Pavel Loužecký: Vám musí náležet pozornost, úcta a zájem společnosti…

Rubrika: Exkluzivně – Senioři k počítačům

Dostal jsem od pana Vladimíra Nápravníka dopis, který mi po prvním přečtení vůbec nepřipadal pozitivní. Dalo by se dokonce neslušně tvrdit, že jeho obsah je dokonale „nasrávací“. A přesto jsem se rozhodl ho v Pozitivních novinách - s patřičným dodatkem - otisknout, neboť to, co se panu Nápravníkovi stalo, se děje zcela nepochybně dnes a denně statisícům lidí po celé republice, kteří se „provinili“ jen tím, že mají na kontě svého života 60 a více „křížků“.
Nebudeme zde odhalovat ani řešit žádnou velkou kauzu hodnou pořadů Na vlastní oči nebo Občanské judo. Ten příběh je velmi prostý a bohužel pro mnoho lidí nepříjemně známý, a právě proto si myslím, že by bylo potřeba s tím konečně něco udělat.
Přečtěte si tedy, co se vlastně panu Nápravníkovi stalo:

Vladimír Nápravník
Tak nevím… Jsem zdroj nebo člověk?


Nejsem si jistý, zda se tento můj komentář hodí právě do Pozitivních novin, ale pokud se nehodí, není nic jednoduššího než zmáčknout na PC klávesu „delete“ a všechno je pryč.
Hodně se dnes mluví o diskriminaci důchodců a vůbec věkově starších lidí. Mladí šéfové společností jaksi nemají o zaměstnance nad 35 let zájem. Abych pravdu řekl, moc jsem tomu nevěřil. Ono se toho napovídá .... Až mne to potkalo osobně. Vladimír Nápravník
V pražském deníku Metro jsem našel inzerát jako šitý na míru pro moji osobu. Nemeškal jsem a hned jsem volal na zaměstnanecké oddělení uvedené firmy.
Slečna z personálního - a nebo jak se dnes s oblibou říká z oddělení lidských zdrojů (tak nevím… jsem zdroj nebo člověk?) - se mne vyptala na všechno možné, co jsem v předchozím zaměstnání dělal, jakou funkci jsem zastával, co umím a co ovládám. Zřejmě byla s mými odpověďmi spokojená a pravila, že právě takového člověka hledají.
Pozvala mne hned na druhý den do sídla firmy k osobnímu pohovoru a hlavně k sepsání pracovní smlouvy. Ještě týž večer jsem se pochlubil své přítelkyni, jakou bezvadnou práci jsem si našel a jak se postupně započne zlepšovat naše rodinná finanční situace.
Druhý den jsem ještě před začátkem úředních hodin stál přede dveřmi zaměstnaneckého oddělení uvedené pražské firmy, aby mne snad někdo nepředběhl a já nepřišel o kýžené zaměstnání.
Slečna personální mne srdečně uvítala, podala mi ruku, pochválila mě, jak jsem krásně opálený, posadila mě do krásného a jistě drahého křesla a dokonce mi nabídla i kávu. Sedla si proti mně a znovu jsme si zopakovali včerejší telefonický rozhovor.
Snaživě jsem slečně předložil i hodnocení z bývalého pracoviště a doklady potřebné pro výkon nabízené funkce. Slečna opět zopakovala, že jsem přesně ten, koho firma na tuto pozici hledal.
Potom zavolala slečnu písařku s tím, že se mnou sepíše pracovní smlouvu. Do tohoto okamžiku šlo všechno naprosto perfektně, až jsem se divil. Ani v nejmenším jsem však netušil, jaká sprcha mne čeká v příštím okamžiku.
Slečna personální mne požádala o předložení občanského průkazu, podle kterého slečna písařka sepíše pracovní smlouvu. Když jej sevřela ve svých krásných a pěstěných ručkách, dlouze se na OP podívala a v tom okamžiku jí zamrzl usměv na tváři. Vzhlédla ke mně a už bez úsměvu mi položila celkem zbytečnou otázku: „Vy jste ročník narození 1945 a jste v důchodu?“
Nic zlého netuše jsem přisvědčil.
Již bez úsměvu přede mne hodila můj občanský průkaz a suše mi oznámila, že nesplňuji věkový limit pro zaměstnance jejich firmy a tudíž mne nemohou zaměstnat.
Polkl jsem naprázdno a snažil se argumentovat tím, že ještě před patnácti minutami mi tvrdila, že budu pro jejich firmu tím pravým člověkem, kterého hledají. Odpověděla mi, že v té chvíli ještě neznala můj věk. Slečnu písařku poslala z kanceláře pryč s tím, že už ji nebude potřebovat. Mně dosti znechuceně podala ruku a s lehkým úsměvem mi sdělila, že je jí líto, ale tak jsou nastavena personální pravidla jejich firmy. Vůbec jí nezajímalo jaké mám životní zkušenosti, co umím a co znám, jediným kritériem byla personální pravidla jejich firmy a můj - pro firmu stařecký - věk 62 roků.
Řekl jsem tedy slečně z oddělení lidských zdrojů, že budu firmu žalovat pro diskriminaci věkem. Opět se pohrdavě usmála a doporučila mi, ať je klidně žaluji, že oni si najdou jiný důvod, proč mne nemohli zaměstnat. Poté mi úslužně, jak se ke starci mého věku sluší, otevřela dveře své luxusně zařízené kanceláře a ukázala mi cestu k výtahu, abych snad ve své stařecké demenci v jejich honosné firmě nezabloudil.

Zřejmě se teď ptáte, co s tím můžeme dělat? Praxe je prostě taková….
Být na místě pana Nápravníka, určitě bych nezatěžoval vlastní rozpočet soudním sporem s dotyčnou firmou, neboť je nad slunce jasné, že takovýto boj se prostě nedá vyhrát bez totálního finančního vyčerpání, navíc nejméně po deseti a více letech soudních tahanic od čerta první instance k ďáblu instance poslední, přičemž zůstává nezodpovězená otázka, která instance to vlastně je…..

Já navrhuji úplně jiné řešení – a v tom by měla být ona pozitivní podstata tohoto článku.

Je nesporné, že právě ročníky 60+ (jak začíná býti moderní označovat občany seniorského věku od šedesáti let výše) se rychle stanou nepřehlédnutelnou a stále rostoucí skupinou obyvatel naší (a to nejen té naší) republiky. Tito lidé budou s přibývajícím časem stále více movitější, neboť si začali včas dělat finanční rezervy na stáří.
Hlavně však začnou od společnosti tvrdě vyžadovat pozornost, která jim právem náleží. Náleží jim za to, že celý život pro společnost pracovali a vytvářeli hodnoty, že tvrdě získávali neocenitelné životní a praktické zkušenosti, vědomosti a znalosti, že svojí prací živili generace svých seniorských předchůdců a ekonomicky se podíleli desítky let na chodu tohoto státu.
Dnes se mnozí z nich cítí právem ublíženi, neboť se k nim většina státních i soukromých subjektů (firem, společností, institucí) chová naprosto přezíravě, dává jim nevybíravě na vědomí, že už nejsou „in“, že se stávají obtížnými a zbytečnými, že jen zabírají ve společnosti místo mladým a nadějným....
Málo kdo z těch „mladých a nadějných“ přemýšlí o tom, že i oni budou za pár desítek let ve stejné situaci a budou muset řešit naprosto stejné problémy.



