Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (16)
Rubrika: Literatura – Zábava
| Jednou jsem přijel na Bronte a byli tam dva kluci z Melbourne, také emigranti z roku 1968. Jeden z nich, tmavý kluk s černým knírkem se nechal v Austrálii přejmenovat na Omar Sharif, ale česky se jmenoval Slávek. Druhý se jmenoval Jarda. V Praze pracoval v karlínském divadle jako kulisák. S tím jsem se skamarádil hned. Byla s ním legrace a vyprávěl nám nejednu veselou historku z Karlína, kdy opilí kulisáci zpívali s chorem, ale byli o takt pozadu, takže si režisér při premiéře rval vlasy, že má v divadle „ozvěnu“. Se Slávkem jsme se od prvního dne neměli rádi. Asi jsme si nepadli do noty, ale také s tím měl co dělat fakt, že jsem začal vyžadovat, když u nás bydlí, aby platil činži. Jarda se neurazil, ale Slávek ano. Drze tvrdil, že je host a jako takový nic platit nebude a že jestli já chci, tak si také můžu přivést hosty. Ta drzost! Na místě jsem ho chtěl ztrestat, ale Vlado se ho zastal a s Vladem jsem se prát nechtěl. Jednak jsem ho měl docela rád a také jsem si nebyl jist, zda bych tohoto statného Slováka přepral. Takže jsem se nechal umluvit. Ty dva hosty k nám přivedl Michal, který teď s klukama hodně kamarádil. Většinou jsme s Michalem jezdili na pivo do českého klubu v Dulwich Hills, kde vládl pan Damasbol. O tom se říkalo, že zbohatl na dovozu gumových penisů z Československa. Ty byly k mání v každém sexshopu, než přišel čas elektroniky. Emigranti z roku 1948, kteří klub vybudovali, nás ve své podstatě neměli rádi. Měli dojem, že jsme ve většině případů hajzlové, zkrátka odchovanci komunismu zkažení režimem, kterým se nedá věřit. Byli sice rádi, že najednou jejich klub oživl mladými lidmi, kteří mluví česky a slovensky, ale mnozí nám pomáhali jen proto, aby nás využili. Jako Tony z bižuterie a dovozce gumových penisů, který nenechal žádnou holku na pokoji. Bylo zajímavé sledovat, jak tento sice bohatý, ale holohlavý stařec s věnečkem bílých vlasů se snaží utrhnout děvčata, která mohla být jeho vnučkami. Navíc si staří emigranti žárlivě střežili své pozice v klubu. Bojovali o ně, ba mnohdy i intrikovali mezi sebou a ani v duchu by je nenapadlo si nás pustit k tělu nebo, nedej bůh, nás zapojit. Nám to vyhovovalo, protože na rozdíl od nich, generace spolkařů a milovníků titulů jsme byli generace, která nevěřila ničemu a nikomu a všemu se chtěla vyhnout. Hlavně funkcím a titulům jako předseda československé rady svobodných Čechoslováků, legionářů, obchodníků a vůbec - těch spolků, které se hašteřily mezi sebou byly desítky. Došlo k zajímavé situaci, kdy staří si žárlivě střežili vydobyté pozice před mladými, kteří jim na ně kašlali a nechtěli je. Po létech, když už byli emigranti z roku 1948 opravdu staří a zapojit nás chtěli, protože potřebovali pomoc a hlavně chtěli, aby jejich kluby žily dál, s hrůzou zjišťovali, že nemohou nikoho nejen naverbovat, ale ani přemluvit. Bylo však i mnoho slušných, kteří pomáhali. René Merta, který měl na Bronte prádelnu, zaměstnal Mášu a když se seznámil s Láďou, tak mu pomohl sehnat práci v oboru a Láďa se dostal ze sklárny. Michala do Austrálie přivezl otec, emigrant z roku 1948, který však žil v Darwinu, zatímco Michala podporoval finančně na studiích v Sydney. Otec byl dle Michala „v ranci“, protože vlastnil hotel. Studie mladému emigrantovi moc nešly, hlavně proto, že neovládal jazyk, stejně jako my, ale byl dobrý společník a uměl se bavit. Vykládal nám jak v Darwinu žil o dovolené a jak chodil na lov krokodýlů. Jeho vyprávění mě hrozně vzrušovala, kvůli něčemu podobnému jsem chtěl vidět svět a upřímně jsem mu záviděl. Opatrně jsem na něm vyzvídal, jak se v Darwinu žije a jestli by se tam sehnala práce. „Tam je práce!“ mávl Michal rukou, „co umíš?