Björn von Sydow – Jitka Vykopalová: Politika a demokracie je způsob mého života (1/2)
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Švédská verze  |
|
|
Jitka Vykopalová • Byl jste ve své pracovní kariéře velice činný a měl jste mnohá zaměstnání. Co vás vlastně přivedlo k práci ve „vysoké politice“? Moji rodiče byli politicky aktivní, oba dva byli sociálními demokraty. Oba dva také zajímalo studium politiky. Mluvili poměrně hodně o politice. Když mi bylo patnáct-šestnáct-sedmnáct let, pocítil jsem, že bych také chtěl studovat politiku, ale zpozoroval jsem, že bylo velice stimulující v politice pracovat. A to jsem byl možná ovlivněn rodiči, nebo to mohlo být také dáno geneticky či biologicky, nevím, ale ať je to tak či onak, nikdy jsem se pořádně nerozhodl, čemu bych měl dát prioritu – studovat politku nebo v politice pracovat. Teď, když jsem zestárl, jsem se rozhodl, že budu pokračovat stejně jako doposud, tedy že nikdy nebudu zcela rozhodnut v otázce priorit, nýbrž budu pokračovat tímto cik-cak způsobem. Právě nyní více studuji, protože moje strana je v opozici a já mám více vyučování ve státních vědách, trošku více o tom píšu, ale dovedu si představit, že bych mohl v politice dělat více i v jiné politické poloze. Já si pořád myslím, že obě věci jsou velmi zábavné a mám z nich užitek jako politik. Mám užitek i z mých státních vědeckých zkušeností a metod, a když vyučuji a píšu, využívám svých politických schopností. JV • Nelitujete tedy, že jste zvolil politickou linii ve svém životě jako svou práci? Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného? Ano, dovedu si představit, že bych dělal v životě něco jiného, ale nelituji. Ale asi to záleží na jedné věci – pokud bych mohl žít v demokratické zemi, pokusil bych se studovat média. Rád byl bych se stal novinářem nebo producentem a psal bych. Pokud by nebyly takové možnosti, tak bych nejspíše pracoval jako úředník na dráze nebo na obchodních lodích, které bych řídil nebo něco podobného. Pokud by to bylo ve starých časech, doufám, že bych mohl být alespoň učitelem a studovat, protože já jsem vždycky velmi rád studoval. JV • Jste politik s akademickými tituly, zastávající dlouhá léta vrcholné pozice v komunálních, ale hlavně vládních službách. Jste, dle mého názoru, takový „vzorový politik“ – chci tím říci, že bych si přála, aby ostatní politici ve vás viděli svůj vzor, a to nejen švédští. Budíte doma i v zahraničí všeobecný respekt, úctu a vážnost; dle mnohých umíte naslouchat, jste přátelský, otevřený, pokorný, sympatický a veselý člověk, vaše proslovy a jednání jsou inteligentní, rozvážné a věcné s přirozeným záměrem nikoho nezklamat – a to je to, co zapříčiňuje, že vám lidé věří. Není tedy divu, že po volbách v roce 2002 jste byl aklamací jmenován předsedou poslanecké sněmovny parlamentu, kde kombinace vašich zkušeností z parlamentní činnosti, státních věd a všeobecné přívětivosti byly považovány za perfektní vlastnosti pro tuto funkci. (Ve Švédsku je to pouze král, který má vyšší status než předseda poslanecké sněmovny parlamentu.) Ve volbách v roce 2006 vaše soc-demokratická strana nevyhrála, ale vy jste se přesto zúčastnil nové volby předsedy. Tuto vysokou funkci získal váš protivník s jen velmi malým rozdílem hlasů (169:177), což svědčí o vaší velké oblibě u švédské veřejnosti. To vás musí nesmírně těšit. Co se za tím skrývá? Vím, že člověk sám sebe těžko posuzuje, ale proč si myslíte, že jste tak oblíbený? Ano, je to tak, jak říkáte. Je-li člověk Švéd, tak je nesmělý – ne, já nejsem populární ... to člověk popírá. Ale můžu říct několik věcí, o kterých jsem přece jen přemýšlel. Jeden z důvodů je, že mám právě tuto schopnost; mám na mysli, že i když jsem měl nějaké neúspěchy a byl z toho někdy sklíčený, přešly mě tyto chmury a smutky velmi rychle. Jestliže byly politické – a to byly, po pár hodinách na