| Mistra Nedbala jsem osobně poznal během filmování pro mě neslavných „Zákopů”. A tak jsem si jednou dodal kuráž a po představení “Romeo a Julie” jsem ho oslovil s prosbou jestli by mně nemohl laskavě poradit s přípravou na příští zkoušky na DAMU, kde v té době také přednášel. Změřil si mě od hlavy k patě a pak k mému úžasu řekl, abych si připravil nějaký monolog a navštívil ho u něj doma. Ani nevím, jestli jsem mu tenkrát patřičně poděkoval. Jen jsem celý rudý v tváři zadrmolil něco jako: “Mistře, no vy jste ale strašně hodnej, to jsem ani ve snu nečekal,” a na vrcholu štěstí jsem se rozeběh přes ulici do mojí oblíbené vinárny poezie,Violy. Tam jsem to jaksepatří zapil vermoutkem a hned jsem se usměvavému vrchnímu Červenkovi pochlubil, kdo mě tentokráte bude připravovat ke zkouškám. Starej Červenka se usmíval “jako měsíček na hnoji”, protože během mých až moc častých návštěv útulné vinárny jsem s ním v melancholické náladě nejednou diskutoval o své doposud nesplněné touze jít k divadlu. Držel mně palce a proto si také se mnou tenkrát několikrát připil, aniž by mně něco účtoval.
 Mistr Nedbal byl ovšem jiná třída v porovnání s mými předchozími učiteli. Přivítal mě ve své krásné vilce na Barrandově a bez otálení jsme se pustili do práce. Musel jsem mu přednést monolog ze “Sluha dvou pánů”, který jsem si pro něho připravil. Pan Nedbal provedl podrobný rozbor mého chatrného hereckého projevu, zeptal se mě, kdo mi dával lekce herectví, a když jsem mu dal jméno neslavně proslulé paní profesorky, jen se trošičku trpce pousmál, ale neutrousil ani slovíčko kritiky. Jeho pohled však řekl všechno. Když navrhnul, abych se pokusil zapomenout na všechny hrozné manýry, které jsem se naučil, věděl jsem, jak na tom doopravdy jsem. Mistr Nedbal byl vskutku šlechetný člověk, protože i při svém velikém pracovním vytížení mně věnoval svůj volný čas. Když se se mnou nakonec loučil, tak mně na rovinu řekl, že jsme udělali, co bylo v našich silách a že si musím uvědomit, jak silná je konkurence a jak je velice těžké se na DAMU dostat. Trochu se mu nelíbil můj zastřený hlas a navrhl, abych si dal hlasivky zkontrolovat na tenkrát proslulé Semanově klinice v Praze. A navrhl ještě něco, za co jsem mu byl vděčný - abych se snažil alespoň na nějaký čas dostat do Národního divadla k technickému personálu, protože není nic lepšího než v divadelním prostředí pracovat, vstřebat jeho atmosféru a poznat mnoho vynikajících herců.
Štěstěna zase stála při mně. Do Národního divadla jsem se skutečně dostal jako kulisák a tím pro mě nastalo více než zajímavé období mého života. Od prvního dne jsem si zamiloval vůni líčidel a divadelního prachu. Po chodbách “národní kapličky” jsem chodil jako ve snu. Co divadelní a národní historie reprezentovalo mé nové pracoviště! Kolik slavných herců tmelících kulturní jádro národa sedělo v místnostech, ke kterým jsem měl přístup! S kolika vynikajícími herci jsem měl denně možnost vyměnit pár slov! Všechno se zdálo neuvěřitelné a já s pýchou všem ukazoval průkaz člena technického souboru Národního divadla, kterým jsem se také při každé příležitosti oháněl, abych dostal volňáska v jiných divadlech. Cedulka “Vyprodáno” pro mě prostě neexistovala. Obyčejně jsem před zraky zklamaných lidí, na které se nedostalo, nasadil hrozně vznešený a důležitý výraz a před nosem babičky u kasy jsem zašermoval legitimací a co nejvíce nahlas, aby všichni okolo slyšeli, jsem řekl: “Člen Národního divadla.” To mělo za následek, že jsem většinou volňáska skutečně dostal, a pak to, že krasavice, které byly svědky mého manévru, na mě žádostivě dělaly oči, protože si určitě myslely, že jsem nějaký nový člen činohry. A já se cítil jako hrdina a ty žádostivé pohledy jsem jakoby nevnímal, protože jsem chtěl dát ledabyle najevo, jak jsem na tyto věci v životě zvyklý. Starší lidé si určitě mysleli, že jsem nafoukaný floutek, ale ty já nebral v úvahu.
