Jaroslav Vízner: Ahoj tati, potřebovala bych vědět...
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| Poznámka redakce: Pro čtenáře, kterým je jméno autora tohoto článku "jaksi" povědomé, ale nemohou si "taksi" vzpomenout, máme tip. Přeskočte nejdříve na článek Ondřeje Suchého Jaroslav Vízner - Detektiv Martin slaví 70! / Jedna z hvězd mého života .... a rázem vám bude jasno. |
 Ahoj tati, potřebovala bych vědět ... 21. srpna 1968 Minulou sobotu na zkoušce se skupinou divadelníků z okolí naší chalupy v Kokořínském údolí jsme mluvili o šedesátých létech. Hra "Bludiště" Ladislava Smočka, co zkoušíme, byla v té době napsaná. Překvapilo mě, jak málo o té době vědí a nakolik jsou ochotni jisté počínání lidí z té doby ospravedlňovat. Hercům je většinou něco přes třicet, a tak za minulého režimu byli moc malí, aby si tu "úžasnou dobu" pamatovali. Od rodičů se toho asi moc nedozvěděli a ve škole?… Zajímali by se vůbec? Zájem projevila nedávno má dcera Veronika. Bydlí v Ženevě od listopadu 1968, kdy jí bylo necelých 6 let. Ahoj tati, potřebovala bych vědět několik pro mne důležitých věcí. Musím totiž napsat životopis (detailní) a rozvinout určité otázky týkající se politiky, ekonomie i sociální situace, atd. Je pro mě důležité vědět, co bylo tenkrát, než jsme odejeli za hranice, dozvědět se, jak lidé žili a "viděli" důležitá období českých zemí. Můžeš začít následně? Přesný datum sovětské invaze a co se dělo s námi? Kolem druhé hodiny v noci 21. srpna mi telefonoval zubař, doktor Kail, dobrý známý, že nás obsadili Rusové. Já myslel, že je to vtip, ale on na to: "Jdi se podívat do města, tanky jedou Kladenskou z letiště do středu města". A byla to pravda. K letišti přilétala ruská nákladní letadla, jedno za druhým a ke středu Prahy se valily tanky.Co to pro nás znamenalo? Beznaděj, ohromné zklamání. Od ledna, kdy se změnilo vedení KSČ, jsme se bláhově kolébali v naději, že uvolňování režimu patrné od začátku šedesátých let, bude pokračovat. Naši "bratři" nám to zatrhli. Chtěl jsem při tom být, jít do ulic, podívat se těm okupantům do očí, ptát se... udělat cokoliv, aby odešli … A tak jsem zavolal babičce, mohla-li by si tě k sobě na pár dní vzít. Nic nejezdilo. Šli jsme pěšky z Malátovy ulice na Smíchově až do Vokovic… Potkávali jsme vyděšené lidi, tanky a plno ruských vojáků. Občas se střílelo a my si museli několikrát, blízko Pražského hradu, lehnout na zem, aby nás nějaká kulka nezasáhla. Pak jsem chodil celé dny po ulicích a jako ostatní se snažil ptát ruských vojáků, co tu dělají, proč vlastně přijeli? Vzpomínám na ty zmatené pohledy převážně mladičkých kluků, klopili rozpačitě oči. Někteří ani nevěděli, že jsou v Československu. Odpovídali vyhýbavě, že přijeli likvidovat kontrarevoluci a že jsou doma, v Sovětském svazu. Jakmile si jejich velitelé všimli, že s nimi komunikujeme, okamžitě jakýkoliv kontakt znemožnili. Nekompromisně nás poslali pryč. Jen aby se jejich nevědomí vojáci "nenakazili".Někdy to bylo pěkně nebezpečné a také to jistý počet lidí zaplatilo životem. Tvůj strýc, Vláďa, měl neuvěřitelné štěstí. Natáčel v ulicích v doprovodu režiséra Jana Němce, co se dalo... U Rozhlasu po nich začali střílet… kulka mu poranila levé ucho. Protože se k nim vojáci rozeběhli, hodil kameru co nejdiskrétněji do blízké popelnice a pak se jim oběma podařilo zmizet. Později kameru našli, a protože před jejím odhozením běžela a on neměl čas ji zastavit, všechno na filmu bylo, i ta tma v popelnici.
