| ■ Jak ses, Olinko, poznala s paní Olgou Havlovou? Na jaře roku 1990 se mi již šťastně podařilo naplnit čtyři kamiony s humanitární pomocí a zaslat do tehdejšího Československa. S Olgou jsme se setkaly na jedné z tiskovek, kde jsme obě odpovídaly na otázky novinářů - jak pomáháme postiženým dětem a lidem, kterým se v tehdejším Československu rozhodně dobře nedařilo. Olga mne pozvala do svého domu, kde tenkrát také bylo první sídlo Výboru dobré vůle. Naše setkání s Olgou nebylo jen v Praze, ale i ve Stockholmu, kam se svým manželem, prezidentem Havlem, přijela na oficiální návštěvu, pozvaní samozřejmě králem Carl-Gustavem. Celý doprovod pana prezidenta i s jeho ženou s Olgou, byl mimo jiné pozván i na výlet lodí, kterou pro ně uspořádala Švédská vláda, a právě na této lodi jsme se s Olgou dohodly na budoucí spolupráci. ■ Co ti nejvíce na paní Havlové imponovalo? Její skromnost ale také cílevědomost. Olga si toho ve svém životě hodně prožila, a proto nebyla sentimentální. Při našem posledním setkání, jen několik měsíců před svou smrtí, mi Olga moc krásně poděkovala. Svým velmi milým úsměvem totiž dokázala skutečně rozehřát srdce a vnést radost do duše. Nikdy na tuto ženu nezapomenu a vím, že nejsem sama.... ■ Ve kterém roce byla Nadace založena a jak k tomu došlo? Nadace byla založena v únoru roku 1992 na české ambasádě ve Stockholmu. Vzhledem k pomoci mnoha lidí z dalších zemí světa se tenkrát rozhodlo v pražském Výboru dobré vůle, že se založí takzvané pobočky Výboru dobré vůle v cizině. V tu dobu se nám již ze Švédska podařilo poslat na různá místa do Čech 18 kamionů s různými přístroji a pomůckami. ■ Asi bude čtenáře zajímat tvůj přístup ke tvé rodné zemi. Můžeš ho čtenářům Pozitivních novin nějak podrobněji přiblížit? Mnoho let jsem pracovala a pracuji s lidmi; poznala jsem jejich vlastnosti, slabosti a také to, že dokáží bezostyšně propadat materialismu. Co je děsivé, že v dosti velkém počtu propadají ti méně úspěšní přehnané konzumaci všeho možného. Konzument jako takový je v podstatě zákazník. Přehnaný spotřebitel je katastrofa pro něho samého, avšak velká radost pro obchodníka. Všude na světě je již dávno známo, že vše, co nám vtíravý obchodník nabízí, vůbec nepotřebujeme a impulzivní nákupy jsou nám k ničemu, plní většinou pouze naše popelnice a problém "co s nimi" je velký kolotoč. Začala bych jednou historkou, která se mi stala před několika lety. Měla jsem se svým manželem Mirkem pronajatý byt v Praze 6 v ulici Jugoslávských partyzánů. Co se ale člověku ve stresu nestává - a ani já nejsem výjimkou - dokázala jsem si přibouchnout dveře a klíče jsem samozřejmě nechala doma. Nezbývalo mi nic jiného, než zavolat zámečníka, který rychle přijel a ještě rychleji v několika vteřinách byt otevřel. Já zaplatila za tuto službu tisíc korun a on mi s tajemným úsměvem vtiskl do ruky ceduličku se slovy: „Přečtěte si to, paní, až budu v přízemí!“ Poslechla jsem ho a o chvilku později jsem si přečetla tento citát:
„Vaše blbost – naše radost!“
Musela jsem se zasmát, protože to byla skutečně moje blbost. Pointa byla v tom, že vlastně lidé reagují všelijak, zvláště když jde o jejich blbost, a proto ten odstup zámečníka: „Počkejte až budu v přízemí!“.
Od února roku 1990 jsem velmi intenzivně hledala ve Švédsku přísun různého materiálu, pomůcek, lékařských přístrojů a všeho možného, co bylo pro tehdejší Československo skutečně potřeba – POTŘEBOVALO SE VŠE.
