-
 Karel Čapek: O DEMOKRACII, NOVINÁCH A ČESKÝCH POMĚRECH
výbor z publicistických prací uspořádal a úvodní studii napsal Ivan Klíma
vydala: Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 61, 120 00 Praha 2
1.vydání, Praha 2003
- Karel Čapek: EVROPA (Život, červen 1934)
-
- „I kdyby už nebylo třeba hranic, ve kterých by se zakopaly proti druhým, budou tu národy a budou se chtít udržet se svou řečí, svým vědomím, se svým velikým já daným dějinami, zemí a jazykem. Půjde-li Evropa tou jedinou cestou, jež není katastrofální, přestane se to národní vědomí vyjadřovat tak hrozivě v nacionálních egoismech politiky a hospodářství, ale nezmizí ze světa; to dítě se nedá vylít s vaničkou. Národ jako přírodní skutečnost podrží svou vitalitu a bude chtít ji vyjádřit; nuže, to je a bude poslání tvůrčí kultury. Nebude-li už muset politika hospodářství zápasit o bytí národa, ukojí národ tu potřebu svébytnosti v tom, co jej bude mezi všemi vyjadřovat duchovně. Politicky a hospodářsky bude kusem Evropy; sebe sama si bude uvědomovat ve své národní kultuře.“
- „Všude, kde k věcem přistupují zvláštní hodnoty lásky a dokonalosti, sžitosti a intimity, překračují věci svou obecnou užitečnost a stávají se kusem národní kultury. Řekl bych to prostě tak, že krásu nelze napodobit ani převzít, že je nutno ji zrodit na místě. Právě kultura má na sobě tu zvláštní milost a nese políbení genia loci. Pravdy jsou obecné a platí pro celý svět; ale láska je konkrétní, milovat znamená dávat někomu přednost. Takové velké dání přednosti je umění: udělejte svému národu, své zemi krásu nad všechny ostatní. Evropa nepřestane být zemí národů, pokud bude zemí tvůrčích, tj. národních kultur.“
-
-
- Karel Čapek: VZPOURA DAVU (Přítomnost, 17.1.1934)
-
- „Naši dobu vyznačuje to, že průměrný duch, vědomý si své průměrnosti, troufá si hájit právo na průměrnost a všude je prosazuje. Dnes davy provozují životní úkony, které se dříve zdály vyhrazeny elitním menšinám; za druhé: davy přestaly být poslušny těch vysoce kvalifikovaných menšin, neposlouchají jich a odstrkují je.
- Ta vláda davů má i svou dobrou stránku, pokud znamená vzestup životní úrovně; ale to má ten následek, že dnešní člověk se dívá s útrpností na všechno minulé. Cítě se znásoben, ztratil náš život veškerou úctu, veškerou pozornost k minulosti. Žijeme v době, jež se cítí zázračně schopnou uskutečňovat, ale neví, co učinit skutkem. Ovládá všechny věci, ale není paní sebe samé. Přes své větší vědomosti a větší technickou zručnost je dnešní svět unášen prostě proudem. Žije se bez životního programu, bez plánu. Právě člověk davový je ten, jehož život nemá plánu a plyne s vodou. Proto nic netvoří, ač jeho možnosti a moc jsou úžasné. Davům se dostalo schopnosti žít intenzivně, ale ne citu pro velké historické úkoly; byla jim naočkována pýcha a moc moderního prostředí, ale ne duch.“
-
- „Nikoli vzpoura davů, nýbrž hromadné selhání jedinců. Můžeme-li mluvit o jakémsi upadání, nevězí ten úkaz asi v tom, že se davy derou nahoru, nýbrž v tom, že se horempádem hrnou dolů ti, kdo svým posláním mají stát výš, tj. být rozumově nadřazeni. Nemusí nás znepokojovat civilizační cesta nahoru, nýbrž kulturní cesta dolů. Nebudeme naříkat, že dnes ve světě rozhodují nižší ideály, ale budeme se ptát, kam se poděly ty vyšší ideály, kdo je ztratil, kdo od nich upustil. Koneckonců davy jsou po jisté stránce bezmocné; mohou pálit knihy nebo rozbíjet hlavy, ale nemohou zničit myšlenku. Myšlenku je možno jenom zradit.“
-
- „Řekněme, kdyby čtenář novin nenalézal denně černé na bílém, že nic není nadřazeno jeho vkusu, jeho představám a zásadám, kdyby se tisk přímo necpal ráno i večer snažně a služebně na jeho úroveň, ztratil by ten čtenář brzo uspokojení ze své průměrnosti. Říká se, že noviny jsou dělány svými čtenáři. Ano, bohužel; ale měly by být dělány několika vzdělanými a myslícími lidmi.“
-
- „Ti, kdo mohou a mají jít za poznáním, běhají za davy a myslí si, že je vedou. Tato hromadná dezerce od osobního myšlení a hledání si našla ovšem pěkná slovíčka; žvaní se o duchu doby, o příkazu doby, o nástupu generačním a kdesi cosi; samé záminky, aby se nemuselo myslet vlastním mozkem, nýbrž v obecných heslech, která nahrazují jakýsi mozek kolektivní. Pořád se předpisuje, co se má myslet; jenže duch, který se nezřekl své nejvlastnější funkce, může přijímat jen jediný příkaz: jak se má myslet. Není jiného předpisu pro myšlení než myslet správně, kriticky, úplně a přesně.“
-
- Karel Čapek: CO JE KULTURA (Přítomnost, 21.2.1934)
-
