Jiří Suchý: PERPLEX aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu (2)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

MŮJ VSTUP DO SVĚTA FILMU

Jestliže jsem se rozhodl sepsat tuto rukověť, která by měla provázet zájemce repertoárem mé kontroverzní společnosti, vedly mě k tomu hluboké důvody - tak hluboké, že je vlastně ani sám pořádně nechápu. Jedním z nich je potřeba usnadnit laické veřejnosti vstup do tvůrčí oblasti, která není zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled jeví. Už sám fakt, že je vnímána velmi rozporně - od naprostého odmítání, přes rozpaky až k nekritickému obdivu a zpět - svědčí o něčem. Přinejmenším o tom, že tu vzniklo něco, co se vymyká.

Uprostřed vysvětlovací euforie, v níž se teď ocitám, měl bych sto chutí napsat doplňující esej O vymykání - je to velmi vzrušující téma, které jsem si v praxi mnohokrát prověřil - dokonce si někdy říkám, že jestli něco opravdu ovládám, je to právě vymykání. Mé krédo je všechno dělat jinak. Což se dílem vyplácí a dílem nevyplácí.

Vezměme to pěkně popořádku

Vymykal jsem se vlastně od samých začátků - amatérský film Napříč a nazpět z roku 1955 se vyznačoval tím, že jsem si tu dělal nejen režiséra a herce, ale zároveň i kameramana. To, že jsem kameru nejprve spustil a pak vběhl do zorného pole jejího objektivu, aby se zde ze mne stal na chvilku herec, to bylo tak trochu symbolické a předznamenávalo to můj extrémně neortodoxní přístup k další filmové činnosti - dodnes totiž dělám všechno, co je zrovna třeba. (Dochovaný fragment filmu Napříč a nazpět je vydán na videokazetě Když bylo Perplexu 16 mm.)
Ostatně i mé začátky profesionální měly v sobě rovněž cosi symbolického. Byl jsem filmovým fanatikem a tak, když mi jednoho dne roku 1958 přišel telegram, který oznamoval mé obsazení do malé role ve filmu Snadný život, zalil mě pocit neskonalého štěstí. Toho dne, kdy jsem se měl ponejprv dostavit k natáčení na Barrandov, probudil jsem se ještě za tmy, a když jsem se podíval do zrcadla, zjistil jsem, že mi na čele vyrazil přes noc velmi zřetelný furunkl.
Viděl jsem do té doby stovky filmů nejrůznější provenience, ale v žádném z nich nevystupoval herec s furunklem na čele - snad jen v němém filmu Král králů, ve scéně Kristus mezi malomocnými. Já však měl o svém vstupu na stříbrné plátno poněkud jiné představy. Zkrátka osud mi zasadil první ránu pod pás. Nebo to snad bylo varování?
Tým maskérů se pokusil věc zamaskovat - podařilo se to jen částečně. Cosi mimo mne si nejspíš nepřálo, abych si začal s filmem. Já jsem si však začal. Nazpíval jsem tu spolu s Josefem Zímou písničku Dáme si do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl... Během prvního týdne premiérového promítání prohlásila tehdejší strana a vláda píseň za ideologicky zhoubnou, a tak jsem byl z filmu vystřižen. To všechno nebylo příliš dobrým vkladem do počátku mé filmové dráhy. Cosi se zřejmě bránilo proti mému vstupu do filmové branže, ale neubránilo se. (Po listopadu 1989 byla vystřižená píseň navrácena zpět na původní místo a od té doby bývá film občas odvysílán v televizi kompletní). 

        
        


PERPLEX A JEHO 16 mm PREHISTORIE


Můj filmový začátek byl tedy dosti klopotný a s mým koncem se to má taky tak. Ale nepředbíhejme. Zmiňme se o dalším bizarním úsilí, které jsem vložil do svého prvního celovečerního filmu - byla to Sekta - film, natáčený přesně opačným postupem, než to bývá v civilizovaných zemích zvykem. Hry, která má na Broadwayi mimořádný úspěch, ujímá se obvykle Hollywood, a ta pak bývá základem k velmi výnosnému filmovému počinu. Já jsem se ujal hry, která na divadle propadla, protože mi jí bylo líto. Utopil jsem ve filmu mnoho peněz, a tak jsem natáčení v polovině stornoval. Došly mi peníze a zároveň mi došlo, že takhle se film nedá dělat.
Po deseti létech jsem si promítal natočené fragmenty a bylo mí zase pro změnu líto jich, a tak jsem dotočil jakýsi protipříběh, v němž původní Sekta hrála roli vzpomínek a ta nová současnost. Herci v mém filmu zestárli o deset let bez pomoci maskéra. Ani tenhle film jsem však nedokončil, energie potřebná k vytvoření profesionálního filmu v amatérských podmínkách prostě vyšuměla. Pokud budete chtít mermomocí vidět dokument o tom, jak jsme Sektu natáčeli, najdete ho rovněž na videokazetě Když bylo Perplexu 16 mm.
Na této kazetě jsou ještě další skvosty. Tak třeba Big Show - film, který jsme natočili s Jiřím Šlítrem v roce 1968, tak trochu poloprofesionálně - díky Miloši Čálkovi, produkčnímu Krátkého filmu jsme získali pro náš záměr profesionální technické 16 mm vybavení a s ním i odpovídající personální obsazení, zatímco my jsme investovali do filmu jen své amatérské nadšení. Vzniklo tak dílko, které není příliš oslnivé, nicméně zachycuje dvojici S+Š dosud v kompletní sestavě a řadu semaforských subret v jejich nejlepších létech. A taky jednu z nejdelších písniček z naší dílny. (Trvá 9 minut) a finálovou skladbu Jiřího Šlitra, dosud jinde nezveřejněnou.
Se stejným týmem jsme natočili ještě řadu filmových písniček, jak se tehdy říkalo videoklipům, a dvě z nich na této kazetě nabízíme ke zhlédnutí. 

        
        

Do prehistorie našeho filmového počínání patří i další dílko - je to film The Story. Anglický název je tu poroto, že byl objednán Čedokem - Jiřímu Bauerovi dodatečně děkuju, protože se tak stalo v době, kdy jsem byl tak říkajíc na indexu. Film o Praze byl určen pro promítání v pokojích interhotelů. Obsahuje drobný příběh o Jonášovi, pendlovkách, o rozpustilých družičkách, jaké občas kreslívám, a o Melicharové. Pokud je ještě dneska zajímavý, tak snad pro ty dvě semaforské písničky, které tu zpíváme, jednu dokonce anglicky.
Do naší 16 mm éry patří i film Zuzana je všude jako doma, natočený amatérsky pro stejnojmenné divadelní představení - v hlavní roli Zuzana Burianová, nebo píseň Orchestrion z ráje ze hry Elektrická puma, který jsem natočil bez režisérských ambic, jen proto, aby se z té doby (léta normalizace) něco z naší práce vůbec zachovalo. Málem bych zapomněl na další písničky, natočené jako předchůdkyně nynějších videoklipů - některé z nich dokonce odvysílala v roce 1968 Čs.televize. Výčet této prehistorie by mohl ještě pokračovat, ale ne všechno stojí za připomenutí.
V roce 1990 však vznikla filmová společnost Perplex a tady už je co vysvětlovat vám, kteří o vysvětlení stojíte. Vy, kteří mi občas kladete otázky, považujte tento seriálek v Pozitivních novinách za odpověď.

Pokračování příště...

foto-repro © Jiří Vlasák

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 12. 2007.