Ladislav Štaidl - Jan Krůta: Kytara přes palubu
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Následující rozhovor byl uveřejněn v knize Jana Krůty KLEC NA SLAVÍKY - 40 let ankety Zlatý (Český) slavík, která vyšla v Nakladatelství Epocha v roce 2003. V této knize najdete rodinné album Slavíků, statistiky, žebříčky, kuriozity, citace z článků spolu s desítkami fotografií Miroslava Zajíce a Miroslava Hucka, a také osm rozhovorů se zajímavými lidmi, kteří stáli v pozadí této slavné soutěže. A právě tyto rozhovory přinášejí Pozitivní noviny svým čtenářům jako nejlepší doporučení ke koupi této zajímavé knihy. Objednat si jí můžete osobně u Jana Krůty na adrese: jan.kruta@arcadia-art.cz |
|
|
♦ Váš táta býval velký podnikatel. Přes noc jste po osmačtyřicátém o všechno přišli. Nezbláznil se, necítil se pokořený? Můj táta v onom roce seknul na stranických pohovorech s legitimací a celý život pak dělal podřadnou práci pod vedením idiotů, kteří s tou legitimací nepráskli. Muselo to být opravdu špatný... Těžko si to představit. Ale zatrpklý nikdy nebyl. Nedávno mi Petr Hapka ukázal nádhernou věc, co našel někde v antikvariátu. Byl to seznam majitelů aut i s čísly. A tam bylo, že táta měl před válkou sportovní Bugatti. To jsem vůbec nevěděl. Když o všechno přišel, šel řídit náklaďák. Když už jsme rozum brali, se smíchem nám říkal, jak ho vlastně komunisti osvobodili. Dřív celé noci šrotoval, řešil pohledávky i úvěry, problémy se zaměstnanci a tohle a támhleto. A po převratu už ve tři odpoledne nevěděl, kde pracuje. Měl geniální talent přizpůsobivosti, který jsem po něm zdědil. ♦ Jak se díval na tvůj příklon k muzice? V první polovině dvacátého století muzika opravdu nebyla nejvhodnější k uživení, a tak se marně snažil, abych nejdřív něčím byl. Když už jsme se ale s bráchou chytli, uměl poradit a byl i skvělý manažer. Dokonce mi tenkrát v žertu řekl, že cítí, že vyděláme zpátky to, co mu sebrali... ♦ Museli jste přece cítit rozdíl po materiální stránce? Táta uměl peníze vydělat vždycky. Byl to dobrý obchodník a dříč, který se pomalu a jistě dostal na původní úroveň. Spousta lidí na tom byla hůř, protože přišli nejen o majetek, ale i o rodinu. Ale přežili a začali z ničeho. Dokázali to. ♦ Vedl vás táta nějak k tomu, abyste se stali osobnostmi? Myslím, že spoléhal na genetiku a tak nám pouze předával zkušenosti a moudrosti, protože nic jiného v té době neměl. Velmi pozoruhodná byla i naše máma! Byla z absolutně chudé rodiny, její táta, kameník, umřel na silikózu, a ona měla jen šest tříd. Uměla báječně pět jazyků, měla vrozenou inteligenci a schopnost učit se a citlivě vnímat okolní svět. ♦ Asi měla obrovskou motivaci, že přišla do prostředí, do kterého jí stálo za to se dotáhnout! Určitě. Neměla komplex s nevzdělanosti. Zcela jistě ale nechtěla nevzdělaná zemřít, a proto přečetla všechno, na co přišla. Věděla spoustu věcí o medicíně, o hvězdách, o přírodě a hlavně o lidech. ♦ Nebylo to totéž, co později u Karla Gotta? Asi máš pravdu v dobrém slova smyslu. Je obdivuhodné, jak tito lidé neustrnou, a ženou se dopředu. ♦ Co tys začal jako dítě vnímat v populární hudbě? První mě oslovil Luxembourg. Nejvíc pak Clif Richard, Little Richard, Ray Charles a nebo Paul Anka. ♦ Ale před tím tě něco bombardovalo z českého rádia, ne? Člověče, z té rané doby si nic kloudného neuvědomuji. Až později, když se objevil Šlitr se Suchým. ♦ Ani harmonikáři Milan Bláha a Michal Fábera? Bylo jich plné rádio a jako dítě mě brali. Měli už jakési „elektrofonické“ akordeony. Celé dětství jsem to po nich na harmoniku zkoušel. A co Písně týdne v rádiu, každý den před odchodem do školy? A věčně vysílaný, často taky pokřivený folklor „Dobré je, dobré je, že už není pána, že nám neporúčá starodávný gazda...