Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (28)
Rubrika: Literatura – Povídky
| Nejraději jsem měl večery, kdy jsme seděli kolem ohně už vykoupaní a jen kecali, pili pivo nebo hráli na kytaru a zpívali. Pili jsme celkem střídmě, nikdo nechtěl druhý den jít na lajnu s bolehlavem, ale vynahrazovali jsme si to v sobotu. V neděli jsme nepracovali, nýbrž chodili na lov nebo psali dopisy domů, takže případný bolehlav ze sobotního večera měl větší šanci na pořádnou léčbu. Sobota pro nás začínala, až když jsme se vrátili po páté z lajny. Těšili jsme se na to všichni. Ještě špinaví a zpocení jsme rychle nasbírali dřevo na oheň a teprve potom se šli vykoupat. Naše sprcha byla prostá. Přes větev přehozeným provazem se vytáhl kýbl s vodou, který měl sprchovou hlavici zabudovánu ve dně. Po jednom zatažení řetízkem se z kýble začala snášet jemná sprška, ve které se jeden namydlil a ani nemusel nijak zvlášť pospíchat. Dvojí zatažení řetízkem a voda tekla mnohem rychleji, teď už jste museli spláchnout namydlené tělo rychle, než voda vytekla úplně. Byli jsme v tom však experti a dokázali se každý vykoupat na jeden kýbl i méně.  Šatstvo se pralo obdobně. Prádlo se ponořilo do kýble s vodou, do které se přimíchal speciální prášek „Sam“. Přes noc jste prádlo nechali stát a druhý den je jen vymáchali v čisté vodě a pověsili na šňůru. Suché bylo za patnáct minut. Tyto věci jsme dělali zcela automaticky, ale náš společenský život měl přednost, na ten jsme se vždy těšili a ten se skládal jen z toho, co jsme mohli večer vyprávět jeden druhému. Vasil nám vykládal, jak po okupaci Česka utekl z Podkarpatské Rusi k Sovětům, kteří ho čtrnáct dní v jednom kuse bili, až byl ochotný se přiznat k čemukoliv, a tak se přiznal, že je špion. Byl odsouzen na tři a půl roku vězení a odvezen na Kamčatku, kde se těžilo zlato pro Sovětský Svaz. Teprve tam zjistil, že na délce „flastru“ vůbec nezáleží. Byli tam vězňové, kteří byli odsouzeni k pěti rokům a už fárali desátý rok. Z Kamčatky se prostě nepouštělo. Teprve když generál Svoboda po napadení Sovětského Svazu Německem začal formovat svou československou brigádu a pak armádu, bylo mu dovoleno vytáhnout z lágrů české a slovenské zajatce. „Hlásil jsem se první,“ tvrdil Vasil, „ale celá ta jeho armáda se skládala z lidí jako já. Byli jsme nejudatnější brigáda na frontu. My věděli, co je za námi, a ani jeden z nás nechtěl zpět. Kupředu, jen kupředu! Zahnat Němce a dostat se z Ruska, to byl náš plán... Eric vyprávěl o tehdy známé zpěvačce Janis Joplin, s kterou chodil do školy, že ji jako znal a trochu se tím vytahoval. Oba Novozélanďani pak o zemi „Dlouhého Bílého Mraku“ a o Maorech. Tvrdili, že Nový Zealand žádné problémy s domorodci nemá, jako Austrálie, a že obě rasy tam žijí ve vzácné shodě. Také mě učili zpívat hospodské písně jako „Roll me over in the clover“. Když jsme se trošičku namazali, sklouzli jsme automaticky do češtiny a rozdělili se na dva tábory. Anglicky mluvící seděli na jedné straně ohně a my na druhé. Nikomu to nevadilo a zábava pokračovala dál mnohdy až do rána. Kulisák měl vždy po ruce nějakou veselou historku, většinou jak se někde zašil, protože k práci měl zcela jiný vztah a nechápal, jak může někdo milovat dřinu, když se tomu může vyhnout. Jeho nejmilejší pozice byl zadní figurant, který to měl skutečně nejlehčí. Dalo se tam krásně odpočívat, ale pro mne to byla