Živě si vzpomínám na jednu událost té doby, kdy přijel jakýsi otec se svým postiženým dítětem na Rašínovo nábřeží k paní Olze a doslova křičel: „Podívejte se v čem vozím dítě!“ Dítě sedělo, dalo by se říci, v podomácku vyrobeném kočárkovém vozíku. Olga se na mne jen podívala a já si v tom momentě pomyslela, že tohle muselo být předem někým předurčené, neboť jsem právě přivezla několik dětských invalidních vozíků .... a tak jsem jeden vyprostila z auta a předala ho rozčílenému otci. Z rozhořčeného otce se rázem stal ten nejuctivější člověk na světě a příval slov vděku neměl konce, jak byl ten člověk šťastný. Dětské vozíky tenkrát v Československu nebyly a nikdo, kdo neměl postižené dítě, si nedovede představit co to pro jeho rodiče znamenalo.
Tenkrát jsem již ve Švédsku měla síť tzv. „help-centrálen“, ponejvíce ve Stockholmu, ale i v Uppsale, jež zásobovala mou švédskou pobočku Výboru dobré vůle, kterou jsem tenkrát ve Stockholmu založila. Poboček tohoto druhu bylo celkem 15 a dodnes některé - včetně té Švédské - fungují, ale ani ne tak kvalitně, jako dřív. ■ Měla jsi charitativní sklony odjakživa nebo se projevily až v pozdější době? Pamatuji si velmi dobře, jak jsem prosila v devíti letech otce, aby adoptoval hluchoněmého chlapce, s kterým jsem se skamarádila v jednom malém městečku na Slovensku. Dle mého dětského úsudku s ním nebylo dobře zacházeno a nemohla jsem pochopit, že spal v konírně. Otec mi marně vysvětloval proč to nejde a já probrečela mnoho dní .....  ■ Co tě vedlo k tomu, že jsi začala v minulém roce spolupracovat s Nadací na ochranu zvířat v Praze? Vždyť náplň obou nadací je svým způsobem zcela odlišná. Odlišná jak pro koho. Já si myslím, že lidé se někdy k sobě nechovají tak, jak by měli, a to má také dosti velký vliv na zacházení se zvířaty. Ochraňovat zvířata před nešetrným zacházením je v naší společnosti právě tak důležité, jako chránit děti a lidi, kteří se neumí nebo nemohou sami bránit. Vždy mne zajímalo, jak organizace pro ochranu zvířat ve světě zvířatům pomáhají.... ‘‘ Příklady táhnou‘‘ a moc mne proto potěšila schopná Nadace na ochranu zvířat v Praze. Pokud budu moci pro tuto nadaci něco udělat, udělám to bez váhání. ■ Jednou jsi mi vyprávěla příběh o Zásmukách a postiženém chlapci. Můžeš to znovu pro naše čtenáře zopakovat? Ráda, Václave. Nedaleko Zásmuk je z kláštera předělaný ústav pro mladé postižené chlapce, o kterém pomalu nikdo nic nevěděl. Podmínky provozu byly zoufalé, poněvadž ústav vedly řádové sestry a tak od státu nedostaly ani to nejnutnější. Vždy jsem navštěvovala místa, která potřebovala vybavit a proto jsem jela i do Zásmuk, kde jsem viděla neuvěřitelné věci, jak tyto skutečné dámy – řádové sestry, nepotřebovaly teoretické výuky pro své smyšlení jak pomáhat lidem postiženým. Ony by naopak mohly vyučovat jiné a tak předávat své bohaté zkušenosti. V Zásmukách panovala láska, úcta a řád – chlapci byli natolik pracovně i kreativně vytíženi, že jejich výrobky mohly jít rovnou na výstavu. Potřebovali však mnoho co se vybavení týče. Když jsem si vše pozorně prohlížela, všimla jsem si kluka, který divně poposedával na židli, kterou používal jako „posouvátko“, aby byl mobilní. Od jedné sestry se mi dostalo vysvětlení, že chlapec má o deset centimetrů nohu kratší a je po těžkém úraze, který se mu stal pádem z převysokých schodů. Od té doby se bál chodit o berlích. Jak jsem se vrátila do Švédska, tak jsem mu hned poslala několik chodítek – protože jich je několik druhů a každému vyhovuje něco jiného. Podstatné bylo, že si