A pak ubíhaly ty dny smutku, nechápali jsme, co se děje a proč. Tenkrát, před invazí, aspoň já si to tak myslel, jsme si „přáli", jak to hlásali někteří komunističtí reformátoři, alespoň dospět k "socialismu s lidskou tváří“. Na žádnou revoluční změnu jsme si ani neodvážili myslet. Natolik byl režim tvrdý a zajištěný. Od začátku roku, kdy byl zvolen Dubček do čela komunistické strany, byl naší nadějí. Spontánně jsme křičeli po neutralitě, volali Dubček-Svoboda, Dubček-Svoboda... Svoboda byl v té době prezident a to jméno vlastně znamená: Liberté... (stejně nás pak oba zklamali a na svobodu se čekalo, jak víš, dalších 31 let). Když byly ty nejrozjitřenější dny pryč, každý hledal odpověď na otázku, co dál?Máma, absolventka UMPRUM (prof. Kybal), měla od dubna zažádáno o vízum a to jí před obsazením přišlo vyřízené. Měla nabídku navrhnout a v Curichu realizovat tapiserii pro jednoho advokáta. A tak jsme se rozhodli udělat všechno pro to, abychom mohli odejet všichni tři. Do té doby to bylo prakticky nemožné. Vyjímky by se našly, ale povolení bylo vydáno jen někomu, kdo měl oficielně potvrzené pozvání a potom musel doma nechat ostatní členy rodiny, v záloze, k eventuálnímu vydírání. Po srpnovém obsazení republiky, kdy byli prakticky všichni Češi naštvaní, hluboce zranění, dostat povolení k cestě nebylo ani tak složité. Hned 22. srpna nám přišel telegram od Rolanda ze Ženevy, přebýval u nás v Praze na jaře dva nebo tři týdny, jistě si na něj vzpomeneš. Psal: "Pokud potřebujete, přijeďte k nám do Ženevy, můžete bydlet u mých rodičů." Vízum jsme nakonec pro mě a pro tebe dostali, pojedeme tedy všichni. V Ženevě uvidíme, jak se budou věci vyvíjet. Jak to bylo dál, si možná už vybavíš jasněji sama. Jak se, tati, v Praze žilo za éry Dubčeka a co se stalo před Jarem 68? Šedesátá léta, po temnu padesátých let, byla čím dál tím uvolněnější. Cítili jsme to třeba v Divadle Na zábradlí. Václav Havel už nepracoval jako kulisák, ale byl dramaturgem, uměleckým šéfem byl Jan Grossman. Do doby, než ho tam Dr. Vodička kurážně angažoval, byl ve velké politické NE-oblibě. Hráli jsme tam hry, co šťouraly do režimu… To všechno před „Pražským jarem 68“ bylo nemyslitelné. Opravdová idylka to ještě nebyla, ale když někdo chtěl a odvážil se, stávalo se, že to prošlo... Vzpomínám si na povinná předpremiérová cenzurní představení. To jsme měli nejdříve zkoušky speciálně "pro cenzora" a připravovali choulostivé scény tak, aby byly co nejméně výrazné, či čitelné. Učili jsme se "zahazovat" jisté repliky a dávat pozor na místa, kde by se lidé mohli smát dvojsmyslu. Možná, že už tenkrát se někteří cenzoři začínali jakoby "uspávat", tedy částečně otupovali svoji bdělost. Ve filmové tvorbě vznikala postupně díla tak zvané Nové vlny, kdy se rodily úžasné filmy. Však jsi jistě slyšela o Formanovi, Passerovi, Chytilové, Němcovi a dalších? Voloďa Čech, "režimem kovaný" režisér, i ten natočil podle Bublíkova románu Páteř film, kde se mluvilo o problému režimem zničených existencí. Hrál jsem v tom filmu intelektuála poslaného za trest do železáren na těžké práce po boku herců Peterky, Vojty, Bejvla a tak. Nebo si nelze nevzpomenout na mé "studie". Já jsem se na humánní obory