“ Nic? A pak hvězda Karel Vlach? Ne, opravdu nic, protože máma doma poslouchala krásnou hudbu z Radia AFN Munich, nebo si pouštěla desky s klasikou. ♦ Moje ségra hrála na piáno Lavičku v jasmínu, Cortéz, Simonová, Chladil... Až s příchodem televize jsem začal vnímat i domácí interprety. Do té doby to byl slavný Laxík, s nádherným sloganem „Jór stejšn of d stárs, london, dabl jú van...“, a už zmíněné vysílání pro americké vojáky z Mnichova, které mělo krásnou, strašně rychlou znělku na bendžo. ♦ Já strašně dlouho do noci vždycky lovil „Laxík“ a druhý den už jsme s naší primitivní klukovskou kapelou zkoušeli nové pecky, které jsem si ten minulý večer naposlouchal... My jsme dělali totéž, samozřejmě. Bylo to úžasně dobrodružné, zaznamenávat odposlouchané věci bez znalosti not. Jediné, co jsme uměli, byly kytarové akordy, kterých jsme ale na jeden poslech chytly jenom pár, a pak se muselo trpělivě čekat, až písničku zase zahrají, aby se celá mozaika složila. Bez magnetofonu to nebylo vůbec snadné, ale ta rozkoš, když se to povedlo! ♦ Od prokoumaně rozmazaných swingových akordů, najednou bum, dvanáctka! Nebylo to něco jako ztráta studu, návrat k obrozujícímu primitivismu? Co tehdy pro nás bylo víc než rokenrol? To byl úžasný fenomén, který sice vycházel z blues, ale ve spojení s novým zvukem se otevřela nebesa. ♦ Jak fascinující třeba pro nás byla harmonie té Paul Ankovy „Dajány“... No jistě. Těm čtyřem akordům se říkalo houpačka. Tehdejší čeští autoři se svými propracovanými harmoniemi pro nás byli kmeti, co zaspali dobu. Dneska vím, že často psali dobrou původní tvorbu, ať už to byl Podéšť, Nikodém a nebo Petr, ale co to bylo platný, nemělo to ten šmrnc... ♦ Oni vlastně ale neměli co kopírovat. Byli odsouzeni k původnosti, protože hudbu, která přicházela z Ameriky a Anglie prostě neposlouchali. Měli k ní odpor a báli se jí, jako se dneska bojí naše generace počítačů. ♦ V džezu se po válce dost odehrálo. Ale v tehdejší „taneční hudbě“ existovaly jen různé podoby předválečného swingu se všemi jeho odnožemi. Co jsem z té české taneční muziky proboha jako kluk hrával? Malou černou kočičku nebo Potkala pampeliška na zahradě tulipán, ale pak už ta rušičkami bručící rádia – „Laxík a Mjúnik“ a pak samozřejmě bomba století - Beatles... Teď si vzpomínám, že mě jako kluka nějak zaujala česká hra Sto dukátů za Juana a dodnes si pamatuji písničku Plují lodi do Triany, plují lodi do Malagy. To byl vlastně první český hit od Zdenka Petra, který mě jako kluka oslovil. ♦ Pamatuješ si písničku „Nad družstevním lánem vrána krákorá, v poli neoraném, nikdo neorá“? Bylo to něco o traktoru, jak z něj někde v poli čouhá „zrezavělý drát...