Ferenc Liszt, klavírista, hudební skladatel, dirigent, hudební pedagog
a spisovatel – 200. výročí narození

Ferenc Liszt nebo také Franz Liszt byl hudebníkem, který velice ovlivnil evropský hudební život 19. století. Nejen jako interpret – klavírní virtuos, jako skladatel, ale i jako mecenáš a podporovatel mnohých svých kolegů, například Richarda Wagnera, Hectora Berlioze, Camilla Saint-Saënse, Edvarda Griega a Alexandra Borodina, včetně našeho Bedřicha Smetany, tím, že hrál a propagoval jeho skladby. Mnohé peníze dal i na významné kulturní akce – Beethovenův pomník v Bonnu, dostavba kolínské katedrály.

Byl velmi rozporuplnou osobností. Byl laskavým učitelem, démonickým klavíristou, velmi pilným hudebním skladatelem – napsal přes sedm set hudebních titulů, štědrým a zároveň rozhazovačným člověkem, sukničkářem, knězem a také dost nešťastným člověkem. Zavedl v hudbě nové styly i nové hudební formy i provedení. Byl původcem „symfonické básně“, jako první pořádal hudební recitály a byl i zakladatelem „nové německé školy“ v hudbě. Nejen jako spoluzakladatel Všeobecného německého hudebního spolku (Allgemeiner Deutsche Musikverein) ovlivnil řadu svých současníků i následovníků. Sám měl kdysi prohlásit: „Pozemský život je jen nemoc duše, vzrušení, který je průběžně vášněmi. Přirozený stav duše je zbytek!“ Což dost vykresluje to, co prožil.

On sám se podepisoval po maďarském způsobu Liszt Ferenc, ale jeho mateřštinou byla němčina. Proto jsou doposud mnohá bádání o jeho původu.

Tatínek Adam Liszt (1776–1827) pocházel podle jmen svých rodičů zřejmě ze Slovenska – Lisztův dědeček se původně jmenoval Juraj List a babička Barbora Slezáková. Přesto některé prameny dost krkolomně dokazují, že Adam Liszt měl předky německé. Maminka Marie Anna (1788–1866) byla dcerou zesnulého pekaře z Kremže a v době seznámení s Adamem Lisztem pracovala jako služebná.

Tatínek původně studoval teologii a filozofii, pak hrál jako klavírista i cellista v letním orchestru knížete Mikuláše II. Esterházyho, který řídil významný rakouský hudebník Joseph Haydn. Adam Liszt hrál taky na housle a na kytaru. V době sňatku i v době narození syna byl správním úředníkem u Esterházyho v Doborjanu v Šoproňském hrabství, který dnes pod názvem Raiding patří do současného rakouského Burgenlandu.

Ferenc, nebo také Franz, Liszt se tam narodil ve správcovské budově Esterházyho panství právě před dvěma sty lety dne 22. října 1811. Dnes je v budově jeho muzeum.

V době Lisztova narození se v této oblasti mluvilo německy a Franz Liszt se maďarsky začal učit až ve stáří, kdy začal také Maďarsko podporovat v jeho osvobozovacích snahách.

Jeho otec brzy rozpoznal jeho nadání a začal ho cvičit ve hře na klavír. Podle vlastního Lisztova podání se sám naučil rozumět významu not a od devíti let se snažil i skládat. V říjnu 1820 vystoupil jako devítiletý poprvé s přednesem klavírního koncertu Es Dur od německého skladatele Ferdinanda Riese a s vlastní improvizací u barona von Braun v Šoproni a 26. listopadu téhož roku koncertoval v Bratislavě, pro urozené obecenstvo v bytě knížete Esterházyho.

Otec, podobně jako otcové takto nadaných „zázračných“ dětí, byl přísným učitelem a jednostranné vzdělávání vedlo u mladého Liszta ke značnému nedostatku ve všeobecném vzdělání, což později velmi usilovně doháněl. Ale celá rodina se velmi pilně začala učit francouzsky.

Adam Liszt si přál, aby jeho syn získal dobré hudební vzdělání, k čemuž mu pomohli uherští magnáti, kteří ve prospěch mladého klavíristy uspořádali peněžní sbírky. Adam Liszt si vzal u knížete dovolenou a odcestoval na jaře 1822 s rodinou do Vídně. Ve Vídni Franze hned začal klavírní hře vyučovat rakouský klavírista Carl Czerny a od srpna 1822 byl také žákem italského skladatele Antonia Salieriho ve skladbě a kontrapunktu.

Ale už od konce r. 1822 koncertoval Liszt ve šlechtických domech, např. 1. prosince 1822 hrál v Sálu zemských stavů (Landständischer Saal) Hummelův koncert a moll a Allegretto z Beethovenovy 7. symfonie, 13. dubna 1923 hrál v sále Reduty jiný koncert, v němž podle legendy dostal žehnající polibek od Ludwiga van Beethovena. Tento údaj, často citovaný, je velmi nepravděpodobný, protože v této době byl Beethoven už zcela hluchý. Uvedená okolnost je citována patrně na základě Lisztova životopisu z r. 1843, který Liszt sám podněcoval a který napsal autor tehdejší hudební encyklopedie Gustav Schilling. Knížka se jmenovala „Franz Liszt, jeho život a působení, představené z bližšího pohledu“ (Franz Liszt, sein Leben und Wirken aus nächster Beschauung dargestellt) a Liszta představila v samých superlativech. Pravděpodobně bychom to dnes nazvali zdařilou reklamou.

