Možná za devatero řekami a možná za devatero horami, žili, byli čtyři muži. Tři králové a jeden veliký kníže. Stenkil kraloval ve Švédsku a Erik v Dánsku. Vsevolod byl velikým knížetem kyjevským a Vratislav králem českým.

Možná se někdy setkali a možná nesetkali. Možná si posílali jen poselstva a možná ani neposílali. Možná o sobě pouze věděli. My víme, že měli něco společného. Oni by možná také rádi věděli, co my víme, ale my víme, že oni to určitě nevěděli. Nevěděli, že jednou budou mít společné potomky. Ani kdyby chtěli, nemohli vědět. Protože pohádkové „jestli nezemřeli, žijí tam dodnes“ neplatí. Zemřeli, a ani poslední z nich, když před více jak  900 lety 10. července 1103 umíral, nevěděl…

Snad každý zná pohádku o Zlatovlásce. Starý král a panoš Jiřík, oba rozumějící řeči zvířat, živá a mrtvá voda. Autor Karel Jaromír Erben možná dobře znal dějiny. Příběh české princezny a dánského krále je pohádce v ledačems podobný. Ale ještě než ho začneme vyprávět, ještě než začneme vyprávět o ženách z rodokmenu, slušelo by se nejprve připomenout muže z rodokmenu, zmíněné na začátku našeho povídání.
Připomenout  čtyři panovníky, kteří nikdy nemohli příběhy o svých potomcích slyšet, byť se v případě Valdemara, Elišky Rejčky a Alžběty jednalo o krev jejich krve. V tomto jim nepomohla ani moc, kterou vládli, ani žádné kouzelné zrcadlo. Nepomohla by ani živá voda. Budoucnost nezná nikdo…

***

První z nich - Stenkil Ragnvaldson - byl zakladatelem nové švédské královské dynastie Stenkilů. Švédsku vládl, i když se tam nenarodil. Své dětství strávil jako syn místního knížete ve Staraje Lagodě, důležité zastávce na staré vikingské obchodní cestě v Rusku.
Po smrti otce se s matkou Astrid odstěhoval do Švédska. Ona se tam provdala za Edmunda III., posledního švédského vládce z rodu Sigurdovců. Po jeho smrti byl v roce 1060 králem zvolen právě Stenkil.

Nový král usiloval, aby křesťanští misionáři postupovali mírně, nenásilně a dodržovali zákony.  Jiné prameny ovšem připomínají jeho ostrý boj proti dosud početným pohanům v zemi. Nicméně pravdou je, že v roce 1064 Stenkil v Uppsale založil arcibiskupství.

Jako král byl oblíbený a mezi poddanými populární. Norové ho popisovali jako „těžkého a dobrého muže, se kterým mohou popíjet“. Byl také velmi dobrý lukostřelec.

Celkem měl sedm dětí, přičemž nejstarší syn Erik Stenkilsson padl v bitvě o královskou korunu a další synové Halsten a Inge už nastoupili na švédský trůn po otcově smrti.

Vsevolod I. byl jedním z těch panovníků, kteří své postavení nezískali automaticky, ale o titul  museli tvrdě bojovat. Narodil se totiž až jako pátý syn Jaroslava Moudrého a jeho vyhlídky na trůn byly velmi mizivé. Možná právě proto s bratrem Svjatoslavem Černigovským svorně svrhli z velkoknížecího kyjevského stolce nejstaršího bratra Izjaslava I.
Svjatoslav se poté jako Svjatoslav II. stal panovníkem a Vsevolod po něm převzal knížectví černigovské.
Zanedlouho však Svjatoslav II. v boji zemřel a Vsevolod I. usedl na velkoknížecí stolec. Bylo to však jen nakrátko. Zřejmě se v něm pohnulo svědomí a on brzy postoupil trůn vypuzenému bratru Izjaslavovi I., který se vrátil z Polska. Ten však také brzy zemřel v boji a Vsevolod I. se opět – tentokrát definitivně - stal kyjevským velkoknížetem. Poslední léta vlády potom strávil poměrně klidně.
Byl panovníkem velmi zbožným a na svou dobu vzdělaným. Mluvil pěti cizími jazyky.  Byl dvakrát ženatý, poprvé z Řekyní Anastázií, která byla matkou jeho syna Vladimíra II. Monomacha. Jejím otcem byl byzantský císař Konstantin IX. Monomachos. 
Sestra Vsevoloda I. Anna Kyjevská se provdala za francouzského krále Jindřicha I. Oba byli předky krále Filipa II. Augusta, o kterém budeme ještě hovořit.

