|
• Lenko, nepotýkala jste se někdy s problémem univerzálnosti svého jména? Spletli si vás s někým, nebo si vás třeba každý dobře pamatuje?
Ano. Když jdu do České televize, tak musím hlásit: “Já jsem ta z Traplic”. Mají nás tam v seznamu několik. A jednou mi volal Pavel Soukup – jestli jsem já ta Lenka Novotná, co si vydala cédéčko. Tou dobou jsem si zrovna v domácí dílně CD natočila, tak jsem se ho zeptala, co by na tom CD mělo být. Hledal ale jmenovkyni.
• Vaši tvář jistě znají televizní diváci, můžete prozradit odkud?
Já myslím, že mě zase tak moc neznají a přiznám se, že mi to vůbec nevadí. Zažila jsem jen párkrát to, že si mě někdo na ulici všiml. V tomhle je rozhlas opravdu kouzelník.
Objevila jsem se v menších rolích v Četnických humoreskách, v Šípkové Růžence, v Rasistických historkách Vladimíra Morávka a v Ranči u Zelené sedmy. S filmy točenými studenty FAMU se lidi často nesetkají, ale těch mám za sebou také pár. Letos absolvující režisér Jan Prušinovský mě obsadil do filmu František je děvkař. Měla jsem tam jednu větu a situace spočívala v tom, že se se mnou Pepa Polášek (alias Franta) rozchází.
• V seriálu Ranč u Zelené sedmy jste si zahrála dívku Frantu, což mě zajímá, protože s filmovou postavou dívky prý máte ledacos společného...
Teď už snad ani tolik ne, ale v dětství si mě s klukem pletli běžně. A to se seriálové Frantě dělo taky. Pravda je, že ještě před pár lety, když jsem byla s kamarádem na Matějské pouti, tak mu pokladní u horské dráhy říkal – ovšem s pohledem na mě: “Vemte mladýho ještě na autíčka.” Dostali jsme oba záchvat smíchu a šli to rozjezdit.
• Ano, hrála jste tam roli kluko-holky, ale měla jsem na mysli spíš lásku k přírodě a zvířatům. Chováte nějaké?
Miluji přírodu. Vyrostla jsem na vesnici, navíc na Moravě, kde člověk pořád něco pěstuje, a tak kam se podívá, něco roste. Za každým druhým plotem štěká pes… V Praze občas cítím, že jsem vsazená do betonu. Ale když člověk dobře hledá, dá se pár zelených plácků objevit. Dokonce i stromy.
Momentálně mi vadí snahy kohosi, kdo chce vykácet Klánovický les kvůli golfovému hřišti. Někdy mi připadá, že člověk už ani nepřemýšlí nad tím, k čemu jsou stromy dobré. Bez váhání jsem podepsala  petici za záchranu toho lesa. Cítím to jako svoji přirozenou povinnost. Bůh ví, jak to dopadne. Třeba budou časem na Klánovickém „greenu“ pobíhat hráči v plynových maskách, protože kdysi před padesáti lety si neuvědomili, že čistý vzduch tak trochu zajišťují takové ty divné klády zasazené kořeny do země. Nemluvě o chemikáliích, které jsou potřebné k údržbě toho hlaďounkého trávníčku.
Ale zpět k otázce. Zvíře žádné nemám, protože to potřebuje mj. pravidelný režim. Já mám režim nepravidelný. Běžně se stává, že končím v rádiu o půlnoci a v šest už zase začínám. Občas tam musím přenocovat.
• Váš hlas je tedy známější než vaše tvář. Neomylně by vás jistě identifikovali posluchači Českého rozhlasu, stanice Vltava. Jak dlouho tady působíte a co taková práce obnáší?
Působím tam asi tři roky jako hlasatelka, což je povolání, které by už pomalu mohlo být zapisováno do knihy ohrožených druhů. S postupem digitalizace je docela možné, že časem tato profese zmizí. To už se vlastně stalo v České televizi. Tam mi hlasatelé občas chybí. Hlavně před Večerníčkem. O mě ani tak nejde, ale o ty děti, co si musí od malička zvykat na to, že bez reklamy se nedá žít. Ale na druhou stranu jsou i rodiny, které dětem pouští pohádky na DVD nebo zapnou rádio, když z něj vykukuje Hajaja (to se děje na ČRo2 – Praha).
