Každý z nás, kdo alespoň někdy chodil do školy a netrávil většinu času za ní, měl jistě v životě svého oblíbeného učitele. A zrovna tak neoblíbeného.

Oblíbený kantor byl člověk, kterého si studenti vážili, protože něco znal, choval se shovívavě a přívětivě, na rodičovských schůzkách svěřence nepodrazil a vůbec si na studentech nezgustnul jen tak pro nic za nic, jen aby ukázal, jakou má moc. Takovému kantorovi se studentíci odvděčili tím, že na něj nedělali žádné podrazy, netrápili ho různými nejapnými žertíky, jeho předmět brali vážně, a aby učiteli způsobili radost, tak při hodině výuky nevyrušovali, nenapovídali a při zkouškách nepodváděli. Jinými slovy, studenti praktikovali “fair play” a té se jim rovněž od oblíbeného pedagoga dostávalo.

Během studií se mezi studenty a oblíbeným profesorem vytvořilo jakési pouto přátelství. V maturitním ročníku se pak oblíbený profesor obyčejně zval do vináren či hospůdek, kde se s ním jeho studenti dělili o alkoholické nápoje a sdíleli s ním historky ze studií v nižších ročnících. Dobrý pedagog je jen tak na oko, aby se neřeklo, káral, že by se měli více věnovat přípravě k maturitě než bezuzdnému holdování alkoholu. Nicméně se svými studentíky pookřál a někdy dokonce, když chytil opičku a namazal šišku, tak si trpce postěžoval na učitelský sbor a na to, jaký je ředitel neschopný usurpátor, který o pedagogii ví starou belu. Tento přátelský vztah pak přetrvával léta a oblíbený pedagog se pravidelně zúčastňoval školních slezin, svateb, pohřbů a porodů.

Něco jiného to ovšem bylo s kantory neoblíbenými. Těm se dělaly naschvály, všemožně se zesměšňovali a studenti je zkrátka svým nepřístojným chováním doháněli k šílenství. Neoblíbení kantoři pak předčasně chodili do důchodu nebo na dlouhodobé léčení do věhlasných lázní Bohnice.

Stačí si připomenout neslavného profesora Servíta, kterého si většina důchodců mého věku, zvláště těch, kteří studovali v Praze, dobře pamatují. Ten se svou blbostí a skutky na jedné z vysokoškolských kateder proslavil tak, že prakticky po tehdejším Československu neexistoval záchodek či volná zeď, kde by se neobjevil slavný nápis: “SERVÍT JE VŮL”. Tato smutná pravda také okrášlovala Eiffelovku a téměř všechna turistická místa na světě, kam se našinec v té době dostal. I když to prý byl blb na kvadrát, vždycky mně ho bylo trošku líto, jak se asi musel cítit. A co teprve jeho rodiče a příbuzní. Ten se jistě neoženil, protože si nedovedu představit, jak by si ho nějaká ženská vůbec za těchto okolností vzít mohla. Snad proto se také občas objevil na zdech nápis, očividně napsaný Servítem, v zoufalé snaze svou chatrnou reputaci napravit, který zněl: “DOOPRAVDY NEJSEM VŮL, SERVÍT”. Tento nápis jenom lidi ještě více utvrdil v tom, že Servít byl skutečně nenapravitelný vůl.

Můj oblíbený pedagog byl profesor Havlíček, který se nás na gymnáziu pokoušel učit takové exaktní vědy jako botaniku a biologii. Pedagog Havlíček, vysoký muž s orlím nosem a šedivými vlasy, si získal moje sympatie, když jako vůbec jediný z učitelů nerudnul v tváři, když jsme ho oslovovali ”pane profesore” a nebazíroval zvýšeným hlasem na tom, abychom ho titulovali ”soudruhu učiteli”, tak jako to dělal třeba učitel zpěvu soudruh Hrdlička, který byl stranický činitel a blb, a u kterého jsme se naschvál pletli a sveřepě mu říkali ”pane”, jen abychom vychutnali, jak hystericky bude požadovat oslovení partajní.

