Špalek z letité vrby od nepaměti vévodil podlouhlému dvorečku, ústícímu ke skromnému příbytku mých praprarodičů, kteří si domek pořídili v nelehkých poválečných dobách  – asi ve dvacátých letech minulého století. Skládal se pouze ze dvou větších sednic a chodby. Obě místnosti se skvěly nádhernými kachlovými kamny, o nichž mi maminka dodnes zasněně vypráví, tak jak si je sama pamatuje z dětství. Později, zásluhou modernizujících, avšak necitlivých změn, kamna spolu s dalšími cennostmi zmizela kamsi do neznáma. Zadní sednici toho času obývalo sedm lidí, zatímco ta přední sloužila současně jako kuchyně i provizorní ševcovská dílna. Prapradědeček sice boty spravoval, ale ne tak často, jak by bylo potřeba, protože ty své měl notně toulavé. U verpánku se nikdy zbytečně nezdržoval a pokud vůbec kdy přišel k nějakému krejcaru navíc, zamířil si to ihned do vzdálenějšího hostince. V rodině dodnes koluje příběh, jak děda  – pod záminkou se rychle a rafinovaně vytratit z domu  – odnesl kocoura v košíku přes tři vesnice, údajně kvůli jeho lenosti i neochoty chytat myši. Po třech týdnech se oba vrátili zbědovaně domů, aniž by děda tušil, že po celý svůj vandr měl kocoura věrně v patách. Tentokráte mu výmluva nebyla k ničemu. Zvíře vyzrálo nejen nad dědečkem, ale i nad svou leností a navíc si i u babičky vysloužilo toho večera plnou misku mléka i nezvykle velkou pozornost, kdežto děda zůstal bez povšimnutí a musel mnoho hodin prosedět u verpánku, než mu bylo konečně odpuštěno.

Tak takovéto časy pod přístřeškem dřevěné kůlny zažíval špalek v dobách své rané působnosti. Zaznamenal nespočet událostí, které se navěky vryly do jeho duše. Stal se nejen vnímavým pozorovatelem, nýbrž i pomocníkem všeho možného i nemožného počínání v naší rodině. Postupně mu přibývalo vrásek z proměnlivostí úkolů, které k radosti všech bravurně zvládal. Svého času byl nezbytnou potřebou celého chodu dvorečka, kde na něm od božího rána pulzoval život. Jeho prvotní poslání – být dědouškovi k ruce při štípání dříví, ustupovalo do pozadí, a navrch získaly vzletnější mise. Stal se důležitým strategickým místem, odkud byly plánovány všechny naše hrátky dlouhých prázdninových dnů. Byl nejen útočištěm, ale i posvátným totemem. Ve všedních okamžicích sloužil všedně, o to však užitečněji – třeba jako odkládací plocha našich nezbytností, které se na dvorku nebo zahrádce objevily během dne, a my jsme je mohli s Jirkou kdykoli později bez dlouhého hledání upotřebit. Pokud se tak nestalo do setmění, babička zavelela rázně: „Všechno ze špalku uklidit, děti jedny nepořádné!“ Pod jejím bedlivým zrakem jsme ho důkladně čistili, aby byl opět připraven pro zítřejší den, jak se patří.

Nejraději však pózoval a zároveň ožil při hromadných rodinných fotografiích; tvořil tak tmelící kompoziční prvek její pospolitosti. Avšak skutečné souznění prožíval zrána pouze s dědouškem, který na něm odpočíval už během dopoledne a úlevně si dopřával své první půlené retko s vědomím, že zde má za každého počasí pohodlný posed i příjemný stín.

Babička Růženka využívala špalek k jedinému praktickému účelu, ale pro něj velmi nechvalnému. Její zásluhou utrpěl na dobré pověsti. Vždy o sobotách na něm vykonávala nemilosrdné popravy, jimiž zajišťovala nedělní obědy. Čí hlavu položit na špalek, měla už velmi dobře promyšleno předem. Nikdy to nesměla být Boubelka  – nosnice, jak slepicím s láskou říkávala, nýbrž Boubelka  – v letech, někdy i Boubelka  – mladá, která však byla natolik drzá, že si dovolila zanášet až do nedalekého kravína za humny. Bedlivě ji stopovala k  místu činu a tam pronesla rázně: „Můro jedna nestydatá, však ti brzo zakroutím krkem!“ Nelítostný rozsudek zopakovala pro jistotu podruhé před nahodilými svědky i u špalku, který se měl co nevidět stát neblahým popravištěm. Já s bratrem jsme těmto krvavým manévrům nedokázali přihlížet a k tomu všemu jsme babičku vyčítavým pohledem obvinili z naplánované vraždy. Babička nad našimi nesouhlasnými obličeji kroutila nevěřícně hlavou. „Zítra obědvat „papriku“ chcete, ne?“ Posléze dost rázně vysvětlovala Jirkovi, jak je důležité aspoň jednou týdně sníst maso (paprikou krátila tradiční nedělní pokrm, složený z popravené slepice na červené paprice, která se navíc zahušťovala sladkou smetanou). Přes všechny babiččiny snahy se i tak z bratra vyklubával vegetarián, aniž sama tušila, že k této skutečnosti svými činy notně napomáhá. I dědoušek se na tom nemalou měrou podílel, když na babiččin dotaz, co by rád k obědu, raději před masem volil pohotově krupicový nákyp s ovocem, který by mu býval nevadil ani u nedělního oběda. Právě o nedělích musel babičku poslechnout a překonat velkou nechuť k paprice, aby měl i od něj Jirka zářný příklad. Ale neměl. Dědoušek se vůbec neuměl přetvařovat a všelijakými úšklibky nad talířem dával dostatečně jasně najevo, že papriku – ať už zdravou či nezdravou, nemá v oblibě, leze mu na nervy i do zubů, a proto se ani trochu svému vnukovi nediví, a má chrup ještě pravý. Tyto každotýdenní scény jsem velmi ráda pozorovala a pamatuji se, že občas jsem sympatizovala s babičkou, aby ve svém boji nezůstávala osamocena a občas jsem se tiše přikláněla i k dědouškově straně, neboť mi obou bylo opravdu líto. Sama jsem však krupicový nákyp ani ostatní sladká jídla ráda neměla, a tak jsem se raději k hlasitým brblajícím protestům proti babičce nepřipojovala a diplomaticky jsem mlčela i v takových případech, kdy jsme měli na talíři Boubelku  – v letech a dědoušek měl proti babičce alespoň jedno eso v rukávu.

Doby, kdy špalek zažil svůj zlatý věk, nenávratně odvál čas. Odchodem jeho nejbližších – babiček, dědouška i Jirky, také začíná chřadnout. Pozoruji na něm hluboké rýhy po jeho téměř metrovém obvodu, přecházející do rozpraskaných jizev. Trochu sklíčeně se vzájemně pozorujeme a vybavujeme si své drahé duše, mihotavě běhající po dvorku dětství. Ptáme se současně: Kam nám vlastně všichni odešli? Naštěstí jsou v našich srdcích…