nuda. Já radši kácel stromy. S Kulisákem mě ovšem pojilo přátelství ještě z Darwinu, když tam dělal povaleče on. Jednou mu pracák nabídl džob na škole v Katherine (dvě stě mil na jih od Darwinu). Kulisákova angličtina v té době nebyla nijak na výši, takže jim asi špatně rozuměl a nabídku si vysvětlil po svém. „No fakt, hade, řekli, že budu pracovat na škole. Tak jak by sis to vysvětlil? Já myslel, že budu dělat školníka nebo tak něco. Tuhle napomenu děcko, támhle dám klukovi záhlavek, aby nezlobil, něco poponesu, uklidím, zkrátka lážo plážo a po vyučování zamknu školu a půjdu na pivo. No nevzal bys takovej flek? To jsem si nemoh nechat ujít! Jenže když mě přivezli do Katherine, tak jsem zjistil, že sice na škole pracovat budu, ale vůbec né lážo plážo, protože škola se teprve měla stavět. Chápeš? Dostal jsem krumpáč, lopatu a kolečko a asi hodinu jsem při práci usilovně dumal, jak z tý šlamastiky ven. Vysrat jsem se na to moh hned, to je pravda, ale jak bych se dostal do Darwinu? Dyk jsem u sebe neměl ani floka! Přitom bylo šílený vedro, no přes čtyřicet! Kurva, já se potil hrůzou, že mě snad nic nenapadne, než tu zasranou školu dostavíme. Fakt, hade, triko promáčený potem skrz na skrz a na rukách se mi už začínaly dělat mozoly. Tak jsem se jim tam složil. No co ti budu, hade, vykládat, úpal jak blbec! Zavolali sanitku a ta mě večer odvezla zpět do Darwinu do nemocnice. Tam mě nechali chvíli čekat, ale mně se ti najednou udělalo líp, a tak jsem ani nečekal na ošetřujícího lékaře a vypadnul. Co jim taky budu přidělávat práci, když maj čekárnu plnou, ne? Maj svejch starostí dost.“ Kulisák vyprávět uměl. Naposledy jsem tohoto svérázného hocha a vynikajícího vypravěče viděl v Sydney asi o dvanáct let později. Tvrdil, že se vypracoval a pracuje teď různě po severu Austrálie jako šéfkuchař. Bydlel u Petra v bytě nad pláží u Clovelly, který si Petr koupil dohromady se svou švýcarskou nevěstou. Bez řečí vzal tenkrát Kulisáka k sobě, jak bylo mezi námi „darwinskými“ zvykem. Měsíc ho živil včetně pití, což u Kulisáka nebylo nijak laciné, protože jestli ovládal něco lépe než vyprávění, pak to určitě byl chlast. Nakonec, když už je Švýcarka chtěla z bytu vyhodit oba, se Petr osmělil a naznačil, že by snad host také mohl na domácnost přispět, když už v ní žije. „Hade,“ řekl Kulisák smířlivě, „nepanikuj! V pondělí mám interview v Hotelu Hilton a je to jen formalita, džob je můj i s ubytováním, ale nemůžu tam jít v tom, v čem jsem. Hele, půjč mi nějaký kvádro, ať se pořádně prezentuji a nedělám ti ostudu.“ Petr mu půjčil svůj nejlepší oblek a to bylo naposled, co jsme je oba viděli. Kulisáka i Petrův oblek... Na Mary Riveru bylo tábořiště krásné, přímo u řeky, takže jsme se mohli i koupat. Ne přímo v řece, tam byli krokodýlové, ale voda z řeky prosakovala do proláklin u břehu, z nichž některé byly dost veliké na to, abychom si v nich i zaplavali. Do Darwinu to bylo jen nějakých sedmdesát osmdesát mil a občas v sobotu se na nás přijel podívat někdo z kamarádů. Dobře věděli o našich táborácích a že piva je v zásobě dost. Několikrát nás navštívil i pan Synáček s manželkou. Ta uměla německy a mohla si popovídat s Rudim. Synáček byl wheeler – dealer (obchodník bez skrupulí), dokázal prodat všechno. Také to byl dobrý vypravěč, i když Kulisákových kvalit nedosahoval.. Pamatuji se na jednu jeho historku, kterou nám vyprávěl, když byl