatrovat ochuravělou babičku uchopili s mým starším bratrem, který v tu dobu nejenom že náruživě honil děvčata, ale našel zalíbení v alkoholických napojích a dekadentní muzice. Jelikož byl o pět let starší, uvědomoval si svoji zodpovědnost o moje vzdělání a ve všech neřestech mě zaučoval.
Babičku jsme našli takřka bezvládnou v posteli. Ani chuděrka neměla sil nás přivítat. Samozřejmě že jsme okamžitě zavolali lékaře, na jehož příchod jsme potom čekali. Nejdříve hodinu, pak dvě... Babička ani nedutala jenom těžce a přerušovaně oddychovala. Zkušenější bráška dospěl k názoru, že udeřila její poslední hodinka. “Tak se na babičku napijeme, když má teďka na kahánku,” navrhnul brácha, který ve spížce našel flašku brusinkového vína, kterou bez ceremonií otevřel. Netrvalo dlouho a obsah láhve zmizel. Potom jsme začali babičce prozpěvovat nejdříve písničky hezké, národní, posléze, po pozření tentokráte láhve vína šípkového, písničky sprostonárodní, jako na příklad nemravnou verzi “Když jsme táhli k Jaroměři.” Brácha se s přihlouplým výrazem v tváři a pohihňáváním snažil otevřít flašku třetí, vínka ománkového, když se náhle, z ničeho nic, ozvaly zvuky z babiččiny postele. K našemu překvapení babička odhodila peřinu, sedla si na kraj postele a začala nadávat jako straka: “Vy parchanti jedni, co si myslíte, že tu děláte? Chlastat mi tady moje víno, které mám připravený pro vašeho tátu k Vánocům, vožrat se mi tady tatínkovým vínem! Že se nestydíte, nestydové jedni. Chudák táta, ten má z vás oči jenom pro pláč. Vy jste mě tak hrozně teďka rozčílili, že vám naschvál tady umřu a pak si dělejte, co chcete! Koukejte, oplégři, přestat a udělejte mi raděj čaj s rumem!” Zatímco jsme celí zaražení vařili babičce heřmánek, dostavil se pan doktor. Babičce změřil tlak, nás, zarudlé v ksichtech, si změřil od hlavy k patě a nakvašeně se zeptal, proč jsme ho volali, vždyť babička je zdravá jako řípa. Tím nám samozřejmě udělal velikánskou radost. Babička se posléze vyškrábala z postele, chlácholivě nám oznámila, že jí sice bylo šoufl, ale že je jí lépe a že si na oslavu jejího přežití musíme dát frťana. A byla tak dobrá, že nelenila otevřít láhev Tuzemáku a mohutným douškem si s námi připít na zdraví. “A tátovi ani muk, rozumíte! Měl by chudáček starosti,” řekla, hřbetem ruky si utřela ústa a kopla do sebe dalšího rumajzníka, aby se zcela uzdravila... Tak hodná byla naše babička Kolaříková. Bohužel se jí zase jednou přitížilo a to už jsme s bráškou ve spížce nic nenašli, co by ji přivedlo zpátky k životu jako tenkrát. Umřela nám milovaná babička, na kterou mám jen ty nejlepší vzpomínky.
A nakonec kontrolní otázečka. Nebyl by svět mnohem lepší, kdyby v něm žily jenom samé babičky jako ta moje: s velikým srdcem, neobyčejným smyslem pro humor a s přívětivým obličejem? Budoucnost vidím s notnou dávkou optimismu. Jelikož jsme rapidně stárnoucí generace a protože dědečci umírají dříve než babičky, věřím, že nebude dlouho trvat a na zemi skutečně zavládne mír a dobrá pohoda. |