- Pomalá, meditativní chůze (co výdech, to krůček, co nádech, to krůček, oči jsou sklopené, pozornost pod pupkem) je jednou z nejefektivnějších metod, jak začít se sebou něco dělat. Tedy, kdo je dnes spokojen se sebou a s tím, jak reaguje na svět kolem sebe, nic takového asi nepotřebuje. My všichni ostatní ale přece cítíme, že svět se velmi rychle mění, a zatímco instituce, politici, rozčílení šéfové, neschopné úřednice nebo dokonce naše děti či partneři tvrdohlavě brzdí naše plány a představy, někam se vytratil smysl našeho a jejich konání. Nebo že by „vina“ byla i na naší straně?
- Obnovili jsme ranní meditační chůzi po Karlově mostě. Jednou za čtrnáct dnů, v sobotu ráno, v čase východu slunce, vyrážíme od schodů na Kampu směrem k východu, až téměř k poslední soše na staroměstské straně mostu.
 Mimochodem, obě tato místa jsou nad pozitivními zónami, což naznačuje, že nejen datum založení mostu, ale i jeho tvar a místo nejsou náhodné.
- Co se v těle a mysli člověka, pomalého chodce, děje, když takto vědomě zpomalí? Začátečník asi má pár desítek minut potíže s koordinací dechu a kroků, s koncentrací do oblasti pupku, a s pozorností či případně dokonce pokřiky a malými slovními provokacemi kolemjdoucích. Jde ale jen o to znovu a znovu prostě vykročit, nadechnout se, vykročit, vydechnout. Nenechat se vyrušit. A užívat si. Buddhisté tvrdí, a mají pravdu, že každý krok může být, nejen v tom duchovním slova smyslu, začátkem zcela nového života.
- Jak se zpomaluje a vybalancovává tělo, zklidňuje se i mysl. Jak se zklidňuje mysl, začínají se měnit úhly, pod kterými chodec vnímal či vnímá svět kolem sebe. Zpočátku se hlavou honí nepřetržitý proud myšlenek (nic proti nim, tady jde o vymanění se z následných emočních copánků, na každé takové emoci napletených), ale občas se na hladině mysli vynoří jakési mžikové vědomí zklidněnosti a pohody. Začátečník se trochu lekne, co se to děje, a tím si hladinu mysli samozřejmě rozčeří do obvyklosti, ale další krůčky tělo i mysl opět spolehlivě zklidní.
- Po Karlově mostě to v tomto „tempu“ trvá něco přes hodinu. Východ slunce (čas „na okraji“ noci a dne) a jakási neprobuzenost poskytuje celou řadu následných vjemů a pocitů. Chodec se postupně naučí, jaksi „na okraji“ běžného vědomí, nekomentovat, a začne si všímat třeba detailů dláždění tak, jak je nikdy neviděl (víte, že na mostě zůstaly stopy po bagru, který v době záplav shora rozbíjel velké kusy chat a staveb, které by mohly poškodit pilíře?). Všimne si jiného chování holubů, pejsků či racků, zamiluje se do hukotu a postupného vylaďování zvuku Vltavy. Smysly se jakoby rozostří, aby následně pomalý chodec s překvapením zjistil, že „paradoxně“ slyší, vnímá a dokonce i cítí překvapivě víc a hlubinněji.
 Samozřejmě, že se vždy přihodí něco, co tuhle dokonalou meditaci v chůzi naruší. Tedy, jen v tom prvním okamžiku. Později tyto příhody meditativní chůzi spíše dodají šťávu. Minule mi svítila vepředu čínská nevěsta v bílém, kterou její ženich, fotograf, celou hodinu trápil v relativním chladu ve stovkách různých póz na pozadí Hradčan (naštěstí měla obuty botasky), pobavil mne anglicky hovořící umělecký fotograf režírující hocha v cylindru a dívku v červenkavých nadýchaných šatech se závojem na tváři a slunečníkem v téže řvoucí barvě (co to je, divil se, snad nějaké cvičení?), a rád vzpomínám, jak jsme jednou v létě probudili spícího opilce, který byl skupinkou takto pomalinku se sunoucích mlčících tak znejistěn, že se pokoušel konverzovat, vekslovat, a nakonec nás předběhl a radostně vykřikl: „Už to mám“ Vy v něco věříte, že?“
- Jde o to, aby si tělo, mysl (a hlavně způsob vnímání) zvykly na jiné tempo. Na jiný, tedy pomalejší, a v důsledku toho kvalitnější způsob existence. Chcete-li, na jiný program. Právě a často jen při hodince takovéto chůze člověku často „dojde“, že svět (a tedy i sebe a svou roli v něm) lze vnímat docela jinak. Ne jako obvykle stále rychleji, klipověji, útržkovitěji, povrchněji, ale spíše a postupně do hloubky, ke kvalitě. Už klasičtí mudrcové hovořili v této souvislosti metaforicky o rybce, která náhodou vyskočí nad hladinu vody v akváriu a s obrovským překvapením zjistí, že to, co považovala za jeden jediný možný svět, je jen jedno akvárium. Její myšlení prodělalo revoluční objev. A tak začne skákat častěji, a její myšlení se změní. Zmoudří. Má totiž přinejmenším více informací a z vícero úhlů.
- Skeptici a obvykle (negativně) myslící a vnímající spoluobčané okamžitě namítnou, že rybka spíše vypadne na podlahu a chcípne. Jenže ti nikdy nezkusili skutečnou meditaci (třeba v chůzi). Nezažili záplavy štěstí po celém těle, objev vlastní duchovnosti a dokonalosti existence a vše pronikající radosti z vdech a výdechu. Navíc jim nedochází (mají mozek zablokovaný povrchním, racionálním, lineárním myšlením), že i oni jsou potomci jedné takto zvědavé rybky před miliony let.
- Když člověk (třeba právě díky pomalé chůzi) objeví, že myslet, vnímat a žít lze jinak, začal tím takovou malou revoluci svého myšlení. Pak stačí jen pokračovat (proto je dobré chodit alespoň hodinku v kuse), přirozeně prodlužovat okamžiky vypnutého vnějšího programu ega (racionality, Karla či Marie) a naučit se „meditovat“, tedy čistit mysl. Tak jako si čistíme boty, šaty, zuby, lze čistit i mysl.
- S tím, jak se pak postupně, doslova krok za krokem, mění (i když z počátku jen na pár okamžiků) vnímání, mění se i hodnotový žebříček. Člověk, pomalý chodec, objeví, a vydrží-li, i nacvičí „jiné“ (pravohemisférové, holistické, paralelní) myšlení. Začne vidět věci a jevy v souvislostech. Začne objevovat, že někde uvnitř sebe sama toho má (např. moudrosti, vědění, soucitu, lásky) daleko víc, než si myslel a než mu řekli.
|