nedostal, i když to bylo mé přání, ale nepřál si to uliční výbor. A režim to schvaloval! V šedesátých letech, když jsem pomáhal připravit bratra Oldu na Damu, jsem si vyšlápl na Národní výbor a apeloval v jeho prospěch. Tu kletbu, pocházející z naší Vokovické ulice plné nenávisti, se podařilo prolomit. Jakési uvolnění bylo cítit všude a zcela logicky to vyústilo v Pražské jaro. Na zájezdu se "Zábradlím" do Kolína nad Rýnem, někdy v lednu či únoru 68, jsme se před představením dozvěděli z rádia, že byl zvolen nový první tajemník KSČ, Alexandr Dubček. Chtělo se nám tomu rozumět tak, že se vše pohne ještě dál, k lepšímu. Můžeš mně přesně říct, co je charta 2000 slov a co jsi svým podpisem riskoval? K tomu, aby to bylo úplně přesné, nemám v této chvíli k ruce potřebné podklady. Mohu říct jen to, co si pamatuji. V té době, tedy v roce 1968, mi bylo necelých 32 let a musím se přiznat, že jsem se sám, tedy mimo divadlo, nijak cíleně v politice neangažoval. Ke komunistické diktatuře jsem měl jasně negativní vztah, také díky rodině, hlavně otci. Jeho nešťastný osud byl právě tímto režimem "režírován". Pak tu byly moje osobní zkušenosti. Bylo mi zabráněno, jak jsem již zmínil, s nenávistí, kterou režim zasel mezi lid, studovat, co jsem si přál já. Vadila mi totální nesvoboda. Nechápal jsem třeba, jak je možné, že mi režim zabraňuje překročit hranice a podívat se na této naší zeměkouli jinam. Na to, co se dělo před "Jarem", jak se žilo, na to tady je málo místa. K tomu si budeš muset otevřít historickou literaturu. Nicméně si vybírej pečlivě. Leckde je skutečnost jaksi překroucená. Ano, my jsme se tenkrát v divadle svým způsobem politicky angažovali. Na repertoáru byly hry a některé kulturní pořady, které ryly do tehdejších poměrů. Podporovaly to obrodné snažení a "doufání" šedesátých let. Také jsme podepsali „Dva tisíce slov“ jako první, nebo jedni z prvních (přinesl nám to k podpisu Vašek Havel). Nebyla to charta, pleteš si to zřejmě s Chartou 77, jež se zrodila 11 let po událostech roku 1968. "Dva tisíce slov" je dokument, jež sepsal spisovatel Ludvik Vaculík s "asistencí" několika spřízněných duší. Jména neznám, ale někteří pozdější chartisté na jeho přípravě spolupracovali. Bylo to před tou "bratrskou pomocí spřátelených armád", invazí ruské armády a ostatních satelitních států. Někteří z nás text tenkrát bez zaváhání podepsali a naše podpisy byly pod ním zveřejněny hned druhý den v Literárních novinách. Smysl textu nebyl režimu nijak nepřátelský. "Volal" po demokratických svobodách v rámci socialistického zřízení, jež jsme ještě v té chvíli, a pak ještě dlouhá léta, nebyli zralí bourat. Autorita text považovala za nepřátelský, a tedy nebezpečný režimu. Co jsem riskoval? Naše divadlo bylo už dlouho pod bdělým dohledem vůdčí strany, neboť v každé hře našeho repertoáru diváci nacházeli humornou kritiku režimu a jeho bolestných dopadů na lidi. Byli jsme zkrátka "pod dohledem". Ti, kdo podepsali "Dva tisíce slov", si to jen zhoršili. Navíc jsme, samozřejmě též pod dohledem, cestovali s divadlem často do ciziny, kde nás doprovázeli špiclové... Byli jsme mnohokrát vyslýchaní státní bezpečností před i po zájezdech. Bylo jasné, že s námi neustále