V práci jsem měl zajímavé kolegy. Kromě svalnatého komunisty strojmistra, což byl oficiální titul pro šéfa kulisáků, se zbytek členů technického personálu skládal většinou z bledých, podvyživených, leč silně kouřících intelektuálů, kteří se “straně” něčím znelíbili a neměli šanci vykonávat svoji profesi. Mezi nimi převládali zvláště spisovatelé na indexu a několik farářů s plnovousy a oduševnělými výrazy v tvářích. U těchto mírumilovně vyhlížejících velebníčků mě kromě jiného udivila jejich schopnost strašlivě klít, když třeba nestačili ve stanoveném čase na jeviště přinést nějaký kus nábytku, nebo si pustili těžkou kulisu na palec u nohy.
S těžkými kulisami jsme měli potíže všichni. Společně jsme neměli rádi architekta Svobodu, který navrhoval scény, kde bylo všechno tak hrozně těžké, že my, ubozí kulisáci, jsme se mohli strhat. Já jsem se snažil nosit věci lehčí, a to až do doby, kdy si mé snahy vyvarovat se nošení těžších kulis všiml strojmistr, který si mě zavolal na kobereček, kde na mě zhurta spustil: ”Soudruhu, tak jsem si všiml, že furt jenom nosíš trávu, ale abys taky jednou do teplejch bafnul dubovej stůl, to ti jdou ručičky dozadu. Tak se koukej napravit, nebo se se zaměstnáním budeš moct rozloučit.”
To jsem se doopravdy polekal a slíbil jsem, že se polepším a že příště budu na scéně kliďánko v drátěné košili s halapartnou a přinesu tam dubový nábytek. Což jsem také potom s radostí dělal, protože jsme za to dostali vítaný příplatek deseti korun, a pak jsem mohl stát jako pařez se slavnými herci na jevišti a cítit se jako hrdina. Navzdory přísnému zákazu cokoliv na scéně kromě strnulého stání dělat jsem se často zamíchal do hry. Kolébal jsem se třeba do taktu hudby a spolu se sborem jsem si pod vousy pobrukoval nějaké pijácké písně a vesele si korbelem přiťukával s nic netušícími herci. Jelikož jsem však nic nezkazil, herci si na mé spoluhraní nakonec zvykli, nikdo si nestěžoval a tak to strojmistr přešel mlčením. Spisovatelé a faráři by na sebe nenavlíkli brnění ani za boha a za národ a tak byl spokojený, že našel obětního beránka, který na jeviště lezl rád.
Výstupy na jevišti mě však několikráte dostaly do pěkného maléru. Předně jsem se chtěl, jako adept herectví, odlišit od ostatních kulisáků tím, že místo černého pláště jsem sveřepě nosil plášť bílý. To mi také zakrátko vysloužilo přezdívku “doktor”. Bílým pláštěm, jsem se sice lišil od ostatních, ale nebyla to zrovna moc vhodná volba barvy, protože si mě každý lehce všiml.
A to se také stalo při jednom z představení Hamleta. Scéna byla tenkrát ultra moderně strohá. Skládala se z několika černých panelů, které se různě překrývaly a vytvářely na scéně iluze prostoru. Překrývání jsme dělali my, kulisáci, skrytí za panely, se kterými jsme museli obezřetně jezdit po kolejničkách a v určitý okamžik, který jsme měli pečlivě nastudovaný, jsme museli popojet na předem určené místo na jevišti. Synchronizace popojetí s panely byla v tomto případě nesmírně důležitá.