“ Řekl jsem, že pracuji na stavbě a on tvrdil, že na stavbách se dělají velké peníze, protože v tropech se platí speciální příplatky za horko. Slávek se do toho vložil, že on už v Darwinu byl a že je tam takové horko, že já bych to nikdy s mou bílou kůží nezvládl. „Padnul bys do hodiny!“ tvrdil pohrdavě. Michal odvětil, že „bílí“ v Darwinu taky dělaj a nepadaj a Slávek rychle dodal, že ti jsou ale aklimatizovaní a zvyklí. „Nejvíce však vydělávají dělníci z bushe,“ pokračoval Michal, „ti jsou všichni v majlantu a v hospodě za všechny platí.“ Franta chtěl vědět, kolik asi vydělají a Michal se zamyslel a odpověděl: „Asi tak pětkrát tolik, co vy tady.“ Tohle na nás na všechny strašně zapůsobilo. Pětkrát tolik, považte! A to horko se jistě dá vydržet, když ho vydrží i ti druzí. Ostatně v Sydney bylo o loňských Vánocích kolikrát i přes čtyřicet, mínil Petr. Slávek oznámil, že hodlá do Darwinu jet a kdo chce jet s ním, ať se přihlásí. Přihlásili se úplně všichni, až na mne a na Michala. Pak se začalo debatovat o tom, kdy by bylo nejlepší vyrazit a většina navrhovala, aby se jelo ihned. Vlado upozornil, že máme na bytě smlouvu, která vyprší až koncem roku a že by teda bylo nejlepší zůstat aspoň do Vánoc. Michal dodal, že po Vánocích se džoby shánějí nejlépe, protože spousta dělníků se po svátcích zapomene vrátit do práce. To všem přidalo na náladě a začaly se domlouvat detaily. Mne to lákalo také, ale měl jsem tu Anku, dílnu a ve Vídni kamaráda, s kterým jsem jezdil doma na tramp a který se dostal ven na poslední chvíli než zavřeli hranice. Už několik měsíců jsme si psali a já mu vyběhal přes emigrační úřad sponzorování (sponzora jsem dělal já), protože humanitní akce, kterou Austrálie uskutečnila při okupaci ČSSR sovětskými vojsky už skončila. Kdo se sem chtěl dostat teď, potřeboval sponzora. Kamaráda i s jeho těhotnou ženou Austrálie vzala, ale pořád mu odkládali odjezd z Vídně. Zřejmě čekali, až budou mít dost emigrantů k zaplnění celého letadla. Poslední datum, v kterém mi oznamoval svůj přílet, bylo těsně před svátky. Také s otcem jsem si psal a ten si mi stěžoval, že se mu špatně dýchá, lehce se unaví a nemůže popadnout dech. Anička mi někde sehnala starý židovský recept na nápoj z rostliny Aloe a táta se těšil, že na Vánoce už rostlina bude dost veliká na to, aby ji použil a že se mu uleví. Byl jsem na to sám zvědav, protože tátu jsem měl nesmírně rád. Tohle všechno mě drželo v Sydney, jinak bych se s chutí k výpravě přidal. Když jsme šli z klubu domů a kluci už měli vlastně všechno dojednané, vzal si mě Franta stranou a chtěl vědět, proč nechci jet. Vysvětlil jsem mu, co mně leželo na srdci. „Když tady zůstaneš, tak si asi Anku vezmeš, viď?“ „Vypadá to tak,“ připustil jsem. „To znamená, že tady zůstaneš a otce za dva roky neuvidíš. Anka se nevrátí a ty to víš.“ Věděl jsem to. Židé se vracet nechtěli i Rebeka si to nakonec rozmyslela a za Jardou neodjela. Jenže takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, byl jsem stále dost lehkovážný. Pravda byla, že kdyby Anka otěhotněla, měl bych na vybranou, otec nebo dítě. .. A s tím kamarádem si nedělej starosti. Přiletí před svátkama, tak mu pomůžeš najít byt a pak ať se stará sám. Jistě bude mít nějaké peníze z Vídně, když tam byl tak dlouho. My jsme to měli horší ... „Proč ty najednou chceš, abych jel taky?“ „Protože tě znám, jseš tramp, chceš psát o dobrodružství a takovouhle příležitost si necháš ujít?“ „To je na mně,“ odpověděl jsem odmítavě, ale s tím psaním ťal do živého. Znal mne dobře, však jsme spolu chodili do stejné třídy už od mateřské školky. „To je všechno?“ „Není.“ Franta se ušklíbl: „bez tebe to nejde...“ „Proč ne?“ „Protože z nás máš auto jenom ty a Vlado. Do jednoho auta se všichni nevejdem, chápeš?