jsou, ale nevěděli jsme, kdo to v souboru divadla je. Hrozný pocit, podezřívat kolegy. Znejistit každou individualitu byl cíl režimu. Nebyl jsem žádný vůdčí "bojovník", ale bylo známo, že s režimem nesouhlasím. S tím jsem se neskrýval. Co mi hrozilo? Ku příkladu zákaz filmovat, hrát v televizi nebo psychické týrání, jaké zažíval třeba Michal Romberg. Vzpomínáš, manžel Dáši? Vytáhli ho několikrát z postele uprostřed noci, donutili nastoupit do auta. Po cestě do něj "hučeli", odvezli za město, kde ho k ránu vysadili. Vracel se pěšky přes celou Prahu. Když se to opakovalo, Michal se to rozhodl oznámit. Když pro něj znovu přišli, řekl jim, že poslal dopis "na vnitro" a svěřil se s tím, co se mu děje. Noční výlety přestaly a po čase mu někdo zavolal, že to byla soukromá iniciativa člena STB, že za to nenesou odpovědnost. Michal neprováděl žádnou nelegální činnost. Zkrátka to zkoušeli. To je několik způsobů, jak mohli znepříjemňovat život... Byly jiné, i mnohem horší. Nevím, co by si vybrali pro mě, kdybych zůstal... Co jsi přesně dělal "Na zábradlí", co je "Zábradlí", kdy bylo založeno atd...? "Na zábradlí" mě angažoval do činoherního souboru Jan Grossman v roce 1962. Hrál jsem v té době v divadle na Kladně, on tam hostoval jako režisér. Divadlo Na zábradlí bylo založeno asi dva roky před tím a byly tam tři soubory, Pantomima Ladislava Fialky, Černé divadlo a Činohra… Jak to tak v životě bývá, "Zábradlí" bylo pro mne velice důležitá životní křižovatka. Nabral jsem tam, pro mě, správný směr. Celý pozdější profesionální život jsem z toho "šťastného setkání", z té vzácné zkušenosti, čerpal. Hlavně ve své pozdější režijní práci. Také jsem byl najednou víc na očích, a v témže roce jsem začal i svoji filmovou kariéru.¨"Zábradlí" mělo mezi pražskými divadly ojedinělou pozici. Bylo přirovnáváno k pojistnému ventilu režimu. Sál měl jen 120 míst a říkalo se, že právě proto bylo divadlo tolerováno. Těch lidí, co se mohli ze srdce zasmát, často normálním replikám či situacím, jež v určitém kontextu říkaly něco jiného, nebylo zas tolik, aby mohli "zorganizovat revoluci." V repertoáru našeho souboru byly povětšině hry reprezentující absurdní divadlo (absurdní drama). "Absurdní divadlo zastřešuje jakékoli hry a texty, které unikají našemu běžnému chápání a vnímání. Nicméně absurdní neznamená smyslu zbavený, spíše by bylo vhodné hovořit o absurdních situacích jako o situacích smyslem přetékajících." (citace z článku Petra Christova) Naši věrní diváci uměli "číst mezi řádky". To byla také jedna z vlastností publika té doby, lidé byli hladoví po jakékoliv narážce na režim. Někdy to tak ani nebylo myšlené. K jedné inscenaci Havlovy hry, Vyrozumění, hledal výtvarník bystu státníka, jak bylo zvykem či povinností "vyzdobit" kancelář. Nakonec našel ve fundusu jednoho potentáta a urazil mu obličej. Na jevišti v kanceláři stála bysta bez tváře. Samozřejmě, lidé gratulovali k báječnému symbolu: jsou bez tváře, nemají mozek, atd. Přitom to byla jen z nouze ctnost... Byl jsem tam v angažmá od roku 1962 do našeho odjezdu za hranice, tedy do 2. listopadu 1968. Ten den jsme odjeli vlakem směr Vídeň, Ženeva. Jistě si to budeš pamatovat… Jen s jediným, ale krásným, koženým