vybral a stačilo čtrnáct dní, aby opět chodil. Děkovný dopis od řádových sester, v něm popisují nesmírnou radost chlapce, mám schovaný dodnes. ■ Jsem přesvědčen, že všechny tvé zážitky by byly ne na jednu , ale určitě na několik knih. Máš pravdu, bylo toho opravdu mnoho a dnes ta minulá doba už nikomu nic neříká. V tom čase, kdy toho bylo ovšem zapotřebí, jsme s manželem, často i sami jen s řidičem, naplnili až po střechu různými pomůckami a potřebami na 55 kamionů, často i s vlekem. Byla to náročná doba, někdy také nevděčná, ale stejně je všude víc těch slušných lidí a já na ně dodnes ráda vzpomínám. Těm lidem, kteří „ani“ a nebo „už“ dnes neví, co tenkrát veškerá tato pomoc znamenala, těm nic nevysvětluji. Kdykoliv jsem něco dělala, tak mi nestačilo dělat jen jednu věc, proto jsem ve Švédsku organizovala letní pobyty pro české děti, převážně s problémem astma a alergií, ale i jinak postižené. Podařilo se mi vždy zajistit zdarma krásné ubytování, většinou na zámku u jezera v kouzelné přírodě. Nechybělo ani zásobování potravinami. Vždy přijel z Československa a později z Česka autobus plný dětí s týmem lidí, kteří mi se vším pomáhali. Byl to opravdu krásný čas, na který s manželem a našimi, dnes již dospělými dětmi, rádi vzpomínáme. ■ Co děláš mimo těchto nadačních zájmů, přeci musíte být z něčeho živi? Dobrovolná práce pro nadační účely ještě nikoho neuživila, samozřejmě mám na mysli západ. Pracujeme s manželem jako podnikatelé a máme vlastní konzultační firmu, která dává možnost různým obchodním partnerům prosadit se jak v České republice, tak obráceně i ve Švédsku. V dnešní době tato práce vyžaduje nejen znalost jazyka a mít organizační a komunikační schopnosti, ale také znalost mentality lidí v obou z těchto celkem rozdílných zemí. Škola pana Bati mi hodně dala, rovněž dobrá průprava ve Švédsku jako boutiquechef u firmy Oscaria a Baťa, dále pak jako asistent ředitele v obchodním domě řetězců ÅHLENS. A nakonec jako majitelka podniku jsem při práci s lidmi získala zkušenosti, které by v obyčejných podmínkách zaměstnaný člověk nemohl nikdy mít, neboť teorie je zcela jiná než praxe. Ve Švédsku jsem se ihned naučila, že svoboda je obrovská zodpovědnost, a to proti těm výhodám nebo-li právům, které nám tenkrát mohlo Švédské království nabídnout, bylo vše velmi dobře vymyšleno, ale byla to také povinnost, asi tak, kdo dává do hry víc? Svobodu jsem však vždy favorizovala a tak jsem se naučila té zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za druhé velice rychle. ■ Můžeš přiblížit našim čtenářům, čím vším se tvá firma zabývá? Naše firma je konsultační, obor velkoobchod, a dále provozujeme činnost podnikatelského, organizačního a ekonomického poradenství. Dokážeme najít nejen kontakty, ale konkrétně vhodné partnery pro podnikání a prodej dobrých a žádaných produktů pro švédské a české zájemce a obchodníky, právě tak i dobré výrobce švédských výrobků v Čechách. Pomáháme českým i švédským firmám nejen organizačně, ale celkově se prosadit a aklimatizovat ve Švédsku nebo v Čechách. Konkurence je značná a tak na obou stranách hraje velkou roli nejen dobrý produkt a solventnost, ale i serióznost firem, které se snaží prorazit na trh té či oné země. ■ Na světě je tolik smutných věcí. Nevzpomínáš si na nějaký veselý příběh, který se ti stal ve spojitosti s Nadací Olgy Havlové? Příběhů bylo mnoho a dokonce i veselých. Olze Havlové se velmi líbil příběh "Jak si pomoci v situaci skoro neřešitelné... aneb Ale náhoda pomohla". Jednoho dne - jako už asi 24x před tím - jsem