Po několika dnech nám bylo jasné, že Samuelovi vadíme. Tenkrát jsem ještě netušil, že ne my všichni, že jenom Franta. Pan Vstap byl zkušený a vytušil, jak to dopadne, když nás nechá bydlet u sebe. Měl ještě jednu dceru, která se už narodila v Austrálii a česky neuměla. Té bylo patnáct let, ale vypadala na osmnáct a mně se zdálo, že po mně kouká. Dělal jsem na zahradě i v domě různé opravy, co bylo potřeba, abych se nějak odměnil za bydlení. V tom horku pochopitelně do půl těla a byl jsem svalnatý i ramenatý a ona si vždy našla záminku, aby mně mohla být nablízku. Mně to lichotilo a trochu jsem se asi i předváděl, ale pan Vstap si mě vzal stranou a pošeptal mi: „Jestlipak víš, že jí je jenom patnáct a platí na ni paragraf?“

Od té chvíle jsem si dával pozor a začal se jí vyhýbat. Samuel to vzal s povděkem na vědomí. Všímavej byl až moc, ale s Frantou si nevěděl rady. Nita byla dávno plnoletá a mohla si dělat, co chtěla. Také si dělala, protože vyrostla v Česku a nebyla zvyklá, aby jí někdo poroučel, i když ten někdo byl její biologický otec. Proto nám nakonec pan Vstap dal najevo, že je na čase, abychom se hnuli. Dobře věděl, že to Nitě neřekneme. Poděkovali jsme a sbalili své věci. Nita z toho nadšená nebyla, ale nic netušila, a tak nás jenom požádala, abychom psa nechali u ní. U ní že se vždy nažere, protože zbytků z restaurace je dost a dost. Byli jsme jenom rádi, neměli jsme dost pro sebe, natož pro psa a Piňďa byl na novém místě víc než spokojen. Doufajíce, že nám pomůže pan Kolečko, odcházeli jsme v dobré náladě, ale tam bylo plno. Z bushe přijel nový kluk Kasíro a také tam bydlel kulisák Jarda, který se mezitím dostal stopem do Darwinu. Vyprávěl nám, že Slávek z něj vytahal všechny peníze a pak ho opustil. Dvě noce jsme spali u pana Kolečka v našem autě, pili jeho pivo a pak nám bylo jasné, že překážíme i tam, ale ty dvě noce stály za to. Jarda se překonával ve vyprávění a já jsem se sblížil s Kasírou. Dělal v bushi u Survey party chainmana, čili našeho figuranta a vydělával 90 dolarů týdně čistá ruka. Tu práci jsme mu záviděli všichni.

Nakonec jsme však odešli protože pan Kolečko začal mít narážky, že jeho lednička, ač vždy plná piva, pět žíznivých mladíků neutáhne. Obzvláště, když jsem večer vytáhl kytaru a začali jsme zpívat.
Dny jsme pak trávili na pracovním úřadě, protože tam měli klimatizaci a studenou vodu k pití, ale žádnou práci. Na noc jsme chodili spát na pláž. Moře tu bylo jako stůl, bez vln, ani se nehlo. My tam ovšem nechodili kvůli moři, ale protože tu byly toalety se sprchami. Vždycky jsme museli počkat, až poslední lidé odejdou z pláže, protože campovat se na pláži nesmělo. Bohužel, byla tu také spousta moskytů a moskytiéru nebylo možné nikde uvázat. Jednou bylo moskytů tolik, že jsme si lehli do moře a koukaly nám jenom hlavy, ale spát stejně nešlo.

Na pracák jsme chodili i před tím, ještě od Vstapů, odkud to bylo opravdu jen kousek. Franta jednou dokonce dostal interview, ale pozici nezískal. Pravděpodobně kvůli své angličtině. Vstal na to interview schválně dříve než já a vzal si moji košili a sandály, abych nevěděl. Čekal jsem na něj skoro do jedenácti a vřelo to ve mně. Když pořád nepřicházel, napadlo mě, že se na mne vykašlal a šel rovnou do hospody. Vydal jsem se ho hledat v tom jediném, co jsem měl, a to byly šortky. Betonové chodníky byly rozpálené a já jsem přebíhal bos od jednoho kousku trávy k druhému, jak kde tráva rašila v popukaných spárách, abych si nespálil chodidla. V půli cesty jsem potkal Frantu. Seřval jsem ho na místě a on si vztekle svlékl mou košili, hodil ji po mně a chtěl jít dál.

„ A sandály!“ zařval jsem. Stál jsem na jediném trsu trávy, který tu rostl, a Franta po mně sandály kopnul jeden po druhém. Rychle jsem do nich vklouzl a vtom zařval Franta a rychle si stoupl na trávu. Teď bylo na něm, aby pobíhal od trsu k trsu a nespálil si chodidla.