Ale k té práci: moderuju také publicistické pořady Mozaika a Spektrum, můžete se podívat na internet: www.rozhlas.cz/mozaika . To jsou publicistické pořady, ve kterých posluchače informujeme o kulturním dění v republice. Jsme takový jejich inspiromat. To mě baví. Zajímá mě taky psychologie rozhovorů s hosty. Když se špatně zeptáte, nic zajímavého z respondenta nedostanete. Je to vždycky taková detektivka. Nějak příjemně člověka roztavit, přitom udržet téma a hlídat vysílací čas. Vlastně je to takové adrenalinové používání českého jazyka.
Příklad jeden za všechny: zvukový příspěvek běží tři minuty, já si připravuji, co dalšího řeknu, a najednou hlas z režie: „Rychle to omluv, do vysílání šel jenom šum!“ A utéct od mikrofonu v tu chvíli nemůžete.
• Jste ale absolventkou herectví. Nechybí vám někdy v rádiu kontakt s publikem, pro divadlo tak typický?
Kontakt s posluchačstvem existuje. Prostě mluvím do mikrofonu a představuji si, kam všude ten hlas a pořady letí... Jednou k někomu do auta, jindy do kuchyně k obědu, do nemocnice, na kolej k nějakým studentům hudby, na samotu u lesa, k nějaké babičce v zástěře, která vaří oběd apod. Občas mě napadá, jestli to není trochu schizofrenní práce. S kolegy prohodíme třeba: “Tak pěknou službu a ať tě dnes všichni poslouchají.” Nebo: “Co když si nás dnes nikdo nenaladil?” Ale popravdě řečeno se to, podle průzkumů, nestane ani v noci, protože Vltavu ladí docela široké spektrum lidí. Od jazzmanů, přes posluchače četeb na pokračování (často z řad nevidomých lidí) až po fajnšmekry z oblasti opery nebo dokumentu.
Navíc vltavští posluchači jsou takovou spolehlivou rezonanční deskou – když se jim něco líbí nebo nelíbí, hned o tom víme. Třeba zazvoní telefon a ozve se pan Pokorný, že jméno toho a onoho skladatele se čte tak a ne jinak. Naši posluchači mají zkrátka náročnější uši. Mám obavu, že jim neunikl ani jeden z mých breptů: “Vysíláme poslední... promiňte, polední zprávy….“
Posledních pár let se také orientuji na „herecké mluvení“. Pro mě je nejen hlas, ale zvuk jako takový fascinující. Baví mě např. namlouvat komentáře k dokumentům, při tom se člověk vždycky něco zajímavého dozví. Spolupracuji třeba s filmaři z VIDEO STUDIO KOLÁŘ – namlouvala jsem text k dokumentu o historii a rekonstrukci Staroměstského orloje, nebo film o inseminaci včel, historii „espézetek“… také vzdělávací pořady mě zajímají.
• Nyní trochu odbočím. Co český jazyk a moravský přízvuk? Mluvíte velmi spisovně, což je možná pozůstatek, ale jinak bych ve vás Moravana nepoznala.
Český jazyk mám velmi ráda. Spisovně mluvím právě proto, že pracuji v rozhlase. Tam to člověk chytí jak rýmu.
Zrovna dnes je to u mě asi trochu intenzivnější, protože jsem před pár dny přijela z Traplic. Spíš ale češtinu a „moravštinu“ rozlišuji, jako by šlo o úplně nepříbuzné jazyky. Když přijedete do ciziny, také nemluvíte česky. A já když přijedu domů, tak „mluvím po našém“, protože „su doma“.
O Moravácích se říká takový vtip, že jsou to Slováci, co nedošli do Prahy. O mně to platí dvojnásob, protože jsem měla babičku Slovenku. Doma se tedy mluvilo i trochu slovensky. Jednou se třeba taťka mamky ptal: „Jak se řekne česky dostička?“ A ona odpověděla: „No, jak by se to řeklo, přece destička.“ Ale táta se podíval do slovníku a triumfálně pronesl: „Houby destička, p r k é n k o to je!“
• Dobře. Vraťme se k tomu, že je pro vás důležitý zvuk. To zřejmě souvisí s vaší láskou k hudbě a vůbec hudebnímu nadání. Na jaké nástroje hrajete?
Nejprve upřesním, že se jedná o minulý čas. Tedy na jaké nástroje jsem hrávala. K některým se ráda vracím. Jako první musím zmínit klavír, protože i když jsem ho na JAMU zanedbávala, tak bez něho nemůžu být, musím mít doma aspoň klávesy, ze kterých loudím různé melodie. Párkrát jsem na nich vyráběla scénické zvuky do divadla. V tom bych chtěla pokračovat.