se sešla ve Stockholmu velmi brzy ráno s řidičem kamionu, (tentokrát se Zdeňkem z Plzně) a jeli jsme společně na místo, kde se pomůcky měly nakládat. Tento institut se nachází v bývalém pivovaře, který leží přes vodu, přímo naproti radnici, kde se uděluje Nobelova cena. Kromě jiných pomůcek nám "pánové‘‘ také ukázali elektrické vozíky. Byla jsem velmi vděčná, avšak zároveň velmi naivní, neboť jsem si myslela, že nám je tito pánové - mně a Zdeňkovi - pomohou i nakládat, vždyť jeden takový vozík váží skoro 200 kg. Velmi jsem se však zmýlila, neboť ‘‘chlapci ‘‘ mi ukázali na ‘ prý svá bolavá záda‘‘, pokrčili rameny na omluvu a doslova přede mnou utíkali zpět k budově. Zdeněk byl sice chlap jak hora – ale se mnou nakládat tyto vozíky? Jeho obr-auto nebylo vůbec vybaveno na nakládání ze země nahoru, jediné, co měl, bylo pár palet, které shodil dolů a já měla náložnou plochu nad rameno. Za chvíli mi vrátný navíc přišel sdělit, že na tomto parkovišti nemůžeme již déle blokovat příjezd. Tak a co teď? Já ty vozíky chtěla stůj co stůj... Náhle - kde se vzalo tu se vzalo - pár lidí, kteří na první pohled nevypadali jako pracovníci institutu, navíc vycházeli s nějakou brašnou právě z budovy. Jejich nešvédské vzezření mi dodalo odvahy a tak jsem k nim rychle přistoupila, ani nevím kde se ve mně ta drzost vzala, a nabídla jsem jim honorář, když nám vozíky pomohou naložit. Rádi nám pomohli, já zaplatila a Zdeněk jen kroutil hlavou v tom smyslu, že ho u mne už nic nepřekvapí a jeli jsme dál nakládat do Karolinské nemocnice, což je největší nemocnice ve Stockholmu. Tam na nás také čekaly elektrické vozíky, dokonce tzv. Permobily, a také tam byl tým mužských, a já - opět naivně – "No, vy nám pomůžete, že ano pánové?" Odpověď zněla: "Zajisté‘‘ A hoši přinesli nájezdové kolejnice, po kterých jsme naložili tyto těžké vozíky krásně a úplně lehce. A ty kolejnice, které jsem tolik ‘‘obdivovala‘‘ po naložení, ještě přidali Zdeňkovi do auta. Tady vznikl výrok Olgy Havlové: "Paní Wisterová by nám poslala Švédské království i s králem.‘‘ ■ Vím, že jsi se stala pravidelnou čtenářkou Pozitivních novin. Jaký na ně máš názor a co bys chtěl sdělit jejich tvůrcům? Vše co je pozitivní, v nás vzbuzuje příjemný pocit a v dnešní době "Pozitivní noviny?‘‘ - to zní jako balzám na věčně bolavou duši, jež je tak často drásána přemírou hrůz, kterými nás sdělovací prostředky krmí a krmí.......a krmíííí. Nejraději bych jako "sudička‘‘ těmto novinám přála: ‘‘hodně čtenářů, podporu nejen morální, a tím pak i dlouhé žití.‘‘ A OTCI těchto novin? Pane Loužecký, mějte s námi čtenáři svatou trpělivost jak se svým vlastním dítětem, ano? Pěkně prosím. Naše povídání by mohlo pokračovat do nekonečna, tak bohatý a záslužný je život paní Olgy, ale musíme končit. Jsem velice rád, že mi tato vzácná žena poskytla rozhovor a tak dala možnost našim čtenářům nahlédnout do náplně její nelehké charitativní práce, která se asi těžko dá ohodnotit několika slovy. To by potřebovalo mnohem více času. Mnozí lidé se naučili brát pomoc druhých jako úplnou samozřejmost, někdy ani nepoděkují a neuvědomují si, že kdyby nebylo podobných Olinek, ať už Havlových nebo Wisterových, tak by byl náš život nesmírně ochuzen.
Rád bych na tomto místě za nás za všechny poděkoval paní Olze za to, co ve svém životě dokázala, a přál bych si, aby nebyla pouhou čtenářkou POZITIVNÍCH NOVIN, ale aby se i ona stala, pokud jí to jen trochu čas dovolí, jejich stálou autorkou, neboť jsem si jist, že má a vždycky bude mít o čem psát a zajímavě vyprávět. |