Adam Liszt se pokoušel u knížete Esterházyho kvůli synovu vzdělání prodloužit ještě dovolenou, ale nepodařilo se mu to. Dal tedy výpověď a rodina odcestovala do Maďarska, kde měl Liszt další koncert v Pešti. Pak se vrátili do Vídně, kde mladý Liszt ještě pokračoval v začatých studiích.

Koncem září Lisztovi opustili Vídeň a po zastávkách s koncerty v Mnichově, Augsburgu, Stuttgartu a Štrasburku dorazila rodina počátkem r. 1823 do Paříže. Adam Liszt chtěl, aby syn studoval na pařížské konzervatoři, což tehdejší ředitel konzervatoře, italský skladatel Luigi Cherubini, odmítl s tím, že na této konzervatoři nevyučují cizince. O deset let později ale výjimku udělal a přijal německého cellistu Jacoba Offenbacha, později Jacquese Offenbacha, slavného skladatele operet. O dalších deset let později v r. 1843 se oba tehdy kočující umělci – Offenbach i Liszt - setkali při společném koncertě v Kolíně nad Rýnem.
Znovu tedy po odmítnutí na konzervatoři školil syna ve hře na klavír otec a mladý Liszt studoval skladbu soukromě u učitele konzervatoře, českého skladatele Antonína Rejchy, a u italského skladatele Ferdinanda Paera.

Koncertoval v nejvyšších společenských kruzích a na koncertech Italského divadla (Théâtre italien), kde často účinkoval Lisztův učitel, Ferdinand Paer, a stoupal po stupních slávy. Francouzi komolili jeho jméno na petit Litz (malý Litz).

Během let 1824 a 1825 procestoval „zázračný chlapec“ několikrát Anglii, koncertoval i ve Windsoru. V té době, podle dopisu jeho otce složil i poměrně dost skladeb, které jsou dávno nezvěstné. První uveřejněnou známou skladbou z r. 1823 byly „Variace na Diabelliho valčík“ (Variation sur une valse de Diabelli). Toto téma rakouského skladatele Antona Diabelliho v té době zpracovalo více skladatelů, včetně Ludwiga van Beethovena. Složil variace na témata italských skladatelů Gioachina Rossiniho a Gaspara Spontiniho. Jeho první opera byla „Don Sancho neboli zámek lásky“ (Don Sanche ou le Château d’amour), kterou Liszt složil za pomoci svého učitele Paera a 17. října 1825 byla provedena pod vedením francouzského dirigenta a skladatele Rudolpha Kreutzera. Opera byla brzy z repertoáru stažena a příliš úspěchů neměl Liszt ani se svými klavírními skladbami.

Během cest po Anglii Adam Liszt onemocněl a pro zotavení jel se synem v Boulogne-sur-Mer, nedaleko lamanšského průlivu. Avšak Adam Liszt zde 28. srpna 1827 v padesáti letech zemřel. Těsně před smrtí prý varoval syna před nástrahami žen. Jak se ukázalo, asi svého syna dobře znal.

Franz Liszt se vrátil psychicky zničený k matce do Paříže. Na jedné straně se pojednou ocitl bez přísného dozoru, ale na druhé straně musel řešit existenční problémy. Aby sehnal matce i sobě obživu, vyučoval hudbě od rána do večera. Často za svými žáky jezdil na velké vzdálenosti. To ho natolik vyčerpalo, že se zhroutil. Dokonce se už šířily zprávy, že zemřel.

Po zotavení téměř nekoncertoval. Je známo, že jako učitel hudby byl i později velmi laskavý vůči svým žákům a pečlivý v tom, aby je naučil co nejvíce.

Nedalo tedy na sebe dlouho čekat, že se do něho nějaká žákyně zamiluje. Jednou z nich byla šlechtična Caroline de Saint-Cricq (1812–1872), dcera tehdejšího francouzského ministra vnitra a později ministra obchodu. Mladí lidé se zamilovali a vztah se brzy prozradil. Pan ministr z důvodu společenské nerovnosti Lisztovi zakázal vstup do svého domu. Nějakou dobu se mladí lidé vídali při bohoslužbách, ale otec slečnu Caroline brzy provdal a manželství šťastné nebylo. Liszt padl do hluboké deprese, pohroužil se do četby náboženských a filozofických spisů, seznamoval se se současnou beletrií francouzskou i anglickou. Navštěvoval také veřejné vzdělávací kurzy. Dostal se do intelektuálních kruhů, seznámil se s pařížským výkvětem literatury a nadchl se pro různé proudy, například socialisticko-náboženské učeni saint-simonistů. Seznámil se s abbém Félicité de Lamennaisem, jehož kniha „Projevy věřícího“ (Paroles d'un croyant) ho nadchla. Sám napsal knihu „O budoucí chrámové hudbě“ (Über zukünftige Kirchenmusik).

Německý básník Heinrich Heine, který tehdy žil v Paříži v emigraci, o něm tvrdil, že Liszt je „hnán, aby se staral o všechny potřeby lidstva, hnán k tomu, aby strčil svůj nos do každého hrnce, kde Bůh vaří budoucnost“.

Liszt uvažoval také o kněžské dráze, od čehož ho matka zrazovala. Vrhl se tedy do víru života.

K lítosti své matky se naučil kouřit, holdoval alkoholu a poddával se přechodným milostným vztahům. V této době prakticky nesložil nic a taky téměř nekoncertoval. Stal se v té době poněkud afektovaným a blouznivým.

