Nikdy jsem se nenaučil jezdit bez sedla, ale jinak jsem se učil dobře a rychle. Všakjsem denně strávil v sedle osm hodin a někdy, když jsme mustrovali (sháněli dobytek), i více. Měl jsem svých šest koní, kteří byli strategicky rozmístěni v různých ohradách po celé farmě, a při mustrování jsem je uhnal všechny. Když bylo práce méně, Doug nám přikázal jezdit kolem plotů a kontrolovat, zda někde nejsou porušené od býků. Ti když cítili krávu v sezóně, tak byli k neudržení a plot pro ně nebyl žádnou překážkou.
Nejhorší bylo stádo vodních bufalů, které ploty nerespektovalo vůbec. Drželi jsme je schválně u vody, aby se mohli bahnit, protože za vodou jdou bufala stejně bezohledně jako býci za kravami, a stejně jsme je museli každý pátek shánět dohromady z mnoha kilometrů. To byla nebezpečná práce, protože v bahně se stávala zvířata agresivní, zvláště býci. Se svými krátkými nohami a širokými chodidly byli v močálech ve svém živlu, zatímco naši koníci se bořili a ztěžka vytahovali nohy z bahna. Dick mně vyprávěl o jezdci přede mnou, který byl napaden býkem a kůň ho shodil. Bufalo přiběhlo a svou mohutnou lebkou mu zatlačilo hlavu do země. Naštěstí to bylo hluboké bahno a jezdci se nic nestalo.
„ Být to mělčí, tak mu hlavu rozdrtil o zem jako vajíčko,“ tvrdil Dick, „akorát, že se málem utopil, než jsme býka odlákali a vyprostili ho z bahna.“
Po takových řečech jsem si dával opravdu pozor, i když jsme bufala honili denně, protože Territory jich tenkrát byla plná a náš domácí chov lákali na pláně jejich divocí bratranci okolo farmy. Měli jsme na farmě ale i jiný skot, vlastně dobytek z celého světa, protože CSIRO (vládní organizace pro výzkum, která farmu vedla) chtěla zjistit, jaký skot by vyhovoval zdejším podmínkám. Mně se vzhledem líbil skot z Afriky, který měl rovné dlouhé rohy a byl celý žlutý s bílými zadky, jen býci byli černí místo žlutí jako krávy. Každý týden přijeli z Darwinu zvěrolékaři ze CSIRO a my jsme pro ně museli mít v ohradách připravené stádo, které kontrolovali na váhu, jak přibývá, a některé z krav uměle oplodňovali. Býky jsme měli ve zvláštní ohradě ze silného železa a těm zase brali semeno. Já jsem se na to rád díval, jak elektrickým prodem býka hladí na nejcitlivějším místě a jak mu vyjede pyj a nastříká do nevelké zkumavky. Hlavně jsem se ale díval, protože to dělala zvěrolékařka. Bylo jí asi čtyřicet a moc hezká nebyla, ale jinak měla vše v proporcích, jak to má každá správná ženská mít. Jednou, když byla zase ohnutá a já se jí díval do výstřihu rozhalené košile, si mě všimla a vesele zamávala elektrickým prodem. „Nechceš? Také ti vezmu ...“
„Chci, ale já do skleničky nedávám.“ Odpověděl jsem jí a díval se jí do očí.
Začervenala se a pořádně si mě prohlédla. Když odjeli, tak mně Dick vyčinil, že jsem blbej, protože to je manželka hlavního zvěrolékaře, a tak z toho nic nebylo, i když tou dobou už jsem měl nastřádáno více než býci...
Kontrolovali jsme ploty docela rádi, protože Dough s námi na ploty nejezdil a mohli jsme si dělat, co jsme chtěli Někdy jsme koně nechali jít a vyprávěli si a jindy jsme naopak všechno objeli cvalem a tak vyšetřili čas. V tom čase jsme jezdili na průzkumné výpravy do kopců, které se táhly na jihozápad od faremních stavení a ohraničovaly naši farmu. Na jedné výpravě jsme vyjeli až nahoru prudkou stezkou a na vrcholu, když už zbýval jen poslední krok na planinu, se můj kůň vzepjal a na zadních nohách se mnou balancoval nad strání a já jsem to jen tak tak vyrovnal.
