Cestování českou krajinou koncem října a počátkem listopadu je spojeno s nestálým počasím a podzim je většinou se svými barevnými tóny již překryt zádumčivou a šedivou náladou. Takovou, jež navozuje atmosféru blížící se zimy a vrcholící většinou deštěm, plískanicemi a v některých letech i prvními mrazíky a sněhem.

Dlouhá osmdesátá léta jsem jezdil touto dobou po kutnohorské silnici k příbuzným. Vozil jsem v autě větvě tújí, stříbrných smrků i jedlí. U mě na zahradě jsem tohoto chvojí měl po zastřižení živých plotů dostatek a příbuzní velice umně z tohoto chvojí dokázali vytvořit dušičkovou podzimní vazbu, která byla lepší než kupovaná.
V říjnu roku 1988 jsem si v místopisném sloupku pražského večerníku přečetl zajímavý článek o 70. výročí vzniku Československa. Samozřejmě mimo dostupných a známých informací o událostech v Praze, které tehdejšímu vyhlášení ČSR předcházely, mne zaujala i další, pro mne tehdy docela zajímavá, informace. Bylo tam popsáno, kde se nachází památný kámen s vytesaným datem 28.10.1918. Oficiální a přitom již vlastně tehdy neoficiální památník této události.
Jakákoliv malá nebo drobná informace, která se vztahovala k historii první republiky, byla za končícího dozoru vlády jedné strany svým způsobem konspirující a zasloužila si patřičnou pozornost. Popsané místo právě v blízkosti již řečené kutnohorské silnice jsem dokázal dobře odhadnout. Usoudil jsem, že to je tedy i pro mne významná informace a že s tím takzvaně musím něco udělat. I s vědomím, že v osmdesátých letech se výročí samostatnosti z roku 1918 nějakým zvlášť patřičným důrazem nebo pompou neslavilo.
Protože mne to zaujalo z hlediska historického zájmu, hodlal jsem toto místo vyhledat a celou záležitost uvést na pravou míru tak, jak si dle mých náhledů a hledisek zasloužila. Předně proto, že místo je blízko hlavní silnice, tudíž snadno přístupné, a za druhé samotná lokalizace tohoto místa pro mne osobně byla také významná z hlediska rodinného i soukromého. Místo se totiž nachází na kutnohorské silnici za Vyžlovkou směrem na Kostelec v místě křižovatky a odbočky na Štíhlice. Pokud jde o Vyžlovku, která je vstupní branou do Jevan, znal jsem to tam od mládí, ježto jsem s rodiči jezdil na léto k tetě Jožce.
Teta byla malířka, její dům voněl jen barvami, dřevem rámů a mokrým plátnem. Tehdy v šedesátých letech Vyžlovka ještě byla však naprosto čistá vesnice, takže spolu s uměleckým nánosem a oparem v domě se nesl i takový pach syrovosti místní krajiny a zemitosti přírody, které si ona vozila ze svých cest po polích, lesích i všech možných i nemožných zákoutí přilehlé i vzdálenější krajiny ve formě nejen malířských artefaktů, ale i jako proviantu na přežití dlouhé zimy. Od jara do podzimu byla v přírodě, byla obklopena rozpukem jara, polním i zahradním kvítím, senosečí, prací na polích ve žních i po nich, zralým i nezralým ovocem, podzimem plným barev, košíky hub a také zejména velkou spoustou námětů na své obrazy.
Teta Jožka v naší široce rozvětvené rodině byla nezdolnou osobou plnou energie a dobré nálady, s její přítomností se veškeré těžké situace a problémy řešily snadno a lehčeji. Byla jako živá voda, přesně taková živá voda, jakou dokázala zachytit na malířské plátno, ať šlo o krajinu s rybníkem nebo řekou. Její náměty i plátna zachycovaly od jara do zimy prostou krásu krajiny a uklidňovaly duši.
Takové myšlenky na dvacet let staré vzpomínky jsem si tehdy obnovil a osvěžil. Nejúžasnější léto bylo pro mne i tehdejší dobu příznačné, bylo to léto roku 1968. Po dvaceti letech mi došlo, že to místo nedaleko od Vyžlovky je pro mne naprosto symbolické. Od chvíle, kdy jsem se nad tím takto pozastavil a zamyslel, jsem již byl připraven konat a jednat tak, abych příslušný pomník v lese našel a dokázal jej kdykoliv bez potíže nalézt. Samotné hledání nebylo vůbec složité. Pomník je skutečně situován na kraj lesa v blízkosti křižovatky.
Jeho poloha v lese ovšem svědčí o tom, že les zde zřejmě původně nebyl a byl vysazen později. Ve skutečnosti je vlastně ztracen mezi lesními velikány a patina přírodního kamene hlodaného zubem času jej činí velice nenápadným. Vyrobit tehdy z chvojí stříbrných smrků, zelených tújí, červených šípků a jeřabin jakousi čestnou kytici do světa lesních samot, kde pomník přebýval, bylo poměrně jednoduché. Svázal jsem ji pro větší výdrž drátem. A také nakonec sám přes roh pomníku zavěsil. Byla to zvláštní a přívětivá chvíle.
V lese byl klid.
U pomníku jsem byl sám a sledoval vlastní uspokojení s takovou událostí a malou změnou, která se ten den stala. Nebyla tam ani čestná stráž, ani zástup slavnostních hostů, významní lidé ani hudba. Byl tam jen pomník v opuštěném lese, ozdoben prostou pichlavou směsicí s jasnou červení drobných plodů. Tehdy jsem toto místo opouštěl s dojmem a pocitem jakéhosi splněného úkolu a svátosti dohromady. Podzimní cesta získala i takovýto mimořádný význam, už nebyla jen jízdou s materiálem na vazby a k uctění památky zesnulých příbuzných, byla svým způsobem slavnostní událost spojená s ověšením tohoto pomníku a připomínkou výročí a významu 28.října 1918. Rovněž jsem tak tehdy vzdával čest a slávu pro mně neznámým lidem, kteří pomník z kamene vytesali a na toto místo jej osadili.


