Pavel Loužecký: Herecké balady a romance Blanky Kovaříkové

Rubrika: Literatura – Doporučení

Díky tomu, že se dostávají Pozitivní noviny stále rychleji do povědomí veřejnosti, přistávají také v mém e-mailu stále častěji tipy na zajímavé lidi, akce a nejrůznější projekty. 
Tip, se kterým bych vás chtěl seznámit právě teď, je od Ondřeje Suchého, který se stal členem Redakční rady Pozitivních novin se zvláštním zaměřením na VIP osoby a jejich získávání pro Pozitivní noviny. A že Ondřej ve své nové funkci opravdu nezahálí, dokazuje i tento článek.
 
Rád bych vám představil paní Blanku Kovaříkovou, dle jejích vlastních slov trochu kousavou a zvídavou novinářku, která prošla mnoha časopisy, mj. deníkem Noviny, týdeníkem Národní listy, páteční přílohou Večerníku Praha a Večerkou, přičemž nyní je jejím druhým domovem časopis Vlasta.
Mě na ní zaujal nejen její sympatických vzhled, ale zejména fakt, že miluje starou Prahu a voňavou Provence. Už jen kvůli tomu jsem neodolal a zaměřil svoji pozornost na její webovské stránky, jejichž obsah mě nadchl ještě více.
 
Důvod je prostý. Teprve tam jsem totiž zjistil, že Blanka Kovaříková je nejen novinářka, ale také úspěšná autorka, která vydala již dvě knihy rozhovorů se známými herci: Herecké balady a Herecké romance. Na svých stránkách zveřejnila na ukázku dva rozhovory z každé knihy: s Janou Brejchovou, Klárou Jernekovou, Svatoplukem Benešem a Milošem Kopeckým.

To vás pak vůbec nepřekvapí fakt, že „nejraději navštěvuje staré herce a herečky, aby se od nich dozvěděla něco moudrého o životě, neboť moudrosti není nikdy dost, a co jiného je posláním člověka, než aby se na své cestě něco dozvěděl, něco předal těm, které po cestě potká a něco si případně odnesl s sebou do dalších životů…“
 
Svatá pravda. K tomu já mohu dodat už jen své obligátní pozitivní zvolání: Právě takovéto rozhovory patří do POZITIVNÍCH NOVIN víc, než cokoliv jiného.
 

A protože Pozitivní noviny se snaží „neopisovat“ články na internetu již zveřejněné, dovolte mi, abych vás nalákal k návštěvě stránek Blanky Kovaříkové alespoň několika krátkými úryvky z těchto čtyř rozhovorů, které rozhodně stojí zato si přečíst.

  Herecké balady  
 Jana Brejchová
 ■ Ve francouzské tragikomedii Hřbitov slonů hrajete spolu se svou přítelkyní Jiřinou Jiráskovou. Jak vlastně vzniklo vaše přátelství?
Jsme přítelkyně téměř padesátileté. Tedy ne, že by nám bylo padesát, ale tak dlouho se spolu známe. Od sedmapadesátého roku. Tehdy jsem točila Žižkovskou romanci s Jirkou Valou a on mě pozval do divadla na deník Anny Frankové. A to neměl dělat, protože tam hlavní roli hrála paní Jirásková. Mně tenkrát bylo 17 let a absolutně jsem jí propadla. Týden jsem chodila a plakala, protože je to nádherný příběh a ona v něm hrála skvostně. Myslím, že už na mě nikdy v životě divadlo tak nezapůsobilo. Potom asi za půl roku dělal režisér Krejčík v Hostivaři zkoušky na film Morálka paní Dulské. Vejdu do maskérny a tam seděla paní Jirásková. Podlomily se mi nohy, tréma jako hrom. Přistoupila jsem k ní, klekla si k její židli a spustila jsem: „Paní Jirásková, já jsem Brejchová Jana a já jsem vám chtěla říct, že jsem vás viděla na tom divadle…“ a začala jsem brečet. V podání paní Jiráskové ta historka zní ovšem jinak: „Tak mě zavezli do maskérny a tam mě řekli, že budu dělat zkoušky, a že tady je nějaká Jana Brejchová z mlíkáren, a že by mohla hrát vlastně všechny role, i tu moji. Já už jsem byla umělkyně, divadelní herečka na Vinohradech, tak jsem si řekla: „Mě nějaká holka z mlíkárny nerozhází.“ Najednou se otevřou dveře, přišla dívenka, která klekla, začala plakat a říkala mi, jak jsem vynikající. V duchu jsem si pomyslela: Ta je inteligentní, z ní něco bude. To je velkej talent, ta dovede poznat!“

►CELÝ ROZHOVOR

 Herecké balady   
 Klára Jerneková

Někdy v té době dostala dopis od přítelkyně Vlasty Fabianové, která zřejmě tušila, jak moc Klára potřebuje podporu: „Klárko milá, osobo spletená z nervů… osobo komplikovaná, osobo citlivá, osobo křehoučká, ale se srdcem velikým, vtluč si jednou už do hlavy, že jsi výborná herečka, zajímavá, zvláštní, oduševnělá, že jsi osobnost! Že jsi! A kruci tomu věř! Máš-li ráda divadlo a ty ho miluješ, copak to není dar nad všechny dary? Máš-li ráda svoje nádherné dítě, copak to není dar nad všechny dary světa? A ty ho miluješ! To ti nestačí, ty nevděčnice? Všechno oproti tomu je pomíjivé, prchavé a proměnlivé.“

►CELÝ ROZHOVOR

  Herecké romance  
 Svatopluk Beneš

■ Jaké se podle vás dělají dnes ve vztazích největší chyby?
Láska dneska většinou ani neexistuje, jde jen o sex. Kdykoli vidím tohle slovo napsané, jsem smutnej. Dřív se říkalo erotika, to slovo je měkčí. Jakoby lidi zapomněli, že pravý vztah začíná očima. Můžete mlčet, ale najednou se ty oči setkají a je v nich řečeno vše.

►CELÝ ROZHOVOR

 Herecké romance  
 Miloš Kopecký
■ Jak se cítíte, pane Kopecký?
Děkuji za optání. Ráno tak na 120 let, k poledni to klesne na šedesátku a po dvaadvacáté večer na barové stoličce jsem úplný zajíc!

■ Vám nikdy nechybělo, že nemáte žádnou hereckou školu?
Herectví je dar přírody. Samozřejmě vzdělání uškodit nemůže, ale na druhé straně konzervatoř a DAMU mnoho talentů, pokud nebyly dostatečně silné, umrtvily. Herectví se liší od jiných uměleckých profesí. Například muzikant musí ovládat harmonii, kontrapunkt, řemeslo musí znát dokonale. Herec si musí vytvořit svou vlastní školu, být si zároveň učitelem i žákem, najít si svou metodu a způsob práce. Ovšem nejde to hned. Základem je talent a psychologie – herec by měl rozumět tomu, čemu se podivně říká lidská duše.

P.S.: O pár dnů později jsem nesla Miloši Kopeckému rozhovor k autorizaci. Paní Jana mi ve dveřích šeptala, že neví, neví, jestli si to teď bude chtít číst, neboť mu opravdu není dobře. Pan Kopecký však o pár minut později vyšel ze svého pokoje, rozhovor přečetl a řekl mi krásnou větu: „Vy jste mi udělala takovou radost.“ Když jsem se zpytavě podívala, dodal na vysvětlenou: „Voni mi novináři dávají v poslední době do pusy samé hovorové výrazy a to já v písemné podobě nesnáším. A vy jste to převedla do jazyka spisovného.“ Kolikrát si na jeho slova vzpomenu, když se někteří jedinci šťourají ve slovíčkách při autorizaci a mají k tomu jediný důvod: že sami neumí nic moudrého říct a na papíru se jim potom to jejich NIC nelíbí!

►CELÝ ROZHOVOR
                   Pokud jste tak již neudělali, prosím - vstupte na stránky Blanky Kovaříkové:
 
        
  

materiály použity z webových stránek http://www.bkovarikova

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 01. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.