Profesor Havlíček byl nejenom nestraník, ale pašák, protože, když mu skutečně některý ze spolužáků-šplhounů řekl ”soudruhu”, tak ho za to Havlíček u tabule pěkně zkoupal. Za to jsme mu fandili, a když jsme se dozvěděli, ze profesor Havlíček bojoval na západní frontě v mundúru zahraniční armády, a že má tím pádem utrum, že dřívější universitní profesor musí učit na střední škole pitomce jako jsme byli my a je rád, že je rád, a že jeho žena dělá průvodčí v tramvaji, sympatie nahradil neskonalý obdiv...

Jako nezletilí studenti jsme byli neskonale hrdi na to, že profesor Havlíček nám hned od první třídy gymnázia vykal. Cítili jsme se více dospělí a s odstupem let jsem přišel na to, že to byla od pana profesora asi jenom taková finta neboli pedagogická strategie, kterou používal právě proto, abychom se cítili dospělejšími, a na to konto přistupovali ke studiím odpovědněji. To jsme si samozřejmě neuvědomovali, a proto nám dělalo nadmíru dobře, když profesor Havlíček na nás, obyčejně tupé studentíky, pouštěl hrůzu hřímaje: ”Vy dřevo zimostrázový! Vy jste se neučil! Vy jste nic nedělal! Vždyť vy jste kapr jako karas!!! Sednout, pět!”...

Spolužákyně, když byly vyvolané, začaly obyčejně fňukat a dobrého kantora, který se vyznačoval pouštěním hrůzy, se doopravdy tak bály, že zpravidla zapomněly i to, co se pracně našprtaly. “No tak, neplakat, dámičko, neplakat, ”a raději nám pěkně řekněte, jak je to s tím krásnoočkem zeleným!”, snažil se s dávkou něhy profesor Havlíček předejít proudu slz.

Profesor Havlíček byl nejenom válečný hrdina, ale rovněž vynikající pedagog, který si na černý plášť křídou maloval zažívací trakt, abychom výuce lépe porozuměli. A díky jemu si dodnes pamatuji podrobnosti o pánských a hlavně dámských pohlavních ústrojích a jiných pro život důležitých věcech jako to, že jeleni mají na hlavě parohy a ne rohy, protože ty tam mají pouze krávy. Jenom nedovedu pochopit, proč nám vzdělaný pan profesor nic neřekl o tom, že parohy může nakonec nasadit i člověk. Na to on byl příliš velký gentleman…A pak to taky vlastně jaksi nějak nesouviselo s učební látkou.

Zatímco snad všichni mí učitelé z mládí jsou již po smrti, profesor Havlíček žil až do listopadu minulého roku, kdy zemřel v úžasném věku 100 let. A prý do poslední chvíle chodil na třídní sleziny, kde poklidně popíjel pivečko a se stárnoucími studenty vzpomínal na staré časy. A prý měl tak vynikající paměť, že si pamatoval i na mne. “Jó Ivan, no to byl přece ten závodník kolečkář, který místo toho, aby se učil biologii a láčkovce, tak jenom proháněl kolo... a děvčata,” dodal s úsměvem, jak mi bylo řečeno.

To, že se dožil tak vysokého věku je asi tím, že to byl dobrý člověk, který si na tomto světě zasloužil být dlouho. Kromě těch pár pětek, které jsme od něho po právu dostali, neublížil ani mouše. Spíše naopak. A jsem rád, že se dožil pádu komunismu, a že jistě jeho vojenské zásluhy byly vládou náležitě ještě za jeho života oceněny. Jenom mne mrzí, že ještě chvíli nevydržel. Plánoval jsem na tento rok se za ním podívat a říci mu, že si dodnes pamatuji, jak se rozmnožují krásnoočka zelená...  

Pokračování příště...
Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora"