Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Ti, co nejvíc křičí, mají výhodu

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

26. srpen

Dneska se mi z postele vůbec nechtělo a tak jsem vstával pozdě a nestačil už zajít na mou obvyklou ranní procházku. Museli jsme s ženou do Macksville, kde jsme měli řízení ohledně našeho výletu do západní Austrálie. Do Perthu, konkrétně, ať z té angličtiny něco vychutnáte. Mám tam kamaráda z mládí, kterého jsem v devětašedesátém dostal do Austrálie /sponzoroval jsem ho/. On se tam odstěhoval asi před půlrokem z Brisbane. Jeho žena dostala v Perthu dobře placenou práci a tak si vymysleli takový plán, že koupí starý dům, který on bude vylepšovat, zatímco ona bude nosit peníze a až se jim za tři roky čas naplní do penze, tak barák prodají a zúročí i jeho práci. Fakt dobrej plán. Akorát, že se nabourali a ona na místě mrtvá. Takže mu jedu na měsíc pomoci dům dodělat, aby ho mohl dát na trh a z Perthu zmizet. Víte, my bývalí trampové to kamarádství pořád bereme vážně.

V Macksville jsme museli do cestovní agentury, protože naše dcera zrovna dostala práci a nutně potřebuje, aby jí někdo hlídal naší vnučku, než si sežene nějakou tu mateřskou školku. Takže to odnesla babička, tedy má žena, která za mnou pojede do Perthu až o pár týdnů později. Travel agent s námi jednal slušně a za pět minut a dvacet sedm dolarů padesát centů ženě přehodil odlet. Zajímalo mě, kolik šlo do kapsy jemu a kolik letecké společnosti, ale nechtěl jsem ho přivést do rozpaků a tak jsem se raději neptal. Také mě trochu bolela hlava, protože v pondělí večer piju jenom silné pivo neb jej náš klub prodává ve „šťastné hodince“ /od pěti do šesti/ za dolar devadesát. Normálně stojí dva dolary sedmdesát, pročež v normální době konzumuji pivo lehké, které stojí dva dolary dvacet a ve „šťastné hodince“ stojí také dolar devadesát. Dá rozum, že kdybych se držel svého moku, šetřil bych na sklenici jen třicet centů, ale když chlemtám pivo silné, tak šetřím centů osmdesát. No a abych ušetřil hodně, tak chlemtám rychle a v úterý ráno mě pak bolí hlava. Já nevím, jestli je tohle typicky české, či zda nás, Pražáky neovlivnila kultura židovská, která obzvlášť v Praze bývala silná...

Odpoledne jsem kropil zahradu, když agent znova zavolal, že prej abysme zase přišli a zaplatili dalších 44 dolarů, to prý pro leteckou společnost, s kterou jsme měli letět. Hlava už mě nebolela, ale za to jsem měl pořádnou žízeň, protože se blížila doba, kdy obyčejně odcházím do klubu prodebatovat světové události a dozvědět se, co je nového lokálně. Takže jsem se do agenta pustil a strašně jsem ho seřval, neboť mně bylo jasné, že těch dvacet sedm padesát šlo do jeho kapsy a teď by se na mně ještě chtěla zahojit letecká společnost. Křičel jsem, že kontrakt je kontrakt, lístky že mám v kapse, tak ať to teď zkouší na někoho jiného. Jo, to by se to obchodovalo, kdyby každý mohl po ujednání zavolat a zvednout cenu! Nakonec jsem mu dal číslo do hospody, ať mi zavolaj tam, takže když jsem důstojně vstoupil do našeho svatostánku, už mě volali, že mám telefon. Agent se omluvil a ujistil mě, že jsem měl naprostou pravdu a žádných 44 dolarů že platit nemusím. To mně pozvedlo náladu a cestou do lokálu jsem přemýšlel, že ti, co nejvíc křičí, mají vždycky výhodu. Takže jsem si ani nevšiml, že jsem si omylem objednal silné pivo, které stojí dvě devadesát, o sedmdesát centů více... Ne, že by o ty centy šlo, ale jde přece o princip! Zachmuřil jsem se a když jsem došel ke stolu mých kámošů, tak jsem na dotaz, jak se mám, řekl, že to stojí za hovno. A to, milí krajané, je velice české, na žádné vlivy se vymlouvat nemůžu. Tož tak ... 

Pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 08. 2007.