Nebo jsme závodili. Tryskem támhle k tomu stromu! A už to jelo! Miloval jsem to. Miloval jsem, když mně proudil kolem uší vzduch jako vítr a já byl v souladu s rytmem koňského těla. A ani mi nevadilo, že jsem vždy prohrál. Dick Mc Cabbin nebyl jenom lehčí než já (jeho sen byl býti jockejem v Darwinu), ale dokázal z koní více dostat, protože to uměl. Byl koňařem, Australani říkají horseman, celou svou bytostí. Na oko jsem protestoval, že má lepší koně, což byla pravda. Dick se čílil a párkrát jsme si koně vyměnili, ale stejně jsem prohrál. Uměl to.
Jindy mě Dick učil rodeo. Oddělili jsme od stáda mladou jalůvku, já z jedné strany a on z druhé, a Dick ji v plném trysku chytil za rohy, seskočil a pak povalil na zem. Já jsem se tohohle seskakování bál, abych si zase nezlomil kotníky, jak už se mi stalo za mlada jednou, ale to jsem skočil ze zdi, nikoli z pádícího koně, ale nechtěl jsem to dát najevo. Na štěstí pro mne a na neštěstí pro Dicka při další ukázce nám jalovice zaběhla do vysoké trávy. Trávy vyšší než jezdec na koni a ta je nebezpečná hlavně pro bosé jezdce, protože se při cvalu chytá mezi prsty u nohou a nejeden si už prsty či palec zlomil. Někdy, když jsme jeli jen na ploty, jsme totiž bosí jezdili, bylo to pohodlnější. Tentokrát jsme sice boty měli, ale jalůvka nebyla skoro vidět a Dick si to špatně vypočítal. Nechytil rohy, ale větev ukrytého pahýlu, v pádu narazil na strom bokem a zlomil si žebra. Nechal jsem jeho koně běžet a vrhl se k němu s opratěmi mého koně zaklesnutými v předloktí. Nemohl popadnout dech a já jsem nevěděl, co dělat. První pomoc jsem moc neovládal a tohle vypadalo na vnitřní zranění, takže jsem byl naprosto bezradný. Dick se nakonec trochu zmátořil, a tak jsem jej opatrně vysadil do sedla svého koně a pomalu ho vedl domů. Špatně se mu dýchalo a já měl strach, aby mi neomdlel, takže jsem nevěděl co dříve, zda ho držet v sedle nebo vést koně. Nakonec se mi podařilo ho dostat domů, aniž by ze sedla spadl.
Dicka odvezl John do nemocnice a já jsem měl Doughovi vysvětlit, jak se mu to stalo. Lhal jsem, že nevím, že jel za mnou a najednou byl na zemi. Jestli mi to Dough věřil, nevím, ale kroutil hlavou a nemohl pochopit, jak může tak zkušený jackaroo spadnout z koně při poklidném objíždění plotů.
Dick už se nevrátil a místo něj přišel Pítr Thompson. Pítr byl starší a zajímavější, takže jsem s ním rád dělal. Na vládní farmě vždy pracoval v mokré sezóně, protože přes suchou vedl svůj vlastní byznys. A byl to vskutku moc zajímavý byznys.
Mokrá sezóna zrovna začínala, byla opožděná a ještě ke všemu slabá (málo pršelo), ale i tak k nám přestali jezdit zvěrolékaři i jiné kontroly a nebylo do čeho píchnout. Nádeníci seděli v shedech, kouřili, a když se na ně přišel podívat John, začali honem překládat hromadu prken, a když odešel, zase si sedli a zapálili si.
My jsme nemuseli shánět stáda, v tom horku a mokru to ani nešlo a Dough s námi skoro nejezdil. Každé ráno nám řekl, kam máme jet a co zkontrolovat. Zkrátka ideální podmínky k nicnedělání. Jediná naše povinnost byla dobře nakrmit koně v ohradách a dát jim příležitost k nabrání sil do další sezóny. To jsme plnili dobře, jinak jsme s Pítrem jezdili kolem dokola a povídali si.
