H.Ch.Andersen: Svíce

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Milí čtenáři,  
přijměte tento malý dárek z pokladnice tvorby dánského Mistra 19.století s přáním, aby též Vaše oči zářily jak svíčky, zejména pak tehdy, když o štěstí jiných budete se přičiňovat. Velké věci sestávají z věcí malých, z drobné, každodenní práce, na první pohled nevděčné a zdánlivě bezvýznamné. Nezapomínejme na to ve svých srdcích...
Přeji Vám opravdové prožití Vánoc
Jaroslav Volf
                                                              Hans Christian Andersen
Svíce
Lysene
 
Byla jednou jedna vosková svíce, jež tak mnoho sebe cenila si, jak velká byla.
„Já ovšem zhotovená z vosku nejčistšího jsem a odlitá ve formě z nejjemnější hlíny.“ říkala svíce. „Proto já hořím jasněji než svíčky ostatní, proto já také všechny je přežiji; já ovšem náležím pouze do slavnostního lustru neb svícnu stříbrného.“
„Ach, jak nádherný život musíte vést!“ v obdivu řekla jí svíčka jiná. „Mne jenom z loje udělali, ponořovali mě do něj, leč vícekrát tak se mnou učinili, a tak bohatší jsem než svíčky obyčejné; ty ponoří jen dvakrát, ale mne osmkrát, než lůj tuhnoucí vykouzlil kyprý můj tvar. Jsem s ním spokojená. Jistě by lepší bylo z vosku než z loje vzniknout a odlitá být v jemné formě, ale nikdo nezrodí se tak, jak zachtělo by se mu. Vaše místo je ve velkých salonech s třpytivými skleněnými lustry. Moje pak zase v kuchyni jen. Ale kuchyň též je dobré místo, vždyť všechno dobré jídlo odtud vychází.“
„Ovšem na světě jsou věci důležitější než jídlo!“ přezíravě řekla vosková svíce. „Jako třeba lesk vznešené společnosti, kde já budu zářit. Dnes večer na slavnostním bále, kam jsem já, co rodinná přítelkyně pozvána!“
Nikdo nestačil k tomu cos říci, pro svíčky poslali sem, ale ani lojová nezůstala stranou. Domácí paní ji vzala a odnesla do kuchyně; zde chudý chlapec čekal, s košíkem brambor a pár jablky. To vše mu hodná paní darovala.
„A tady je svíčka pro tebe též, příteli můj malý!“ řekla mu srdečně. „Tvoje maminka s ní může svítit, když pozdě do noci nad šitím vysedává.“
Její dcerka malá vedle ní stála, a zaslechla kouzelná slůvka; „pozdě do noci“, tu přestala se ostýchat: „Já se také chystám být dnes vzhůru pozdě do noci! Budu mít na plese krásné bílé šaty s velkou červenou mašlí!“
Jak obličejík její prozářil se! Jaké štěstí! Žádná svíčka nikdy nezářila tak jako dětské oči.
„Jaký je to dar, uvidět štěstí!“ pomyslela si lojová svíčka. „Nesmím zapomenout, jak vypadá, co kdybych už podruhé je nespatřila.“
Ale to již v koši ocitla se, ten přiklopili víkem. Chlapec pak odnesl jej.
„Kampak asi přijdu?“ přemýšlela svíčka; „mám bydlet u chudých lidí, co ani mosazný svícen nemají, zatímco vosková svíce ve stříbře bude usazena - a zářit na vybranou společnost bude. Jak krásné musí to být - zářit ve vybrané společnosti - ale mě z loje toliko udělali jen, ne z vosku.“
A svíčka do chudobného dostala se obydlí, kde žila vdova se třemi dětmi, strop v místnosti byl nízký - ve stavení tom na dohled od zámožného domu.
„Bůh požehnej dobrou paní domu za to, co nám darovala,“ řekla vdova; „tahle krásná svíce vydrží svítit dlouho do noci!“
Škrtla sirkou.
„Ach, fuj!“ prskla svíčka. „Jak nelibý pach má tento malý plamínek! Cožpak by si někdo dovolil zapálit kuchyňskou sirkou voskovou svíci v zámožném tom domě?“
Tam již svíce zářily; celá ulice byla díky jim osvícená; kočáry se světly rachotivě a s hosty naparáděnými v nejlepších šatech na ples přijížděly k zámožnému domu, již i hudba hrála.
„Nyní ples začal.“ Lojová svíčka jasněji se rozzářila, vzpomněla si na šťastnou malou holčičku, jejíž obličejík zářil víc než všechny voskové svíce dohromady. „Již nikdy neuvidím něco takového!“
Nejmenší holčička ze tří sourozenců objala kolem krku svého brášku a sestřičku, to, co jim říkala, bylo asi moc důležité, když jim to jen šeptala: „Dnes večer budeme mít - jen si pomyslete - horké brambory, dnes večer!“
Její obličejík zářil štěstím; svíčka zářila na ni též, spatřila štěstí znovu, radost tak velkou jako u holčičky ze zámožného domu, když říkala: „Budu mít na plese krásné bílé šaty s velkou červenou mašlí!“
„Je to skutečně takové štěstí - mít horké brambory?“ pomyslela si svíčka. „Tyhle děti malé musí být zde velice šťastné!“ A slzy lojové radostně po ní stékaly; víc už svíčka štěstím nedokázala.
Prostřeli stůl, pustili se do brambor. Jak nádherně jim chutnaly, opravdový to byl svátek, a každé z dětí potom dostalo ještě jablíčko, a nejmenší holčička poděkovala:
„Děkuji Ti, drahý Pane,
žes mě bříško naplnil.
Amen.“
„Řekla jsem to dobře, maminko?“ zeptala se.
„Neříkej takové věci,“ opravila ji maminka. „Jen poděkuj dobrému Bohu za jeho dar.“
Děti šly do postele, dostaly pusu na dobrou noc a rychle usnuly a jejich maminka seděla dlouho do noci a šitím vydělávala na živobytí pro děti i ji samotnou. Ze zámožného domu světlo do noci tryskalo i hudba. Hvězdy na nebi zářily na všechny domy, bohaté i chudobné, stejně jasně, stejně mírumilovně.
„To byl překrásný večer!“ řekla si lojová svíčka. „Což mohla mít vosková svíce krásnější zážitek ve stříbrném svícnu? To bych ráda věděla než dohořím.“
Pamatovala si dvě šťastné děti, jeden obličejík ozářila svíce vosková, druhý světlem lojové svíčky prozářen byl. Jeden šťastný byl stejně jako druhý.
Ano, a to celý je příběh!
Překlad © 2005 Jaroslav Volf
Všechna práva vyhrazena! All Rights Reserved!

grafika © www.ateo.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 12. 2005.