Červencová revoluce 1830 ho nadchla a inspirovala k náčrtu „Revoluční symfonie“. Setkal se s Hectorem Berliozem, z čehož povstalo velké přátelství. Dokonce byl Liszt Berliozovým svědkem na svatbě. Setkali se poprvé den před premiérou Berliozovy „Fantastické symfonie“ v prosinci 1830, která Liszta velmi okouzlila. A démonické motivy z této symfonie, hlavně z třetí a čtvrté věty (Pochod na popraviště a Sabat čarodějnic) poněkud „okoukal“ pro svou tvorbu. Setkal se s dalšími hudebníky – Frédericem Chopinem, Gioachinem Rossinim, Vincenzem Bellinim, Giacomem Meyerbeerem a Felixem Mendelssohnem – Bartholdym. Zjišťoval, jak za nimi zaostává. Oni se neostýchali mu to říci. Chopin ho tehdy nazval „klavíristickou nulou“.
Začátkem r. 1832 se Liszt znovu vzchopil. Navštívil totiž na jaře dobročinný koncert italského houslového virtuosa Niccola Paganiniho. Koncert byl pořádán ve prospěch obětí v té době řádící cholery. Po koncertu prý prohlásil: „Jaký to člověk, jaký umělec, jaké housle! Bože, jaké utrpení, jaké neštěstí, jaké trápení je v těch čtyřech strunách!“ Psal také jednomu svému švýcarskému příteli, jak cvičí denně čtyři až pět hodin. Předsevzal si totiž, že dosáhne stejného mistrovství v klavírní hře jako Paganini na houslích. Začal také skládat, ale většina skladeb té doby končila fiaskem. Nejsou ani na seznamech jeho děl.

Snažil se pomoci Berliozovi i Chopinovi při vydávání jejich skladeb a dělal přepisy jejich děl. S Chopinem si také velice dobře rozuměli.

Avšak pokračoval také ve svých milostných aférách. Zimu 1832 až 1833 prožil na zámku Marlioz v pohádkovém Savojsku se svou velice krásnou a velice bohatou, ale také vdanou milenkou Adélou de Laprunaréde. Manžel byl starý a slepý a Liszt byl téměř na zámku „uvězněn“. Přes to někteří životopisci píší i o dalších dámách, označených jen iniciálami, ale i o tom, že v tom mohl být vliv spisovatelky George Sand, se kterou se Liszt znal a která monogamii potírala. - Ale nervové problémy Lisztovy byly zapomenuty.

Jedním z nejdůležitějších období Lisztova života je doba od prosince 1832, kdy se ve šlechtických kruzích seznámil s hraběnkou Marií d´Agoult, rozenou Flavigny (1805–1876). Původem patřila k vysoké francouzské šlechtě. Měla dvě dcery a její manželství bylo v krizi. Vrátila se právě ze sanatoria ve Švýcarsku, kde se léčila z nervového zhroucení.

Vzhledem k tomu, že oba mladí lidé byli zrovna nešťastní, ale na druhé straně se společnými kulturními zájmy, vyvinula se mezi nimi velká přitažlivost. Ale od začátku byl jejich vztah problematický, vedoucí ke konfliktům. Liszt jako umělec byl velmi výstřední, až afektovaný. Velice snadno vzplanul pro různé obdivovatelky. Tak jejich vztah procházel také různými krizemi. Na jaře 1835 zjistila Marie, že je těhotná. Rozhodla se manžela opustit. Liszt se snažil spolu s Lamennaisem ji od rozchodu odvrátit. Avšak v létě už žili spolu v Ženevě, v srpnu bylo manželství rozvedeno a 18. prosince 1835 se narodila dcera Blandine de Flavigny (1835–1862), která se později provdala za Émila Olliviera, budoucího francouzského premiéra. Měla synka Daniela, po jehož porodu zemřela.

Liszt učil na nedávno založené ženevské konzervatoři a napsal manuál klavírní techniky, který je nezvěstný. Psal také sérii článků do pařížských „Hudebních novin“ (Gazette musicale) „O postavení umělců“ (De la position des artistes), kde žádal, aby umělci nebyli považováni za sluhy, jak bylo v té době zcela běžné. Párku začaly finanční problémy, protože Liszt vzhledem k Marii nemohl pořádat žádné koncertní turné a jeho skladby nevynášely.

V září 1836 Liszta a Marii d´Agoult navštívila George Sand se svými dětmi. Nějakou dobu spolu byli v Chamonix a pak odjeli do Paříže. Bylo nemyslitelné, aby i v Paříži spolu Liszt a Marie žili, tak Marie bydlela u Sandové a začala s prvními spisovatelskými pokusy, které později publikovala pod jménem Daniel Stern. Liszt bydlel sám.

V té době začala v Paříži rivalita mezi Lisztem a o rok mladším klavíristou Sigismondem Talbergem. Na rozdíl od Lizstova mimického projevu při koncertech byl jeho projev umírněný. Různí významní umělci ho chválili a vydělával za koncert podstatně více, než Liszt v té době.

Byly různé klavíristické „souboje“. I různí hudební historici píší různě – podstatné ale je, že si Liszt nějakými polemickými články o Thalbergovi způsobil dost nepřátel mezi svými dosavadními příznivci.

