| Ukázka z knihy Jana Wienera "Bojovník - Vždy proti proudu" Úvodem
Víte, měl jsem obrovské štěstí. Byly to pro mě zlé časy dané okolnostmi, ale bylo mi dopřáno odpovědět nebo moci odpovědět ranou za ránu.
 Něco z historie rodiny
Moje rodina, tedy jedna její větev, odešla už v sedmdesátých letech devatenáctého století do Hamburku. Salomon Bondy byl velmi podnikavý muž. Znamenitě se vypracoval a stal se velkým bankéřem, aktivní byl samozřejmě i na burze. Nikdy v životě se nenaučil plynně německy, ale postavil pro svoji rodinu nádherné domy. Byl opravdový dobrák a nebyl domýšlivý. Sám měl jenom čtyři roky základní školy, a přesto dosáhli všichni jeho synové doktorátu. Jeden z nich se oženil se svou vlastní sestřenicí, která byla psychoanalytičkou a lékařkou, první v c.k. monarchii, a studovala psychologii a psychoanalýzu u Freuda.
Všichni se nechali pokřtít, protože chtěli být němečtější než Němci a za svého otce se styděli. Když pak ležel těžce nemocný v nemocnici, považovali za nemožné, aby se jmenoval Salomon, a jednoduše ho přejmenovali na Siegfrieda. Je pro mě velmi zahanbující, že se chtěli takto vloudit mezi Němce. Jednoduše nechtěli uznat, co napsal Kafka ve svém Zámku: „...že zde vždy budou existovat zábrany, a že se nemá celou dobu jen fňukat a těkat, ale že má mít člověk důstojnost a má být tak trochu pyšný na to, že je jiný. Vždyť to neznamená, že je lepší nebo horší, je jen jiný, a tak to má být.“
Odkud pocházím
Narodil jsem se shodou okolností v Hamburku, můj otec se tam po první světové válce přestěhoval. V rodině jsme mluvili německy, ale také česky. Moje babička z matčiny strany mluvila česky, z otcovy strany německy. V Hamburku jsem chodil do gymnázia Johanneum. To byla náročná škola a pro mě obzvlášť, neboť už tehdy byla nacistická. Otec s námi jezdil na prázdniny do Francie, miloval Francii. Koupili jsme si tam sešity s francouzskou Mariannou, nepřemýšleli jsme o tom, bylo to ještě před Hitlerem – asi roku 1931. Tehdy mi otec řekl: „Dojdi k panu učiteli Röschovi a ukaž mu, co jsme koupili.“ Udělal jsem to. Ten mi dal dva pohlavky a řekl: „To je ale drzost mít v německé škole sešit s francouzskou Mariannou!“ „Ale já nejsem Němec,“ odpověděl jsem. Dostal jsem další dva pohlavky. Po tomto incidentu vyrazil otec do školy a učiteli řekl, že jestli se jeho syna ještě jednou dotkne, zabije ho. Učitel byl úplně bledý. Vždyť většina nacistů byla odvážná jenom v tlupách, když se jim nikdo nemohl bránit. Byl jsem na svého tatínka pyšný.
Od roku 1933 jsme byli opět v Praze. Nesmíme zapomenout, že také v Československu byl antisemitismus, zvláště na Slovensku (ještě po válce tam bylo zabito několik židů, kteří přežili Osvětim a chtěli zpět své domy, jež jim nebyly navráceny). Nebylo to jednoduché. Český antisemitismus byl jiný než v Polsku, nebyl tak silný a nebyl náboženský, ale národnostní. Poté, co Josef II. vydal toleranční patent, se stali židé plnoprávnými občany habsburské monarchie. Směli navštěvovat pouze německé školy, a proto mluvili jenom německy. To odporovalo českému národnímu cítění. Proto byl antisemitismus v Čechách a na Moravě podmíněn národnostně, nikoliv nábožensky.