ještě v Americe. Někde lacino nakoupil elektrické strojky na holení, a protože věděl, jak Indiáni nenávidí vousy, jezdil od rezervace k rezervaci a strojky jim prodával. Vždy strojek zapnul do zapalovače u auta a nějakého toho indiána oholil na ukázku. No a pak prodal okolo stojícím zájemcům desítky strojků. Dělal dobrý kšeft, ale musel si dávat pozor, aby včas ujel, než první Indián přišel domů, strojek vybalil a pokusil se oholit. Strojky totiž byly výhradně do auta a nedaly se použít v normální elektrické síti a tehdy Indiáni ještě žádná auta neměli ... Na lajnu začínalo být opravdu daleko a Rudi plánoval přemístění campu daleko do bushe. Daleko za lajnu a my věděli, že tím končí idyla i civilizace. Tam za námi nemohl přijet nikdo a my si budeme muset hlídat zásoby a plánovat mnohem opatrněji. Tam nebude možné, když nám dojde pivo, se vymluvit, že nás bolí zub a odjet do Darwinu k zubaři a při tom pivo dokoupit. Budeme muset plánovat mnohem opatrněji a radši kupovat více než méně. Měli jsme každý svou šekovou knížku, na kterou nám Správa Departmentu každých čtrnáct dní deponovala výplatu. Stačilo napsat na šek jméno hotelu, v kterém jsme pivo kupovali, a ten z nás, kdo do města jel, udělal i nákupy. Tohle všechno skončí, budeme moc daleko. Rudi to samozřejmě věděl také, a tak aby nám ty poslední chvíle trochu osladil, povolil nám jednu sobotu výlet do vzdálené Adelaide River, kde byla taneční zábava. Tanečnic bylo ovšem pomálu a ostrých hochů z bushe mraky, takže jsem si zpočátku ani nezatančil. V půl desáté se Vasil chytil s nějakým chlapíkem, který ho smrtelně urazil, když ho nazval Shorty. Tedy prckem. Prcek měl za sebou válečnou frontu, v které dělal průzkumníka a chytal z první linie živé německé vojáky jako jazyky, takže se nejen uměl prát, ale také se nebál a chlapíka tedy dost nemile překvapil, když ho porazil na zem, sedl si na něj a začal mu ládovat jednu po druhé. Měli jsme co dělat, abychom bývalého průzkumníka z jeho oběti stáhli a prošlo nám to jenom proto, že Vasil nebyl ještě dost opilý a poznal nás. Sice se to bez pár ran neobešlo, než se situace vyjasnila, protože bitá oběť tam měla kamarády také, ale bylo nás deset a bylo vidět, že se rváče snažíme rozdělit. Poté už bylo nejen očividné, kdo kam patří, ale i kdo si má dát na koho majzla, takže jsem si i zatancoval. Některé ty mulatky byly mnohem více nakloněny klukům, o kterých si myslely, že se o sebe umí postarat. Já jsem ovšem neměl zájem starat se o sebe, ale o mulatku. Jenže dáma nechtěla jít se mnou ven sama, nýbrž chtěla, aby nás na tu procházku doprovodil i karton piva. To se mi nezdálo, a tak jsem navrhl, že se nejdříve půjdeme projít a karton koupím až potom. To se zase nezdálo jí. Buď měla strach, že pak už nic nekoupím, nebo dobře věděla, kdo na mne v bushi čeká a že nebudou mít radost, když přijdu bez piva. Rozešli jsme se s tím, že se uvidíme příště ... Žádné příště už však nebylo. Naše poslední sobota byla u táboráku v campu, na který se dostavil i pan Synáček s chotí a s karavanem plným věcí na prodej. Včetně zlého vlčáka, který musel být věčně uvázán, aby někoho nepokousal. Pan Synáček dobře věděl, že máme peníze a vysvětloval nám, že on by v Darwinu zůstal a majetek na prodej nikdy neprodával, ale jeho paní tropy nedělají dobře, zkrátka jí jako Evropance nesvědčí klima, a tak se rozhodli odstěhovat na slunný, leč studený