Vážení a milí, vzácní naši čtenáři,
když jsem před časem posílala sérii otázek osobnosti z nejvýznamnějších, panu Martinu Štěpánkovi, nikdo z nás netušil, že jimi bude zaujat natolik, aby jeho odpovědi přesáhly rámec běžného rozhovoru. Logicky tedy vyplynulo, že jsme se v naší redakci rozhodli nabízet vám jeho myšlenky a slova v několika blocích na pokračování. Jsou totiž bezpochyby hodny toho, abychom je nejenom přečetli, ale především je v nezbytném časovém prostoru vstřebali a jimi se obohatili.

Přeji nám všem krásné chvíle s Martinem Štěpánkem

2. ČÁST
 

„…mějte trpělivost se vším, co ve vašem srdci ještě není vyřešené. Zkuste si zamilovat otázky samy o sobě, oblíbit si zamčené pokoje a knihy v cizích jazycích. Odpovědi nehledejte. Dnes vám je nikdo nedá, protože jste si je neprožili. Jde o to, všechno si prožít. Dnes si hlavně musíte prožít otázku. Potom snad jednoho vzdáleného dne postupně zjistíte – a možná si to ani nebudete uvědomovat – že prožíváte odpověď.“ – Rainer Maria Rilke
 

■  Člověk všestranný a aktivní jako vy měl bezpochyby vždy celou řadu otázek. Je toho ještě hodně, na co čekáte odpovědi?

Netrpělivě čekám na odpověď, kdy se konečně vzpamatuje má vlast, která mi klade tak neuvěřitelnou řadu otázek, že už váhám, zda jsem schopen formulovat jejich důležitost. Jsme vůbec schopni pochopit náš smysl v globalizujícím se světě? Položíte-li průměrnému Čechovi otázku jaké jsou české přínosy křesťanské civilizaci, začne se tvářit jako zívající hroch, který váhá mezi žrádlem či pářením. Zeptám-li se jej na příklad české velikosti, dozvím se asi o hybridu, tvořeném Karlem Gottem, Jaromírem Jágrem (obou si nesmírně vážím) a sládkem plzeňského pivovaru. Co ví o Josefu Hlávkovi, který jako jediný obyvatel monarchie směl bez ohlášení vstoupit do kanceláře Františka Josefa? Litografie Alfonse Muchy dnes zdobí kdejaký jídelní lístek, ale kdo z nás ví, že světové celebrity jeho doby, včetně amerického prezidenta, pokorně čekaly v předsálí jeho atelieru, až je mistr přijme. Kdo z Čechů dnes chápe význam Jana Nerudy, o kterém V.V. Štech trefně prohlásil, že když šel Ostruhovou ulicí, kráčela s ním taková energie, že praskaly okenní tabulky? A to už nehovořím o K.H. Borovském. Kdo z nás četl Masarykovu Českou otázku? V kterých českých učebnicích naleznete alespoň zmínku o Karlu Pekařovi a jeho „O smyslu českých dějin“, o Janu Patočkovi a jeho úvaze „Co jsou Češi?“

Z toho plyne otázka, zda jsme vůbec schopni si vládnout. Adolf Hitler o nás tvrdil, že jsme „smějící se bestie“. Reihardt Heidrich to doplnil poznáním, že „Češi jsou skvělí cyklisté, ohnou hřbety a šlapou.“ Věčná škoda, že nás takhle trefně necharakterizovaly osobnosti s vyšším stupněm citovatelnosti.
Chcete otázku, tady jí máte: Budeme někdy opravdu schopni vypořádat se s vlastní minulostí, abychom sami sebe konečně pochopili? Nikdy, a čas uplynulý od bodu, kdy jsme s tím mohli začít, neúprosně pracuje proti nám.
Listopad 89 začíná čím dál tím více ztrácet obsah – start k vybudování otevřené demokracie, a bere na sebe zřetelnější podobu „tlusté čáry nad minulostí“. Nedávno jsem v televizi znovu viděl Cramerův „Norimberský proces“. Potvrdila se mi statečnost Němců v tom, že se na natáčení tohoto filmu podíleli. Vinu ze sebe nesňali, naopak, uvědomili si, že to jařmo ponesou i jejich prapravnuci, ale nejen tím potvrdili, že demokracii, kterou budují, jim svět může věřit. A právě proto se mohlo stát, že po bratrské pomoci v roce 1968 mnozí čeští Židé, mající za sebou Terezín a Osvětim, hledali politický azyl v Německu.

