Jako holka školou povinná jsem vždy chodila cvičit do Sokola (www.sokol-cos.cz). Nikdy jsem ovšem nepřemýšlela, proč tam chodím. Bavilo mě to tam a basta. Měli jsme výbornou vedoucí – paní Vařekovou - ta nás dokázala vždy nadchnout a povzbudit. Bydlela jsem v Kostelci na Hané, malém městě (spíše větší vesnici) a fyzický pohyb byl pro nás největší zábavou a prioritou – a to ve všech formách, tedy nejen v tělocvičně na nářadí, ale hlavně a jednoduše fyzické aktivity, které naše okolí a roční období nabízelo – jízda na kole, hry s míčem, badmington, koupání v potoce, pouštění draka a běhání po poli, šplhání po stromech (občas i přes ploty cizích zahrad, když se tam na nás neodolatelně smálo dozrálé ovoce…).
Přes zimní období jsem velmi ráda s kamarádkami chodila do sokolovny – cvičit. Cvičit na nářadí bylo zcela něco jiného a vyžadovalo to šikovnost a sílu. Měly jsme vždy radost a těšily se z pochvaly, kterou jsme za dobře provedený cvik od naší vedoucí dostaly.
Jít do „Sokola“ bylo také synonymem setkávání se s kamarádkami, a tudíž příležitost k výměně zážitků. Vždy jsme ovšem pokorně uposlechly a zmlkly, když jsme byly pokárány, že se moc nahlas bavíme a nedáváme pozor a odbýváme cvičení. Sokolovna, která mimochodem byla jedna z nejpěknějších budov v celé obci, nám také sloužila k nacvičování tanečních vystoupení pro školní karneval. Rovněž k nacvičování spartakiády…
(www.zena-in.cz/rubrika.asp?idc=21650&id=5).
Já jsem cvičila spartakiádu celkem třikrát, z toho dvakrát na Strahovském stadiónu. Byla jsem tehdy na to patřičně hrdá a v podstatě jsem na to hrdá i dnes. Proč ne? I můj děda, který v mládí v Sokole krásně cvičil na kruhách, měl ze mě radost. Po poslední spartakiádě mně bylo líto, že skončily. Až později jsem se dozvěděla, jak to vše bylo a proč. Mám ráda kulturu, tanec, fyzický pohyb a setkávání s lidmi. Proto když skončilo mé „sokolské období“, uchýlila jsem se k jiné aktivitě, která u nás v obci byla znovu obnovena, a to k lidovému tanci (jestliže jsem radost z fyzického pohybu zdědila po dědovi, tak taneční schopnosti jsem rozhodně zdědila po svém otci). Navázali jsme na krásnou tradici našich rodičů, sehnali choreografa, dali se dohromady s dalšími nadšenci a věnovali se spoustu let krásné činnosti. Velikou zásluhu na obnově hanáckého folklórního souboru s tehdejším názvem „Hanácká beseda“, nyní „KOSÍŘ“, měla obětavá paní Balcarová, paní Nezvalová, která uměla krásně vyšívat a „štípat“ rukávce a paní Kouřilová, která uměla všechno a byla dřívější dlouholetou vedoucí spolku.
Prožila jsem krásných 15 let ve společností svých přátel a činnosti, kterou jsem zbožňovala. Ale pak jsem se zamilovala a po pár letech odešla za manželem do zahraničí. Nedovedla jsem si život bez mého folklórního spolku vůbec představit. „Ale bude to jen na dva-tři roky a poté se vrátíme a vše bude jako dřív“, utěšovala jsem se. Ale nebylo.
V zahraničí žiji již deset let, a má „rána v srdci“ se pozvolna zahojila a myšlenky na hanácký soubor přehlušily jiné povinnosti a zájmy. Jak se říká: „sejde z očí, sejde z mysli“.Ovšem jen do té doby než zde ve Stockholmu před třemi roky vystoupila cimbálová muzika z Týnce u Břeclavi, jejichž muzika a písničky mě pohladily po duši a zahřály u srdce, a já si rázem uvědomila, jak moc mně lidová muzika chybí. Slovo dalo slovo a za pomoci svých kolegů z krajanského Švédsko-česko-slovenského spolku
(www.geocities.com/stsfse) jsme uspořádali ve Stockholmu veleúspěšnou hodovou zábavu, která se letos bude konat již potřetí. Můj soubor prožíval období, kdy byl z různých důvodů na pokraji zrušení. Ale vše se naštěstí v dobré obrátilo a nyní se naopak těší velké popularitě a slaví velké úspěchy (www.kosir.unas.cz) 
Letos se moje letní cesta do ČR skloubila s termínem pořádání Všesokolského sletu v Praze (www.sokol-cos.cz). Věděla jsem nejen, že se sletu účastní čeští krajané z Goteborgu, ale také moji přátelé ze souboru Kosíř, kteří byli požádáni, zda by 3-4 páry mohly jít v průvodu a reprezentovat oblast Hané společně se členy Prostějovské obce sokolské, a prostějovskou dechovou muzikou Vřesovanka. Spojila jsem se s nimi a požádala, zda bych mohla jet s nimi do Prahy a být „u toho“. Já ráda fotím a natáčím na kameru, tak jsem jim chtěla slíbit, že jim zhotovím pěknou dokumentaci. Ale jaké bylo mé překvapení (až zděšení, musím přiznat), když můj nejlepší kamarád Vojta Menšík přišel s odpovědí: „Jo, můžeš jet, to není žádný problém, má to ale jednu podmínku: Abys šla s námi v průvodu v kroji…nemusíš se o nic starat, já ti všechno připravím“. Zůstala jsem stát s doslova otevřenou pusou a skoro nechápala. Já znovu v kroji? Málem jsem už zapomněla ten pocit, jaké to je mít hanácký kroj na sobě. Ta myšlenka mě nadchla a zaplavil mě náhle příjemný pocit radosti a štěstí. Velice mě to potěšilo.
Přicestovala jsem do ČR a jela přímo do Kostelce na Hané, abych si vyzkoušela přichystaný kroj. Byl to krásný vzácný hanácký kroj, specielně pro mě připravený. Ovšem hanácké vyšívané boty, které jsem před dvaceti léty nosila, mně byly malé, ale jelikož jiné nebyly, musela jsem se s nimi spokojit. Nějak to dopadne, myslela jsem si. V neděli 2. července ve 4 hod. ráno jsme se vydali autobusem s dechovkou Vřesovankou do Prahy. Byly jsme čtyři páry.V prostorách Rudolfina jsme se převlékli, a jelikož jsme měli už naspěch, jeli jsme na Václavské náměstí metrem, což vzbudilo pochopitelně velkou pozornost cestujících. Sletový průvod Prahou začínal na Václavském náměstí, vedl kolem Národního divadla a Smetanova nábřeží, nám. J. Palacha, ul. Širokou, Pařížskou na Staroměstské náměstí. Účastnilo se ho dle odhadů přes 20 tisíc lidí – sokolů ze všech žup v ČR, zahraniční sokolové a hosté sletu. Dvacet tisíc stejně nadšených lidí jako my! Přiznám se, nečekala jsem takovou atmosféru. Bylo to krásné a opojné, jak se všichni lidé usmívali, mávali a tleskali, když jsme kolem nich prošli v těchto nádherných krojích a zpívali hanácké písničky, obzvláště starší lidé (a mnohdy 
s vlaječkami států v ruce, ponejvíce Kanady a USA) spínali ruce na prsou a byli dojatí…a my také…a pokud se průvod na chvíli zastavil, ptali se nás, odkud jsme, vyjadřovali nadšení a údiv, jaké máme krásné kroje, tiskli ruce… a všichni se s námi chtěli fotit…Skoro jsem zapomněla, že mám na nohou malé boty, ale zato velké puchýře jako padesátníky, že jsem dokonce ke konci byla nucena jít po patách bot… Na konci průvodu, tj. na Staroměstském náměstí, jsem zahlédla krajany ze Švédska, manžele Balášovy a oslovila je – vytřeštili na mě oči a nejprve mě nepoznali (nedivím se, vždyť z hanáckého kroje vyčnívá jen malý kousek obličeje), poté zřejmě nechápali, jak to, že jsem tam a proč mám na sobě kroj!? Paní ředitelka národopisného muzea Musaion (www.nm.cz, www.cokdyvpraze.cz/navíc) PhDr. J.
Langhammerová, která tam kvůli nám přišla, byla velmi potěšená a nadšená našimi krásnými kroji. Stále nás někdo chytal za ruku a žádal o fotografování – nejen turisti, ale také i další účastníci průvodu – cvičenci. Máme spoustu krásných fotografií, o některé z nich se s Vámi ráda podělím.
Ten ohromně příjemný pocit z obdivu a potěšení, které jsme svou přítomností v průvodu přinesli, mě ještě stále hřeje na srdíčku a zastínil vše negativní…že jsem v době své dovolené téměř hodinu žehlila zástěru ke kroji, vstávala ve 3 hod ráno, jela autobusem do Prahy a ve 30 stupňovém vedru měla na sobě těžký hanácký kroj, že jsem si způsobila velké puchýře na nohou a po průvodu jela v horku znovu autobusem 4 hodiny zpět na Moravu… Mí přátelé mi volali, že nás, Hanáky, viděli v záznamu z průvodu v hlavních zprávách v televizi, a že hlavní záběr kamery směřoval na mě, když jsem rozdávala úsměvy na všechny strany a mávala do publika… to je milé, já jsem to opravdu tak naplno prožívala – ten mohutný potlesk a nadšení – připadala jsem si jako hollywoodská filmová hvězda na červeném koberci při předávání Oscarů… Nyní si již s nostalgií prohlížím fotky z nedávného sokolského sletu v Praze. Jako tenkrát, před 10 lety, kdy jsem si album s fotkami „z mého hanáckého života“ jako první věc nabalila s sebou do Švédska. Hanácké kroje jsou opravdu krásné. A zážitky a vzpomínky jsou a budou díky těmto fotkám stále živé…
| OHLASY NA ČLÁNEK |
- Milá paní Vykopalová,
- srdečně Vás, Vaši rodinu i všechny Vaše přátele a dobré lidi ve Švédsku zdravíme z levého břehu Bílého potoka ve Veverské Bítýšce, kde nyní už jen tiše stojí vodní Jarošův válcový mlýn - Muzeum řemesla mlynářského a kulturní památka ČR.
- S velkým zájmem a pozorností jsme si právě přečetli v Pozitivních novinách Váš velmi pěkný a zajímavý článek s krásnými fotografiemi, který vypovídá o Vašem vztahu nejen k rodné zemi, ale i kultuře.
- Vše o čem píšete je mi velmi blízké, vzhledem k tomu, že celá naše rodina se dlouhá léta zajímá o hanácký folklór a téměř všichni příbuzní byli nebo stále ještě jsou aktivními tanečníky a zpěváky hanáckého souboru. Před více jak třiceti lety hanácký soubor Klas v Kralicích na Hané zakládala moje teta Marie.
- Děkujeme Vám za velmi příjemné čtení a hezkou chvilku.
- Přejeme Vám i všem u vás hodně zdraví, štěstí a radosti.
S pozdravem za všechny z Jarošova mlýna
Ing. Karel Zatloukal, mlynář
4.8.2006
|
foto © z archívu J.Vykopalové
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 01. 2006.
Letos se moje letní cesta do ČR skloubila s termínem pořádání Všesokolského sletu v Praze (www.sokol-cos.cz). Věděla jsem nejen, že se sletu účastní čeští krajané z Goteborgu, ale také moji přátelé ze souboru Kosíř, kteří byli požádáni, zda by 3-4 páry mohly jít v průvodu a reprezentovat oblast Hané společně se členy Prostějovské obce sokolské, a prostějovskou dechovou muzikou Vřesovanka. 
s vlaječkami států v ruce, ponejvíce Kanady a USA) spínali ruce na prsou a byli dojatí…a my také…a pokud se průvod na chvíli zastavil, ptali se nás, odkud jsme, vyjadřovali nadšení a údiv, jaké máme krásné kroje, tiskli ruce… a všichni se s námi chtěli fotit…Skoro jsem zapomněla, že mám na nohou malé boty, ale zato velké puchýře jako padesátníky, že jsem dokonce ke konci byla nucena jít po patách bot… 
Langhammerová, která tam kvůli nám přišla, byla velmi potěšená a nadšená našimi krásnými kroji. Stále nás někdo chytal za ruku a žádal o fotografování – nejen turisti, ale také i další účastníci průvodu – cvičenci. Máme spoustu krásných fotografií, o některé z nich se s Vámi ráda podělím.
