Pavel Loužecký: Vydejte se do tajuplné říše Argondie

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti


Budete-li mít někdy naplánovanou vycházku na Petřín, mám pro Vás tip. Nedaleko od stanice Nebozízek na trase lanovky na Petřín stojí tajuplný dům s názvem  MUSEUM ARGONDIE.
V něm najdete neuvěřitelný mystický prostor plný obrazů z imaginární Říše snů, týkajících se legendy s názvem Argondie.
Tuto obrazovou říši vytvořil ve svém domě malíř Reon, kterého mnohem fundovaněji představí Karel Černý v níže uvedeném článku.

Já mohu návštěvu tohoto muzea jen vřele doporučit.
    
Pavel Loužecký

   
   

 
 
 
 
  
                                                                  Foto: Pavel Loužecký


Reon je králem říše své imaginární legendy, kterou nazval Argondia.


Jeho žezlem je štětec, jímž vládne renesanční technikou starých mistrů na neohraničeném území svých snů a vizí. Je to země pobleskující v atmosférách poetické mystiky se svými symboly, posláním i tajemstvím.
To vše je sled pro vyvěrání vizionářských výjevů a pro ty, kteří byli svědky za dlouhá léta vzniku několika stovek obrazů z Argondie, je to prožitek, jenž zůstává vábením a pozváním ke snové cestě průchodem Reonových obrazů, které jsou jakoby okny do jeho světa.
V harmoniích barev, které dávají pocit tajemna, jsme pak unášeni daleko od šedi každodennosti na druhý, záhadný a méně osvícený břeh řeky života.
Symbolizuje tím fakt, že se v dnešní době člověk stává víc a více otrokem svého technického pokroku a dodává, že posláním umělce dle jeho soudu má pak být naléhavé připomínání a přinášení snu, bez něhož není možná duševní rovnováha. Lidské nitro není prý stvořeno, aby se stalo na povel jen součástkou terorizující mašiny "civilizace".

Reon sám žije pro realizace svých tvůrčích invencí a hlavně sama sebe, již přes dvacet let vzdálen společnosti, uprostřed bretaňského lesa na rozsáhlém panství spřízněného hraběte, které jakoby bylo ostrovem nedotčeným mlátičkou zblázněného století.
V mlýnském údolí u lesního rybníčka pod skalami stvořil docela osamocen z ruiny starého mlýna svoje malé "království", kterému dominuje nevšední stavba "vstupního chrámu" do Argondie vroubená obřími sochami.
Uvnitř vstoupíme do Reonovy "Magické jeskyně" monumentálního sochařského výtvoru, abychom v tomto bludišti objevili přes padesát "oken" do Argondie. Zde lépe než v sebeskvostnější galerii jsme zakleti do vesmíru malujícího básníka - vizionáře.
Isolován dobrovolně od společnosti, může jí pak prý dát větší přínos než většina jejich "zajatců". O tom svědčí dobrá padesátka výstav po několika zemích, ocenění na mezinárodních salonech, několik televizních filmů a koncerty i festivaly, které "poustevnický malíř" organizoval občas za poslední léta pro své přátele muzikanty. Jeden z nich, světoznámý okouzlovač keltské harfy Alan Stivel přijel na Reonovo pozvání v prosinci 1991 na koncert "Kelstké vánoce" do Prahy.
Mnohdy se Reon ztratil všem a zarůstal břečťanem i po dobu mnoha měsíců před svým malířským stojanem - pak se náhle objevil uprostřed nejďábelštějších karnevalů, kde pálil po týdny plevely duše, jejichž popel jest prý nejlepším hnojivem rostlinám budoucnosti; svými extravagancemi a nepředvídanými extrémy si pak posléze vysloužil přízvisko "apoštol nezměřitelnosti".