veřejnosti jsem dostal zpět svou životní radost, a to hraje velkou roli. Mám dobrý spánek, nejsem téměř nikdy z té činnosti unaven, nebojím se lidí. Měl jsem štěstí, že z toho všeho, co se událo, jsem nebyl příliš tvrdě tlačen dolů, abych to měl velice těžké nebo abych ztratil životní radost nebo sebedůvěru. Měl jsem také neúspěchy a potíže a byl jsem zarmoucený a smutný, ale to mě přešlo velmi rychle. Je to zvláštní, i já sám se tomu divím. Člověk nemůže být v politice nebo možná i v jiných oblastech, to není žádná chráněná oblast, člověk může udělat chybu a být vystaven kritice oprávněné či neoprávněné. Měl jsem nadání a schopnost dostat se z toho, a myslím si, že to hraje svou roli. JV • Stává se, že k vám přijdou lidé a např. děkují za to, že děláte politiku „s lidskou tváří“? Ano, stává se mi to někdy, když jdu po Drottninggatan (Královnina ulice). Obdržel jsem velmi málo negativních dopisů a e-mailů. Většinou ke mně lidé přijdou a pozitivně se vyjadřují o období, kdy jsem byl předsedou parlamentu nebo ministrem obrany. To mě velice těší. Byl jsem velmi málo kritizován především od normálních obyvatel, i když jsem udělal velké změny ve švédské obraně a zastával stanoviska, která mohla být kontroverzní. JV • Já si myslím, že je to tím, že se chováte přátelsky, pokorně, že vzbuzujete důvěru když hovoříte a jednáte, že působíte znalecky a učeně v kontrastu s jinými politiky, kteří se zabývají problematikou jen na povrchu a chtějí mít pouze moc. I v tom máte pravdu. Mám výhodu ve svém akademickém vzdělání, jelikož jsem zvyklý číst a studovat texty. Hodně jsem četl, když jsem byl ministrem, a také když jsem byl předsedou parlamentu. Věděl jsem často docela hodně o mnohých záležitostech, a tím člověk získá bohatější niance. Mohu přiznat, že jsem byl možná někdy trochu více byrokratický, když jsem mluvil v parlamentu. Ale to bylo fakticky proto, že jsem četl pozorně každý večer, když jsem přišel domů, aktuální dokumenty. Četl jsem je před každou cestou apod. Souhlasím s vámi – pokud člověk zná otázky více podrobně, cítí se jistější, ale také lehčeji pochopí, když nastane chyba nebo se něco zašmodrchá. JV • Co by podle vás měl mít a umět správný politik? A jakou vlastnost by naopak mít neměl? Měl by mít empatii, vřelost a schopnost vžít se do situace druhých lidí. A také si myslím, že je dobré, pokud politik zná hodně věcí z historie – proč se co stalo tak, jak se to stalo, a rozumět lidem, že prožívají vše různě, že jsme různí, i když jsme tentýž druh člověka, ale přesto jsme každý jiný. Politik by neměl být fundamentalistický a neměl by být příliš dobrý řečník. Pak existuje nebezpečí, že mluví tak dobře, že téměř v každé debatě zvítězí a stane se sebevědomým a nadřazeným. Zde číhá nebezpečí, že takovýto politik nenaslouchá jiným a stane se příliš samolibým. • Mně se líbí ve Švédsku na politické scéně to, že opozice „nehází klacky pod nohy“ vládnoucím složkám a nesnaží se jim všemožnými špinavými způsoby uškodit, nýbrž pádnými argumenty oponuje. A i když vyvstane konflikt zájmů, řeší se inteligentně a věcně, nikoliv urážkami či fackami na zasedání parlamentu nebo urážlivými výlevy zlosti v denním tisku, tak jako se to děje na naší české politické scéně, což vám zcela určitě neuniklo... Zdá se, že Česká republika prochází vývojovou fází, kterou má Švédsko již dávno za sebou. Nebo nezažilo nikdy takovou situaci? Vy můžete srovnávat tyto dvě země mnohem hlouběji než já. Myslím si, že zcela idylické a věcné to ve Švédsku také vždycky není. Měli jsme kdysi dávno jedno období, které bylo plné toho, co říkáte. To bylo v osmnáctém století. To jsme měli ve Švédsku málem parlamentární republiku, ale nastal státní převrat, vedený králem v roce 1772, a království bylo zachováno. A to bylo díky tomu, že panovaly přesně takové poměry, jaké uvádíte. Politici si dávali navzájem facky, házeli