“. U tohohle kousku jsem zažíval vnitřní rozpolcení, protože ten text byl strašný, ale už tam hrála elektrická kytara. Takový ten Karel Duba nebo Kefurt... Tenhle šlágr si fakt nepamatuji, ale Kefurt s Dubou byli průkopníci, kteří byli ochotni zvuk svých kytar aktualizovat. ♦ Vzpomínáš si na svoji první žvýkačku? No jistě, byla koupená od spolužáka, ale byla už značně použitá a tedy bez chuti! ♦ A první džíny? Ty jsem samozřejmě vyšmelil. Někde jsem získal krásný budík ze spitfiru s fungující libelou. A ten jsem za svoje první džíny vyměnil. Dneska by to byl sakra špatný kšeft. Ale v té době, když měl někdo na sobě zaprané džíny, byl absolutní king. ♦ Co člověk byl ochoten dát za reálii, která patřila k tomu tušenému nastupujícímu... Vzpomínám, že největším problém byly sváteční, moderní boty, a ty jsme měli s bráchou jenom jedny. Kdo dřív přišel, ten je urval. Když to vyprávím svým dětem, koukají na mne jako na Joudu. Tahle zkušenost je totiž nepřenosná, a člověk by se neměl snažit touto cestou děti vést k pokoře a respektování materiálních hodnot. Kdybych to uměl, spíš bych jim vysvětlil, že konzumní společnost člověka zbavuje svobody a ochuzuje ho o radosti duševní. ♦ Kdy jsi vlastně přišel k první kytaře? Když táta přestal dělat s lopatou, tak zavážel náklaďákem potravinářské obchody. Měl závozníka Petra Nováka, strašně krásného chlapa, vysokého, nakrátko ostříhaného, který vypadal jak Američan. Hrál skvěle na kytaru a naučil mě první akordy. Muselo to být někdy na začátku gymplu a kytaru mi táta jednou odněkud přinesl. Chvíli jsem chodil k profesoru Jirmalovi, který mi dal základy. Dlouho jsem to ale nevydržel, protože koncertní kytarista jsem rozhodně být nechtěl. ♦ Jak to bylo s tebou na střední škole? Na gymplu jsem měl školní kapelu, která měla dixilendový charakter. V té době jsem začal hrát i s Crazy Boys Mikyho Volka. To byla neskutečně krásná a euforická doba. Hrál jsme také v Karlínské Karkulce, se Slávkem Šimkem a Olympikem. To bylo ale velmi krátké, protože pak už jsem šel do Semaforu. ♦ K nám mimo Prahu dorazily tehdy na začátku šedesátých let první koncerty Komet, zpěvák Honza Svrček, Honza Obermayer, nezapomenu, jak intenzívně jsme všichni prožívali obrovskou energii z té muziky. Za námi zůstala absolutní dělící čára! Celá šedesátá léta byla úžasná, včetně muziky, která se dnes vrací na trh, protože nic nového a lepšího zatím není. Má to dodnes neskutečnou sílu, nevykalkulovanou a tedy upřímnou. ♦ Jak fungoval muzikantský život gymnazisty Štaidla? Měli jsme manažera Evžena Fialu a jeho táta, starý pan Stein, se nejvíc radoval, když lidi sál Na Jezerce rozmlátili a úspěch měřil počtem policejních vozů, které přijely udělat zátah. Tak správně už tehdy chápal šoubyznys. ♦ Hráli jste tehdy ještě samé převzaté věci? Samozřejmě, protože původní píseň by tenkrát nikdo z nás nehrál! I když Miky jako zpěvák nestál za moc, protože měl potíže s intonací a neměl ani příliš zajímavý hlas, byl v Čechách první, kdo se uměl odvázat a dobře frázovat. ♦ Neunesl opadání vlny, která z něj udělala hvězdu... Byl to zákonitě jepičí hvězdný život, později pietně udržovaný jako něco málem podzemního. Paradoxně právě socialismus mu prodloužil životnost, protože ve světové konkurenci by Miky nikdy neobstál, bohužel. ♦ Jaký jsi měl tehdy nástroj? První elektrickou kytaru jsem měl z NDR, postavenou od nějakého soukromníka, a vůbec nebyla špatná. V Semaforu jsem pak vyfasoval červenou Jolanu a až později jsem hrál na Fender Telecaster. Repráky a zesilovače dělali ze starých rádií šikovní fandové rocku, a docela dobře se tím živili, i když kvalita byla velmi slabá a mám z ní dodnes trauma. Občas se mi v noci zdá, jak mi při koncertě odešel zesilovač, pod pódiem mraky netrpělivých lidí