Židovský původ
Mnoho židů chápe své židovství jako náboženskou strukturu; já se cítím vázán spíše společným osudem a kulturními statky. Jak se lidé k sobě navzájem chovají, jak se člověk chová k ostatním – to pro mě znamená být židem. Společný osud je velmi závazný. Myšlenkou Starého zákona je spravedlnost, protože ta může být dána každému, ale třeba láska nemůže být dána každému. Nejvíce mě vždy fascinoval příběh Kaina a Ábela, který opakovaně vyprávěl můj dědeček. Proč nechal Bůh žít Kaina a proč mohl mít Kain děti? Vždyť všichni jsme potomci Kaina. Proč ho Bůh chránil tak, že mu nikdo nemohl ublížit? Tomu jsem nerozuměl. Můj dědeček tehdy řekl: „Kain tolik miloval laskavého Boha, že zabil svého bratra ze žárlivosti, protože Bůh měl Ábela raději než jeho. Taková láska se Bohu zalíbila.“
V Praze po roce 1939
Mám za sebou dobrodružný život. Měl jsem velké štěstí, ale vždycky jsem vesloval proti proudu. Když přišli Němci 15. března 1939, obsadili zbytek Československa, zatímco Slovensko se už den předtím od Čech a Moravy odtrhlo. Byl jsem to dopoledne ve škole, ale poslali nás domů. Ten den byla sněhová bouře. Šli jsme na Václavské náměstí, pozorovali jsme pochodující jednotky německé policie a všichni jsme se cítili bezmocní. Ještě předtím, v době kolem mnichovské dohody, jsem dobrovolně narukoval; tehdy jsme věřili, že jsme mohli porazit Německo levou rukou. Teď jsme, my hoši, stáli na Václavském náměstí. Jeden byl pražský Němec, Karel Bergmann a já jsme byli židé. Říkali jsme si, co teď uděláme. Vzpomínám si, jak jsme se rozhodli: Musíme bojovat, musíme je násilím vyhnat ze země! Německý přítel musel narukovat do wehrmachtu a později dezertoval do Švýcarska. Karel Bergmann přišel o život v koncentračním táboře, já jsem náhodou přežil.
Moje matka byla ve výboru pro pomoc německým antifašistickým emigrantům, který založil spisovatel a kritik F.X.Šalda. Mezi emigranty byli němečtí židé i nežidé. Jejich politické spektrum bylo velmi široké, šlo zprava doleva – Strasserovi lidé, komunisté i trockisté. Děti emigrantů potřebovaly chodit do školy, dostat očkování. Když přišli Němci, byl tento výbor na jejich seznamu; matka byla velmi brzy po příchodu Němců zatčena a přišla o život v terezínské Malé pevnosti.
Matka věděla velmi dobře, že musím ze země pryč. Němci tehdy zřídili na předměstí Prahy vystěhovalecký úřad. Tam bylo třeba získat povolení, aby se člověk vůbec dostal z protektorátu, a čekalo se dva nebo tři dny ve frontě. Při vstupu do zahrady u vily, v níž se tento úřad nacházel, museli lidé smeknout klobouky. Zvláště v letním vedru byli starší lidé bezmocní. Konečně se mi to podařilo a dostal jsem se do místnosti, kde seděl esesák. Zeptal se: „Žid?“ Řekl jsem: „Chtěl bych povolení k vystěhování.“ „Nelíbí se ti snad u nás?“ Opakoval jsem: „Chtěl bych povolení k vystěhování.“ „Můžeš je lehce dostat, když řekneš: Moje matka je židovská svině!“ Věděl jsem, že o nic nejde, ale váhal jsem příliš dlouho. Esesák zařval: „Raus!“ a povolení jsem nedostal.
Když jsem přišel domů, byla matka velmi rozčilená a ptala se mě, zda mám povolení. Řekl jsem, že ne, a vysvětlil jsem proč. Dala mi pohlavek, protože jsem neřekl, že je moje matka židovská svině, a to mnou strašně otřáslo. Dostal jsem se do situace, kdy byly ctnosti považovány za zlo a člověk byl tak závislý. Moje babička byla praktická žena, podplatila německého úředníka a povolení jsem dostal. Jel jsem přes Rakousko, které už bylo tenkrát obsazené a říkalo se mu „Ostmark“, do Jugoslávie, kde na mě čekal otec.