Po konci koncertní sezóny začátkem jara 1837 odjela Marie s dcerou a George Sand do Nohant-Vic a dále do Lyonu, kde měl Liszt dobročinný koncert a napsal klavírní dílo „Lyon“. Marie s Lisztem pokračovali dále přes Ženevu do Itálie. Svoji malou dcerku nechali v Ženevě v opatrování jakéhosi pastora Demelleyera a odjeli v polovině srpna 1837 směrem na Lago Maggiore. Po pobytu v Comu a Miláně, kde se Liszt setkal s italským skladatelem Rossinim, se usadili v Bellagiu u jezera Como. Zde se 24. prosince 1837 narodila Cosima (1837–1930), pozdější manželka německého skladatele Richarda Wagnera.

Liszt a Marie zůstali v Itálii asi dva roky. Z italské kultury získali hluboké dojmy. V Bellagiu začal Wagner zase skládat.

V březnu 1838 odcestovali Marie s Lisztem do Benátek. Na začátku dubna 1838 dával Liszt ve Vídni dobročinný koncert ve prospěch obětí povodně, která krátce před tím postihla Maďarsko, nejvíc město Szetendre. I když slíbil návrat za dva týdny, zůstal ve Vídni dva měsíce. Byla z toho velká roztržka, protože Liszt se ve Vídni věnoval dámám a Marie si také začala románek s jakýmsi hrabětem.

Po usmíření se usadili v Luganu. Liszt koncertoval po Itálii – v Miláně, Florencii, Boloni a Pise.

Od ledna 1839 žili v Římě, kde Liszt hodně koncertoval ve šlechtických kruzích. V době jeho italského pobytu cestoval Thalberg po Evropě a byl všude oslavován, ale Liszt se s tím už smířil.

V květnu 1939 se Marii a Lisztovi narodilo třetí dítě – syn Daniel (1839–1859). Následovaly jejich pobyty v Lucce a v San Rossore a v pak ještě v Pise a ve Florencii.

Z finančních důvodů se dohodli, že se rozdělí, aby mohl Liszt pořádat koncerty jako cestující virtuos. Hodlali se po půldruhém roce znovu vrátit do Itálie a usadit se tam. Marie v říjnu 1839 odcestovala do Paříže a Liszt cestoval po koncertech ve Vídni, v Bratislavě a v Pešti. Po dlouhé době byl od svého dětství poprvé ve svém rodném kraji. Když 4. ledna 1840 pořádal koncert v divadle v Pešti, byl oslavován jako národní hrdina čestnou salvou. Na tomto koncertě vystoupil Liszt poprvé jako dirigent. Stal se čestným občanem Pešti a navštívil také své rodiště, kde získal inspirace pro své budoucí skladby devatenácti „Uherských rapsodií“.

V té době zaslechl, že je ohroženo plánované postavení pomníku Ludwiga van Beethovena v Bonnu, tak se rozhodl finančně pomoci.

Na jaře 1840 koncertoval také několikrát v Praze – v Platýzu, kde v Martinské ulici č. 10 je pamětní deska od sochařky Hany Wichterlové z r. 1962. Poprvé zde koncertoval 5. března a výtěžky z prvního koncertu byly pro nemocnici U Alžbětinek na Slupi, z druhého pro ústav slepců.

Z r. 1840 je také jediná Lisztova skladba, inspirovaná naší historií – klavírní skladba „Píseň husitů“ (Husitenlied), kterou věnoval hraběti Karlovi Chotkovi (1783–1868), onomu, po kterém jsou pojmenovány pražské Chotkovy sady.

Podle některých pramenů se také tohoto roku poprvé setkal s Richardem Wagnerem, jehož hudba i osobnost ho velmi okouzlily.

Ve čtyřicátém roce koncertoval v Německu, v Drážďanech a v Lipsku, kde se setkal se skladatelem Robertem Schumannem, Klárou Wieck, která se toho roku stala Schumannovou manželkou, a s Felixem Mendelssohnem Bartholdym. Koncertoval také v Hamburku, kde jeho koncert navštívil slavný dánský pohádkář Hans Christian Andersen. Ten popsal svůj zážitek z koncertu ve svém cestopise „Básníkův bazar“ (En Digters Bazar), čímž dosvědčil, že se Lisztovi podařil jeho záměr – dosáhnout věhlasu Paganiniho, aspoň co je vlivu na obecenstvo týče: „Bylo to jako elektrická rána, která proběhla sálem, jak Liszt vstoupil, velké množství dam povstalo a na každém obličeji se rozšířila sluneční záře, tak jako kdyby všechny oči pozdravily, milého drahého přítele… Všechno v jeho zevnějšku a v jeho pohyblivosti ho zároveň označuje jako osobnost, která svojí osobitostí vzbuzuje pozornost; ruka Božského ho poznamenala zvláštní značkou, která ho dělá poznatelným mezi tisíci. Jak si Liszt sedl ke klavíru, působila jeho osobnost, onen výraz silné vášnivosti v bledém obličeji na mne nanejvýš démonicky. Zdál se ke svému nástroji, z něhož proudily tóny, jako přibitý; ony přicházely z jeho krve, z jeho myšlenek. Byl to jakýsi démon, který musel svoji duši osvobodit.“

Bylo známo, že Liszt velmi užíval teatrální gesta; sám to nesnášel a opovrhoval publikem, kterému se to líbilo, ale vyplácelo se mu to. Některý jeho koncert byl tak bouřlivý, že to klavír nevydržel – to mu dost ublížilo při budoucím turné po Velké Británii.