- „Je to jistá znalost dějin a kultur, svět vývoje, přírodních zákonů a poznávacích metod, která nám umožňuje, abychom své zkušenosti dovedli vřazovat do širších souvislostí, daných nesčíslnými poznatky předchozími. Zkrátka vzdělanost je dědictví, ve které se uvazujeme, je to nashromážděná zkušenost lidstva a věků; upřímně řečeno, je to ohromný prezent, který nám padá do klína celkem lacino. Jsme na výši doby tehdy, jsme-li na výši toho, co vykonali a poznali lidé před námi; úroveň, na které stojíme, byla vršena po tisíce let.“
-
-
- Karel Čapek: TÉMĚŘ KUS NOETIKY (Přítomnost, 6.6.1934)
-
- „Víme ze zkušenosti, že máloco bývá horlivěji připravováno než takřečený spontánní odpor a že nic nevyžaduje usilovnějšího burcování a zpracovávání nežli národní (nebo jiné) instinkty. Hlas lidu je mezi všemi lidskými projevy zpravidla ten, kterému se musí nejvíc napovídat. Fakt je, že kladné i záporné hodnocení vychází většinou z lidí vládnoucích jazykem, perem a zásadami.“
-
- „Věci nejsou sporné, sporná jsou jenom naše stanoviska k nim; bylo by méně rozporů mezi námi, kdyby v našem poměru k věcem bylo méně stanovisek a více znalostí. Cesta poznání je jediná společná a obecná, jediná nesporná cesta lidského ducha, i když to jde jen pomalu a na dlouhé lokte. Tedy po léta jsem s jistou tvrdošíjností zastával názor, že naše stanoviska, naše hodnocení, naše zaujetí pro nebo proti jsou příliš subjektivní a relativní a že by bylo lépe pro nás i pro naše skutky víc prožívat, vidět, pozorovat, brát na vědomí a poznávat nežli chválit a hanět, přijímat a zavrhovat.“
-
- „Připomeňte si, jak vypadají sympatie nebo antipatie v politice a jak málo stačí skutečných znalostí o osobách i skutcích, aby lidé někoho zbožňovali a jiného nenáviděli. Lidé bývají mohutně, určitě a rozhodně pro nebo proti, ale mají zpravidla jenom velmi mlhavé, křivé nebo jen z druhé ruky získané představy o tom, co vlastně jest, jak vypadá a z čeho pozůstává to, pro co nebo proti čemu tak rozhodně a určitě jsou. Víc a pozorněji poznávat, to už ipso facto znamená ne tak bujně, tak sufizantně a kategoricky hodnotit nebo odmítat; řekl bych dokonce, že čím míň se poznává, tím víc se hodnotí a vice versa. Rozhodně je pohodlnější mít o věcech pokud možno předem „hotový názor“ kladný nebo záporný, než bez konce se namáhat s jejich pozorováním a poznáváním.“
-
-
- Karel Čapek: PROČ NEJSEM KOMUNISTOU (Přítomnost, 4.12.1924)
- „Nebýt komunistou není pouhý názor, nýbrž jisté krédo. Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze mi bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často, jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou? Protože mé srdce je na straně chudých.“
-
- „Poslední slovo komunismu je vládnout, a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc, a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž vítanou rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. „Tím je vinen společenský řád.“ Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou.“
-
- „Je daleko více omezenosti než skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno lámat hůl na světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí koneckonců v každém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Snad řeknete, že je to slaboduchá filantropie; ano, patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je to člověk.“
-
- „Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s tím nelze vyjít. Postavte se chvilku vedle žebráka na rohu ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z desíti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiž že proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti.“
-
- „Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tady i tam lidé fyziologicky a morálně tíž. Pošlete na mně nejortodoxnějšího komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, že se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním o funkci sleziny a on řekne, že je to měšťácká věda; podobě existuje měšťácká poezie, měšťácký romantismus, měšťácká humanita a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v každé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, že se jim posléze nepřejí. Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrž jakýsi rituální předpis nebo koneckonců řemeslo.“
-
- „Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky. Zastávám se dnešního světa, ne proto, že by to byl svět bohatých, ale protože to je zároveň svět chudých a pak těch prostředních, těch drcených mezi žernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakžtakž udržují a zachraňují největší část lidských hodnot.“
-
Díky, Karle Čapku. |