Útěk do Itálie
Otec si dopisoval se svým spolužákem a spisovatelem Franzem Werflem, který mu sdělil, že se hodlá stát katolíkem, nikoliv však z oportunismu. Můj otec sice nebyl zbožný, byl však z toho přesto velmi rozčilen a napsal mu: „V této době učinit něco takového, to je jako dezerce. Lidé k tobě vzhlížejí a zlomí je to!“
V letech 1940 a 1941 jsme se pokoušeli získat vízum do Anglie, ale nepodařilo se nám to, a 6. dubna 1941 vpadli do Slovinska, kde jsme se v té době nacházeli, Němci. To byl okamžik, kdy se můj otec rozhodl, že je načase, aby si zvolil vlastní způsob smrti. Spáchal sebevraždu. Utekl jsem a naskočil do nákladního vlaku, který jel do Lublaně. Vlakem jsem jel až do hraniční stanice s Itálií, o Velikonocích jsem přeplaval Sávu a pěšky jsem došel do Terstu. Snad nikdy jsem nebyl blíže smrti než tenkrát. Neměl jsem žádný průkaz a neuměl jsem italsky. Mluvil jsem jen česky, německy a anglicky. Uviděl jsem obchod se slovinským jménem, vešel jsem dovnitř a ti lidé mi prostě pomohli. Přijali mě, dali mi najíst, nechali mě tam spát. Ale já jsem chtěl do českého letectva v Anglii.
Tehdy padla už i Francie, neobsazená byla jenom jižní část. Přes Marseille jsem se chtěl dostat do severní Afriky a odtud pak do Anglie. Dva Srbové mi vysvětlili, že můžu jet na ose pod vlakem, a hned mi nakreslili jak. Šel jsem v Terstu na ztemnělé nádraží a vlezl jsem pod vlak, který směřoval přes Mestre, Milán a Janov na Ventimigliu.
Vlak zastavil nejprve v Miláně, v Janově jsme byli přibližně ve dvě hodiny odpoledne. Při kontrole podvozku jsem byl nalezen a zatčen a zůstal jsem devět měsíců v samovazbě.
Protože jsem byl voják, byl jsem dopraven do zajateckého tábora do blízkosti Tarsia v jihoitalské Kalábrii. Tento tábor nebyl samozřejmě srovnatelný s vyhlazovacími tábory, které zřídili Němci v Osvětimi, Bergen-Belsenu a jinde. Nebyli jsme biti, ale měli jsme hlad. Podařilo se mi s jedním polským vojákem utéci a dostali jsme se až za Florencii, ale potom nás objevili. Ocitli jsme se na trestném ostrově Ustica severně od Palerma. Po půl roce nás poslali zpět do původního tábora. Odtud jsme unikli ještě jednou, asi na začátku srpna 1943. Spojenci se již vylodili na Sicílii a nám se podařilo překročit frontu a dostat se k Angličanům. Velmi nám pomohli chudí italští rolníci.
Po mnoha letech jsem se k muži, na jehož chatrč jsme tenkrát vyhladovělí zaklepali a dostali najíst, vrátil. Dnes je mu přes devadesát let. Poprvé jsme ho navštívili s manželkou v roce 1968. Vždycky jsem snil o tom, že se tam vrátím, protože to byli tak vlídní, až bibličtí lidé, a přitom úplně chudí.
Když jsem tam tehdy přijel se svou ženou z Ameriky, hledal jsem ten dům, ale nemohl jsem ho najít. Po chvíli jsme přišli k domu, kde na prahu seděl člověk, hubený, ježaté prošedivělé vlasy, košili bez límce , pásek se sponou z první světové války. To je on! Giovanni Toscana! Přišel jsem k němu, ale neřekl jsem mu své jméno: „Před mnoha lety jsem zde byl, dal jste mi najíst, a tak jsem vás chtěl znovu navštívit!“ Seděl, jeho obličej se nezměnil. Pomyslel jsem si: „Proboha, on mě nezná nebo mě nechce znát.“ Najednou vstal a začal volat: „Maria, Maria, Giovanni é ritornato! – Jan se vrátil!“ Objal mě tak, jak to dělají Italové, plakal a volal: „On žije!“ Nechtěl nás vůbec pustit a nevěděl, co by pro nás mohl udělat! Zavedl mě do stáje, ukázal mi tele a řekl: „Porazíme ho!“ Řekl jsem, aby to rozhodně nedělal. Zabili tedy dvě slepice a snědli jsme je. Bylo to tak hezké, lidské a veselé. Zůstali jsme tam čtyři dny.
Pokračování Jan Wiener: “Bojovník - vždy proti proudu“ (2/2) |