V r. 1841 koncertoval v Belgii a koncem r. 1842 v německém Výmaru, kde mu po turné s italským tenoristou Giovannim Battistou Rubinim, sasko-výmarský velkovévoda Carl Alexander propůjčil titul „velkoknížecí kapelník ve zvláštních službách“ (Großherzoglichen Kapellmeister in außerordentlichen Diensten). – Byl to jakýsi počátek pro jeho další život…

Při jeho koncertování v Berlíně se rozvinula doslova „Lisztomanie“, s podobnou hysterií a podobnými reakcemi, které se ději v současnosti v přítomnosti některých hvězd. V Berlíně byl jmenován členem Královské pruské akademie umění a obdržel řád Za zásluhy.

Liszt bažil po slávě a chlubil se svými úspěchy a styky s nejvyšší šlechtou.

V Paříži nebyly jeho úspěchy tak výrazné, protože tam „kraloval“ Thalberg, který byl v této době „jedničkou“.
Jak už bylo uvedeno výše, ani ve Velké Británii nezazářil. Jeho teatrální gesta nechala chladné Brity opravdu „chladnými“, rozbíjení klavírů bylo považováno za nepřípustné a skutečnost, že žije neoddán s milenkou, mu také příliš velkou reklamu neudělala. Turné po Anglii, Skotsku a Irsku v letech 1841 až 1842 skončilo finančním debaklem.

Na jaře 1843 cestoval po východním Prusku – dnešní Polsko a Rusko, kde na univerzitě v Královci (Kaliningrad) dostal čestný doktorát. Byl v Sankt-Petěrburgu, kde se setkal s ruským skladatelem Michailem Ivanovičem Glinkou. Ve Vratislavi poprvé dirigoval také operu – byla to Mozartova „Kouzelná flétna“.

Na podzim byl v Bavorsku, v Mnichově, a v Bádensku-Württembersku, na zámku Hohenzollernů, v Hechingenu. Zde mu hlava státu - kníže Karel von Hohenzollern – Sigmarinen - propůjčil titul dvorního rady.
K finančním potížím u Liszta docházelo i z toho důvodu, že dokázal své nemalé příjmy utratit na přepychové vedení života i na štědré dary, jimiž nešetřil. K Marii d´Agoult se vracel vždy o prázdninách. V létě 1840 byli spolu v Porýní, udělali si výlet do Fontainebleau, dokonce spřádali svatební plány, ale velká vášeň začala vyprchávat. Při další dovolené, kterou trávili na rýnském ostrově Nonnenwerth, přemlouval Liszt Marii, aby mu odsouhlasila další turné. Na Rýně skládal hlavně písně, nejdříve podle Heinricha Heina „Lorelei“ a „V Rýně“ (Im Rhein) a ještě i vlastenecké písně, což vedlo ke skandálu u skladby „Píseň o rýnském víně“ (Rheiwein Lied) od Georga Herwegha. Refrén „Rýn musí zůstat Německu“ vyvolával v Německu ovace a ve Francii skandál. Lisztovo nepřátelství vůči Francii se probíralo ve francouzském tisku a v Berlíně byly pro změnu demonstrace proti Francii.

V září dával Liszt dobročinný koncert v Kolíně nad Rýnem ve prospěch dostavění tamější katedrály a v Koblenci byl doporučen rakouskému kancléři knížeti Metternichovi, který z Koblence pocházel.

Ovšem v Koblenci si Liszt způsobil značné problémy. Setkal se tam s berlínskou herečkou Charlottou von Hagen, se kterou udržoval vztah, a Marie d´Adoult se o tom dozvěděla – Koblenz tak daleko on Nonnewerthu není. Napsala Lisztovi dopis o ukončení jejich vztahu, ale vnitřně byla připravená ke smíření. Liszt vztah s Charlottou ukončil a s Marií strávil svůj poslední společný pobyt na ostrově. Za usmíření složil Liszt pro Marii píseň „Nonnenwerth“ a slíbil jí, že po r. 1843 skončí svoji činnost „cestujícího virtuosa“. Ale poslední usmíření dlouho netrvalo. Koncem října se Marie vrátila do Paříže a začala psát svůj napolo autobiografický román „Nélida“ – je to anagram synova jména Daniel, v němž vylíčila Liszta v osobě malíře Guermann Regniera jako umělce s nemorálním profilem. Román vyšel anonymně 8. srpna 1846.

Koncem r. 1843 se párek nadobro rozešel. Nastaly dohady o osudu dětí. Nejdříve Liszt rezignoval na vměšování se do jejich osudu a zavázal se na ně platit, ale po roce nastalo nové dohadování. Aby se vyhnula dalšímu stupňování sporů, vzdala se Marie všech práv na děti. Liszt dětem jakýkoli kontakt s matkou přísně zakázal. Nejdřív děti zůstaly v péči své babičky Anny Lisztové, která je vychovávala dobře, a Liszt jí hradil všechny náklady ze svých koncertů. Ovšem je známo, že se v určitém období jejich života s nimi nesetkal po dobu devíti let.

Jmenování výmarským kapelníkem zavazovalo Liszta ke každoročnímu tříměsíčnímu pobytu ve Výmaru v zimním období, kdy měl řídit velkoknížecí orchestr.