Potom housle, na ty jsem hrála v cimbálovce „kontry“. Žádný virtuóz ale nejsem.
Na gymplu jsem potom měla folkové období, takže to byly kytara a foukací harmonika dohromady (ty mám dnes pro jistotu pořád na skříni). No a potom klarinet – tam jsem se naučila jen nátisk a jednu skladbu do představení v Huse na provázku… A také tahací harmonika.
Hrát se dá v podstatě na všechno. I na kráječ na vajíčka, což je v podstatě strunný nástroj. A pokud je dobře vyroben, tak zní tak trochu jako čínská harfa. To se ale nedá říci, že na ty nástroje „hraji“. Spíš mě baví lovit zvuky.
• O tom kráječi jsem už slyšela, ale zprvu jsem si myslela, že jste ho herecky předváděla. Jste prý velký komediant.
Komediantů máme v rodině spoustu. S trochou nadsázky i tragédů. Taťka hrával divadlo, když byl kluk, smysl pro humor má v krvi, takže je doma často legrace. Jeho argument, když potřeboval s něčím pomoct, třeba sbírat vyorané „zemáky“ – jak u nás říkáme bramborám, byl: „Poď. Herec mosí umět všecko!“
Mamka zase patří do party lidí, kteří v Traplicích, odkud pocházím, pořádají tzv. Babské hody – což je hodová zábava v krojích, kde je všechno naruby. Holky oblékají pánské kroje a naopak. Odehrává se to na Kateřinu a koho to zajímá, ať se přijede podívat.
Jinak to ale u nás určitě nevypadalo tak, že bych pořád vymýšlela nějaká komická čísla. Většinou jsem spíš na něco hrála nebo někoho zlobila. Hodiny jsem proseděla u klavíru. Občas mě rodiče museli vyhánět ven, abych vůbec vyšla na světlo. Ale mě to u klavíru bavilo. Hrávala jsem si na Mozarta a skládala malé opusy. Dokonce jakousi znělku k televizním zprávám. Tu mám dodnes zapsanou. Třeba ji někomu nabídnu, až budu v důchodu.
• Vlastně vás rodiče kulturně vzdělávali od malička.
Moji rodiče tančili, zpívali a hráli ve folklórním souboru Lúčka, taťka doma hrával na cimbál, mamka zpívala, pod nimi pobíhaly dvě malé děti (mám ještě staršího bratra). To se vám muzika vlije pod kůži a je pro vás druhým vzduchem.
Když rodiče poznali, že mě zpěv a muzika baví, tak mi koupili klavír a časem i housle. Pamatuji se, že jsem v televizi sledovala Zpívánky a zpívala se tam nějaká písnička o kocúrkovi a kočičce, jak usnuli na seně... a mně se ten příběh moc líbil, no a navíc tam „hráli na husličky“. Rodiče viděli, co to se mnou dělá a za pár dní byly housle doma. Mimochodem, taťka je koupil úplnou náhodou od nějakého alkoholika asi za dvacet korun. Chlapík potřeboval doplnit hladinku.
Na housle jsem se učila sama, podle sluchu, takže rodiče asi hrozně trpěli, než se mi podařilo vydolovat nevrzavé tóny. Že se o housle opravdu báli, potvrzuje to, že jsem na ně musela hrát nad polštářem, abych je nerozbila.
• Ale nakonec se ukázalo, že každá zkušenost je pro něco dobrá. Vím, že třeba v představení „Stará bába tančí“ hrajete právě na housle.
Ano. Arnošt Goldflam psal tu hru pro Lubu Skořepovou, připsal tam také mladou prodavačku – tu přisoudil mně, no a protože z JAMU věděl, že hraji na housle, prostě mi je „připsal“.
Říkala jsem mu: „Pane Goldflame, já na ty housle zase tak dobře neumím, nešlo by na něco jiného? Třeba na harmoniku, to by mě lákalo víc a nevrzalo by to.“
Ve skutečnosti je to tak, že když vás někdo od divadla uvidí s futrálem v ruce, řekne: „Ty hraješ na housle? To bys mohla v tomhle představení zahrát toto a toto.“ A já se to pak musím naučit“.
• JAMU – to jsme ještě neprobraly...