Argondian Reon se ve skutečnosti narodil jako Jan Zahradník 21. července 1948 v Praze na Vyšehradě.
Své dětství prožil spíše šťastné na venkovském okolí rodného města. V těch dobách prý do rozvoje jeho vnitřního světa a dalšich horizontů nejvíc přispěla divadelní činnost jeho rodičů, kteří navíc podporovali jeho vrozenou lásku k přírodě . Tam nalézáme Jeníka už od dětství malujícího pastelem i olejem v krajině u svého prvního malířského stojanu z otcova fotostativu. Všem doporučením na výtvarné studie bylo však rázně zabráněno zákazem tehdejších minipředstavitelů, neboť on i jeho rodiče prý nedávali žádnou záruku pro zdárnou dráhu ve směru soudobé "ideologie".
V tom se také nemýlili a Reon sám dodneška blahořečí neúprosnému rozhodnutí majestátů uličního výboru. Vyučil se totiž díky tomu keramikem na hrnčířském kruhu u bodrého, milovaného mistra Josefa Šimůnka pocházejícího ze tři sta let staré hrnčířské rodiny. V té době jediným učněm tohoto dávného a kouzelného řemesla v Praze, strávil Jenda poslední roky svého českého života v romantickém atelieru nad Čertovkou na Kampě.
V létě 1968 odjíždí do Itálie na tovaryšskou praxi do keramických ateliérů na adriatickém pobřeží. Ironií osudu zůstává, že se jeho odjezd prakticky na den kryje s osudným srpnovým datem českého národa.
I přes všechny víry osudu nepřestává Jenik malovat a například v Itálii začíná být větší zájem o jeho obrazy než o keramiku.
Je to už přes dva roky, co opustil mladistvý malíř krajinářství a portrétování, z této doby se dochovávají spíše donquichotské motivy vizionářské imaginace. Na zimu "Gianni" přesídlil do švýcarského Luzernu, kde se rozhoduje definitivně o svém nenavrácení do zmrzačené otčiny. Záhy dostává nabídky, o kterých by se mu tenkrát doma ani nesnilo, stává se restaurátorem obrazů starých mistrů, a tím se datuje i jeho zasvěcení do tajů klasické malby. Ovlivněn netušenou poctou svěření restaurace obrazů Hieronyma Bosche, utvrzuje se ve směru vizionářské malby. Největším mezníkem v jeho osudu je však skutečnost, že ještě před koncem roku 1968 podepisuje poprvé svůj obraz jménem Reon.
Začíná tak skutečný zrod nového životního smyslu, pár dní na to už Reon hlásá, že je posel z Argondie.
V cizineckém prostředí exilu se v podstatě odcizuje ještě více, když si vytváří vlastní exil: ireálnou zemi, do které se se svou paletou uzavírá po dlouhých nocích nadvlády ticha a pociťuje tak poprvé skutečně ono vzrušující blaho svého největšího životního dobrodružství.
Vydává se tak na závratnou cestu vizí bez pocitu omezení v prostoru a času, pocit dobyvatele zakletého do snu terpentýnového oparu.
Tak jako je nutností přírody při zrození člověka, i první údobí k utváření Argondie je skryto lidským zrakům, aby pak ona poznala před svědky poprvé světlo světa právě za devět měsíců v osudupříznivém Luzernu na první Reonově výstavě.
Koncem roku 1969 je Reon zván do Monaca, aby v "Galerii de Monte-Carl" pověsil konečně laťku náročnosti zdostatek vysoko k zahájení opravdové profesionální malířské dráhy.
Po několika dalších výstavách v Belgii, Francii a Švýcarsku se dva roky na to náhle malíř nadobro izoluje v již uvedeném keltském lese, v místech dávných legend, kde je uložen po staletí ten pravý humus pro dalši rašení Reonovy vlastní legendy. Po čtvrtce století se dnes Reon vrací do rodné Prahy, aby v den pětadvacátých narozenin vzniku argondijské "obrazotvornosti" mohl v Karolinu, paláci monumentálního krále Karla IV., symbolicky rozvěsit okna do své říše a nabídl nám svůj vlastní svět.
Buďte vítáni v Reonově Argondii!

Tolik Karel Černý v katalogu vydaném u příležitosti výstavy v Karolinu na přelomu let 1993 a 1994, kterou navštívilo během šesti týdnů 40 000 návštěvníků.

Článek byl převzat ze stránek  www.reon.cz

Copyright © www.reon.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 03. 2008.