Jeho business spočíval v tom, že vozil na pláně turisty, tenkrát samé Američany, a lovil s nimi bufala, klokany a krokodýly. Prozradil mi, že krokodýlů je málo, protože je každý stříli na potkání, a tak měl jednoho permanentně uvázaného u „water hole“ na laně, a když nemohl nic jiného najít, tak k němu vozil turisty. Cestou jim vykládal, že večer před tím nechal smyčku u vody a bude zajímavé, jestli se do ní něco chytilo. Krokodýl tam samozřejmě pokaždé byl a nadšení turistů neznalo mezí. Pítr se na něj vrhl, svázal ho a turisté se pak s ním fotili. Fotografování byla jejich hlavní činnost a fotit měli tenkrát co. Pítr zaměstnával šest domorodců, kteří u něj na farmě (měl jen pár akrů) bydleli a když pracovali, tak jim platil tři dolary za den. Já jsem se podivoval a chtěl vědět, jestli za osm hodin a on řekl že ne, že za celý den. Od vidím do nevidím.
„Ale,“ rychle dodal, „nemysli, že to je laciný! To je šest rodin i s dětma a já jim musím všem dodávat mouku, cukr, čaj, tabák a šatit je, ať dělaj nebo nedělaj.“
„A co maso?“
„Maso si ulovíme, s tím nemám žádné problémy.“
„Co dělaj, když pro ně nemáš práci, jako teď?“
„Jdou zpět do jejich země a dělají obřady...“
To mě strašně zajímalo. Mne vlastně zajímalo všechno, včetně toho, jak je zásobuje. S tím šatstvem to asi přeháněl, byl jsem u něj na farmě několikrát přes víkend, protože to nebylo daleko od Humpty Doo, a všichni domorodci měli jen bederní roušky a jejich děti běhaly, jak je Pámbu stvořil. K bydlení měli docela pěkné chatky, ale zřejmě v nich ani nespali, protože jejich majetek byl roztahán venku kolem dokola včetně matrací na spaní. Že vařili a pekli na ohništích venku, bylo také na první pohled patrné. Některé ty mladé holky se mi docela líbily a jejich obnažená prsa mě vzrušovala. Pítr to na mně poznal a varoval mě, abych si nic nezačínal, že jsou všechny buď zadané nebo slíbené.
„Ti jejich by tě prokláli oštěpem.“ Tvrdil.
Ti jejich byli samí urostlí chlapíci kolem šesti stop a jejich oštěpy byly ještě větší. Pro Pítra pracovali většinou jako stopaři a já jsem zatoužil poznat jejich umění. Pítr jednoho zavolal a domlouval se s ním v tak primitivní angličtině, že nebýt toho, že to všechno prokládal domorodými výrazy, tak jsem mu rozuměl úplně všechno. Takhle jsem jen vyrozuměl, že mně má mládenec ukázat, jak chodím, ale jen trochu, ne jako v práci. Tím asi Pítr myslel, když podobná cvičení dělal pro jeho americké turisty.
Černoch si sedl na zem, zkřížil nohy a pak si nechal zavázat oči šátkem. Pak mě Pítr vyzval, abych obešel jeho malou osadu a naznačil, co mám dělat. Šel jsem a při tom se co chvíli otočil, kdyby si domorodec náhodou šátek sundal, ale seděl na zemi, ani se nehnul a ještě byl ke mně zády. Cestou jsem se občas zastavil, sedl si na bobek nebo zvedl kámen a hodil jej do bushe. Jednou jsem kámen chvíli nesl, než jsem jej odhodil. Občas jsem šel pozpátku a dával si pozor, abych našlapoval co nejjemněji, a tak jsem vlastně šel po špičkách.
Když jsem se vrátil, černoch si na Pítrův pokyn sundal šátek a šel po mých stopách. My šli pár kroků za ním a za námi se táhly všechny děti. Černý muž šel pomalu, co chvíli se otočil a děti se rozesmály. Pochopil jsem, že hraje mne, když jsem ho kontroloval, jestli nepodvádí. Pak si sedl na bobek, jakoby zvedl kámen a předstíral, že jej hází do bushe. Když pak šel pozpátku po špičkách a celý se pitvořil, tak už jsem se smál i já. Smál jsem se, ale pod tím smíchem jsem cítil hluboký obdiv k jeho umění.
„Dej mu něco, mince bude stačit!“ řekl Pítr, „víš, voni neudělaj nic zadarmo.“
Sáhl jsem do kapsy a nabídl stopaři padesát centů. Největší a nejhodnotnější minci té doby. Beze slova si ji vzal a odešel.