Také finančně jsme zase upadli. Prodal jsem pušku i s pásem nábojů jednomu mladému klukovi z hospody, který tušil, jak na tom jsem, a mačkal mě s cenou dolů, až mě domačkal na 40 dolarů. A to jsem jenom za pušku dal 160! Tvářil se, že mi chce pomoci a já musel hrát vděčného, a tak mě to rozrušilo, že jsem mu ze vzteku zamlčel ulomenou mušku a že s touhle puškou může na sto procent zastřelit tak akorát sebe. I když jsem mu to původně říci chtěl.
K jídlu už zase nic nebylo, jen v poledne, když bylo největší horko, jsme si kupovali meloun a žíznivě ho vyhlodávali až k zelené kůře. Odpoledne jsme chodili do Vicu, neboli hotelu Victoria, a tam jsme od někoho vždycky pivo dostali. Někdy přijel z bushe kluk plný peněz a to jsme to točili až do zavírací hodiny a pak se ještě šlo k Samovi a teprve po půlnoci jsme jeli spát na naši pláž. Po takovém dni se spalo dobře a moskyty jsme necítili.

Pan Kolečko se konečně ozval a měl pro Petra práci v oboru. Dokonce ho vzal k jednomu starousedlíkovi, který konvertoval velkou kůlnu na ubytovnu a na týden mu tam zaplatil ubytování. Po většině tam bydleli mladí Češi. Na nás s Frantou se také usmálo štěstí a pracák nám nabídl džoby nádeníků na experimentální státní farmě u Hampty Doo. Bylo to sice 30 mil od Darwinu a bídně placené ( 90 dolarů čistého na 14 dní), ale zadarmo ubytování, a tak jsme to vzali. Co nám také zbývalo?

Farma byla obrovská rozlohou, ale vlastní stavení s ubytovnami bylo na pěkném kopci s nádherným výhledem na velká jezera plná vodního ptactva. Dostali jsme pokoj s dvěma postelemi, kde sice nebyla klimatizace, ale na stropech byly větrníky. Ta nádhera! Nejen, že jsme spali v posteli, ale okna měla síťoviny, takže k nám nemohli moskyti a větrníky nás chladily.

S námi tu bydleli ještě další tři nájemníci a dva jackaroos neboli kovbojové. Bossové žili s rodinami ve vlastních odělených domech. Byli dva. Dough byl přes jezdce a nám nádeníkům velel John, který byl zároveň manažerem celé farmy.

Když jsme se mu hlásili a on nás ubytovával, všiml si, že jsme s sebou nepřivezli žádné jídlo a chtěl vědět, jestli nám na pracáku řekli, že jídlo si musíme přivézt. Vrtěli jsme udiveně hlavami, i když nám to pochopitelně na pracáku řekli, ale bylo nám trapné přiznat, že na jídlo nemáme. John si povzdechl, zakroutil nevěřícně hlavou a dodal : „Faking! Kdybych jim to, faking, nezdůraznil! Faking kchants!“

Nakonec se nad námi ale smiloval a dal nám nějaké maso, protože to měli na farmě zadarmo( sami si poráželi) a jeho žena nám upekla bochník chleba. Také ostatní nádeníci nám něco strčili, když viděli, že nic nemáme. Nebýt toho, tak skutečně nevím, jak bychom těch čtrnáct dní vydrželi, než jsme dostali svou první výplatu a mohli si jet do Darwinu nakoupit.

Ráno jsme se shromáždili v shedu, kde bylo rádio, a John se spojil s Darwinem. Oznámil, co se děje, vyslechl instrukce na ten den a pak nám rozdělil práci. Dělal jsem všechno možné, ale nejraději jsem zůstával v shedu, kde jsme měli různé stavební materiály, ale po většině dřevo a to se muselo neustále překládat, aby se do něj nedali bílí mravenci. Ti jsou postrachem severní Austrálie a dokáží v neuvěřitelně krátkém čase sežrat všechno, co je ze dřeva, i celý dům. Museli jsme u překládání být opatrní, protože pod dřevem se skrývaly jedovaté stonožky, zvané Centipede, po jejichž kousnutí snad jeden zrovna neumřel, ale nebyl od toho daleko. Také škorpioni sužovali shed a ubytovny a museli jsme si ráno opatrně vyklepávat boty, než jsme se obuli. Všechnu tuhle havěť jsme okamžitě po odhalení zašlapávali.