si „klacky pod nohy“, existovaly kontakty se zahraničními mocnostmi, byla korupce a všechno možné... Myslím si, že to vtisklo ve Švédsku stopy jak levici, tak v jisté míře i pravici. JV • Během jaké vlády to bylo? To bylo v letech 1719 – 1772, kdy jsme měli dvě politické strany. Jedna se jmenovala “Klobouky” a druhá ”Čepice”. Obě ale už dávno neexistují. Demokracie začala přicházet na konci devatenáctého století, kdy přesto existoval pocit, že by se nemělo svrhnout toto státní zřízení podobnými typy, i když tehdy mělo Švédsko velice tvrdý sociální a politický konflikt přibližně v letech 1907 až 1917. Bylo to tedy těžké i zde. JV • Vím, že jste o tom napsal knihu. Ano, napsal. Švédsko tím prošlo také, ale již dávno. Ve Švédsku má demokracie delší tradici a je více vyvinutá, proto se drží ve svých formách. Já si myslím, že to opravdu stále hraje svou roli. JV • Může to být také důsledek toho, že je postrádán potenciál politicky vzdělaných osob? Já si nemyslím, že by člověk potřeboval mít vysoké formální vzdělání, aby mohl být dobrým politikem. Ve Švédsku po desetiletí dominovali v parlamentu a obecních úřadech sedláci, rolníci a dělníci, kteří měli často pouze čtyř-pěti-šestiletou základní školu. To není potřeba. Úroveň vzdělání ve Švédském parlamentu stále není tak vysoká jako např. v Německu, Rakousku nebo možná také ve vaší zemi. Člověk nemůže říct, že by Švédsko bylo poškozeno tím, že po neskutečně dlouhou dobu mělo zemědělce a dělníky ve svém parlamentu. JV • To možná záleží na otázkách, kterými se zabývají, a také na tom, o čem jste se zmínil, tedy co platí o empatii, přátelství a kolegialitě navzájem. A vzájemné důvěře – to je to, o čem jste hovořila. To je také možná jeden z faktorů – zeptáte se lidí, zda se odváží vyjít na ulici, a oni se nebojí, že by byli nějak napadeni. Ženy neočekávají, že by byly obtěžovány nebo znásilněny. Člověk se v převážné míře cítí bezpečně před ostatními lidmi. JV • Jste velmi zkušený politik s praktickou, vědeckou a spisovatelskou činností, můžete tedy velmi komplexně podat obraz o politickém dění ve Švédsku, což také prostřednictvím různých setkání a přednášek činíte. Jaký je, podle vašeho názoru, postoj veřejnosti k politickému dění nyní oproti tomu, kdy jste vy, jako mladý člověk, vstoupil do politiky? Cítíte rozdíl? V čem a proč? Znám jeden rozdíl. Když jsem byl mladý a byly provedeny první sociologické průzkumy, ukázalo se, že přibližně dvacet procent Švédů stálo zcela mimo politické dění. To bylo v létech 1950 - 1960. Dnes to není tak těžké. Většina lidí – dalece přes osmdesát procent – si je vědoma politických dimenzí, ale někdy si mnozí z nich řeknou, že nevstoupí do žádné politické strany. Někdy nejdou k volbám a jindy přikládají větší důraz tomu, co bych nazval „personality“ u politiků místo obsahu politiky jako takového. Jistým způsobem jsme zmenšili celkový „alenation“, ten téměř neexistuje. Já však dávám přednost tomu, co je nyní. Je lepší, že lidé jsou více uvědomělí, než tomu bylo dříve. Velká minorita stála zcela mimo veškeré dění – byli zcela chudí, neměli přístup k médiím, neznali, a vůbec měli v životě jiné starosti. JV • Napsal jste několik knih s politickými, vědeckými aj. tématy, ale titul jedné vaší knihy mě obzvláště zaujal: „Můžeme důvěřovat politikům?