Každé město i obec se rodily a vznikaly pozvolna. Každé jinak. A každé si získalo také jinou proslulost a vcházelo ve známost podle toho, jakým vlivem působilo na okolí. Tomu odpovídají také jeho dějiny.
Praha patří k velmi starým městům Evropy. Je starší než Metuzalém, a tomu bylo 999 let. Mnich Widukind se o tomto městě zmiňuje již v X.století ve své kronice, a taktéž Ibrahim Ibn Jakub, vyslanec cordóbského chalífa a arabský kupec, jej popsal ve své kronice z 10.století jako město vystavěné z kamene a vápna na řece Vltavě. Česká kněžna Libuše o něm řekla ve své věštbě, že pražský hrad se pověstí nebe dotkne. A poslala své posly v 9.století na místo, kde vltavské vlny přes mělčinu zvonily. Tam nalezli člověka, an práh domu tesal. Anžto u nízkého prahu se i velcí pánové skláněti musí, nazvala proto tuto obec a hrad její Prahou. Později pak, od století desátého, měla Praha hrady dva. Druhý nese jméno Vyšehrad.
500 let před naším letopočtem skončila etnická anonymita obyvatel střední Evropy poznáním, že zde žili Keltové. Všechna pozdější etnika a zrodivší se národy mají tudíž společné předky. Jsme tedy ve střední Evropě vzdálení příbuzní, ať jsme Švýcary, Čechy, Bavory, Francouzy, Italy či občany dalších národností. A nijak to povětšině času nikomu nevadilo v soužití, až na dějinné excesy, kterých se nejen v Evropě, ale i ve světě urodilo mnoho. Ale tím se zabývat v souvislosti s Prahou nebudeme.
Ti, kdož jsou na návštěvě Prahy, nemusí vědět všechno z faktů o a kolem Prahy. Každé velké město má nějaký průmysl, školy - od mateřinek po vysoké. Kolik že má mostů přes Vltavu, kolik divadel, kolik nádraží, kin atd., to jsou fakta známá a lze je najít ve faktografických příručkách a knihách. U Prahy nelze ovšem opomenout, že zde je univerzita, nejstarší ve střední Evropě, kterou založil Karel IV. v roce 1348, král český a německý a císař římský. Je druhou nejstarší univerzitou v Evropě hned po bolognské /1119/.
Vyjdeme-li z přívlastků, jimiž byla Praha nadána – Praha zlatá, stověžatá, Praha všech architektonických slohů od starého Říma, gotiku, renesanci, baroko, modernismus, konstruktivismus a další., Praha Mozartova, protože byla tomuto hudebnímu velikánovi obzvláště milá, Praha Kafkova, podle známého českého a později světového židovského spisovatele, který uměl výborně česky, ale psal německy – těch charakteristik je mnoho. Každá se vztahuje k něčemu významnému. V toku událostí a dějů, jež se udály a dějí, a tak vznikají dějiny, se i ty největší události v perspektivě minulého stávají malými a přehlednými. To neznamená, že nebyly významné, a že by měly být umenšovány, nebo nahrazovány jinými.
I těm z Čechů, Moravanů a Slezanů, kdož se v tomto městě nenarodili, připadá Praha jako město rodné: Pro její krásu a sepětí jejích obyvatel s její historií, s jejím nepřetržitým zrodem, pro organickou prorostlost citů a rozumu všech jejích obyvatel i těch, kdož tu nežijí stále. Jako symbol společného díla stovek generací a miliónů rukou, které ji stavěly a staví, bořily a zkrášlovaly, lidí, kteří ji opouštěli a opět se do ní vraceli. Ani její nepřátelé se jí nikdy nezmocnili zcela. Byť ji znásilňovali, okupovali, přesto ji nezískali a ani nemohli, protože neporozuměli její duši, nepochopili jejího ducha a nevycítili její atmosféru – což ji spojuje nejen s jejím vlastním obyvatelstvem, ale i s lidem, žijícím v celé krajině Čechů.
A proč ji milují a navštěvují cizinci? Pro její syntézu všeho, co tvoří krásu, malebnost, výstavnost, atmosféru. To všechno mají i jiná města. Všechny velké metropole, a nejen ony, jsou svým způsobem krásné. Ale Praha má řadu věcí navíc.
Je velkým muzeem tvůrců. Přehledně a názorně jsou zde k vidění a studiu všechny architektonické slohy a styly od starého Říma až po novodobý konstruktivismus. Bohužel ji poznamenal také styl a sloh nepříliš hezký – tržní, globalistický, ze skla a oceli, kde chybí fantazie a všechno se podobá jednoduché krychli nebo kvádrům, protože ducha a fantazii znásilňovaly peníze pojišťoven, bank, nadnárodních firem a mezinárodních molochů, jimž nezáleží na kráse, ale pouze na zisku. Zisku pro krásu Prahy nulového, ne-li záporného. Zde čeká Praha na nové tvůrce, kteří jí budou dávat další krásu ve skutečných kulturních hodnotách.
Krása, kultura a urbanistika Prahy byla tvořena a cizelována nejen umem, talentem, vzdělaností a rozumem vlastního lidu, národem Čechů, ale i v úzké spolupráci a propojení s výjimečnými osobnostmi, umělci, vědci, řemeslníky, učenci i pedagogy dalších národů po celá staletí.
Král český a německý a císař římský Karel IV., a nejen on z českých panovníků, zval do země tyto nadané lidi. Vedle toho zcela dobrovolně přicházely a procházely tisíce a milióny lidí všech národů a ras, vyznání a kultur za poznáním.
Mnoho jich tu zanechalo své potomky, anebo oni sami zde natrvalo zůstali v zalíbení v toto město, kraj, mravy i sličnost děv a žen, pohostinnost a jiné dobré vlastnosti lidu zdejšího. Napomáhala tomu zeměpisná poloha jako přirozená, výhodná, užitečná, plodná a příjemná křižovatka cest ze západu na východ, z jihu na sever a naopak.
Praha je prahem našich návštěv a povznášejících pobytů. Před prahem se při vstupu každý, kdo vstupuje do určitého prostoru, ať je to dům, byt, domov, či výstavní síň, sklání. Malý i velký, chudý i bohatý. Praha – dostala jméno od tohoto slova. Proto se Ti klaníme, aniž bychom museli. Lidé obyčejní i urození, měšťané i vesničané, krajané i lidé zvenčí i z předaleka. Lidé rodu prostého i královského. Přivítej je všechny a rozprostři před nimi svoji krásu, pohostinnost, urozenost, nevšednost, svůj majestát, který neponižuje, svoji usměvavou a vlídnou tvář a uklidňující atmosféru, aby se k Tobě a do Tvé náruče vždy rádi znovu vraceli.
- Milan Dubský - narozen 1929 v Netolicích.
Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze. Pracoval jako redaktor Mladé fronty, v Čs. Rozhlase, v Československé obchodní komoře. V době normalizace jako popelář, závozník, dělník na stavbě a v JZD. Stále však neopouští práci novináře, publicisty, překladatele a textaře. Je autorem řady básní, próz, statí a textů k písním.
|
grafika © Karel TRINKEWITZ
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 06. 2006.