Připomínat čtvrtého a posledního muže z rodokmenu - Vratislava II. (I.) Přemyslovce se může zdát zbytečné. Je obecně známo, že tento druhorozený syn knížete Břetislava I. a Jitky ze Schweinfurtu (Svinibrodské)  byl prvním českým králem. Nemohl se sice ještě pyšnit titulem dědičným, ale královské prvenství mu už nikdo nevezme. Titul získal od Jindřicha IV. Sblížil se s tímto císařem v době bojů o investituru (zápas mezi římskými papeži a císaři o to, kdo bude v říši vybírat a uvádět do úřadu biskupy, arcibiskupy a opaty) a mnohokrát mu v bojích s papežem a  německými knížaty prokázal neocenitelné služby. A císař poté Vratislava odměnil královským titulem.
Z knížete Vratislava II. se stal král Vratislav I. Korunován byl spolu s manželkou Svatavou Piastovnou  15. června 1086 na Pražském hradě v kostele sv. Víta.  Královské koruny manželům na hlavu tehdy vložil mohučský arcibiskup Egilbert.
Král měl celkem devět dětí a počtem synů, kteří po něm usedli na trůn, se řadí přesně mezi zmiňované Svenda II. a Břetislava I.  Vratislavovi synové na trůn usedli čtyři, ale žádný z nich nedosáhl jako otec na královský titul.
Vratislav I. zemřel na následky zranění – na lovu spadl z koně. Byl podle svého přání pohřben na oblíbeném Vyšehradě, společně s třetí manželkou v kostele sv. Petra a  Pavla.

Otec přežil syna Valdemara III. o deset let. Po smrti Dagmar založil novou rodinu a s manželkou Berengariou Portugalskou zplodil Valdemarovi i tři nevlastní bratry, další budoucí dánské krále: Erika IV., Abela a Kryštofa I. 

Čistá duše Valdemarovy matky opustila zemi už  24. května 1213. Markéta-Dagmar zemřela při porodu druhého syna a bylo jí tak souzeno žít v roli dánské královny pouhých osm let. Po boku svého muže se však v tomto čase zařadila v Evropě k těm nepřednějším.

Byla také švagrovou šesti sester manžela, mezi nimiž byly i princezny  Ingeborg a Rikissa.

První z nich si vzal jako svou druhou manželku již zmiňovaný francouzský král Filip II. August z rodu Kapetovců. Z filmu Lev v zimě je známý jako přítel pozdějšího anglického krále Richarda Lví srdce. Sám patřil bezesporu  k nejvýznamnějším francouzským panovníkům a svou zemi povznesl mezi evropské velmoci. Využil k upevnění královské autority rozkvětu měst, vystavěl v Paříži Notre-Dame a Louvre, podporoval filosofické a právní vzdělání. To mu nebránilo, aby se stejnou energií měnil ženy ve svém okolí.
Když se mu Ingeborg znelíbila, tak jí zapudil, manželství nechal zrušit na sněmu a uzavřel nový sňatek (později zapudil i třetí manželku).
Dánská princezna se však nedala. Obrátila se na tehdejšího papeže Inocence III., jednoho z nejvýznamnějších svatých otců v celé historii papežství a ten uvalil na Francii interdikt = klatbu. Král se pokusil bezvýsledně zlomit odpor své manželky-nemanželky vězněním, církevní soudní proces však vedl k jejímu osvobození a opětovnému dosazení na trůn - i když jen po formální stránce.

Princezna Rixa (Rikissa, Rejčka) zvolila zcela jiný směr svého života než sestra. Za manželem se nevydala na jih, ale na sever. Stala se manželkou Erika X., který si upevnil svou moc tím, že se jako první ze švédských králů nechal korunovat.
Za jeho vlády se Švédsko stalo plně křesťanským státem. Kněží však ještě dlouho nezachovávali celibát a papežové tak ještě dlouho měli důvod si stěžovat na „tvrdost a nepoddajnost plemene švédského“. Zřejmě tak činil i zmiňovaný papež Inocenc III., který zemřel ve stejném roce jako Erik X. – 1216.
V té době měl již otec Markéty Přemysl I. Otakar – potvrzen dědičný královský titul i od něj.

Valdemar II. Dánský získal sňatkem s českou královskou dcerou švagrů a švagrových ještě daleko více.Markéta totiž měla tucet vlastních a nevlastních sourozenců. Kromě budoucího českého krále Václava I. je nejznámější z nich sv. Anežka Česká, která se přibližně v době svatby Markéty a Valdemara narodila.
Dalo by se také říci, že se narodila někdy mezi rokem, kdy papež Inocenc III. kanonizací opata Prokopa uznal kulturní svébytnost Čech (1204) a rokem, kdy císař Fridrich II. Zlatou bulou sicilskou přemyslovskému rodu trvale propůjčil důstojenství králů (1212).

