Dáša Cortésová: Jaký byl Jaromír Vomáčka (1)

Jaromír Vomáčka byl pro mne vzorem pilného člověka. Když byl na takzvané volné noze, vstával každý den v určitou hodinu a pracoval doma osm hodin, jakoby chodil do práce. To dokáže opravdu málokdo.
Nikdo vás nekontroluje, chce se vám ještě spát, nemáte náladu, necítíte se fit - on se důvod vždycky najde. Ale pan Vomáčka říkával: „Když chce člověk složit nějaký ten hit, tak musí psát písničky pořád. To by v tom byl čert, aby se některá nechytla!“
A nezůstávalo jen u slov. On skutečně tak činil a výsledky se dostavovaly.
Není zase tolik skladatelů, kteří nás obohatili o písně, které přežily desítky let a stále se vysílají v rozhlase a my je s nostalgií posloucháme.
Nechci tu vyjmenovávat jeho nejznámější skladby, ale třeba takové „Vánoce, vánoce přicházejí“ slyšíme každý rok vedle světoznámých koled a evergreenů. Tahle jeho písnička téměř zlidověla.
Byli jsme na návštěvě v malém městečku v tyrolských Alpách a k našemu překvapení nám tam pustili gramofonovou desku s touto písní. Refrén zpívali všichni s námi. I když nerozuměli, věděli, že je to česká vánoční píseň a protože se jim líbí, tak si ji rok co rok zahrají.
Bylo to dojemné a v tu chvíli nám ani nevadilo, že Tyroláci špatně odposlouchali text a místo „Vánoce“ zpívali „Vánice, vánice, přicházejí“. Docela to do zimního střediska nedaleko Seefeldu pasovalo.
Když jsme jim potom jejich text přeložili, byla z toho velká legrace.

Chtěla bych se ještě ohlédnout o pár let nazpátky, do éry mého otce Rudolfa Cortése.
Tenkrát Jaromír Vomáčka nepsal pouze písničky, ale scénáře dvouhodinových programů. Pro mého otce jich napsal celou řadu. Texty, pro všechny účinkující, k tomu dějově spjaté písně a když bylo třeba, otextoval i zahraniční melodie. Spousta nápadů a hlavně humoru.
Samozřejmě věděl, kdo bude v programu vystupovat, takže děj i zápletky byly šity vše přímo na tělo. Zapojil orchestr i kouzelníka s použitím triků černého divadla. A to se odehrávalo v letech 1958 až 1962. Všichni zpívali, mluvili, tančili a dělali, co bylo třeba. Všichni protagonisté se těšili na vystoupení a publikum výborně reagovalo. Jezdilo se po celém Československu a bylo beznadějně vyprodáno. Bylo to něco nevídaného. Myslím, že tyto Vomáčkovy programy předběhly tenkrát dobu.
Jaromír Vomáčka hrál v rámci své povinné vojenské služby ve vojenské kapele na malý buben. Říkal, že od té doby ho pronásledoval sen, mít pochodový orchestr jen ze samých houslí. Možná proto, že sám byl vlastně i bubeník, rád vymýšlel skladby pro nehudební nástroje, které by je zvukově doplňovaly.
Napsal například píseň o ústředním topení, kde se ozývaly zvuky paliček na buben přejíždějících po žebrech radiátoru. Pochopitelně ve správném rytmu.
Nezapomenutelný pak je koncert pro psací stroj. Jaromír Vomáčka ho pojal naprosto vážně.
Před orchestrem stává pro sólistu připravené koncertní křídlo. Tentokrát byl před orchestrem na stolečku starý psací stroj. Pan Vomáčka přišel ve fraku a virtuózně „zahrál“ na psacím stroji za doprovodu velkého symfonického orchestru.
Možná, že si to někdo z vás ještě z televize pamatuje. Bylo to úžasné! Skladba se jmenovala „Milostný dopis“ a Jaromír Vomáčka tento koncert pro deset prstů později předal Václavu Rezkovi, bubeníkovi velkého tanečního orchestru PKO JF Kamila Lochmana v Praze.
Ten si skladbu upravil komorněji a spojil ji navíc ještě s mluveným slovem. Psací stroj je ozvučen mikrofonem a Václav Rezek vyťukává svá sóla. Nevěřili byste, kolik zajímavých zvuků je takový stroj schopen vydat.
Když se přišel podívat na toto vystoupení pan Vomáčka, nešetřil chválou, což bylo velmi příjemné. Ještě pro upřesnění: Václav Rezek je mým manželem a zároveň nezastupitelným partnerem v našem společném komickém vystoupení se kterým se snažíme už 37 let rozesmávat lidi u nás i v zahraničí.
A právě v rámci našeho programu hraje Václav také koncert pro psací stroj. Vlastně rovněž uplatňuje svoji profesi bubeníka. Projel s velkým úspěchem velkou část Evropy a nejen dospělí, ale i děti – třeba ve Francii, na vánočním turné - byly nadšené.
V bývalé NDR vystoupil s tímto číslem v prestižním zábavném televizním programu „Ein Kessel Buntes“. Naši známí, kteří pobývali delší čas v Moskvě, nám telefonovali, že když byla v televizním vysílání mezi dvěma programy přestávka, tak dávali Václava s psacím strojem právě z tohoto intervizního programu.
Češi, kteří bydleli společně v jednom domě, si dávali znamení bušením na roury ústředního topení a hned všichni věděli, že Rezek je zase v televizi.
Na našich cestách projevila zájem i rozhlasová studia. Například v Rakousku Österreich III, anebo v Polsku Rádio Warszawa. Musím dodat, že Václav s psacím strojem vystupuje dodnes, „Milostný dopis“ Jaromíra Vomáčky prošel už několika generacemi a stále je dobře přijímán. Byl to prostě skvělý nápad! 

Ještě prozradím jednu zálibu pana Vomáčky: Sbíral pohledy z celého světa. Hlavně bombasticky velká města, jako třeba Las Vegas či New York. V době totality, kdy se nikam moc nejezdilo a na Západ pouze na devizový příslib, nám poslal do hotelu Jalta pohled. Vystupovali jsme tam pro zahraniční hosty. Na pohlednici stálo: „Srdečný pozdrav zasílá Jaromír! To byste chtěli vědět kterej?“
To bylo v hotelu pozdvižení! Co to máme za známé? Kdo to je? Jak se dostal do Ameriky a co tam dělá? Vůbec nikdo si nevšiml, že jsou na pohlednici nalepené československé známky. Smáli jsme se, jako blázni!
Sbíral také láhve s alkoholem, ale výhradně s nějakou příšerně nevkusnou a kýčovitou vinětou. Přivezli jsme mu z Německa bylinkový likér, na obrázku bylo brčálově zelené kapradí a z něho vykukoval starý ošklivý trpaslík s červenou čapkou. Měl z něho tenkrát velkou radost. Jaromír Vomáčka byl prostě neopakovatelný originál.

  Další díly najdete zde