Radovan Lukavský v roli Hamleta mně však jeden večer učaroval natolik, že jsem zapomněl popošoupnout svůj panel, a tak se stalo, že jsem ke svému nemalému úžasu náhle sdílel jeviště s mistrem Lukavským! Já, v bílém plášti kulisáka, on, v černém oděvu Hamleta! Krve by se ve mně tenkrát nedořezal... Oslněn prudkými světly jsem se pomaloučku, polehoučku pozpátku došoupal za svůj panel, se kterým jsem opatrně a pozvolna dojel na svoji značku na podlaze jeviště. Tento manévr se uskutečnil za vrzání koleček, které za normálních okolností překryla scénická hudba. Pochybuji, že bylo v hledišti diváka, který by si býval nevšimnul ducha v bílém plášti a neslyšel vrzání koleček.
Za můj přestupek jsem vyfasoval těžkou pokutu od strojmistra s výhrůžkou, že bude-li se něco podobného opakovat, vyrazí mě na hodinu. Můj idol Radovan Lukavský zřejmě vycítil moji lásku k divadlu a prohřešek přešel s úsměvem a radou, abych příště neseděl vedle panelu, ale spíše za ním.
Další průšvih na sebe nenechal dlouho čekat. Došlo k němu během televizního přenosu baletu, kde jsme měli za úkol, skryti za větrníky, točit jimi co možno do rytmu hudby. Strojmistr nám kladl na srdce, že jde o vskutku delikátní úkol, protože když někdo roztočí větrník přiliš rychle, může se snadno stát, že vyskočí řemen z drážky pohonného kola a větrník se okamžitě zastaví. Tenkrát nás tam těch větrníků účinkovalo pět. V den přenosu jsem přemluvil rodinu a příbuzenstvo balet pozorovat, protože v něm budu, točíce druhým větrníkem zleva, vytvářet hlavní roli. Co se však strašného nestalo! Rozrušen tím, že představení přenáší televize a já mám jenom krůček ke slávě, roztočil jsem svůj větrník tak zběsile, že strojmistrem předvídaná katastrofa se stala skutkem. Řemen skutečně vypadl a můj slavný větrník se na fleku zastavil, zatímco větrníky mých kolegů se vesele točily do hudby, jak to mělo být.
Po představení jsem se zkroušeně doploužil ke strojmistrovi. Zlý kulisák mě seřval jako malýho kluka a napařil mi takovou pokutu, že jsem ji pěkně dlouho splácel. A dal mi ultimátum. Ještě jednou a jdu. Co jdu, letím! Svatosvatě jsem mu slíbil, že už budu sekat dobrotu, do práce chodit včas a střízlivý, že budu kdykoliv ochotně v sebetěžším brnění tahat na scénu dubové stoly a nemíchat se hercům do řemesla. Navíc jsem se zapřísáhnul, že v propadlišti u rumpálu neusnu, bude na mě spolehnutí, a že pana Třísku coby Romea bez újmy na zdraví dopravím zpátky na jeviště.
Rodina však prý byla nadšením bez sebe. Ostřílená operní zpěvačka teta Fé si první všimla stojícího větrníku. Začala zuřivě tleskat a fistulkou pištět: ”Podívejte, támhle je náš Ivenuška, vytváří hlavní roli. Ti ostatní ňoumové měli přece také zastavit, jak si toho vyžaduje muzika, jenže oni to zaspali a všechno pokazili.”
Tatínkovi se dojetím roztřásla brada, něžně pohladil maminku a pravil: ”Já věděl, že ten náš kluk pitomá nebude budižkničemu a někam to v životě dotáhne.” Maminka jenom polykala slzy a štkala a příbuzní jeden po druhém chodili k našim a od srdce jim gratulovali...
Přišel čas se s Národním divadlem rozloučit a podrobit se dalším zkouškám na DAMU. Tentokráte jsem si byl jist, že jsem mnohem lépe připraven. Hrozba vojny, neuspěju-li, však nade mnou visela jako Damoklův meč...
V té době mně bylo asi devatenáct let. Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora" |