Podle historických pramenů zavítalo dánské poselství nejdříve na míšeňský dvůr, kde Markéta pobývala s matkou a sourozenci u svého markraběcího strýce. Jak, kdy a zda vůbec přišlo poselstvo do Prahy - jak líčí výše zmíněná dánská píseň - není přesně známo. Ottův slovník naučný o tom píše takto:

„Když r. 1198 Přemysl zrušil svůj sňatek s Adlétou, odebrala se tato se čtyřmi dítkami k bratru svému Dětřichu, markrabí míšeňskému, a kromě pře s Přemyslem zabývala se vychováváním svých dítek a dočkala se toho, že r. 1204 přibylo k ní slavné poselství dánské, pan Strange Ebbesen, mladý Limbek, Oluf Lykke, biskup Petr a pan Albert z Eskidsön, a žádalo jí  jménem Valdemara II. za ruku Markéty, o jejíž sličnosti a dobrotě srdce zalétla zpráva až do krajin dánských.
Obrátilo-li se poselství také do Čech, jak národní písně dánské vypravují, dokázati se nemůže; možno jest to, neb r. 1204 počalo se jednati o navrácení se Adléty do Čech, a Přemysl I.  sám hlásí se ku příbuzenství svému s Valdemarem, neboť podepsán jest na listině z r. 1214 jako tchán Valdemarův a r. 1210 vyslal na žádost Valdemarovu pomocný voj český proti švédskému Erichu Knudsonovi.
Sňatek Markétin s Valdemarem slaven byl r. 1205 v Lubeku, načež manželé odebrali se do Dánska, kde mladá královna za krátko získala si takovou úctu a lásku u všeho lidu dánského, že pohlížel k ní jako ke světici, nalézaje u ní vždy ochrany, pomoci a pravé útěchy.
O nadšení lidu pro mladou královnu podávají nejlepší doklady národní písně dánské. Jest královna, kterou Dánové nazývají Dagmar, nejspíše ze slova Drahomiř, vzorem nevinné krásy, zbožné dobroty a čisté lásky; ona mírní drsnou povahu Valdemarovu, pomáhá chudině, oroduje za poddané a utiskované“…

Princezna Markéta se pochopitelně asi zajímala jaký vlastně je její budoucí manžel. Odpověď od pana Strangeho jí asi moc neuspokojila. Prohlásil pouze, že král je ve všem dvakrát lepší než on...

Když se poté Markéta v nádherném průvodu odebrala do Lübecku, kde se v místní katedrále měl odehrát její sňatek, nebyla tedy o mnoho chytřejší a o manželovi nevěděla asi vůbec nic. Zajímavé je, co víme my o jejím průvodu. Součástí jejího věna, které dostala z Čech bylo kromě skotu, prasat, ovcí i hejno českých slepic. A ty jsou pravděpodobně základem populace dánských a drentských slepic dodnes. Tato plemena jsou uznána v Dánsku národním plemenem. Mají shodné zbarvení jako naše česká slepice zlatě kropenatá, jen mají bílé ušnice. I takové detaily zmiňují historické prameny.

Markéta=Dagmar asi byla ze svého muže trochu zklamaná. Pokud tedy čekala prince z pohádky...
Král Valdemar II, asi nebyl úplně nejkrásnější ze všech a výlupek všech cností. Své ženě byl asi často nevěrný a byl především bojovník. Později přišel v boji také o jedno oko. Zřejmě byl zbožný a dobrý křesťan, což byla odpověď na jednu z otázek, které Markéta před svatbou kladla Strengemu. V zájmu křesťanství také bojoval.

Ovládl Holštýnsko, potvrdil vládu nad Šlesvickem a 15. června 1219 dobyl Estonsko v bitvě u Lindanisse (dnešní Tallin). Během této bitvy podle pověsti spadla z nebe dánská vlajka, která je tak asi nejstarší na světě.

To už však česká princezna a dánská královna Markéta=Dagmar z rodu Přemyslova nezažila. Ležela pohřbena v ringstedském chrámě na Seelandu.
Dnes jsou vidět na kamenném středověkem sarkofágu dvě vytesané postavy - muže a ženy - doplněné prostým nápisem „Dagmar regina“.  Marketa = Dagmar leží po boku svého manžela.
„Po jeho levém boku leží první choť jeho Dagmar, která zemřela roku 1213 devátého dne před kalendami“ (24. května). Tak zapsal neznámý dánský kronikář.