František Mendlík: Agentura Kucan
Rubrika: Literatura
Vychovatel František Šimek, zvaný Kucan, byl vychovatelem na internátu průmyslovky ve Valticích. Tento malý a vychrtlý človíček chodil v uniformě. Pocházel ze slovenských Kútů a od toho byla ta přezdívka. Ostatní vychovatelé chodili v civilu. Fero s hrdostí nosil na ramenou hodnost technik. Bylo to bílé téčko na modrém nárameníku. Podle sovětského vzoru byli hodnostmi označeni všichni železničáři. Téčko bylo odvozeno od vojenského staršiny. Na vojně ovšem nebyla tato hodnost tuplována. Nebyl starší staršina. To na dráze byli jiní kabrňáci. Nižší hodnosti se skvěly názvy výkonný, starší výkonný, vrchní výkonný, technik, starší technik, vrchní technik. Úředníci pak svítili zlatem svých nárameníků jako carská generalita v Bitvě u Slavkova. Náčelník malé železniční stanice v pokročilém věku mohl mít na nárameníku dvojkolejku s velkou hvězdou a bol majorom!
Fero Šimek nebyl po celé čtyři roky spatřen v civilu. Panovalo přesvědčení, že snad ani civil nemá. Při dozoru v kuchyni stával vždy s rukama za zády, pohupoval se v kolenou a ostřížím zrakem pozoroval hodující studenty. Bratislavská dráha na jídle nešetřila. Republika byla jeden celek a Bratislavská dráha zasahovala i na Moravu. Po celou dobu studia se dobře vařilo a dobře jedlo.
Jedlo se po turnusech a třída seděla vždy v jednom chumlu. Každý měl v podstatě své místo. Jakmile měl dozor Kucan, stával se objektem schválností rozjívených puberťáků. Nepsaným zákonem bylo naložit si vždy plný talíř. Nebylo zvláštností i deset knedlíků na talíři a případný nášup. Kucan to nerad viděl. Pocházel ze skromných poměrů a život jej naučil neplýtvat. Po celou dobu čekal, že seřve nějakého studenta s „velkýma očima“, až ten bude dávat na odkládací stolek velké zbytky. Těšil se zbytečně. Jednak mladý organismus sežere, na co přijde, a potom v kolektivu byli nevídaní žrouti, specialisté.
Vláďa Boudar, člověk subtilní, byl specialista na knedlíky. Ota Michna, zvaný Mnich, sežral jakékoli množství brambor a luštěnin. Králem ovšem byl Venca Křižka, zvaný Lupin. Tento specialista na buchty, koláče a všechno z mouky udivoval i pozvané hosty.
Kucan krouží kolem stolů a sleduje lukulské hody stolovníků. Ozývá se hlasité říhání. Tento projev ohodnotí vždy slovy: „Prasa hnůsné, nevychované!“ Jeho výrok se stal populárním. Někteří experti pak říhali schválně. Nikoho však nenapadlo, že slovensky se přece praseti říká ošípané!
Vychovatel krouží kolem stolů a hledá slabý bod. Tu a tam někdo po sedmém knedlíku na talíři se segedínským gulášem zemdlévá. „Chutná, súdruh Kadula, chutná?“ škodolibě se vyptává dozorčí kuchyně. „Chutná, ale nezbude!“ zahuhlá oslovený. Jakmile dozorčí zmizí za první zatáčkou, putují přebytečné knedlíky k Vláďovi Boudarovi. Patnáctý knedlík, brnkačka!
Vláďa, tato vzorná kopie herce Jiřího Grossmanna, odchází pak z jídelny širokým krokem. Když jednou vychovatel pozoroval, jak ve studentu Lupinovi mizí dvacátý koláč, mávnul rukou a marný boj vzdal.
Podivný systém školství zaháněl každý den po třetí hodině studenty opět do lavic. Povinné studium. To se pak hrály lodě, karty, někdy i magnetické šachy. Někdo si četl, jiný pospával. Za katedrou trůnil vychovatel Kucan. Slabikoval si ve své oblíbené knížce. Byla to Gorkého Matka. Kucan byl pologramotný. Po celé čtyři roky se slabikováním konce nedobral. Ondryš Kadula mu vždycky v knížce obrátil několik stran zpět. Čtenář měl tak mezery v plynulosti děje. Vždycky říkával: „Je to, súdruhovja, volajaké zmetené!“ Vychovatel neměl potíže jen se čtením. Dělalo mu problémy i psaní. Panovala polovojenská kázeň. Protože musel podepisovat vycházkové knížky, pořídil si razítko. Bylo vytvořeno z dětské tiskárničky. Pochopitelně se objevilo v několika vyhotoveních a pohyb studentů mimo prostor internátu byl tak zcela samovolný.
Volno nebylo ani večer. Po večeři opět do třídy. Proběhne večerní aktiv. Kucan opět sedí za katedrou. Tentokrát se diskutuje. Každý student si připraví nějaký výstřižek z novin. Tuhle aktualitu musí dát do placu. Kucan sleduje celou akci za brejličkami. Na stole po levé ruce má odloženou železničářskou čepici.