Nechci zde dlouze rozebírat tuto problematiku, neboť se přímo dotýká každého z nás. Každý totiž máme své rodiče či prarodiče, nebo jsme dokonce už sami překročili kritický rubikon 50+, kdy člověk chtě-nechtě začíná „moudřet“ a vidět spoustu věcí úplně jinýma očima.
Chtěl bych tímto článkem apelovat hlavně na úspěšné podnikatele a inspirovat je k následujícím myšlenkám:

♦  Nastal správný čas zaměřit své podnikání na skupinu obyvatel s věkem 50+.
♦  Zítřejším vítězem se možná stane ten, kdo už dnes začne vyvíjet podnikatelské aktivity právě v této oblasti.
♦  Je potřeba založit po celé republice síť specializovaných personálních agentur, které budou nabízet práci výhradně lidem ve věku od 50 let výše. Teprve zde tito lidé odloží svůj ostych a zbaví se svých mindráků z opakujících se odmítnutí kvůli jejich věku. V zahraničí takovéto agentury existují a podle mých informací velmi dobře prosperují.
♦  Je nutné všemi způsoby zvyšovat skupině obyvatel 50+ jejich sebevědomí při dalším uplatnění v životě a zapojovat je co nejvíce do veřejně prospěšných aktivit.
♦  Především média by měla této skupině obyvatel věnovat maximální pozornost, vytvářet pro ně nové internetové magazíny, vydávat specializované časopisy, novináři by měli o této problematice mnohem častěji psát články a objevovat nová řešení, nabídky, tipy, možnosti ….
♦  Je také potřeba zaměřit se na zvyšování počítačové gramotnosti starších lidí, nabízet jim odborně repasované počítače se základním software za minimální cenu, učit je komunikovat prostřednictvím e-mailu a internetu.
♦  Měla by také vzniknout speciální cestovní kancelář pro seniory, jejíž nabídka bude korespondovat s jejich věkem a zájmy, jakož i zdravotními a finančními možnostmi.
♦  Podnikatelé stále více zapomínají na to, že dnešní senioři mají rádi například úplně jinou hudbu, než která se na ně bez ustání valí z rádií, televizí a obchodů s hudebninami. Určitě by si zasloužili speciální firmu, která by se soustřeďovala především na vydávání a prodej hudby, ve které vyrůstali, na kterou tancovali a kterou si ve svém mládí notovali. To je prostě srdeční záležitost a nedá se pominout.
♦  Dnes také nemá většina seniorů prakticky žádnou možnost jít si někam zatancovat. Proč by nemohly vzniknout taneční kluby pro seniory, kde by se nejen tančilo, ale v nichž by se mohli senioři i poznávat a seznamovat? To znamená, že součástí těchto klubů by mohly být i seznamovací kanceláře pro seniory

Nastínil jsem zde jen pár „rychlých nápadů“, které by mohly někoho oslovit či inspirovat. Určitě vás, milí čtenáři ve věku 50+, napadnou desítky dalších forem a možností, v čem by se dalo úspěšně podnikat a při tom účinně podporovat právě vaše vrstevníky. Napište mi o tom a já vaše ohlasy zas na oplátku zveřejním v Pozitivních novinách.

Je opravdu nutné neustále podávat ruku náhodě, zvednout svůj hlas, napsat svoje nápady, myšlenky a připomínky, a tím vším podnítit ty, kteří mají finanční zdroje, aby jich využili v rámci svého prospěchu ke správným věcem.

Až dosud jste byli pro společnost skutečně „pouhými zdroji“…. Zdroji peněz na jejich další přerozdělování. Začněte už konečně dávat mocným v této společnosti na vědomí, že jste nepřehlédnutelnou a velmi důležitou skupinou LIDÍ, kteří si zaslouží pozornost, úctu a zájem. Vyžadujte to a udělejte všechno pro to, aby se vám této pozornosti, úcty a zájmu opravdu dostalo.

Já i celé Pozitivní noviny vám v tom budou všemi prostředky pomáhat.


Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin

pavel@louzecky.cz  

OHLASY NA ČLÁNEK

Martin Říha, 28.5.2008 

Uplatnění po padesátce problémem?

