Ženská a technika? Nesmysl!

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Nejsem technický talent. Dá se dokonce říci, že jsem technický antitalent. Nahrát si vlastoručně film  na video pro mě znamená, že to za mne někdo z rodiny udělá. Jinak se totiž tento dobrodinec vystavuje nebezpečí, že mě povede krok za krokem: „Tohle otevři, zmáčkni tenhle čudlík – říkám tenhle, ne tamten…“ Načež posléze zjistí, že jsem celý proces zrušila v radostné euforii, že tím posledním zmáčknutím dolního červeného čudlíka vše potvrdím a uložím. Pokud chci další den nahrát jiný film, celá instruktáž by mohla začít nanovo.
Není divu, že mě doma k ničemu technickému příliš nepouštějí a nechávají mě v sladkém nevědomí.
To zase jednou nasedám do auta na sedadlo spolujezdce. Snažím se sledovat cestu a současně tok odborných výrazů, kterými mě zahlcuje manžel, aby mě takto informoval o jakési závadě v autě. Podivné zvuky, vycházející zpředu, způsobuje prý uvolněný čep nebo krycí plechy. Taky by to mohl být stabilizátor… A vyjmenovává další možné příčiny záhadného klepání.
Pozorně se zaposlouchám – a opravdu. Někde blízko to rachtá. Nějak divně to rachtá. Řekla bych, že je to u dveří, kde sedím. Asi něco spadlo dovnitř dveří, jak tam zajíždí okýnko, a teď to dělá rámus.
„Blbost“, ocení můj odhad manžel, „ty – a rozumět technice? Nesmysl!“
Krčím rameny.
 
Manžel druhý den odjíždí do autoservisu. Když se vrací, tváří se záhadně. Něco mi podává. Tiše zírám na bílou růži, přivázanou ke šroubováku.
To už  se můj muž rozesměje: „Tys to uhádla, díky, tady máš za to kytku!“
Tvářím se nechápavě – moc práce mi to ani nedá. A manžel pokračuje:
„Když jsem měl před týdnem auto v opravě, tak mechanik rozmontoval taky pravé přední dveře a zapomněl vevnitř tenhle šroubovák!“
 
Šroubovák jsme dostali na památku – připomíná všem, že i já můžu mít někdy pravdu.  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 10. 2006.