Smrtelně jedovatí hadi, King Brown, byli naopak opatrně ignorováni. V shedu pod dřevem jich vždy pár bylo. Když jsme na nějakém tom prkně narazili na hada, něžně jsme ho setřásli z prkna na zem, aby si neublížil a nechali ho být. Spolupracovník Cecil mi vysvětlil, že když se hadi nechají na pokoji a zvyknou si, že v člověku jim nehrozí nebezpečí, pak se nepolekají a nezaútočí. Za celou dobu mého pobytu na experimentální farmě jsem skutečně nezažil, aby někoho had v shedu napadl. Cecil mně sliboval, že až přijde mokrá sezóna, budeme v shedu dělat pořád, protože venku se dělat nedá. Jenže mokrá sezóna měla ten rok zpoždění a venku bylo pekelné horko. Takové, že jeden den jsme naměřili 120 stupňů Farenheidt ve stínu, což je myslím 57 stupňů Celsia. V tom se skutečně moc pracovat nedalo a bossové byli shovívaví, ale pracovat aspoň trochu jsme museli.
Kopali jsme základy nové stodoly na úschovu píce pro dobytek. Půda zde byla tak ztvrdlá, že jsme museli používat crow bar, těžkou železnou tyč na konci zašpičatělou a měli ruce plné puchýřů. Do vykopaných základů se nejprve umístilo armaturní železo. To se muselo dělat v těžkých rukavicích, jak v tom horku bylo železo rozpálené. Pak se to zalilo betonem a ten jsme museli v jednom kuse dva týdny kropit, aby nepopraskal. Na beton se postavila těžká železná kostra budoucí budovy, na kterou jsme lezli velice opatrně, jinak bychom se popálili. Když byla konstrukce konečně hotová, přišroubovaly se na konstrukci střechy podélné trámky a na ty měla přijít vlastní střecha. Ten úkol, dostat krytinu na střechu a upevnit ji, jsme dostali my dva s Frantou. To byla nejhoší práce, kterou jsem na farmě dělal. Plech byl rozpálený a navíc odrážel slunce, takže se na střeše nedalo vydržet déle než jednu minutu. Střídali jsme se a každý dokázal do plechu zatlouci nejvýše dva hřebíky na jeden zátah a pak musel ze střechy slézt. Byli jsme rudí žárem jak ředkvičky a srdce nám vždy bušila až v krku.
Občas kolem stavby projeli na koních jackaroos s Doughem a mně se zdálo, že ti chlapíci nic nedělají. Seděli nonšalantně v sedlech, občas si někdo z nich ubalil cigaretu, spokojeně si zapálil a jel dál. Ó, jak jsem toužil být jackaroo! Příležitost se naskytla, když jeden z maníků dal výpověď. Šel jsem za Johnem a požádal ho, zda by mě nepřeřadil k jackaroos.

„Umíš jezdit na koni?“
“Umím,“ lhal jsem, „u nás v Čekoslovákii nemáme auta, jenom koně.“
To poslední jsem dodal, aby ho nenapadlo uvažovat o někom jiném, aby zkrátka má žádost měla patřičnou váhu. Dobře jsem tušil, že nebude mít ani zdání, kde nějaká Čekoslovákia leží, natož aby věděl, jestli tam lidé jezdí v autech nebo na koních. Sbaštil to i s navijákem, ale také mu to asi bylo úplně jedno. Jestli zavolá rádiem do Darwinu, aby mu poslali nového jezdce nebo nádeníka, bylo pro něj za tu samou námahu. Jediný problém byl, že jsem neměl na ježdění boty. Mé obnošení sandály se kovbojským botám obou jackaroos nemohly rovnat, to jsem tušil. Franta boty měl, takové kovbojské, přesně co jsem potřeboval, ale když jsem je od něj chtěl koupit, tak mně připoměl epizodu se sandály na darwinském chodníku. Bránil jsem se, že to bylo něco jiného, já mu je neberu, naopak za ně chci zaplatit. Chvíli jsme se přeli, ale nakonec uznal, že je v tom vedru nepotřebuje a já ano. Bylo to od něj šlechetné, ale na druhou stranu mě zmáčkl a musel jsem mu odpustit dluh, který si u mne udělal cestou do Darwinu. Nebyla to laciná koupě, ale já ty boty skutečně potřeboval. Už jsem se viděl a nedočkavostí celý třásl, jak nonšalantně sedím v sedle koníka, jednou rukou držím otěže a druhou si zapaluji...Petr mně také dlužil a mnohem více, asi osmdesát dollarů a já se těšil, že až přijedeme do Darwinu, tak mi dluh splatí a budu se moci i obléknout. To, co mně z mé výbavy zbývalo, se mohlo nosit do práce mezi nádeníky, ale jinak jsem se v tom už styděl.