a já nevím, co s tím. Druhý takový můj stresový sen z doby podstatně pozdější je, že jdu na jeviště a ztratily se mi partitury. A to v hudební branži už dvanáct let nejsem! ♦ Netáhl tě v začátcích k muzice tvůj starší bratr a pozdější textař Jiří? Jirka byl sice o dva a půl roku starší, ale já se k muzice dostal dřív než on. On v té době spíš fotil, psal povídky a snažil se dostat na FAMU. ♦ Po maturitě jsi hledal nějaké místo, při kterém bys mohl hrát s Crazy Boys. Skončil jsi v ústředí prodeje výtvarných děl. Prostě jsi převážel obrazy. Ale kudy odtud vedla cesta do Semaforu? Udělal jsem konkurz, který Semafor vypsal na kytaristu do beatové skupiny pro představení Zuzana je sama doma. ♦ Tam už jsi nastoupil jako profík? Ano, měl jsem měsíčně sedmnáct představení, za každé padesát korun a nevěděl jsem, co s nimi... Psal se rok dvaašedesát a velký rum stál čtyři padesát... ♦ Jak se k tobě vlastně přidal brácha? Jirka se do branže dostal díky svému prvnímu textu k Marešově krásné písničce Tam za vodou v rákosí a programu Ondráš podotýká, který se velmi úspěšně hrál v Semaforu. Z kavárny Vltava do divadla přišel i Karel Gott, se kterým jsme se hned spřátelili. ♦ Když jsi tehdy slyšel mladíčka Gotta, tušil jsi, že to bude na hodně let tvůj osud? Ani náhodou. Tenoři tehdy nebyli naše idoly. Jelikož nás s bráchou ale lákalo autorské divadlo, stal se Karel jeho hlavním protagonistou. ♦ Tvoje semaforská éra trvala dva roky. Jak se stalo, že z tak úspěšného angažmá jste se pustili riskantně do vlastního divadla? Byli jsme mladí a hloupí a neuvědomovali jsme si žádná rizika, ale na druhou stranu jsme měli úžasný entuziasmus a ctižádost. ♦ Byli jste slavní a úspěšní. Naráželi jste už tehdy nějak na státní moc? S ničím takovým jsme se ani nezabývali, protože jsme s mocnými vůbec nepřišli do styku. To byla ta ideální doba, kdy jsi ani nevěděl, kdo je ministr kultury. ♦ A pak přišel zlom... V roce šedesát sedm Amerika. To byla Sorbona. ♦ Angažmá v Americe, to musela být na tehdejší dobu bomba. A taky vás to muselo nakopnout. Nakoupili jste si jistě nejmíň patery džíny :-)... Na to vem jed! To byla škola k nezaplacení, tvrdá a nemilosrdná, leč s výučním listem majícím cenu zlata. ♦ Před Amerikou byly zájezdy do Německa? V Německu a Holandsku jsme před Amerikou byli jenom se Semaforem. Dodnes moc nechápu, kdo nás tam tehdy mohl koupit. ♦ A odkud ta Amerika spadla? Byla doba tání před osmašedesátým a v Praze se usadila švýcarská umělecká agentura nějakého pana Schmidta, kterou vedl zkušený manager František Spurný. Tihle dva pánové nás do Vegas dostali. ♦ Pak jste se vrátili... To bylo těsně před Vánocemi v sedmašedesátém a my jsme se těšili, jak to doma rozjedeme v americkém stylu. ♦ Tehdy začala Karlova kariéra v Německu? Jirka Vinařický v Supraphonu vyjednal s Polydorem, že tam Karel natočí zkušební singl. Karel si vybral Klempířovu kvalitní píseň Pošli to dál, ale to rozhodně nebyla věc na stranu A, což producent Larry Yaskil hned poznal. Hledal dál, až našel tu pravou titulní píseň z filmu Doktor Živago. V Německu ji do té doby nikdo nenazpíval a byla to bomba. A tak začala Karlova úžasná evropská kariéra. ♦ Většina osobností, která po celých čtyřicet let v oblasti populární hudby u nás pracovala, se profesionálně zrodila v polovině šedesátých let! Ty proto asi vysvětlení budeš mít. Jednak to byla doba přímo renesanční, ale také