Ivana Kriglová: Učme své děti seznamovat s knihou
Rubrika: Publicistika – Doporučení
Často se v poslední době hovoří o vztahu mezi knihou a dítětem. Na vytvoření tohoto vztahu máme samozřejmě vliv my – dospělí. Mnozí rodiče zastávají názor, že není nic jednoduššího, než dát dítěti knihu dle svého uvážení a dítě si má co prohlížet a číst. To je jeden z největších omylů, kterého se můžeme dopustit. Je nutné, abychom k výběru knih přistupovali velmi citlivě, a to už od nejrannějšího věku. Čím dříve budeme své děti seznamovat s knihou, tím váženější vztah ke knize a literatuře v nich vybudujeme.
Postupně s věkem dítěte měníme knihu gumovou na rozkládací leporelo z tvrdého kartonu. Tato kniha by měla plnit jak úkol prohlížecí, tak již recitační (učení zpaměti), ale stále zůstává hračkou, kdy si dítě staví různé ohrádky a cestičky. Jedná se přibližně o věk 1,5 – 3 roky.Z vlastní zkušenosti vím, že i 1,5 leté dítě se bez velkých problémů naučí říkanku. Opět je tu důležitá spolupráce s námi dospělými. Dítěti přednášíme říkanky a vždy je opakujeme celé, báseň nekouskujeme po verších. Někteří rodiče dělají chybu, že dítě učí nejprve jeden verš a pak další, až je báseň celá. Tuto chybu jsem dělala také, jelikož mě mátla představa, že by se dítko mohlo delší říkanku naučit najednou. Opak je pravdou. Mnohem lépe a snadněji se děti naučí říkanku, když mu ji budete recitovat vždy celou. Postupně vám začne pomáhat slovy posledních veršů, přidávat výrazy, až je báseň kompletní. Když budete s dítětem každý den alespoň 10 minut číst jednu knihu s říkankami, za pár dní si samo začne prohlížet a přednášet básničky k správným obrázkům. Čím více učíme děti říkanky nazpaměť, tím více jejich mechanickou paměť posilujeme. Leporela bychom měli vybírat podle ilustrací, které se našim dětem líbí, předem si přečíst veršíky a zhodnotit, zda jsou vhodné. Mnohdy se totiž setkáme, s prominutím, s takovou slátaninou, jakou si naše děti určitě nezaslouží. Po zvládnutí této etapy je možno přistoupit k opravdové knize. Věk dítěte může být různý, ale já jsem přesvědčena, že i 2,5 leté mrně je schopno vnímat knihu jako knihu a ne jako hračku. Je samozřejmě velmi nutné dítěti vysvětlit, že se do knížky nekreslí, netrhají se listy, nestaví se ohrádky. Takové knížky by měly být obrázkové, plné říkadel, hádanek, veršovaných pohádek a pohádek pro čtení na dobrou noc. Z takových přitažlivých publikací je dítě schopno se i ve 2,5 – 3 letech naučit báseň o 20 až 30 verších. Zde musíme sehrát velkou úlohu opět my, rodiče, kdy náš přednes při učení musí být výrazný. Když budeme přednášet monotónně, dítě nezaujmeme a těžko se báseň naučí.
Kniha by měla být nádherným pocitem sepětí mezi dítětem a rodičem, protože když vezme do rukou opravdovou knihu, mamka, taťka, babička nebo děda jsou s ním. Víme, že děti milují naše vyprávění, přednášení a čtení pohádek, protože se v těchto chvílích věnujeme jen jim. Ten pocit v nich zůstává dlouho a přenáší se až do dospělosti. S knihou v ruce se vracejí vzpomínky na chvíle, kdy bylo dítě s taťkou a on četl básničky, s babičkou, která četla pohádky na dobrou noc a často u nich usnula, s dědečkem, který podle obrázků vyprávěl směšné příběhy a jak při tom s brýlemi na nose legračně vypadal, i s maminkou, která nechala nádobí a přišla přečíst říkanku, zatímco ze dřezu vytekla voda. Chtějme, aby naše děti měly krásné vzpomínky, vždyť jaké zázemí budou mít ony, takové vytvoří svým dětem a věřme, že láska ke knize je velkým krokem do života, plným citu a lásky, porozumění a vztahu mezi lidmi. |
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Toulová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 05. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Vladimír Just |
![]() |
Karel Šíp |
![]() |
Ivo Šmoldas |
![]() |
Jan Vodňanský |
![]() |
Jitka Molavcová |
![]() |
Blanka Kubešová |
![]() |
Milan Markovič |
![]() |
Jan Krůta |