Chcete další otázku? V čele tohoto státu je člověk, který mně programově varuje, že je schopen spojit se s komunisty, aby zajistil blahobyt pro všechny, bez rozdílu a stejným dílem.  Je to prototyp normalizačního nomenklaturního aparátčíka, provinční sekerník s nulovým politickým talentem, jeho politický úspěch je založen na šíření strachu ve straně, která, díky své ovladatelnosti a manipulovatelnosti má jen omylem ve svém názvu pojmy demokracie a sociálnost. Vem to nešť! Ale ptáte se, kde jsou čeští intelektuálové, vzdělanci a demokraté, kteří by dávno učinili přítrž této nadutosti a hulvátství, slovníku partajního ouřady? Na chalupách budou čekat jak dopadnou volby, pak se budou smát, ohnou hřbety a budou šlapat. Vůbec je nezajímá, že česká vzdělaná mládež má připravené pasy a notebooky, které jim bohatě stačí k tomu, začít svoji existenci kdekoliv, jinde.

Tak takové otázečky si tu a tam kladu, když sekám trávník v domku na Roudnicku, a když s tím skončím, vezmu zbraně a jedu si zastřílet. Koukám po krajině, kde zátopa střídá zátopu, kde lidé pěstují nejlepší víno i chmel, květiny a zeleninu, kde žije jeden z nejlepších kovářů, umělců, jakého znám, strojní zámečník, který umí vše od kytarového strojku až po závěr k pistoli, a kladu si otázku, jestli se  všechno snad konečně jednou naučíme organicky zúročit.

 

„Uvědomuji si, že mým úkolem není měnit svět ani člověka – na to nejsem dost ctnostný a chybí mi i proniknutí do podstaty věcí. Ale možná je mým úkolem šířit těch pár hodnot, bez nichž by ani v renomovaném světě nestálo za to žít, bez nichž by si člověk – byť „nový“ – ani nezasloužil úctu.“ – Albert Camus
 

■  Vaše práce ve všech oblastech, v nichž jste se kdy realizoval i nadále realizujete, takové šíření hodnot obsahuje. Právem se této úctě k sobě samému můžete těšit. Těšíte?

Netěším. Jsem založením konzervativec, vyznávám řád, opovrhuji anarchií a nesnáším třetí cesty, demokracie nemá programové alternativy. Opět jsem vybočil z kruhu, když jsem nesledoval posedlost českých umělců a intelektuálů havlovskou vidinou budování demokracie prostřednictvím pravdy a lásky. Demokracii můžete budovat zdola, drobnými kroky. Naše společnost se ještě dnes, sedmnáct let po Listopadu nevymanila z šoku z demokracie a svobody, který zažíval každý exulant nebo emigrant při prvních krocích ve vysněném světě. Tím šokem byl pocit chaosu. Z něj je možno se vymanit jen tak, pochopíte-li řád, princip a hierarchii hodnot demokracie. Odtud vede cesta k dávání si věcí do souvislostí, ovšem neopustíte-li vyšší princip mravní. Ty vám pak společně stanoví pravidla hry, kterou chcete hrát i proti svému oponentovi. Pak vzniká tolerance, svoboda, demokracie.