“ Je to vaše doktorská práce při studiu státních věd na univerzitě. Mohl byste mi, prosím, vysvětlit, co jste myslel těmito slovy? To je otázka, které jsem věnoval ve svém bádání jistý čas. Odpověď zní: ”Ano, člověk může věřit politikům. Ale musí si být vědom, že snaha udržet pohromadě jednu stranu nebo koalici může vést k tomu, že to, co se říká navenek a uvnitř, nesouhlasí.” Mnoho Švédů nemá žádné vlastní zkušenosti z činnosti v politické straně. Z tohoto důvodu může být také těžké vytvořit si jasný obrázek metod, které vedou k politickému rozhodnutí. Byla to moje disertační práce: Chtěl jsem předložit, zda existoval rozdíl mezi vnitřní politickou arénou a tím, co se dozvěděla veřejnost. Srovnal jsem tehdy dvě období během let 1955-1960 v politickém hlavním fóru co se týkalo sociálních demokratů. Měl jsem k těmto materiálům přístup, proto bylo možné toto srovnání učinit. Dospěl jsem tehdy k tomu, co je nebezpečné, tedy k tomu, co vytváří tyto rozdíly. Člověk má určitou politickou vizi, kterou chce prosazovat, ale cítí, že ona není populární. Nebo že vlastní strana je rozpolcená nebo vládní koalice je rozpolcená, a to se pokouší strany před veřejností utajit. Člověk chce něco, co není dostatečně populární. Nebo člověk zjistí, že je rozpolcený, nejednotný; pak existuje riziko, že nemůže spoléhat na politiky. JV • To vypadá trošku jako v rodině, dá se říci – na povrchu je vše v pořádku, ale pokud se člověk podívá blíže… ... tak uvidí, že to vypadá na rozvod. Mají odloučené ložnice, nechtějí se setkávat - a děti vůbec nechtějí to, nač rodiče myslí. Navenek se rodiče tváří, že mají pěknou fasádu a všechno je v pořádku. JV • Vy si myslíte, že není možné mít ”stejnou tvář” uvnitř strany a … Ne, dospěl jsem k závěru, že v mnoha bodech byla stejná tvář uvnitř i navenek, ale existovala část nesrovnalostí, a ty měly souvislost právě s tímto. Člověk rozhodl ideolgickou politiku, ale došel k závěru, že to není dostatečně populární nebo došlo k nějakému zhroucení uvnitř strany v různém smyslu, co se bude dělat, za čím strana stojí, co chce. JV • Ale to ovlivňuje i vývoj. Časem přišly nové zkušenosti; a proto šlo vše jiným směrem? Samozřejmě. Právě to jsem nalezl ve své disertační práci. Většina z toho určitě stále platí, o tom jsem zcela přesvědčen, ale co bych dnes udělal jinak je, že bych do toho přidal a mluvil hodně o roli médií. Kdybych dělal tento průzkum dnes, udělal bych trojúhelník: veřejnost, média, politici. Myslím si, že dnes bych tu práci udělal jinak. JV • Protože média ovlivňují velice vztahy mezi běžnými občany a politiky? Ano, to je pravda. JV • Co považujete za svůj největší profesní úspěch a proč? Byla to některá výkonná ministerská funkce nebo naopak čestná funkce předsedy poslanecké sněmovny parlamentu? Můj největší profesní úspěch – co se týká výkonné funkce – byl post ministra obrany. Změnit švédskou obranu a tuto změnu zavést do bezpečnostní politiky, záležitosti kolem členství v EU atd. Ale myslím si, že být předsedou parlamentu, při tom člověk cítí zobrazení přístupu k demokracii a společnosti, to je také velká věc, i když jsem při tom neučinil tolik, jako jsem učinil na postu ministra obrany. To jsou fakticky dvě různé činnosti: jedna je funkce výkonná a druhá znamená být všude přítomen. JV • A zachovávat Švédsko takové, jaké je... Ale také nechat ho vyvíjet se a měnit v čase, a také zachovávat a při tom všem nezapomenout měnit to, co se parlamentu týká. Změny byly velké. Já stojím za změnami, které proběhly v obranné politice. JV • Máte nějaké životní krédo, kterým se v životě řídíte? Mám ve zvyku přemýšlet takto: rozumět, moci a chtít. Pokračování rozhovoru ZDE |
| Jitka Vykopalová, zástupkyně šéfredaktora a reprezentant pro ilustrovaný magazín na síti „Pozitivní noviny“ ve Švédsku: |
Foto © Peter Berggren, Jitka Vykopalova
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 09. 2007.
Další články autora
- Marie Chatardová - Jitka Vykopalová: Ďáblova bible v Praze
- Jiří Všetečka – Jitka Vykopalová, Václav Židek: Tajemství světelné magie Pražského chodce
- Jitka Vykopalová: Večer setkání pro radost Pepy Fouska
- Barbro Bursell – Jitka Vykopalová: Válečné kořisti či válečné loupeže? Úvahy 360 let po Třicetileté válce
- Richard Haan - Jitka Vykopalová: Quo vadis, opero? (2)
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Milan Lasica |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jiří Suchý |