V dobách, kdy jsme si ještě nenamlouvali, že „trh vyřeší vše“ a kdy si společnost vážila vzdělání, kvalifikace, řemeslného fortelu bylo zvykem, že své vědomosti a zručnost předávali mladší generaci ti nejzkušenější a nejlepší v oboru. Patřilo to k prestiži, byl to vrchol profesionální kariéry. Bylo prakticky vyloučeno, aby výchovu, vzdělání a přenos řemeslného fortelu svěřily řemeslnické cechy či školy někomu, kdo sám sotva vylezl ze školních škamen, nemá ani praxi v oboru, ani všeobecnou lidskou sociální zkušenost a prověrku morální bezúhonnosti praktickým životem.
To ovšem bylo možné jen tak, že takový „obětavec“ neklesl příjmem pod úroveň svých vrstevníků, nebo dokonce učedníků, jako dnes. Dnes ředitelé škol evidují neexistující žáky, aby dostali pár korun navíc. Ministerstvo školství s nimi vymýšlí způsob, jak kantory „zlevnit“. Například tím, že starší a zkušení učitelé jsou jako příliš drazí ze škol „vypuzováni“ a nahrazováni mladšími, s menšími tabulkovými platy, nebo tím, že se nebude bazírovat na vysokoškolském vzdělání, což bylo dosud považováno za nutnou, i když ne jedinou a dostačující podmínku kvalifikovaného výkonu pedagoga. Že to není ve prospěch kvality výuky a cílů, které stát deklaruje, jakoby nikomu kromě učitelů nevadí. Mělo by to ale vadit především nám, rodičům a prarodičům dětí takto postižených již při startu do života, nedostane-li se jim ve školách toho nejlepšího, co je na složitost doby dobře připraví. My bychom měli protestovat a stávkovat, ne jen kantoři.
Je to také asociální a neuctivé vůči starší generaci, jejíž potenciál možného přínosu pro společnost se nevyužívá. Posiluje se v ní pocit zbytečnosti, frustrace, ačkoliv by mohla ještě přispět k hospodářskému i kulturnímu povznesení země, jen to chtít a umět využít. Hlupáčci, kteří dnes ohrnují nos nad seniory, by si měli připomenout moudro Jana Wericha, že „mládí samo o sobě není předností; dnešní staří hlupáci byli kdysi mladými hlupáky“ a že „chybami se člověk učí, ale jen hlupák vlastními, když se může poučit od zkušenějších“.
Takže díky za nastolené téma a za náměty na zlepšení, ke kterým počítám i možnost zúročit celoživotní zkušenosti a moudrost při výchově a vzdělávání mladé generace, aby z ní nebyli takoví ignoranti, jaké popisuje pan Nápravník.

Martin Říha
riha(a)urm.mepnet.cz

Vážený pane Loužecký,
to jste trefil hřebík přesně na hlavičku! Staří jsou již pro tuto společnost jen přítěží. Odsávají svými důchody státní finance a je jich pořád víc a případ pana Nápravníka je toho typickou ukázkou. Já sice mohu do jisté míry pochopit, že některé firmy musejí do nově získaných zapěstnanců někdy značně investovat a očekávají, že se jim investice během času vrátí a nechtějí riskovat, že starší pracovník jim to neumožní (výkonnost, nemoci, předčasné úmrtí), ale přece nejsou jen místa, kde je takových investic třeba. Dnes Vás odmítnou i třeba na pozici účetního, údržbáře, řidiče či zřízence a to už tedy nechápu. Tím spíše, že takoví zájemci by se třeba spokojili i s nižším platem. Váš návrh na řešení je pěkný, ale kdo se toho ujme?
A hlavně, které firmy budou k tomu ochotné? S pozdravem
Luděk Ťopka (ročník 1928), 1.6.2008
ludek.topka(a)centrum.cz

Foto © Marta Černická

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 05. 2008.