Často se v poslední době hovoří o vztahu mezi knihou a dítětem. Na vytvoření tohoto vztahu máme samozřejmě vliv my – dospělí. Mnozí rodiče zastávají názor, že není nic jednoduššího, než dát dítěti knihu dle svého uvážení a dítě si má co prohlížet a číst. To je jeden z největších omylů, kterého se můžeme dopustit.

Je nutné, abychom k výběru knih přistupovali velmi citlivě, a to už od nejrannějšího věku. Čím dříve budeme své děti seznamovat s knihou, tím váženější vztah ke knize a literatuře v nich vybudujeme.

Malá miminka se mohou seznamovat s gumovými knížkami, kde jsou různé obrázky, podle kterých se učí např. jak dělá slepička, kravička apod. Samozřejmě, že je zde velmi nutná spolupráce s dospělým, který stále dokola ukazuje obrázky a napodobuje hlasy zvířat.

Postupně s věkem dítěte měníme knihu gumovou na rozkládací leporelo z tvrdého kartonu. Tato kniha by měla plnit jak úkol prohlížecí, tak již recitační (učení zpaměti), ale stále zůstává hračkou, kdy si dítě staví různé ohrádky a cestičky. Jedná se přibližně o věk 1,5 – 3 roky.Z vlastní zkušenosti vím, že i 1,5 leté dítě se bez velkých problémů naučí říkanku. Opět je tu důležitá spolupráce s námi dospělými. Dítěti přednášíme říkanky a vždy je opakujeme celé, báseň nekouskujeme po verších. Někteří rodiče dělají chybu, že dítě učí nejprve jeden verš a pak další, až je báseň celá. Tuto chybu jsem dělala také, jelikož mě mátla představa, že by se dítko mohlo delší říkanku naučit najednou. Opak je pravdou. Mnohem lépe a snadněji se děti naučí říkanku, když mu ji budete recitovat vždy celou. Postupně vám začne pomáhat slovy posledních veršů, přidávat výrazy, až je báseň kompletní. Když budete s dítětem každý den alespoň 10 minut číst jednu knihu s říkankami, za pár dní si samo začne prohlížet a přednášet básničky k správným obrázkům. Čím více učíme děti říkanky nazpaměť, tím více jejich mechanickou paměť posilujeme. Leporela bychom měli vybírat podle ilustrací, které se našim dětem líbí, předem si přečíst veršíky a zhodnotit, zda jsou vhodné. Mnohdy se totiž setkáme, s prominutím, s takovou slátaninou, jakou si naše děti určitě nezaslouží.

Po zvládnutí této etapy je možno přistoupit k opravdové knize. Věk dítěte může být různý, ale já jsem přesvědčena, že i 2,5 leté mrně je schopno vnímat knihu jako knihu a ne jako hračku. Je samozřejmě velmi nutné dítěti vysvětlit, že se do knížky nekreslí, netrhají se listy, nestaví se ohrádky. Takové knížky by měly být obrázkové, plné říkadel, hádanek, veršovaných pohádek a pohádek pro čtení na dobrou noc. Z takových přitažlivých publikací je dítě schopno se i ve 2,5 – 3 letech naučit báseň o 20 až 30 verších. Zde musíme sehrát velkou úlohu opět my, rodiče, kdy náš přednes při učení musí být výrazný. Když budeme přednášet monotónně, dítě nezaujmeme a těžko se báseň naučí.

Dítě by se mělo seznamovat s písmenky už v předškolním věku. Není samozřejmě nutné umět číst, než jde dítě do školy, ale je dobré vědět, jak písmena vypadají, čemu jsou podobná, jak třeba vypadá napsané jméno.
Po nástupu do školy by si mělo dítě postupně i samo číst a umět se vžívat do děje. Proto je důležité vybírat knihy odpovídající věku jak tématem, tak velikostí písmen. Vhodné je si s dítětem předem o knize popovídat před začátkem čtení, někdy i kousky kapitol přečíst. Nesmí nás také zmýlit skutečnost, že máme doma dítě, které už umí číst a my máme klid a nemusíme na dobrou noc předčítat pohádky. I školní děti rády poslouchají.
Aby se nám podařilo v dětech vybudovat lásku a úctu ke knize, mělo by si dítě knihu zasloužit. Je to vhodný dárek k svátku, narozeninám a nikdy by neměla kniha chybět pod vánočním stromečkem.

Kniha by měla být nádherným pocitem sepětí mezi dítětem a rodičem, protože když vezme do rukou opravdovou knihu, mamka, taťka, babička nebo děda jsou s ním. Víme, že děti milují naše vyprávění, přednášení a čtení pohádek, protože se v těchto chvílích věnujeme jen jim. Ten pocit v nich zůstává dlouho a přenáší se až do dospělosti. S knihou v ruce se vracejí vzpomínky na chvíle, kdy bylo dítě s taťkou a on četl básničky, s babičkou, která četla pohádky na dobrou noc a často u nich usnula, s dědečkem, který podle obrázků vyprávěl směšné příběhy a jak při tom s brýlemi na nose legračně vypadal, i s maminkou, která nechala nádobí a přišla přečíst říkanku, zatímco ze dřezu vytekla voda.

Chtějme, aby naše děti měly krásné vzpomínky, vždyť jaké zázemí budou mít ony, takové vytvoří svým dětem a věřme, že láska ke knize je velkým krokem do života, plným citu a lásky, porozumění a vztahu mezi lidmi.