kufrem, dárkem od táty. Moc se do něj nevešlo... Na hranicích jsme se obávali kontroly. Měl jsem s tím častou zkušenost. Za našich divadelních zájezdů za hranice se vlak na hranici na dlouho zastavoval. Kontrola procházela uličkou, jiná pod okny z obou stran a někdy i po střeše. Pak ještě vlak popojížděl pod jakýmsi přemostěním nad kolejemi, kde byli rozestavěni pohraničníci se samopaly nad a vedle vlaku, v úrovni oken. Když jsme v listopadu jeli my tři, nic takového už neexistovalo. Přišel celník, prohlédl si pasy, pak se podíval na náš kufr, zpět na nás a prohodil: "Moc jste si toho nevzali, to se mi nezdá rozumné." Byli jsme velmi překvapeni a bylo nám líto, že jsme to nemohli předpokládat. Jeli jsme směr Ženeva a nevěděli, jestli to bude jenom na tři měsíce, dobu na níž jsme "vyloudili" vízum, či natrvalo. Co znamenal pro tebe Havel etc...? S Havlem jsme měli přátelský vztah dobrých kolegů. Měl jsem ho a mám rád. Vážil jsem si ho, ale po pravdě řečeno jsem netušil, že v něm dřímá státník. Zažili jsme spolu mnoho zajímavého v divadelní spolupráci, hodně se diskutovalo a často jsme se opravdu moc dobře bavili. Je to milý a veselý člověk. Bral věci s humorem. I zvláštnímu překvapení, co jsme zažili při večírku v jeho bytě na dnešním Rašínově nábřeží, se pousmál, že už si na to zvykl. Byl to příjemný večer, i když se hovor občas dotknul toho, co nás tížilo, jako zkušenosti s výslechy, které následovaly po příjezdech ze zahraničních zájezdů. Vašek nám radil: "Řekněte, že byste eventuálně svolili ke spolupráci, bohužel mluvíte ze spaní a vaše žena je prostořeká" a pobaveně se rozesmál... Nevzpomínám si, jak jsme došli k možným odposlechům v jeho bytě. Začali jsme se poohlížet po místnosti. Zrovna když Vašek začal, jak měl ve zvyku, k půlnoci recitovat Štipačevovu báseň... "na trávě v lese, mladý Buďonec děvčátko bosé líbal v heřmánku"... zaznamenali jsme spěšné kroky na půdě. Byt byl v posledním patře. Zdálo se, že se zastavily uprostřed místnosti… začal se hýbat lustr... vylezli jsme na stůl a v poslední chvíli zachytili mikrofon, který se někdo snažil vytáhnout. Šňůra to nevydržela. My měli v ruce mikrofon a na půdě jsme pak nikoho nenašli, ani zbytek kabelu. Mikrofon Vašek donesl na policii, ale žádné vysvětlení nedostal... Proč jsi chtěl utéct do ciziny? Mojí motivací k útěku do ciziny byl v první řadě dávný sen žít svobodně, cestovat, poznávat svět. Nikdy nemuset hrbit hřbet nebo něco odvolávat, ku příkladu svůj podpis. Velmi těžce jsem od mládí nesl to nespravedlivé ocejchovaní syna nepřítele režimu, jež mě brzdilo ve všem, co jsem chtěl dělat. Táta nebyl žádný boháč a už vůbec ne nepřítel společnosti. Měl svojí dobrou profesní situací zajištěnou slušnou existenci pro rodinu a svůj názor na svět. Vzbuzovalo to ve Vokovicích závist. Různí agitátoři tenkrát jitřili v tupých lidech myšlenky na komunistickou "sociální spravedlnost" na cestě ke komunismu. Úspěšně agitovali proti těm, "bohatším", co si svou pracovitostí a inteligencí vytvořili slušnou existenci. Touto neustále udržovanou závistí byli lidé jako táta ocejchováni jako "buržousti". Většinou naprosto bezdůvodně. Tato nenávist se lehce zakořeňuje v hlavách lidí, hlavně těch, co