Zpočátku splňoval Liszt tento požadavek nepravidelně. 7. ledna 1844 debutoval jako dirigent na koncertě, který vedl spolu s výmarským dvorním kapelníkem André Hippolytem Chélardem. Ke konci prvního období cestoval do Drážďan a tam slyšel operu Richarda Wagnera „Rienzi“ a s Wagnerem uzavřel velmi hluboké přátelství, které podle různých hudebních historiků bylo ze strany Lisztovy mnohem upřímnější, než naopak,

V zimě 1844 až 1845 ve Výmaru nebyl; cestoval po Španělsku a Portugalsku a v létě byl hlavním iniciátorem Beethovenových slavností v Bonnu, které se tam konaly poprvé a při nichž byl na Münsterplatzu odhalen Beethovenův pomník, na který štědře před tím přispěl. V zimě 1846 až 1847 cestoval po východní Evropě – Vídeň, Budapešť, Bukurešť, Kyjev, Lvov, Oděsa, Konstantinopol a ukrajinský Jelizavetgrad, což je nynější Kirovograd. Tehdy koncertoval podruhé v Platýzu a ve Stavovském divadle v Praze. Koncertoval také na Žofíně.

Doufal v té době, že nahradí onemocnělého Gaetana Donizettiho ve funkci komorního kapelníka ve vídeňském Burgu. Ale osud to změnil – v Kyjevě se setkal s kněžnou Jeanne Elizabeth Carolyne Sayn- Wittgenstein a opět z toho vznikl vášnivý vztah. Rozhodli se usadit ve Výmaru. Ale přesto začátkem r. 1848 odcestoval do Výmaru, odkud s jakousi Madame F. z Frankfurtu nad Mohanem, odcestoval v březnu do Paříže.

Carolyne Elisabeth kněžna ze Sayn-Wittgenstein-Berleburg-Ludwigsburg, rozená von Iwanowska (1819–1887) pocházela z polské šlechtické rodiny, byla matkou jediné dcery Marie ve věku Cosimy, a brzy se s manželem rozešla. Odjela do venkovských Voronivců na jižní Ukrajině, kde byl statek, který dostala jako věno.

Zde se konečně věnovala svým intelektuálním zájmům, studovala literaturu, filozofii i náboženství, starala se o své hospodářství. Na koncertě 14. února 1847 v Kyjevě poznala Liszta a byla jím okamžitě unesena. Na jaře se vícekrát setkali na jejím panství ve Voronincích. Poprvé Liszt v této tmavooké, temperamentní paní, jakožto partnerce, poznal rozhodnou ženu, i když byla o sedm let mladší, vzdělanou, s níž mohl vést rozhovory o umění, náboženství i filozofii. Toužil po novém životním způsobu, ke kterému se cítil povolán. Na podzim prožil Liszt ve Voronincích více času, dokonce si dali na Lisztovy narozeniny, 22. října jakýsi zásnubní slib. Liszt k ní byl vázán velmi silným poutem. V dubnu 1848 opustila Carolyne své statky a odjela s dcerou do Saska, kde si na kraji Výmaru pronajala vilu. Liszt se k ní přestěhoval. Pro Liszta se stala velkou inspirací. Ale všechny okolnosti se spikly proti plánovanému sňatku, přes to, že Liszt žádal i manželku výmarského velkovévody, která byla carovou sestrou, o pomoc. Ale podle ruského práva svatba možná nebyla, přes to, že Carolině byla katolička. Carolyně byl zabaven majetek v Rusku ve prospěch její dcery.

Pak nastaly problémy s vlastními Lisztovými dětmi, které usilovaly o možnost stýkat se s matkou, a ve Francii se jim to dařilo. Proto je Liszt vzal v r. 1855 do Výmaru a svěřil je na krátký čas do výchovy svobodné paní Francisce von Bülow, matce hudebního skladatele Hanse von Bülowa (1830 – 1894). Pak je vychovávala dvaasedmdesátiletá guvernantka kněžny Carolyny. Když Liszt převzal děti do své péče, přestaly používat příjmení Lavigny a používali příjmení Liszt.

Výmarská léta Lisztova znamenala pro světovou hudbu značný přínos. Ve Výmaru vznikly „Klavírní sonáta h moll“, patnáct „Uherských rapsodií“, cyklus „Harmonie poetické a nábožné (Harmonies poétiques et religieuses) na námět francouzského básníka Alphonse de Lamartine. Ve Výmaru skládal své symfonické básně, což byla vlastně první programní hudba na témata jiných umělců.

Vytvořil spoustu přepisů jiných skladatelů, revidoval dřívější „Paganiniho etudy“. Protože si nebyl jist s orchestrací svých skladeb, používal služeb německo-švýcarského skladatele Joachima Raffa, kterého zaměstnával jako sekretáře.

Své zážitky z předchozích let zúročil do třídílného cyklu skladeb pro sólový klavír „Léta putování“ (Annés de pèlerinage) z let 1848 až 1855. Byla to hudební parafráze na Goethova „Viléma Meistera léta učednická“ s popisem dojmů a nálad. Názvy dílů odpovídaly životopisným údajům – „Itálie“, „Švýcarsko“, „Třetí rok“.