„Zbláznil ses?“ vybafl Pítr, když byl stopař z doslechu, „ty mně je úplně zkazíš! Dvacet centů by stačilo.“
Nemohl jsem si pomoci a neustále stáčel řeč na ženskou část jeho osazenstva doufaje, že nějaká ta černá panna by mohla být volná. Ale i kdyby nebyla, mé evropské myšlení mi našeptávalo, že i tak nemusí být všechno ztraceno.... Pítr mně vysvětlil, že jejich systém manželství je trochu jiný, protože se v něm nemůže vzít každý s každým podle toho, jak se zamilují. Dívky jsou na léta dopředu slíbeny různým mužům, ale jenom těm, kteří mají jejich totem. Tomu jsem nerozuměl, i když jsem chápal, že manželství dojednávají rodiče. Nějak mně u toho neštymovaly ty totemy. Copak nejsou všichni jeden totem? Celý kmen? Černí byli všichni stejně.
„A ty by sis černošku dokázal vzít?“ kontroval Pítr.
Musel jsem o tom hodně přemýšlet a vybavil se mi táta s mámou, že by měli černá vnoučata. Ba i sousedy a kamarády, co by tomu řekli? Rasista jsem snad nebyl, ale bylo to všechno tak nezvyklé, nové a já jsem stále byl v zajetí mého českého myšlení, a tak jsem musel přiznat, že asi ne.
„Ovšem,“ holedbal jsem se, „člověk si má všechno nejprve vyzkoušet. Teprve pak se může svobodně rozhodnout.“
„Na to se ti každej vysere.“ Odtušil můj jezdecký partner a kamarád.

Nejvíce jsem se však od něj o domorodcích dozvěděl na našich nekonečných jízdách mokrou krajinou. Mnohé mi vysvětlil, objasnil a ještě více naučil Dodnes mám od něj magickou čelenku, kterou mi spletl v sedle z koňských žíní, když jsme se jen tak kolébali kolem plotů a klábosili. Seděl v sedle nonšalantně s jednou nohou zastrčenou pod sebe a druhou zapřenou do třmenu jako kdyby byl v houpací židli.
Tou dobou jsem už delší čas očekával dopisy z republiky. Měl jsem konečně stálou adresu, kterou jsem všem poslal. Jednou zase přivezli z města poštu a v té byl konečně i dopis pro mne. Byl to tlustý dopis, a když jsem ho otevřel, bylo to vlastně několik dopisů daných dohromady. Byl tam dopis od bratra a psalo se mu moc těžce. Byl tam dopis od sestřenice Blanky a od jejího muže Jardy. I těm se psalo těžce. Blančin jsem četl první. Začínal větou : „Milý Stando, až se vrátíš ze své dlouhé poutě a oprášíš své toulavé boty od prachu cest, nepřivítá tě tvůj největší kamarád, tvůj táta ...“
Ještě dnes, když tohle píšu, se mi mží brýle. Už to bude třicet šest let. Tátu jsem měl hrozně rád. To on mě dovedl k literatuře a přes ni vlastně k umění.
Udělalo se mu špatně už na Vánoce (1969), jako mně v Sydney, ale zrovna dodělal lektvar z rostliny Aloe podle receptu od Anky a po tom se mu trochu ulevilo. Druhého ledna, když já přijel do Eboru, šel ještě do práce, ale tam se mu udělalo znovu špatně a omdlel. Odvezli ho do nemocnice v Obloukové a já jsem v Eboru znovu dostal horečku. Čtvrtého ledna můj táta zemřel. V Eboru byl pátý leden a já jsem se probudil bez horečky a zdráv. A pak ..
A pak jsem mu posílal pohledy ze všech míst, kterými jsme projížděli. Nikdy neuviděl ani jeden z nich! A všechny začínaly slovy „Drahý táto ...“
Máma je musela číst sama a každý ten pohled jí ho připomněl a bolest rozjitřil.
Někdy, tak jako teď, když tohle píšu, se mi zdá, že tu nejsem. Že neexistuji já jako takový a chci, abyste to věděli. Tohle všechno prožil a píše vám, milí čtenáři, můj táta. Je to opravdu on, ale není tu sám. Je v něm i půl mé mámy .... 

Pokračování...