To je velká kapitola. Patřila jsem do ročníku Josefa Karlíka a Jany Hlaváčkové, byli skvělí. Přísní, ale spravedliví. Michal Slaný, Jana Janěková nebo Honza Budař byli moji spolužáci.
V prváku mě mj. uchvátil takový hokus pokus pana Karlíka (to on s námi dělal běžně, že experimentoval). Zavedl předmět „fyzické básnictví“. Dílnu vedl Petr Váša. Pokoušeli jsme se používat tělo jako jazyk. Jedna z etud byla živá štafeta:
Jeden spolužák stojí venku na ulici a „básní“ rukama-nohama nahoru do okna ateliéru espézetky kolemprojíždějících aut. - Auta brzdí, protože vidí šílence, který tam mává rukama. - A zatím v okně stojí další spolužák, který signál vytvořený pohybem předává dál, tentokrát zvukově, třetímu člověku, a ten ho zase převádí do pohybu. Natáčeli jsme to na video, zkoumali to a dost jsme se nasmáli. Takové cvičení je dobré pro uvolnění, pro rozvoj improvizačních schopností. Když se člověk uvolní, najednou jde všechno lépe. Ale to neplatí jen v divadle.
• V čem teď hrajete?
Hraji vlastně jenom v Divadle U Valšů v představení „Stará bába tančí“, s tím hostujeme 2.10. v Mladé Boleslavi a 22.10. v Táboře. Od listopadu už i U Valšů – v ulici Karoliny Světlé 18, Praha 1.
Hráli jsme tam také hru „Deník Leošky K.“ podle knížky Blanky Kubešové „Od školy se práší“. Ta vyšla mimochodem poprvé v torontském „68 Publishers“ u Škvoreckých a sklidila obrovský úspěch. Děj se odehrává v děsivých padesátých letech minulého století. Jde o příběh jedenáctileté dívky, která je po obrně a zaznamenává si do deníčku své postřehy – např. nechápe, proč chce kdosi tatínkovi zabavit lékařskou ordinaci, na prázdninách u dědy se stává svědkem „kopečkářova“ neúspěšného pokusu o emigraci, těší se na to, až bude pionýrka a tak dále. Po letech ten deník najde na půdě (už jako starší dáma, hraje ji Nina Divíšková) a při obracení stránek se vrací do minulosti.
Hru U Valšů už nehrajeme, navíc představitelka „soudružky učitelky“ Adéla Kačerová momentálně kojí miminko. Hrála ale až do osmého měsíce těhotenství, až jsme se báli, že během představení přibude jeden herec (a budeme se muset dělit o honorář).
Rádi bychom udělali „sametově listopadovou“ šňůru pro školáky v pražském Salesiánském divadle a potom kdekoliv v republice. Tak snad budou mít paní učitelky dějepisu a hlavně školáci zájem. Uvidíme. Myslím, že dnes má velký smysl „náctiletým“ školákům tak trochu interaktivně přibližovat minulost.
Podobný projekt teď připravuje také režisér Ján Novák – bude to film určený pro mládež, ve kterém se mladá dvojice (v hlavní roli s Tomášem Šulajem) dostane do minulosti, do komunistické věznice padesátých let, o které dřív neměli ani tuchu.
• Byla vám něčím dívka ze hry „Deník Leošky K.“ blízká?
Každá postava je herci něčím blízká. Leontýna Kutheilová se chtěla stát herečkou, ale žila ve špatné době. Do slohové práce na téma „čím budu“ si mohla vybrat asi z pěti možností: horník, příslušník SNB, prodavačka, soudružka učitelka... Já osobně bych určitě šťastná nebyla, kdyby mi někdo řekl, že nemůžu studovat, protože by moji rodiče měli jiný politický názor než vládnoucí strana. Když si promluvíte s lidmi, kterým je dnes padesát a výš a kteří ve straně nebyli, uslyšíte někdy dosti tragické osudy. Stačí sledovat na ČT2 Příběhy železné opony.
• Jaký mají podle vás smysl hry odehrávající se v minulosti?
Pro člověka, kterému nezáleží jenom na něm samotném, to může být přinejmenším varování. Např. aby si dal pozor na „pány nahoře“, aby nezaspal nějakou důležitou chvíli a aby si vážil svobody, kterou tady máme – a kterou někdy neumíme uchopit.
• Jaký je váš největší herecký sen?
Můj herecký sen je… to teda nevím. Asi – když už hrát, tak dobře.
Jsem teď na rozcestí. Rozhlas mě začíná pohlcovat, pokud nebudu mít dost praxe v divadle, možná toho někdy nechám. Uvidíme.
