Jana Reichová: Svátek matek

Rubrika: Publicistika – Historie

           
Nedávno byly Vánoce, ne to byly přece Velikonoce, prostě ten čas letí a člověk to pomalu nestačí sledovat. Je ovšem datum, nebo spíše datum květnové neděle, které přehlédnout nemůžeme. Letos to datum je desátého května a bude to druhá neděle v tom měsíci, neděle svátku matek. U nás v rodině se svátek matek slavil, „Mezinárodní den žen“ jsme ignorovali. Tyhle komunistické náhražky jsme prostě nepřijímali. Byl to ovšem můj tatínek, který ještě když jsem byla docela malá mně pro maminku vždycky něco Foto maminky 1978koupil. Později s námi chodívala i moje mladší sestřička Renatka. Samozřejmě jsme také jezdili na hřbitovy s kytičkou pro babičky. Tatínkovu maminku si ještě pamatuji, moc dobře si ji pamatuji, zemřela když mi bylo sedm let. Druhou babičku jsem poznat nemohla, moje maminka osiřela, když jí bylo 16 let. Byla v Praze sama a nejbližší příbuzné měla až v Plzni.
Maminka mi vždycky vyprávěla, že když již byla sama, našla jednou v novinách báseň o matce. Měla ten výstřižek z novin založený v památníku, a když jsem měla dovoleno prohlížet ty staré památky, vždycky jsem tam ten výstřižek viděla.
Potom v tom nepěkném roce 1968 jsme s manželem a šestiletým synkem opustili republiku. Trvalo to celých šest let, než nás mohla maminka přiletět navštívit. Myslím, že jsem si tehdy plně neuvědomovala, co ta cesta pro ni znamenala. Nikdy neletěla letadlem a nemluvila anglicky ani slůvko. Až po mnoha letech jsem si uvědomila tu nekonečnou mateřskou lásku, která jediná jí na té cestě byla oporou. Když směla přiletět podruhé, byla jsem již hlasatelkou českého vysílání v Sydney. Soudruzi z StB si maminku zavolali a připomněli jí, jakou nepěknou práci proti socialistické republice v Austrálii dělám a řekli jí, že má povinnost mně domluvit a až se z návštěvy vrátí, oni si ji zase zavolají a zeptají se na výsledek. Maminka chudák myslela na ten pohovor s nimi celou dobu její návštěvy. Soudruzi si ji již nikdy nezavolali, ale jistě měli zlomyslnou radost, jak se jim podařilo jí tu návštěvu přece jenom trochu pokazit.
 
No odbočila jsem od svátku matek, ale ne tak docela.
 
 
A ještě mohu přidat to, co maminka napsala do památníku mně. Je jedno, jak jsme staří, maminka nám bude vždycky chybět.
 

Ta moje zlatá česká máma mně sem do té dálky v jednom z posledních dopisů napsala – „ Dívčičko, budu vždycky s Tebou, když si budeš pamatovat, k čemu jsem Tě vedla, co jsem Tě učila“.
 
Jana Rich (máma, babička a prababička)                                                
O té básni z novin jsme s maminkou již nikdy nemluvily, ale když jsem se s ní v roce 1995 přiletěla do Prahy rozloučit naposled, našly jsme se sestrou tu báseň. Byla stále založená v památníku. A tak pro všechny z vás čtenářů, kteří máte maminky daleko, nebo již na tom nejvzdálenějším jiném světě, přikládám kopii básně neznámé autorky z jistých pražských novin.

                                                 

Copyright © z archívu manželů Reichových

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 05. 2009.