To ráno, kdy jsem oficielně přešel od nádeníků k jezdcům, jsem vstal schválně brzy, mnohem dříve než se začaly dělat snídaně, a sešel dolů do ohrad obhlédnout situaci. V ohradě byl jen jeden kůň, ale ta potvora se nechtěla dát chytit. Vzdal jsem představu, že mě Dough a druhý jezdec najdou s koněm, jak ho držím za hřívu a hladím, a zašel do shedu s postroji. Zde byly pytle s ovsem, na stěnách visely uzdy a sedla byla přehozená přes kulatinu na dřevěných kozách. Vylezl jsem do jednoho sedla a sedl si. Zdálo se mi, že na tom nic není.Trochu jsem se zahoupal dopředu, dozadu a zase nic. Teprve když jsem zastrčil nohy do třmenů a pokusil se v nich postavit, jsem sletěl i se sedlem na zem.
Nejprve přišel Dick Mc Cabbin, první jackaroo a požádal mě, abych chytil koně v ohradě. Zavrtěl jsem hlavou a odvětil, že už jsem to zkoušel, ale kůň mě asi nezná a nechce se dát. Podíval se na mne útrpně, vzal uzdu a šel sám. Sledoval jsem ho, jak uzdu ukrývá za zády a koně zažene do rohu a pak mu dá kolem krku oprati, než mu uzdu něžně vnutí do tlamy. Jedním plavným skokem se pak vyhoupl koni na hřbet, zajel k hlavní bráně a obratně ji otevřel, aniž s koně slezl. Tryskem pak vyrazil na planinu a za chvíli přihnal šest koní. Seskočil, zavřel bránu a pokynul mi. Dva z těch šesti byli moje koně, od té chvíle tedy i moje starost. Pak mi ještě vysvětlil, jak to v ohradách chodí a které sedlo, pokrývka a uzdy jsou moje. Načež vzal své sedlo, já moje a šli jsme sedlat. Koně jsem tentokrát chytil, ale nechtěl si, bestie, nechat strčit uzdu do huby. Dick mi ukázal, jak se to dělá. Už v té chvíli musel mít své pochybnosti o mých jezdeckých schopnostech, protože mi musel pomoci i se sedlem, ale stále nic neříkal. Lezl jsem na koně ze špatné strany a obhajoval to tím, že „in Čekoslovákia“ se leze na koně z prava. Dick se podivil a poučil mě, že tady se to dělá jedině z leva. Obešel jsem tedy koně, zastrčil do třmenu svou levou nohu a zrovna když jsem se chtěl vyhoupnout do sedla, bestie kůň udělal krok. Poskočil jsem tedy na pravé za ním, znovu připraven se vyhoupnout do sedla, ale kůň udělal další krok. Tak jsme se chvíli točili do kolečka, já poskakuje na jedné noze, až Dick řekl: „ Poslouchej, že tys na koni nikdy neseděl?“
„Neseděl,“ vydechl jsem upřímně, „ale já ten job opravdu chci!“

Dick Mc Cabbin se nade mnou slitoval, dodnes nevím proč, snad že jsme byli přibližně stejného věku, možná že tím sám jednou prošel, nevím, prostě slezl s koně a začal mě učit. Než přišel náš boss Dough, tak už jsem uměl koně chytit, nandat mu uzdu, upevnit sedlo a do toho sedla se dostat. Víc se za tu chvíli naučit nedalo. Dough přišel přesně v sedm a hned šel chytat svého koně. Když ho sedlal, Dick mně šeptal: „Nesmíš spadnout, von je kurva a vyhodil by tě. Dělej přesně, co dělám já a do ničeho se nepouštěj! Nech to na mně!“
Do ničeho jsem se nepouštěl, ale i tak jsem si ten den přišel na své. Bylo to dlouhých osm hodin v sedle a na konci šichty věděl i Dough své, ale s koně jsem nespadl a boss nic neříkal.

Večer jsme odsedlali a já na svých nejistých nohách šel k ubytovnám. Našlapoval jsem opatrně a držel nohy od sebe.
„No nazdar!“ uvítal mě Franta, „tak jaký to bylo?“ a hned si sám odpověděl: „ Že se ptám, viď? Ukaž prdel!“
Stáhl jsem si kalhoty a vystrčil ji na něj.
Franta překvapením hvízdl: „Takovou neměla ani Věra! Ty blboune, dyk na ní nemáš žádnou kůži!“
Až do půlnoci jsem seděl v kýblu s vodou a pak spal na břiše, jinak to nešlo. Příštích čtrnáct dní jsem v sedle jen stál, ale nestěžoval jsem si a Dough také ne, i když mně nic neodpustil. Musel jsem makat jako on a Dick. Chtělo to zatnout zuby a být chlapem. Australani tohle umí ocenit, ne že ne, i když vám nic neodpustí, a tak jsem se nakonec stal jakaroo-em.