Jako čerstvá diabetička zúčastnila jsem se letos v létě čtrnáctidenního rekondičního pobytu skupiny stejně postižených pacientů v Janských Lázních. Bydleli a stravovali jsme se v hotelovém domě Astoria. Tuto aktivitu organizuje každoročně pro své členy Svaz diabetiků: pro účastníky je připraven bohatý program: denně se dopoledne cvičí pod odborným vedením, což je hodinový intenzivní pohyb jednak na žíněnkách, jednak s míčkem SOFTGYM. Tento míček je všestrannou cvičební pomůckou, využitelnou jak pro rehabilitaci, tak ve sportu k provádění různých balančních a polohovacích cviků. Každý den si účastníci buď vyslechnou přednášku, týkající se diabetu jako choroby, v níž je aktivní pacient "sám sobě lékařem", nebo se účastní praktických kurzů, na př. manipulace s glukometrem při sledování hladiny glukózy v krvi - to má význam jak pro správné dávkování inzulínu u diabetiků prvního typu, tak pro kontrolu denního režimu diabetiků druhého typu, kteří svůj stav ovlivňují zejména úpravou dietního režimu, eventuelně s doplňkem příslušného farmaka.

Každé odpoledne jsme chodili na pochody 5 až 10 km v náročném ale krásném horském terénu, rozděleni podle fyzické zdatnosti do dvou skupin. Výhodu měli účastníci, mající k dispozici hůlky na "nordic walking", kteří při chůzi (a správné manipulaci s hůlkami) nejen zatěžovali rovnoměrně svalstvo celého těla, ale zároveň tím předcházeli únavě a snadněji absolvovali i náročné vycházky. Jsem ráda, že jsem mezi "hůlkaře" patřila a jsem jejich milovnicí.

Moje zkušenost s celou čtrnáctidenní rekondicí je jednoznačně kladná; díky péči organizátorů akce a díky vzájemnému sdílení osobních zkušeností účastníků jsem se poučila o tom, jak diabetik může významně pozitivně ovlivnit svůj zdravotní stav a kvalitu svého života vlastním úsilím. Toto nemůže účinně sdělit a dostatečně zdůraznit svým ovečkám žádný sebeobětavější lékař diabetolog při svém krutě omezeném časovém prostoru, který smí každému svému pacientovi věnovat.

Svůj stav si každý pacient, ať používá farmaka či si píchá inzulin, ovlivňuje vlastním chováním. Každodenní vydatný pohyb, dodržování diety, vlastní kontrola glykemie a správná reakce na výsledky měření jsou obecně známé pravdy, ale teprve vzájemným srovnáváním tohoto chování a pozitivní či negativní odezvy na ně v každodenním styku s ostatními pacienty si člověk v plné míře uvědomí, že své zdraví a svůj život má zejména ve vlastních rukou. Příklady totiž stále ještě táhnou a jsou účinnější než jakákoli sebefundovanější přednáška. Lékař a léky mu pomáhají, ale o výsledku rozhoduje pacient sám. Teoreticky to dávno vím, ale jen absolvované rekondici děkuji za to, že jsem si to ve všech důsledcích uvědomila.

Rekondiční pobyt jsme platili jen částečně. Svaz diabetiků všem zúčastněným finančně přispěl ze zbytku peněz, které ještě nedávno Ministerstvo zdravotnictví na podobné aktivity poskytovalo. Dnes už ale neposkytuje. V třetím tisíciletí, kdy medicína znovu objevila, že výhodnější je nemocem předcházet než je léčit, že aktivní pacient je úspěšný pacient, kdy zdůrazňujeme celostní medicínu a vliv psychiky na stav nemoci, tedy v tomto třetím tisíciletí jde praxe Ministerstva zdravotnictví právě proti těmto starým známým pravdám. Zamyslel se někdo nad tím, k čemu je to dobré? A tedy ještě jednou: komu vlastně prospívají aktivní pacienti? No přece sobě, svému zdraví a tím státní kase, že?

A propos – mám radost, všechno, co jsem se naučila, opravdu funguje!