Ve Výmaru představil jako dirigent na koncertu 23. února 1855 Liszt jedno ze svých nejznámějších děl - symfonickou báseň „Preludia“ (Les Preludes). Pro „Preludia“ použil obsah ódy Lamartinovy „Nouvelles méditations poétiques“ (přibližně Nová poetická rozjímání). V r. 1849 vznikla symfonická báseň „ Tasso, nářek a vítězství“ (Tasso, lamento e trionfo), kde vycházel z Goethova dramatu Torquato Tasso o italském básníkovi ze 16. století. V r. 1850 vznikl „Prometheus“, na základě dramatu německého básníka a filozofa Johanna Gottfrieda Herdera „Der entfesselte Prometheus“ (Nespoutaný Prométheus). Na přelomu let 1849 až 1850 se vrátil ke své někdejší „Revoluční symfonii“ a sice k 1. větě a složil smuteční hrdinský pochod „Héroïde funèbre“, v r. 1851 následoval „Mazeppa“, kde vykreslil příběh dramaticko – tragické básně Victora Huga o ukrajinském kozáckém atamanovi Ivanu Mazeppovi. Následovaly „Slavnostní zvuky“ (Festklänge), „Orfeus“ a „Hungaria“ v r. 1854. Další symfonická báseň byla v r. 1854 na téma básně Victora Huga „Co slyšíme na horách“ (Ce qu´on entend sur la montagne) a říká se jí i „Horská“. Pro jinou symfonickou báseň z let 1856 až 1857 využil Liszt námětu na obrazu malíře Wilhelma von Kaulbacha (1805 – 1874) „Bitva Hunů“ (Hunnenschlacht). Báseň Friedricha Schillera (1759 – 1805) „Ideály“ (Die Ideale) ho inspirovala k napsání stejnojmenné symfonické básně. V r. 1858 vznikl „Hamlet“ na Shakespearovo téma a poslední byla „Od kolébky ke hrobu“ (Von der Wiege bis zum Grabe) až z let 1881 až 1882, inspirovaná obrazem maďarského malíře Mihályho Zichyho (1827 – 1906).

V této době složil Liszt symfonie na témata Goethova „Fausta“ a Dantovy „Božské komedie“ – „Faustovská symfonie“ a „Dantovská symfonie“. „Dantovská symfonie“ se setkala se zápornou kritikou.

Vedle toho vznikaly pochody, písně, mužské sbory a melodramy. Vznikala díla duchovní hudby „Missa solemnis“, „Mše s mužským sborem“, oratorium „Legenda o svaté Alžbětě“ (Legende von der heiligen Elisabeth).

Mezitím v r. 1852 přepracoval dvakrát předtím zpracované etudy – poprvé v r. 1826 a nazval je „transcendentálními etudami“ (Études d´exécution transcedante), kterým dal také jakási „programová“ jména, např. znovu „Mazeppa“. Tyto etudy jsou považovány klavíristy za velmi obtížné.

Ve Výmaru Liszt uváděl opery současníků. Asi šestatřicetkrát dirigoval opery svého oblíbeného Richarda Wagnera, „Lohengrina“ i „Prsten Nibelungů“ a Wagnera všemožně podporoval. Hrál také opery Berliozovy a uvádí se, že Berlioze k napsání opery „Trojané v Kartágu“ (Les Troyens) vybídla kněžna Carolyne.

Je zajímavé, že v této době Liszt usiloval, aby se kněžna Carolyne setkala s jeho první láskou Caroline de Saint Cricq. Obě ženy se setkaly v r. 1855 a udržovaly spolu korespondenci až do r. 1872, kdy Caroline de Saint Cricq zemřela. Tehdy napsal Liszt druhé Carolyně. Uvedl „ona byla nejčistším zemským projevem Božího požehnání.“

Během let ve Výmaru Liszt napsal řadu esejí o hudbě. Psal o německých skladatelích od Christopha Willibald Glucka po Richarda Wagnera. Psal o Berliozovi a o jeho symfonii se sólovou violou „Harold v Itálii“, o Robertu Schumannovi a Kláře Wieck a uvažoval, že ve Výmaru založí Goethovu nadaci, napsal knihu o Chopinovi. R. 1859 vyšla Lisztovi v Paříži kniha „O cikánech a jejich hudbě v Maďarsku (Des Bohémiens et leur musique en Hongrie).

V červnu 1859 se konalo v Lipsku při příležitosti trvání hudebního časopisu „Nový časopis pro hudbu“ (Neuen Zeitschrift für Musik), kam do Gewandhausu byli pozváni hudebníci z různých zemí. Liszt zde předvedl některá svá díla a diskutovalo se o hudební budoucnosti. Tady vznik pojem „nová německá škola“ a byl založen Všeobecný německý hudební spolek, který se ustavil ve Výmaru v létě r. 1861.

V září 1857, při příležitosti odhalení pomníku Goetha a Schillera v Lipsku dirigoval Liszt svoji „Faustovskou symfonii“ a symfonickou báseň „ Ideály“ podle Schillerova námětu.

Liszta fascinovalo tajemno, proto byl nadšen Faustem a podobnými náměty. V jeho rodině došlo ke změně – dcera Cosima se provdala za Lisztova žáka Hanse von Bülowa (1830–1894).

Vzhledem k tomu, že výmarské obecenstvo přestalo sdílet svůj vkus s Lisztem, ukončil 15. prosince 1858 ve Výmaru svoji dirigentskou činnost.