• Takže na poli divadelním nyní nic nového nechystáte?
To zase ano. Chystáme jedno překvapení s paní Skořepovou, ke kterému zatím nemáme divadelní prostor a režiséra, tak si asi dáme inzerát.
• To není právě obvyklý přístup...
Jiné je, když má herec stálé angažmá. V divadle se stálým souborem funguje jiný systém. Je tam dramaturg a režisér, herec si nevybírá, co bude hrát. Je obsazen. Všechno má ale svá pro a proti. Mě baví cesta toho hledání.
• Takže se dá říci, že jste „herečka na volné noze“.
Ano. Nerada ale tuto formulaci používám, protože já mám nohu málokdy volnou. Spíš se hodně naběhám.
• Očividně milujete humor. Dáváte v divadle také přednost komediím před tragédiemi?
Přednost dávám tomu, u čeho jsem si jistá, že to má smysl. Dramaturgický výběr mám v podstatě omezený na to, co chci a co nechci dělat. Také proto moc nehraju. Netýká se to jen divadla, ale veškeré další práce. Když mi někdo nabídne namluvení spotu na cigarety, s radostí odmítnu, i kdyby mi nabízel milion. To, co podporovat nechci, nepodpořím.
• A kromě klasického hrajete i loutkové divadlo...
Loutky teď mají dlouhodobé divadelní prázdniny. Ale na druhou stranu mají také pohotovost, takže když bude potřeba, můžeme divákům do sedmi let sehrát s Gabrielou Míčovou „Pohádky pro neposlušné děti“.
• Projekty pro děti ostatně tvoří součást vašich aktivit. Můžete nám říci o některém, který se usadil nejhlouběji do vašeho srdce?
Zkušenost k nezaplacení mám s projektem Českého rozhlasu Expedice Vesmír 2004. Tenkrát jsem měla to štěstí spolupracovat na projektu pro mladé kosmonauty (děti od deseti do patnácti let), pro které je věda tak velkým dobrodružstvím, že by se kvůli touze po objevování klidně vypravili na Měsíc. To říkám naprosto vážně. Redaktoři Marek Janáč a Slávek Hrzal připravili – ve spolupráci se spoustou dalších pro tuto věc zapálených lidí (např. českých vědců a architektů) simulovaný let do vesmíru. Tomu předcházel náročný výcvik třicítky těch nejlepších z celé republiky - za asistence armádních specialistů - a děti pak měly mezi sebou samy vybrat deset špiček, které budou vyslány na Měsíc.
Vidět to, čeho jsou děti schopny, když se jim dospělí aktivně věnují, v kontrastu s pravým opakem (tenkrát jsem dělala arteterapii na protidrogovém oddělení náctiletých) pro mě byl jeden z největších životních zážitků.
Protože mi to ukázalo novou cestu, tak se na podobných smysluplných projektech chci podílet dál.
(Nedávno jsem se z rozhlasového pořadu Domino dozvěděla, že někteří z těch „našich“ kosmonautů se studiu vesmíru opravdu věnují dál a sklízejí úspěchy už v evropském měřítku. Třeba nám za pár let zamávají z ISS.)
• Jako v těch dvou projektech, které jste sama vymyslela a které jsou momentálně velmi aktuální.
Jedná se o ekologicky zaměřené projekty. Oba podpořil Magistrát hlavního města Prahy. S pomocí konzultace ekologa od Brontosaurů, Pavla Jeřábka, jsem požádala o grant.
Pokud vše dobře dopadne, vznikne „Ekopohádka“ – naučný příběh vepsaný do katastrofického scénáře, se skřítky, přírodními živly a barevnými popelnicemi. Na scénáři se mnou spolupracuje Eva Kořánová, na písničkách Tomáš Pilař. Režisérem bude Pavel Šimák, kostýmy a scénu obstará Petra Štětinová-Goldflamová. Na scéně Divadla Komedie by se měla objevit Luba Skořepová jako Matka Země, kterou budou děti zachraňovat. Plánujeme je zhruba na březen 2008.
Druhý projekt by měl probíhat ve spolupráci s občanským sdružením Okamžik a má pracovní název „Zasadit strom trvá OKAMŽIK, roste pak ale věčnost“. Jedná se o to, že o některém víkendu budou společně vidoucí s nevidomými sázet na území Prahy stromy. Nyní mě tak napadá, že možná v Klánovicích...
|