Naše společnost se trvale atomizuje ve vnímání demokracie, každý si stanovuje vlastní pravidla a žebříčky hodnot. Kdo má rád Václava Klause, nemůže mít rád Václava Havla a naopak. Přitom se spojíte s kýmkoli, s jakoukoliv minulostí proti komukoli, kdo vám nezapadá do této dětinské, avšak osudové hry. To jsme my, Češi, mlátíme se kvůli „morálním hodnotám“ a nad hlavami se nám přitom vznáší Damoklův meč revitalizace diktatury proletariátu.
Víte, dávno před Listopadem jsme byli převlékači kabátů, já jim říkám metači salt, v pětačtyřicátem, po Únoru, po Chruščovově odhalení kultu, během Pražského jara i po okupaci. Jestlipak víte, proč je dnes nejméně citovanou autoritou prof. Václav Černý se svými Pamětmi a Pláčem koruny české? Nebo Milan Kundera v jeho sociologických a politologických úvahách? Protože nás odhalili, a tak jednomu vyčítáme stařeckou zahořklost a druhému komunistickou minulost, okořeněnou pobaveným úšklebkem, že jde o sexuálně zamindrákovaného českého podučitele.

Já mám ještě tu nevýhodu, že jsem exulant, odpadlík, odrodilec, poněmčenec. To je starý český vztah vůči všem, kterým začala „smrdět rodná hrouda“, pod kterou ovšem momentální hospodáři dotyčného chtěli dostat.
Najdete to i ve špatné české obrozenecké literatuře. Naše provinčnost trvá, nepohnuly s ní ani masňácké výlety do Chorvatska ani vstup do EU, a jde tak daleko, že se v nás probouzí vlastenectví teprve v okamžiku, kdy cizina odhalí naše buranství. Neříkám to s hořkostí, bavil bych se tím, kdyby nešlo o mou zem, kterou poznáte až v exilu. Milujete ji jako neustále vám unikající milenku nebo maminku, které je nemocná a daleko.
Vzpomínám si při této příležitosti na slova Gustava Meyrinka. Dávno po nuceném odchodu do Bavorska se jeho nejstrašnější sny odehrávaly v Praze. Byl při nich pronásledován těmi nejstrašnějšími vidinami. Když se, zbrocen mrtvolným potem, probudil z hrůzného snu, zmocnila se jej nepopsatelná lítost, že v Praze nemůže být. 

 

„Ten, kdo bude žít pro druhé, bude mít velké potíže, jež mu však budou připadat nepatrné. Ten, kdo bude žít pro sebe, bude mít malé potíže, jež mu však budou připadat obrovské.“
– William R. Inge
 

■  V podmínkách naší země se častěji stáváme terčem posměchu, v horším případě podezřelými z celé řady nemorálních vlastností, sdílíme-li autorův názor. Máte pro ten případ už vytvořené mechanismy, jimiž takovému nařčení čelíte?

Mám. Čtu Meyrinka a Haška. Chováme se stejně jako před sto lety, terče jejich posměchu a to i v elektronické podobě. Věřte nebo nevěřte, ale dostávám se do věku, kterému by měla být vlastní pobavenost. Bavím se naší hrou na provinční světovost, na absolutní pravdu, na naši pupkosvětózní sebestřednost. Vždyť jsme přeci národem Karla IV., Komenského a Masaryka. S tím dědictvím sice zacházíme jako koňští handlíři po dvanácti pivech, ale z čeho by byli živi humoristé. Já mám ty strejce pořád strašně rád, ale jak říkal Jan Werich o komunistech, vadí mi, když je musím pořád přeskakovat jako husí hovna na návsi. Cítím, že ze mě začíná stříkat jakási stařecká sršatost, tak raději změňme téma. 

 

„Je těžké vytáhnout z básní nějaké zprávy, přesto však lidé každodenně umírají z nedostatku toho, co by v básních našli.“ – William Carlos Williams
 

■  Osobně jsem přesvědčená, že od herectví k poezii a naopak není příliš daleko. Jaký je v tomto smyslu váš vztah k poezii a čím, pakliže vůbec, se pro vás liší poezie klasiků od poezie dnešních autorů?