O rok později jsem si uctění 28.října v tomto lese zopakoval.
V roce 1989 jsem tam byl dokonce s celou rodinou. S mými tehdy malými kluky a každý měl malou kytici zase z takového podzimního materiálu. Má loňská tam stále visela. Vyměnili jsme tedy staré za čerstvé a já jim říkal o tom, proč ten pomník zde je a jaký má význam. Připomínalo to rodinnou oslavu. Podzimní cesta pak opět proběhla se svým běžným scénářem a skutečnost k takovým pomníkům příznivější se projevila již za dva týdny. Vše se postupně změnilo a život navázal na kontinuitu všeho, co symbolizuje tento pomník v lesích nedaleko Vyžlovky. Samozřejmě jsem tam byl mnohokrát v následných letech a vždy mi to připomínalo zrod myšlenky, že právě tady je zřejmě jakýsi genius loci. V Černých lesích, které se táhnou od Říčan přes Kostelec a Stříbrnou Skalici až k Sázavě. Kdykoliv se tudy pohybuji, vždy si vzpomenu, jaké to bylo a jaký myšlenkový posun to znamenalo pro mne i pro mé, dnes již dospělé, syny.
A tak nakonec i letos podzimní čas se mi jevil bez ohledu na počasí příhodným k tomu, abych se zabýval cestou k pomníkům a začal jako obvykle s pomníkem u silnice za Vyžlovkou. Tam jsem začal a pokračovat jsem mínil návštěvou geograficky známých míst. Tentokrát jsem ale nevezl nijaké zásoby nařezaných pichlavých větví ani jeřabin. Měl jsem plán poněkud jiný, neboť naše silnice jsou ve velké míře od roku 1990 posety mnoha pomníčky dopravních tragédií. Není snad silnice nebo silničky, aby na ní nebyl pomník. Chtěl jsem tedy navázat symbolicky na jízdu podzimní a rozsvítit světlo svíčky někde tak, aby to mělo smysl jak tradiční, tak aby bylo spojeno s pietou někomu, kdo leží navždy též u silnice a domů se již nevrátí. Má cesta zdárně pokračovala, jen s tím světélkem jsem ještě nepřijel na vhodné místo. Světla ten den již ubývalo, když se znenadání přede mnou objevilo pod nepříjemnou zatáčkou to, co jsem chtěl nalézt. Ve stráňce nad silnicí pomníček. Na nenápadném místě daleko za vsí, sám svědek bolu, jen silnice a pole s barvou podzimu. Byl jsem u cíle, spojil jsem dva symboly stojící u silnice. Památku října 1918 a památku těch, kteří zahynuli na silnicích. Den se již téměř pomalu zhasínal, malá svíčka se snažila trochu plápolat a vysílat žhnoucí světlo jako malá jiskra. Na obzoru pak s pohasínajícím dnem jsem věděl, že jsem splnil to, co jsem cítil v srdci. Jel jsem tak dlouho, až jsem cestu podzimní završil přesně tak, jak jsem to již dlouho cítil.

Bylo to symbolické uctění památky všech, jejichž pomníky a pomníčky jsou rozesety po celé zemi. Ve městech i na dálnicích, za vsí i v lese, na místech známých ale i naprosto opuštěných. A s malým přáním vstupuji do letošního roku s osmičkou pro všechny naše motoristy. S přáním, aby takových pomníčků, s jakými se setkáváme na našich silnicích, přibývalo co nejméně. S přáním, aby letošní osmičkový rok byl i na silnicích příjemnějším, ostatně jako se povedlo v roce 1918, a nikoliv pro mnohé za volantem osudovým, jako v neblahé roky 1938, 1948 a 1968.
S přáním, aby si všichni, kdož mají co činit s jízdou na našich silnicích i mimo ně, vždy včas připomenuli poučení i varování v jedné jediné větě – Méně plynu a více rozumu.