Rok 1859 byl pro Liszta bohatý na události – od příjemných po tragické. V dubnu dostal od rakouského císaře Franze Josefa řád železného kříže a bylo jen otázkou času, kdy bude povýšen do rytířského stavu. Liszt doufal, že titul bude dědičný, aby se jím mohl pyšnit i jeho syn. V létě zemřela velkokněžna Marie Pavlovna, která Lisztovi a Carolyně pomáhala, aby se mohli vzít. Rytířský titul získal Liszt v říjnu 1859, ale Daniel se nachladil a v prosinci 1859 jako dvacetiletý zemřel. Liszt pak velmi často skládal hudbu s tématem smrti: „Tanec mrtvých“ (Totentanz) s variaci na „Dies irae“ (Dny hněvu), „Mysleli jsme na mrtvé“ (Und wir dachten der Toten). Čím byl starší, byly častější i tyto náměty.

V r. 1860 Vatikán anuloval předchozí Carolynino manželství. V srpnu 1861 opustil Liszt Výmar a hodlal se v Římě s Carolynou oženit. Původně Vatikán svatbu povolil. Mělo k ní dojít na den Lisztových padesátin. Ale když se Liszt 20. října objevil v Římě, stáhla kněžna svůj souhlas se sňatkem, opět kvůli Lisztovým vztahům s jinými ženami. Podle jiných pramenů na poslední chvíli na základě intrik carského dvora Vatikán své povolení změnil.

Carolyne zůstala v Římě a věnovala se teologii a psaní knih. Liszt se věnoval skládání hudby s náboženskými tématy a duchovní hudbě. Žil částečně světským životem, částečně po mnišském způsobu v klášteře Santa Francesca Romana na Fóru Romanu.

V r. 1862 zemřela dcera Blandine při porodu vnuka Daniela. V r. 1864 navštívil Liszt některé evropské státy, ale v r. 1865 přijal nižší svěcení, používal titulu abbé a nosil kolárek. Zde navštěvoval kardinála von Hohenlohe, v jehož domě měl v r. 1879 poslední koncert. V r. 1865 začal skládat oratorium „Kristus“. Od té doby cestoval mezi Římem, Výmarem a Budapeští.

Ke konci života hlavně učil a mezi jeho žáky byly významné hudební osobnosti.

Když měl být Franz Josef v r. 1867 korunován na uherského krále, napsal Liszt „Uherskou korunovační mši“ (Ungarische Krönungsmesse). V létě 1867 jel za Wagnerem do Tribschenu, kde tehdy žil, a za nímž se dvěma dětmi utekla od manžela Cosima. Po Evropě se šířil skandál a Liszt se snažil marně zakročit. V r. 1870 se Cosima s Wagnerem vzali. Měli spolu už tři děti, dvě dcery a syna, ale Wagner uznal za svého pouze syna Siegfrieda (1869–1930). Od r. 1870 do r. 1872 se Liszt s Wagnerem nestýkali, ale pak se opět usmířili.

V květnu 1873 Liszt dirigoval své oratorium „Kristus“ v městském kostele ve Výmaru. Při prvních Bayreuthských slavnostech r. 1876 byl Liszt přítomen, stejně jako při druhých slavnostech v r. 1882. I když podruhé to pro něj bylo obtížnější, protože v r. 1881 upadl na schodech a utrpěl úraz, ze kterého se dlouho vzpamatovával.

Pak se setkal s Wagnerovou rodinou v Benátkách v prosinci 1882, Společně uskutečnili v Benátkách koncert, ale v lednu 1883 zemřel náhle Wagner na infarkt, a Liszt, který už z Benátek odjel, byl zdrcen, stejně jako Cosima.

V r. 1884 jel naposledy do Maďarska, ale pokračoval koncertním turné přes Itálii, Rakousko, Holandsko, Francii a Německo.

Byl dost unaven, zdraví se zhoršovalo; jsou poznámky o očním zákalu, problémech se srdcem, s otoky nohou.
Po návratu odjel do Bayreuthu, jednak na Bayreuthské slavnosti a jednak na svatbu své vnučky. Na cestě nastydl a vyvinul se z toho zápal plic. Zemřel 31. července 1886. Při zádušní mši hrál na varhany rakouský skladatel Anton Bruckner variaci na motivy Wagnerova „Parsifala“.

Pochován je na hřbitově v Bayreuthu. Jeho život byl nesmírně pestrý a jeho dílo rozsáhlé a bohaté.

Jeho výročí narození je oslavováno na mnoha místech, počínaje jeho rodištěm a Bayreuthem, kde zemřel, konče. V Bratislavě byly oslavy už na jaře, v Praze oslavovali františkáni v kostele Panny Marie Sněžné jeho narozeniny už 7. října, ale hlavní oslava byla připravena na den jeho narozenin do katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Hradčanech na 22. října , kde po zádušní mši zazní od 19:30 Lisztovo oratorium „Kristus“. Rakousko oslavuje na různých místech od začátku roku.

Lisztova muzea jsou v jeho rodném domě v Raidinguv Budapešti, Výmaru a Bayreuthu. Pomníky stojí ve Výmaru, v Budapešti, Eisenstadtu, , Štýrském Hradci, a maďarské Kolocze. Pamětní desky jsou v Bratislavě, Šoproni a Unterfrauenhaidu v Rakousku, kde byl Liszt pokřtěn. U nás jsou ulice s jeho jménem v Ústí nad Labem a v Praze – Kunraticích.

Existuje mezi Marsem a Jupiterem planetka Liszt 3910. Poslední, dost zvláštní Lisztovou „poctou“ je německé pojmenování malé opičky tamarina pinčího, který se německy jmenuje Lisztafe = Lisztova opice, protože má stejný „účes“ jako slavný skladatel.