Jednoho večera se stalo něco neobvyklého. Úderem sedmé hodiny večerní se začala z amplionu ve třídě ozývat vážná hudba. Vrchní vychovatelka a manželka ředitele v záchvatu kulturnosti vymyslela pásmo k výročí německého básníka Heinricha Heineho. Celé pásmo bylo vážnou hudbou orámcováno. Najednou se z první lavice začínají zvedat studenti. Třídní komik Jindra Kadula, zvaný Ondryš, je zachvácen polibkem geniality. Za chvíli stojí v pozoru celá třída. Kucan zpozoruje dění ve třídě a dá si dohromady hudbu a stojící studenty. Vstává, nasadí si čepici a salutuje! Hudba z amplionu se line dobrých pět minut. Kucan salutuje statečně, i když ruka umdlévá. Vydržel, moloděc!
Sonorní hlas vrchní vychovatelky přednáší pásmo a Kucan hlasitě zapochybuje:
„Ale sůdruhovja, veď to nebola hymna?“
„To byla, soudruhu vychovateli, koncertní hymna A dur – básnická!“ vysvětlil Ondryš Kadula.
Večerní aktiv byla nuda. Najednou předseda třídní samosprávy prohlásil: „Volové, co když si budeme ty světové události prostě vymýšlet. Uděláme soutěž o nejblbější událost. Kucan nic nepozná a bude alespoň sranda.“ Toho večera se všichni na nudný aktiv těší.
„V asijské části Polska byly objeveny doly na sloní kly,“ oznamuje Ondryš.
„Továrna na tužky v Českých Budějovicích zahájila výrobu glóbusů jižních Čech,“ oznamuje Kapitán Flint. Na adresu malého studenta Gumy si přisadil jeho soused: „Novým stálým a zplnomocněným velvyslancem Sovětského svazu v Ruanda Urundi byl jmenován Trofim Děnisovič Gumov. Zatím odjel sám. Za několik dnů jej bude následovat jeho žena Praskovja Ivánovna.“
Najednou studenti přestali hrát lodě a přestali pospávat. Každý aktiv se proměnil v estrádu. Nic nechápající Kucan byl za katedrou šťasten, že se u něj diskutuje. Věhlas aktivů třetí A dosáhl takové proslulosti, že začali přicházet i hosté! Za této situace došlo málem k velkému průšvihu. Hlavním protagonistou se stal Frantík Mencl. Na Kubě právě zvítězila revoluce. Z hor sestoupili Castrovi Barbudos a obsadili Havanu. Tato událost musela pochopitelně zasáhnout i do Agentury Kucan. Frantík si vzal slovo a prohlásil: „Na Kubě zvítězila revoluce pod vedením soudruha Debila Castra!“ Frantík to nemyslel zle, jenom se mu zalíbila podoba slov Fidel a debil. V roce 1959 troufalost prvního řádu! Ve třídě to proběhlo bez odezvy, Kucan si to však kupodivu zapamatoval. Pochlubil se mezi svými soukmenovci, kovanými komunisty. Prohlásil totiž: „Čo vravítě, sůdruhovja, na víťazstvo teho Debíla Castra na tej Kube?“ Soukmenovci nejprve ztuhli - a pak si uvědomili, že mluví s pologramotným primitivem. Domnívali se, že Fero jenom v novinách to jméno špatně přeslabikoval. Uvedli vše na pravou míru a Kucanovi se v hlavě rozsvítilo. Zavolal si Frantíka bokem a pravil:
„Mencl, vy stě k---a, ktorá podrývá kolektív!“
Dopadlo to, jak to dopadnout mělo. Popularita večerních šou se donesla samotnému řediteli. Průšvih se nekonal. Nastalo velké ututlando. Soudruzi přece nemohli dopustit, že Gottwaldovu mládež vychovává primitiv.
V té době se po třídě potulovala knížka Nani Sutra, povídky z Malajska. Patřila Frantíkovi Menclovi a kroužila třídou ve značně ohmataném stavu. Bylo to lehce erotické putování tří britských koloniálních vojáků neznámou zemí. Jednoho dopoledne konečně vzala za své. Na své osvětové pouti dospěla až ke studentu Vláďovi Kuříkovi. Vláďa právě procházel domorodým bordelem v Kuala Lumpuru, když se rozlétly dveře od třídy. Do hodiny profesora Hurdese vletěl sám ředitel Formánek. Celá třída povstala, až na čtenáře Kuříka. Jediným cvičeným pohybem se ohmataná knížka ocitla v rukou ředitele. Na neštěstí se rozevřela na tom nejohmatanějším místě. Ředitel si nasadil brýle a začal předčítat:
„Stáhla z kyčlí své poslední sárí a stanula před ním nahá!“
Vláďa vzal vlastnictví knihy na sebe. Byl prost průšvihů, a tak přečin prošel bez sankcí. Pedagog ovšem knihu zabavil. Kniha pak putovala sborovnou, až zmizela docela.
Frantík Menclů ztrátu knihy oželel. Majitel pravil:
„Ať se mají dobře, ať si počtou. Stejně jsem se jí už chtěl zbavit. Chtěl jsem ji věnovat Kucanovi, aby pořád každý večer nemusel slabikovat tu jeho nezáživnou Matku!“
Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hanka Křivánková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 06. 2012.
František Mendlík
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ivo Šmoldas | |
Jan Krůta | |
Stanislav Motl | |
Ivan Rössler | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Ivan Kraus | |
Rudolf Křesťan | |
Josef Fousek |