“ To byla pravda. Vlado si koupil VW Brouka a do toho se jich pět a pes nemohlo vejít. I kdyby byli bez zavazadel. Líbila se mi Frantova upřímnost. Mohl klidně apelovat nejen na můj smysl pro dobrodružství, ale i jinak mi lichotit, ale nanesl to na rovinu a bylo to. Chápal jsem, že má odpověď nese velkou zodpovědnost a tak jsem jen slíbil, že o tom budu uvažovat. Pár dní jsem o tom skutečně přemýšlel, ale nic jsem nevymyslel. Franta mě neotravoval, ale viděl jsem na něm, že ho to trápí, protože stejně jako já věděl, že beze mne bude muset někdo z party zůstat doma. Navíc Vlado tíhl k Slávkovi s Jardou více, asi pro tu Slávkovu zkušenost z Darwinu, však tam už jednou byl. Jen já jsem měl své pochyby, protože kdyby tam byl a bylo to tak vysněné jak oba s Michalem tvrdili, tak proč tam nezůstal? Zašel jsem za kluky na Bronte a zjistil, že přípravy jsou v plném proudu, mysleli to vážně. Slávek všechno organizoval a všichni se mu dobrovolně podřizovali jako člověku, který už nejen v Darwinu byl, ale který věděl, co dělá. Já jsem se do toho radši nemíchal, ale neodpustil jsem si jedovatou poznámku, že jsem zvědavej, jak se všichni vejdou do Vladova auta. „To je jednoduchý,“ odpověděl Slávek s pohrdavým úsměve, „ty a Petr nikam nepojedete, protože vás nechci. Byli byste jenom přítěž. Ale tebe beru,“ obrátil se na Frantu, „ty s námi smíš...“ Nastalo ticho a všichni upřeli pohled na Františka. „Tak to je jednoduchý,“ odpověděl Franta vesele, „já pojedu s mejma kamarádama, mně nebude nikdo říkat, co smím a co nesmím! A když už jsme u toho, kdy nám konečně zaplatíš ten dluh za činži?“ To byl ten moment, kdy mě vyhrál. Teď už jsem nemohl cuknout, po takové řeči se kamarádství naplňuje činy. A najednou se mně hrozně ulevilo a já jsem věděl, že ze mne spadl kámen obav. Že jsem v podstatě vždycky chtěl jet, v nitru jsem to cítil, že Franta měl pravdu a že ani zdaleka jsem ještě nebyl vybouřenej mladej kluk připravenej se usadit a mít rodinu. Jel jsem domů a oznámil Ance, že o Vánocích jedu do Darwinu. „A kdy se vrátíš?“ To jsem samozřejmě nevěděl, ale slíbil jsem, že když na mne počká, tak jí to děťátko udělám. Tu noc jsme se milovali obzvlášť silně a já ponechal plně na přírodě, zda se splní mé přání nebo Ančino... Napsal jsem tátovi, jak jsem se rozhodl a ještě jsme se v dopisech stačili domluvit, že si koupí podrobnou mapu Austrálie a já mu z každého městečka pošlu pohled, aby si mohl do mapy zapíchnout špendlík progresu naší výpravy. Kamarádovi do Vídně jsem nenapsal nic, protože jsem ho nechtěl zastrašit svým tak brzkým odjezdem hned po jeho příletu. Ale plánoval jsem, že mu seženu byt, aby měl kam jít. Představoval jsem si, že by mohl vzít ten po nás na Bronte. Bohužel, týden před Vánocemi jsem od něj dostal dopis, že jim zase odložili let a přiletí až v lednu. S tím se nedalo už nic dělat . Tenkrát dopisy nechodily každých čtrnáct dní jako dnes. Myslel jsem, že by ho má odpověď do Vídně ani nezastihla. Měli jsme domluveno s partou z volejbalu, že pojedeme všichni na svátky do Eboru u Doriga, kam drobní prospektoři jezdili na dovolenou rýžovat safíry a že i my také pokusíme štěstí. Celá parta tam chtěla zůstat až do Nového roku a pak se vrátit zpět do Sydney. My jsme měli větší plány. Jet podél pobřeží na sever, do Queenslandu a přes celou severní Austrálii do Darwinu. Franta s Petrem týden před Vánocemi přestali pracovat a v Bronte jsme už skoro měsíc neplatili činži. Tím jsme si odbydleli bond (záloha), který jsme agentovi na byt dali a o který nás připravil agent v bytě prvním. Učili jsme se rychle a nabývali zkušeností... Pracoval jsem až do Vánoc, tedy až do Štědrého dne, abych měl více peněz na cestu, protože jsem musel doplatit půjčku na auto. S tím mně hodně pomohla Anka, takže mi zbylo něco peněz navíc, abych měl v Darwinu do začátku. Než všichni seženeme tu senzační práci, která bude placena pětkrát tolik, co tady. Ještě před Vánocemi jsem se ptal Michala, jak na to jít, kde začít, ale ten mě odbyl, že neví, ať se poptáme až na místě, že to nebude problém. Zeptal jsem se, jestli by mně dal adresu na svého otce, hoteliéra a Michal si náhle nemohl vzpomenout, jak se ten hotel jmenuje. „To nevadí, „říkal, „v Darwinu je jenom asi pět hotelů, to najdete snadno a tátovi řekněte,  že vás posílám já.