se vyhýbají námaze, tedy práci, hlavně té tvořivé. K závisti vychovává často také rodina a není to chudobou, jak si lidé myslí. Trefně to říká Parazit ve hře batří Čapků Ze života hmyzu: "Já bych taky pracoval. Ale proč se mám namáhat, když ten druhý má víc, než sežere..." Táta dostal první vážnou ránu v roce 1945, kdy mého staršího bratra srazil z kola německý vojenský náklaďák. Bezohledně předjížděl stojící tramvaj zleva. Vlastík měl jen jedno, ale velmi vážné zranění na spánku od ozdobné kliky auta. Odvezli ho vzadu na tom náklaďáku přes celou Prahu do nemocnice Na Bulovce. Po málo dnech zemřel. Rodiče to nastálo zranilo. A táta si navíc dával vinu, že kdyby se ten den nezdržel zbytečně v práci, mohl ho odvézt svým autem a možná mu tak zachránit život. To ho psychicky hodně oslabilo. Tři roky na to, v roce 1948, ho vyhodili komunisté z práce jako třídního nepřítele. Ztratil vše, co si svojí pílí vydobyl. Tátu to definitivně zničilo. Alespoň tak si to pamatuji. Od té doby jsme vlastně otce "neměli". Byl v těžké depresi a pro nás jakoby neexistoval. Máma na všechno zůstala sama. A pak moje studie. Nejdříve jsem chodil na obecnou školu ve Vokovicích. Můj otec byl veliký ctitel francouzské kultury, vybrali mi s maminkou francouzské gymnázium v Dejvicích, bylo mi velice málo, nastoupil jsem tam do čtvrté a páté třídy a měl tam chodit až do maturity. V polovině druhého školního roku přišel dvacátý pátý únor 1948. Školu zavřeli, všechny nás vyhodili. Musel jsem se vrátit do školy ve Vokovicích. Díky štědrému rozhodnutí zaplatit školu mi rodiče chtěli dát možnost dobře se připravit na život, ovládat jeden ze světových jazyků a mít "bagáž", jež mi normální škola ve Vokovicích dát nemohla. Vše se zhroutilo, jako se nám nervově zhroutil táta, jak jsem se již zmínil. Komunisté ublížili mnohým lidem ještě daleko víc, jejich osud byl i horší než osud mého otce… Nikdy jim však neodpustím, že mi zničili tátu, že mi zabránili jít mou cestou. Považuji to za největší křivdu, kterou na mně spáchali. Celý další život bylo třeba to ztracené dohánět. Ukradli mi tátu, ukradli generózní dar rodičů, naprosto změnili směr mého životního usilování. Musel jsem tedy chodit do základní a pak do střední školy ve Vokovicích, a přestože jsem měl velmi dobrý prospěch, na konci školy jsem dostal dvě jediné možnosti k životní kariéře. Jít do dolů kutat uhlí nebo se vyučit kotlářem. Já jsem chtěl studovat tzv. klasické gymnázium, jež po maturitě otvírá cestu k humanitním oborům a k umění. Nedovolili mi to. Pro vokovický uliční výbor jsem byl synem někoho, kdo nevstoupil do komunistické strany, tedy nepřítele. Maminka mě tenkrát nechala doma a s pomocí jejího bratra Oldřicha mi vybrali technickou školu, tam se, podle tehdejších metod, člověk mohl "vykoupit". Jak? Tři dny jsem studoval, tři dny pracoval v továrně. Že prý mě taková dělnická průprava očistí od buržoazního nánosu. Na té průmyslovce jsem si vybral, čistě z romantických důvodů, připadalo mi to alespoň trošičku schůdné, protože techniku jsem rád neměl, obor konstrukce lodí… viděl jsem za tím řeku a moře, vodu mám rád. Tak jsem vystudoval Vyšší průmyslovou školu strojnickou a skončil s diplomem konstruktéra lodí. Nikdy jsem to vzdělání nevyužil. Takhle se tenkrát mstili na dětech. Potom jsem se přihlásil ke zkouškám na DAMU. Chtěl jsem studovat herectví. Ovšem, hned na začátku, se objevila řada problémů. Říkali: "Jak je možné, že konstruktér lodí chce být u divadla, to je přece nesmysl! Přijat jsem nakonec nebyl, a tak jsem musel na vojnu. Po těch ne zrovna šťastných 26 měsících jsem nakonec našel práci u "Dokumentárního filmu" jako asistent produkce a režie, po roce pak první divadelní angažmá v Semaforu. Pak tři roky v oblastních divadlech a nakonec "Na zábradlí". A konečně, byla jsi tu ty, pětiletá holčička. Šťastný človíček, zrovna jsem tě učil na Kampě jezdit na kole. Přál jsem si, abys vyrůstala jinde. Ta "poslední kapka do přeplněné sklenice“ byl tvůj návrat ze školky v Malátově ulici v předvánočním týdnu. Sdělila jsi nám, že nechceš žádné dárky od Ježíška. Učitelka vám vtloukla do hlaviček následující komunistické moudro: "Ježíš byl Žid a Židé jsou zlí na naše kamarády Araby"… V předvečer našeho odjezdu jsem stál s Havlem u baru v Divadle Na zábradlí. Mluvili jsme o naší eventuální emigraci. Havel mi tenkrát řekl: "Já neodjedu, budu tady a budu dělat co budu moct, možná i trpět. Pokud mě zavřou, bude se o tom zřejmě vědět také v zahraničí. Nebudu jen anonymním vězněm, za kterého by se málokdo postavil. Mě už leckde znají. (Měl pravdu, v Paříži vznikla iniciativa z literárních a divadelních kruhů za jeho osvobození.) Ale tobě, dodal, by se mohlo stát, že se o tom třeba ani nikdo nedoví. Proto si myslím, že máš pravdu, odejet je pro tebe lepší řešení. Myslel jsem si to také. Říkal jsem si, že venku mohu alespoň leccos pro zemi udělat, přinést něco z našeho umu a zkušenosti s nesvobodou, což bych doma jistě nemohl. A co bylo potom, v Ženevě? Na všechno si nevzpomínám. Situace se doma vyvinula tak, že jsme tam nakonec zůstali. "Dostrčilo" mě k tomu závažnému rozhodnutí mimo jiné i to, že přišla odpověď ze "Zábradlí". Oznámil jsem totiž dopisem řediteli Vodičkovi, že bych se nevrátil hned za ten měsíc, na který jsem dostal dovolenou, ale že bych rád zůstal nějaký čas a využil nabídky režijní stáže v ženevské televizi. Napsal mi, že až se vrátím, místo pro mě v divadle už nebude. Nedávám Vladimíru Vodičkovi za vinu, že jsem se nevrátil kvůli možné výpovědi… po pravdě jsem také chtěl posečkat, jak se srpnová okupace vyvine, kam to dospěje, co bude doma. Ještě musím připomenout takovou epizodu, která nakonec přetížila „váhy“ na stranu emigrace. Přišla k nám najednou švýcarská sociální pracovnice a říká: "Vy už nemůžete posílat vaši dcerku do školky pokud se nerozhodnete požádat o politický azyl a vyřešit tak vaši situaci. My nemáme důvod ani vás tady přijmout jako občany. Ti mají právo na bezplatnou docházku potomka do školky. Ptal jsem se, jak to udělat, a ona na to: No, dojděte si na Police des étrangers (cizineckou policii), na sekci pro zahraniční přistěhovalce. Tam vám vysvětlí, jak máte požádat o azyl. Tak jsem tam nakonec šel… moje francouzština nebyla nijak úžasná, ten úředník mi, po kulhajícím rozhovoru, napsal větu, kterou jsem musel opsat do žádosti, proč o azyl žádám… já ještě rozhodnutý nebyl, ale byl jsem tou novou situací přitlačený ke zdi. Je třeba říct, že to byla pěkně paradoxní situace. Na jedné straně Vodička a Československý stát, co mi žádné prodloužení víza nechtěl povolit a odpověď byla: "Okamžitě se vraťte." Od Švýcarů vlastně něco podobného, ty jsi najednou už nemohla docházet do školky, já i máma jsme museli pracovat, vydělávat… nemohli jsme se o tebe starat... Nakonec jsem o ten azyl požádal. Té větě, co mi ten úředník napsal "Žádám o politický azyl z důvodu obsazení mé země „spřátelenými armádami…" jsem dokonale porozuměl až doma, když jsem ji pomocí slovníku přeložil. Rozhodnuti zůstat jsme předem nebyli. Byly to jaksi velmi složité chvíle… Netušil jsem, jak to všecko bude. Pro nás to bylo jakési objevování světa, zcela nová zkušenost. Protože jsem se s Divadlem Na zábradlí hodně najezdil do ciziny, říkal jsem si, že ji znám. Znalost to byla zkreslená přes "brýle mámení". Byla tam svoboda, doma jsme ji neměli. Všechno vypadalo „růžově“. Ale „se svobodou“ jsme se museli naučit žít… vzít na sebe a za sebe odpovědnost, starat se prakticky o všechno… tu zdravou odpovědnost, co nám komunistický režim vzal… Co je potřeba pro takové rozhodnutí jako je odejít nadobro... a nelituješ toho?Je k tomu samozřejmě potřeba hromada odvahy. Musíš začít se vším znovu. Ale jde i o jistou "zmýlenou". Nedovedl jsem si totiž vůbec představit, co je to za hrůzu vybudovat si všecko znovu, přijeli jsme tam bez ničeho, já jsem neměl žádnou práci, neměl jsem nic, herec v cizí zemi… Měl jsem vás a jeden kufr… Dnes toho nelituji, říkám si, bylo to jako kdybych dostal nakonec tu touženou příležitost vystudovat dobrou školu. Tu, co mi komunistický režim odepřel. Byla to jakási "univerzita". O tom, zůstat mimo domov, se dlouho přemítá… Samozřejmě, jen pomalu to uzrává. Nakonec zbude jediné východisko - tu odvahu najít. Díky "pomoci spřátelených armád, pod velením Kremlu" 21. srpna 1968 jsem potřebnou odvahu našel. Doma bych zřejmě mohl tu energii investovat jinak, ale ne za toho neblahého režimu. Tvůj táta Jaroslav |
| Chcete-li se ještě více dovědět o režiséru Jaroslavu Víznerovi, tak vám doporučujeme: |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
|
znovu jste mne dostal svým článkem "Ahoj tati, potřebovala bych vědět..." řekl bych vyznáním, tak upřimným, lidským, bez pompéznosti, tak časté u mnoha "známých" publicistů, novinářů, umělců, vědců a hlavně politiků. Váš text je precisní analyzou popisovaných období o nichž informujete svoji dcerku. Střízlivě, bez nadsázky, bez příkras a při tom objektivně jste tak poinformoval mnohé další lidi, čtenáře Pozitivních novin, z nichž mnozí, jako poměrně velká část národa, nejsou zcela v obraze o tomto pohnutém období naší vlasti. |
| Vážený a milý pane Dubský, |
Foto © archív autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 08. 2008.
Další články autora
- Jaroslav Vízner: Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku (4)
- Jaroslav Vízner: Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku (2)
- Jaroslav Vízner: Proč se jen pokoušela změnit můj baryton na tenor…?
- Jaroslav Vízner: Zdřímli jste si? Nechte se "nakopnout".
- Jaroslav Vízner: Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku (6)