jih. My jsme ho ujistili, že nic nepotřebujeme, protože se stěhujeme hlouběji do bushe. Což byla pravda. Večer plynul zábavně, protože nás opouštěl Kanaďan Bill a ten dal do placu několik lahví Canadien Club Whiskey. Tu považoval za vrchol destilačního umění. My jsme všichni ochutnávali a uvážlivě pokyvovali hlavami, že jó, že je moc dobrá a abysme mu kór udělali radost, tak jsme se neustále ptali, kde se tak dobré pití dá koupit. Bill byl šťasten a ochotně nám to vysvětloval a tvrdil, že nejlepší to je pít s Coca – Colou. My jsme však žádnou Colu neměli, a tak jsme to pili jen tak. Pan Synáček s sebou přivezl kamaráda, také Čecha, který přijel svým vlastním autem. Ten rozbalil malé plátno na promítání a my jsme natáhli dlouhou šňůru z karavanu, takže měl elektřinu, a on pak promítal filmy, které udělal pan Synáček v Austrálii. Byly to filmy domácké, z Darwinu a okolí, ale v barvě a nám se líbily. „To jsou pro mne nezapomenutelné vzpomínky na Severní Territorium,“ vzdychal umělec. „Víte, kluci, já jsem sjezdil skoro celej svět, ale Territory je naprosto unikátní. To prostě už nikde neexistuje, chápete? Až si to budu po létech s mámou pouštět, tak budeme oba slzet. Podívejte, vona už slzí teď...“ Podívali jsme se a skutečně, paní Synáčková si pěstičkami utírala oči. My jsme chtěli vědět, kolik taková kamera i s promítačkou stojí, a pan Synáček říkal, že moc, to si nemůžeme dovolit a ostatně on by tuhle kameru nikdy neprodal. „Koupil jsem ji až v Americe,“ tvrdil pyšně, „to se tady, taková kvalita, vůbec nesežene!“ Ráno jsem se probudil chladem a strašně mně třeštila hlava. Ležel jsem u vyhaslého ohně, z něhož se nicméně vinul slabý stroužek kouře mně přímo do obličeje. Byl jsem celý oteklý od moskytích štípanců a jediné, co mě mohlo utěšit kromě sklenice vody, byl fakt, že okolo ležící postavy se budou cítit podobně, až se probudí. Protřel jsem si oči a rozhlédl se. Auto Synáčkova přítele bylo pryč, ale Synáčkův vůz tu stál i s jeho karavanem. Namáhavě jsem vstal a dobelhal se k tanku s pitnou vodou. U kohoutku tam klečel Čapoun a voda mu stékala po hlavě na záda. Občas hlavu zvrátil a žíznivě se napil. Počkal jsem a pak jsme se vyměnili. „Ta kanadská whiska je pěkný svinstvo!“ „Je,“ souhlasil jsem a chlemtavě pil dál a v přestávkách ze sebe vyrážel... „jak to ... že tady ... zůstali ... přes noc?“ „Nezůstali, odjeli s tím svým přítelem.“ „Tak proč tady nechal karavan a auto?“ „Copak ty si nic nepamatuješ?“ „Ne,“ potvrdil jsem a zavřel vodu, „mám v hlavě nějak vymeteno. Potřeboval bych to doplnit.“ Čapoun se krátce zasmál a hned si bolestivě sáhl na čelo. „Copak se nepamatuješ, že jsme od něj všechno koupili?“ „To mi nějak uniklo. Počkej, jak to všechno?“ „No úplně všechno, fakt! Eric si koupil pušku, Jirka kameru s promítačkou, Kulisák auto a Vasil karavan i se psem.“ „Ježišimarjá! A co jsem koupil já?“ „Tys nekoupil nic, ale nabízels mu karton piva za pani Synáčkovou.“ „Doufám, že to nevzal?“ odpověděl jsem s obavami. „A cos koupil ty?“ „Sbírku mincí.“ „Vasil spí v karavanu? Se psem?“ „Kdepak! Když Synáčkovi odjeli, tak do něj zkusil vlézt a ten německej ovčák po něm tak vyjel, že Vasil spadl ze schodů a zlomil si klíční kost. Ještě v noci ho Rudi odvezl do nemocnice.