“ Dva dny před Vánocemi jsem cítil, že mi není dobře, ale do práce jsem chodil až do konce, protože mě na jejím konci čekal tlustý šek. S Harrym jsem se pohádal ohledně politiky, protože už jsem si to mohl dovolit a tak jsem mu řekl nejen co si o komunismu myslím já, ale co komunismus skutečně je. Bránil se chabě tím, že australská komunistická strana invazi do mé vlasti odsoudila. Po poledni přivezli tvárnice, které už byly na dvanácté patro a já s Turkem jsme je skládali. Harry jen odebíral dřevěné palety, na kterých byly naložené. Vždy jsem na náklaďáku prázdnou paletu postavil na stranu a opatrně mu ji z korby překlopil. Harry ji chytil, sundal a položil na zem. To bylo všechno, co dělal, zatímco my s Turkem jsme skládali další paletu. Poslední paletu jsem zase postavil na hranu, ale nějak jsem nedával pozor, asi jsem měl radost, že už to máme za sebou a pustil ji dříve než byl Harry připraven. Paleta se překlopila a praštila ho do hlavy. Naštěstí, jako jediný z nás, nosil ochrannou přilbu a nic se mu nestalo, jen mu trochu tekla krev z nosu. Přerušili jsme práci a já se omlouval, ale Harry se mnou odmítl mluvit. Druhý den, můj poslední v práci, když už byly tvárnice usazeny ve dvanáctém patře a zalévaly se betonem, jim z toho patra spadlo kolečko plné betonu. Pracoval jsem dole u vozu, který beton přivezl a kolečko padalo přímo na mne. Naštěstí Angličan George, který to viděl, na mne zařval a asi mi tím zachránil život. Automaticky jsem skočil pod náklaďák a kolečko dopadlo hned vedle a postříkalo mě betonem. Rád bych věřil, že to byla nešťastná náhoda, ale Harry ani nikdo z dvanáctého patra se mi neomluvil. Myslím, že jsem odešel včas. Dovlekl jsem se domů a cítil, že mám horečku. Druhý den jsme měli vyrazit směr Dorigo a já se nemohl hnout. Anka zavolala Frantu a ten za mnou přijel s Rebekou. Chodili spolu už nějaký čas a Rebeka měla z jeho odjezdu asi takovou radost, jako Anka z mého. Když viděli v jakém jsem stavu, bylo jim jasné, že zítra nikam jet nemohu. Domluvili jsme se, že Rebeka vezme Frantu s Petrem svým autem do Eboru a já za nima přijedu až se mi udělá lépe. Měl jsem na to osm dní, protože pak se Rebeka vracela s volejbalovou partou zpátky do Sydney. Ležel jsem v horečkách až do Nového roku a pak se mi udělalo lépe, ale fit jsem ještě nebyl a Anka mě nepustila až do druhého ledna, kdy jsem se náhle začal cítit dobře. Také se chtěla naposledy pomilovat. Byl jsem zesláblý, ale nedával jsem to na sobě znát, jinak by mě nepustila vůbec. Kladl jsem jí na srdce, aby nezapomněla vyzvednout z letiště kamaráda z Vídně a jeho těhotnou partnerku (ta měla rodit hned po příjezdu) a vzala je k sobě, než si něco najdou. Také jsem jí neustále omílal, aby jim vysvětlila, jak to všechno vlastně bylo a že jsem neměl ani čas jim odepsat. Anka mi to všechno slibovala, v slzách se loučila a prosila mě abych na ni nezapomněl. Musím říci, že jsem nezapomněl a i ona své sliby splnila. Vyzvedla mého kamaráda s partnerkou z letiště, pomohla jim a snad i vysvětlila, jak to všechno vlastně bylo. To už nevím, protože asi měsíc po mém odjezdu začala chodit s někým jiným a do roka se vdala. Byla to hodná holka, ale chtěla mláďata a chtěla je hned... Také Rebeka Frantu opustila, ale až po roce a napsala mu to. Franta se nad tím dopisem zamyslel a pak ho pomalu roztrhal. Bylo na něm vidět, že to nebyla dobrá zpráva, ale tento svérázný hoch si ji nechal pro sebe, jen tiše mumlal, čemu jsme nikdo tehdá nerozumněl: „Vidíš ji, mrchu, sotva člověk vytáhne paty...“ Pokračování příště... |
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 07. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Milan Markovič |
 |
Jiří Menzel |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jan Krůta |