Pro mě je poezie alfou a omegou literatury, možná umění vůbec. Poezie je metafora, zkratka, podobenství, esence, gigantický děj soustředěný do minimálního prostoru, něco jako jaderná zbraň. Literaturu, rozuměj beletrii, můžete kategorizovat, zařazovat, dokonce jí můžete převyprávět, aniž byste jí podstatně ublížila jako např. Bibli nebo Homérovy Eposy. To poezie neumí, Máchův Máj, Holanovu Noc s Hamletem nebo Šrámkův Splav nepřevyprávíte.
Josef Jedlička tvrdil, že jedinou literaturou byl Gilgameš, vše co následovalo, byly jen variace na původní téma. Báseň je něco jiného. Ona se vlastně ve čtenáři znovu a znovu tvoří. Její adsorpce osobností je každou vteřinu jiná, odvislá od stavu duše, od ročního období, od světelné intenzity, od prostoru, v němž se nacházíte, od věku. Báseň je vrchol. Číňané mají zvláštní hierarchii mistrovství, od učně, přes tovaryše až po mistra – na nejvyšším stupni je titul Básník, a to jak v malířství, diplomacii, kuchařství nebo válečnictví.

Poezie je škola vašeho vztahu k rodné řeči. Maminka nás učí dětské říkánky, a jsme-li dobrými žáky, od Dětských říkadel Sládkových projdeme Šrámkem, Halasem, Nezvalem. Ti nás zavedou k Baudelairovi, Prévertovi, Appollinairovi, abychom se obloukem vrátili k Františku Villonovi. Ale na té cestě zpět teprve objevíme Puškina, Jesenina a Lermontova, Vispianského či Mickieviče. Mezitím si uděláme několik zacházek a najdeme W. Whitmana a T.S. Elliota.  Poezie, to je nepřeberná hloubka poznání, a na rozdíl od beletrie je to cestování bleskurychlé. 

Ptáte se na mé vnímání klasické a současné poezie. Odpovím jinak. Klasická poezie je již přebrána, démanty nám zůstaly, škvára propadla roštem kamsi do zapomnění. Osud mne vyznamenal tím, že jsem se v exilu velice úzce sblížil s Ivanem Divišem, o kterém si myslím, že patří k pěti největším českým básníkům 20. století. Byl nejen básníkem, primus inter pares, nýbrž i teoretikem a kritikem poezie, a to tak pokorným a sloužícím „božskému daru poezie“, jak sám říkal, že jsem se s ničím podobným nikdy nesetkal. Diviš neodsoudil jediného, byť prorežimního básníka, téměř úpěnlivě a s úspěchem se vždy snažil objevit u každého z nich startovní, klíčové, výchozí zrno talentu. A našel je. Tragikou dneška je nikoliv nedostatek kritiky, je jí nekritika. Ivan vyprávěl, kolika tavícími, kritickými kadluby prošla díla českých básníků 30. let minulého století.
Čtu současnou poezii a mám pocit, že dnešní básníci smutně řvou svými verši o pomoc, ale současného Šaldu nebo Arne Nováka nevidět. Při této příležitosti vždy vzpomenu drahého přítele, a pro mě dnes jedinou autoritu na poli poetickém, dr. Vladimíra Justla. Kolika talentovaným básníkům pomohl na svět, aby se mu z nich v zápětí stali buď prorežimní slovaři nebo laciní prodavači bývalého talentu. Nejsem skeptik, ale  poezie vás buďto musí pohladit jako ruka maminčina, nebo vás musí vzrušit jak polibek vytoužené milenky či zasáhnout dýkou či dávkou z Kalašnikova. To je poezie, to je báseň.

pokračování příště

1. část  rozhovoru   ■   2. část  rozhovoru   ■   3. část  rozhovoru

 Poslechněte si pořad s Martinem Štěpánkem, který vysílal Český rozhlas
 http://media.rozhlas.cz/cro6/audio/audio/00392628.mp3