“ Myslel jsem, že si ze mne Čapoun střílí, ale nestřílel. Napadlo mě, že teď chápu, jak asi bylo těm Indiánům v rezervacích, když je náš krajan opustil a oni se chtěli oholit. Kulisák si představoval, že bude se svou koupí jezdit po bushi a naučí se tak řídit auto, aby si mohl udělat papíry. Jezdil po našich vyjetých stezkách asi tři neděle a pak se vrátil pěšky, jestli bychom se mu na to nepodívali, že to nechce jet. Podívali jsme se a zjistili, že zavařil motor. Nebyla v něm ani kapka vody nebo oleje. Tu vodu musel vyvařit sám, protože vůbec netušil, že auto nějaký chladicí system má, ale olej by za pouhé tři neděle vykapat neměl. Nejvíc na koupi vydělal Jirka. Natočili jsme spoustu filmů při lovení bufalů a z práce na lajně i při rybaření a dneska by mě zajímalo, kde ty filmy jsou, ale já ani nevím, kde je Jirka... Vasil se v pondělí ráno vrátil z nemocnice s paží pevně uvázanou k tělu. Pracovat nemohl. Rudi mě přidělil do kuchyně a já se od něj začal učit, jak vařit. Učil jsem se rád a bavilo mě to. Také Vasilovy příhody z fronty stály za vyslechnutí. Navíc jsem zjistil, že kuchař má přes den spoustu volného času a může si sednout do jídelny a číst nebo psát. To mně vyhovovalo, a tak jsem v kuchyni zůstal, i když si Vasil vzal na měsíc dovolenou, než mu sroste kost. Tou dobou jsem už uměl dělat i australské moučníky a stal se tak regulérním kuchařem, což mi později přišlo náramně vhod. Vasil jel na dovolenou s Mydlinkou do bushe. Táhli sebou Vasilův nový karavan a dvě dámy z Mydlinkových přečetných známostí. Cestou se u mne stavili v campu. Byl jsem tam sám, ostatní byli na lajně. Říkal jsem jim, že jsou blázni, když na dovolenou jezdí z bushe zase do bushe, ale Vasil odporoval. . “Na bush si zvykneš. Je jako milenka. Lapí tě a už nikdy nepustí. Kam bych jezdil jinam?“ Měl pravdu. Vzalo mi to deset let, než jsem si znovu zvykl žít v civilizaci. Zdálo se mi o bushi, chyběla mi jako milenka a vlastně chybí dodnes, i když už to tak nebolí... Vasila jsem viděl ještě jednou v životě a sice za dva dny po jeho návštěvě s Mydlinkou, když se oba rozhořčeně vraceli ze své dovolené v bushi. Tentokrát přijeli sami, bez milenek. Došlo jim pivo a holky jim na Jin Jinu utekly s jinejma... To bylo naposled, co jsem ho viděl. Vím, že po mně převzal zase vaření a do Survey Party se vrátil, ale já už tam nebyl. Zavolal mi Kasíro, že mně sehnal práci na Gove a to jsem nemohl odmítnout. Neodcházel jsem rád, měl jsem kluky ze Survey Party rád a náš styl života mi vyhovoval, ale můj odchod se nakonec ukázal jako velice dobře načasovaný. Asi po šesti nedělích od mého odjezdu opustil Survey Party i Eric. Mnohokrát jsem s ním byl v Darwinu nakupovat a mnohokrát tam byl sám. Znal náš systém šeků dokonale a zřejmě si i okopíroval naše podpisy. Když odcházel, tak už měl od každého jeden prázdný šek, který vytrhl z jejich šekových knížek. Vzal si vždy ten poslední, aby na to hned nepřišli a zbytek byl jednoduchý. Moc dobře věděl, kolik kdo na kontě má, aby šeky vyplnil správně. Zpeněžil i šek od Rudiho za telefon. Poštovní a telefonní služba byla tenkrát v jednom a Eric s šekem adresovaným této službě nakoupil archy poštovních známek, které před svým odletem do Ameriky prodal za půl ceny. Určitě se mu odlet domů vyplatil. Tehdy byl australský dolar mnohem více než americký. Možná, že zkusil i mé konto, ale na Gove byl jiný systém a já už šekovou knížku zrušil a konto změnil. Měl jsem, možná, veliké štěstí .... |
lustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 11. 2007.