proto, že se uměním dalo uživit. Skromně, ale dalo. Dneska spousta talentů musí roznášet piva a nebo uklízet kanceláře, protože uměním se rodina neuživí. Přežijí jenom urputní a skromní jedinci, podobně jako tomu bylo na přelomu devatenáctého a dvacátého století třeba v Paříži. Když jsme to v sedmdesátých letech ještě příliš nechápali, divili jsme se, proč je v Německu nebo Rakousku tak málo dobrých interpretů a autorů. Život tam už tehdy byl hodně drahý, takže zpěvem a hraním se uživili jenom ti opravdu nejlepší. ♦ Tvému tátovi jeho podnikání fyzicky vzali. Co tebe tak ranilo, abys udělal radikální řez do svého života v padesáti letech? Vzpomínám si, jak jsme spolu mluvili v listopadu osmdesát devět a ty ses plný energie chystal na roli velkého producenta, který zúročí znalost hudební branže... To mě naštěstí velmi brzy přešlo, to když jsem začal uvažovat bez emocí a tedy racionálně. Porevoluční hony na čarodějnice by mi stejně práci v branži značně znepříjemnily, a já jsem neměl chuť šaškovat a doprošovat se, nebo psát pod pseudonymem. ♦ To se ti ale musí jednou vyrazit jako nějaké pupínky, nemyslíš? Jak zamezíš tomu, že tě k ránu něco napadne a musíš vstát a rychle si to poznamenat... Já to umím vytěsnit, jako to uměl táta. A taky nesmíš zapomenout, že jsem byl z té branže už příšerně unavený. ♦ Možná právě v onom, jak se teď říká geopolitickém postavení naší země se jako historická nutnost, jako pud sebezáchovy objevila naše vynášená i haněná schopnost improvizace. Ale když jsi tohle všechno po otci zvládal, proč jsi jako muzikant nedokázal nebo nechtěl přežít další zlom v devadesátých letech? Člověče, já jsem tu práci miloval jako ty, samozřejmě, ale musel jsem to uříznout, protože bych si hrozně zkomplikoval život. ♦ Nevěřím, že se to dá odříznout. To není slepák... Musíš! Právě, že je to jako ten slepák, když ho včas nevyřízneš, tak tě zahubí. ♦ Ten motiv musel být strašně silný. Není ti líto nenapsat písničku, kterou si s tebou bude zpívat Lucerna? Není ti líto nevstupovat znovu do Síně slávy? Není! ♦ Proč jsi nad pošklebky nemávl rukou a nedokázal jsi další prací, že z vašimi úspěchy bylo prosté nadání a práce? To by ukázal jenom čas, který jsem už neměl. ♦ Jak se na tvoji kariéru dívají tvoje děti? Neptám se. ♦ Jaký život teď žiješ? Je to ten klid, který jsi hledal? Klid člověk vědomě neustále hledá, přičemž podvědomí se tomu neustále brání. ♦ Necítíš se sám? Potřebuješ přátele? A máš je? Necítím, protože mám pár přátel, kteří stojí za to. ♦ Neláká tě představa být znovu „ministrem showbyznysu“? Ne! ♦ Když jsme kdysi u tebe v Jevanech točili s Daliborem Jandou písničku Tisíckrát krásnější, seděl jsi za režisérským pultem a broukal sis s Jandou Tisíckrát krásnější než jsou prachy, ale místo abys pokračoval dál „je pár slov šeptaných do vlasů“, ses usmál a pronesl jsi „...jsou prachy...“ Krásnější než prachy... jsou prachy... Jak by zněl ten tvůj dovětek teď po letech? Říká ten, co je nemá. ♦ Hudba ti přinesla věhlas, peníze, popularitu... co ti vzala? Lásku k hudbě. |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Vážení, |
Nakladatelství Epocha, Foto © Miroslav Zajíc, Miroslav Hucek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 04. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Milan Lasica |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jan Krůta |
 |
Jiří Menzel |
 |
Milan Markovič |