Dáša Cortésová: Jaký byl Rudolf Cortés (16)
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Dáša Cortésová, dcera zpěváka Rudolfa Cortése, se narodila v Praze. Po maturitě pracovala krátce jako asistentka v Československé televizi a poté, co jako profesionální zpěvačka složila zkoušky u Pražského kulturního střediska, vystupovala se svým otcem doma i v zahraničí. Se svým manželem, hudebníkem Václavem Rezkem, vytvořili pak v roce 1976 uměleckou dvojici, která s vlastním varietním programem (písničky, humorné scénky, parodie) reprezentují dodnes naší zemi převážně v zahraničí (Německo, Francie, Polsko, Rakousko). Můžete je však vidět i u nás, vystupují pod názvem DUO RiC. Dáša Cortésová napsala spolu s Ondřejem Suchým knížky „Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný“ (nakl. Brána a Knižní klub, Praha 2004) a „Werich, Cortés a Vlachovci“ (nakl. Brána, Praha 2006). Své vzpomínky na umělce, s nimiž se poznala během své umělecké dráhy, začala nyní psát na pokračování pro Pozitivní noviny. |
|
 Jako děti jsme si ho s bráškou moc neužily. Byl ve své době skutečně velmi známý a moc konkurence neměl. Hrál divadlo, jezdil na zájezdy, točil gramofonové desky a televizní pořady. Když se objevil doma, byl to pro nás svátek! V těchto chvílích se nám věnoval co nejvíce. Z každého zájezdu nám něco přivezl, nikdy na nás nezapomněl. Byla s ním velká legrace, ale zároveň nás vychovával dost přísně. Měl své originální metody. Jak to v životě bývá, to nás učil „prakticky a příkladně“. Jednou si chtěl otec se mnou vážně promluvit o životě. Když viděl, že ho poslouchám jen tak na půl ucha, vysadil mě na skříň a řekl mi: „Skoč dolů!“ Já se bála, ale on na to, abych neměla strach, že mě chytí. Tak jsem skočila, on uhnul a já si pěkně natloukla. Otec poté pravil: „Vidíš - a takový je život.“ Jak vidíte, pamatuji si to dodnes! Ve škole na třídní schůzce, když se dověděl, že nedávám v hodinách pozor a soustavně pod lavicí jím, tak prý vstal a řekl před všemi rodiči, že Makarenkem se nic nevyřeší a že doma Dášence ukáže, kdo to byl Frištenský. (Vysvětlivka pro ty, kterým snad už tato jména nic neříkají. A. S. Makarenko – sovětský pedagog, G. Frištenský – český zápasník). Pak prý se uvidí, jak se bude Dášenka chovat. Když jsem chodila do deváté třídy, zeptal se mě otec, jestli se chci po škole vdávat a mít rodinu anebo dělat muziku? Bylo mi patnáct a nic jsem nebrala vážně. Pro jistotu jsem se šalamounsky zeptala, co by táta raději? On řekl, že samozřejmě muziku. Tak jsem z lásky k němu souhlasila. Táta přemýšlel, co by pro mne bylo nejlepší: „Na klavír bude hodně uchazečů, tam se holka těžko dostaneš. Zpěv? To tě naučím sám. Už to mám! Budeš se učit buď na dudy anebo na bicí!“ Ráno ať prý mu řeknu, jak jsem se rozhodla. První, co mne napadlo, byla sebevražda. Podotýkám, že se psal rok 1962. Celou noc jsem přemýšlela, jak z toho ven. Stát v kroji vpředu na scéně a hrát na dudy, že nepřežiji. Bubeníci, ti sedávali vzadu a nebyli tak na ráně. Nakonec – prsa nic moc a sako to stejně zakryje, ostříhám si vlasy, nalepím knír a nikdo nic nepozná. Ráno jsem ohlásila, že tedy bicí! Učila jsem se dva roky na bubny. I když jsem to v životě využila málo, vůbec toho nelituji. Ještě dnes se musím smát, když si vzpomenu, jak si táta vytvářel vlastní texty nebo si některé alespoň upravoval. Například známá píseň z filmu Moulin Rouge zněla: Čím víc tě mám rád, tím víc je mých strastí… A on zpíval: „Čím víc tě mám rád, tím víc ve mně chrastí…“ Na Dvořákovu Humoresku zpíval: „Každé ráno Rudé právo největší a nejčtenější pravidelně denně odbírám!“ Když chtěl otec odpočívat, tak nejraději v přírodě u vody. Měl neustále rybářský prut i v autě. Jakmile jel okolo potůčku nebo tůňky, musel si tam alespoň párkrát hodit. Nejraději třpytkoval a muškoval. Sedět u vody a koukat na splávek, to ho moc nebavilo. Když bylo rybiček hodně, což bylo často, tak jsm e je s mámou do pozdních nočních hodin kuchaly a druhý den je táta rozvezl panu Werichovi a panu Vlachovi. To víte, pro mne to byl v první řadě táta. Já jsem si ho nikdy ani pořádně neuvědomovala jako zpěváka. Až s odstupem doby jsem přišla na to, jaký to byl kumštýř. Je pravda, že mu Pán Bůh nadělil vrchovatě. Byl kus hezkého mužského s krásně zabarveným hlasem. Že tohle všechno nestačí, si otec uvědomoval. Byl pilný, zodpovědný, svoje povolání miloval a bylo u něho na prvním místě. Proto si ho nesmírně vážím a jsem na něho hrdá. Vzpomínám na něj – 15. března by mu bylo 88 let… Vážení čtenáři, tímto se s vámi loučím. Děkuji vám, že jste si se mnou zavzpomínali a doufám, že jste měli občas i úsměv na líci. Přeji vám do budoucna jen ty dobré zprávy a co nejméně těch špatných. Vaše Dáša Cortésová Další díly najdete zde |
Foto © archiv Dáši Cortésové a Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Milan Markovič |
 |
Karel Šíp |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Stanislav Motl |
 |
Jan Krůta |