Když jsem přišel domů, Franta ještě spal a Petr seděl u televize a díval se na nějakou veselohru. V té době byla televize a noviny našimi největšími učiteli angličtiny. Zvláště televize byla dobrá tím, že její aktéři mluvili zřetelně a spisovně. Nejen to, člověk si mohl mnohé domyslet z jejich pohybů a děje. Komedie jsme milovali nejvíce, protože při těch se člověk občas zasmál, když mu to došlo, ale už tehdy jsem narazil na gagy, které jsem nepochopil, i když jsem rozuměl každému slovu. Dneska vím, že každý jazyk má trochu odlišnou logiku a každá kultura předpokládá její všeobecnou znalost, ale tehdy jsem nic takového netušil a „čílil“ se nad tím, že nerozumím. Nebo že vyslovené nedává smysl.

Petr pil pivo, zádumčivě se díval na veselohru a vůbec se nesmál. Přinesl jsem si pivo z ledničky a sedl si vedle něho. Veselohra byla americká komedie, kde se při každém vtipu neviditelné obecenstvo zasmálo.
- Já ti nevím - prohlásil po chvíli Petr - proč se furt všemu smějou, i třeba úplnejm blbostem?-
-Voni se nesmějou. Tam není žádný obecenstvo, to jen pan režisér pouští na správných místech smějící se mašinu, které se říká „láfink mašín“, aby blbci jako ty a já věděli, kdy se mají smát - odpověděl jsem odborně.
- Nekecej! Láfink mašín? To jsou pitomci, kam se serou na naši televizi! Doufám, že podobnou blbost nikdy v Česku nepřevezmou. Já se chci smát, kdy se mi to líbí a né kdy si to bude přát pan režisér...-

Takže jsme se dívali a nesmáli. Já hlavně proto, že jsem usnul. Měl jsem toho za celý den dost. Probudil jsem se až v noci. Seděl jsem v místnosti sám a přes obrazovku běhaly jen čáry skončeného vysílání. Vstal jsem, vypnul televizi a šel si lehnout. Ráno mě vzbudil Petr.
- Já se na to vyseru - prohlásil - neděle je jedinej den, kdy si mohu trochu pospat ...-
Nebyla to tak úplně pravda, protože v neděli nás pravidelně budil klouček, který si přitáhl do naší ulice káru s nedělními novinami a už od šesti hodin pískal na píšťalu jak někde při fotbale. Lidé na to pískání vycházeli z domů a kupovali si od něj noviny. Byl to oblíbený způsob kluků ze škol, jak si přivydělat na kapesné a nějakou tu diškréci dostali navíc.
- Tak mu řekni, že žádné noviny nechcem a neotravuj - odpověděl jsem naštvaně.
- To nejsou noviny, ale Milan! Má sebou nějakýho „vohnouta“ a potřebuje tě, abys mu překládal. Já si jdu lehnout ...- zívnul Petr - jo, až přijede mladej s píšťalou, tak mu řekni, ať nepíská, že už jsme vzhůru ...-

Vstal jsem a šel se nejprve opláchnout do koupelny a obléknout. V obýváku seděl Milan s postarším plešatým pánem, který měl v podpaždí ranní noviny.
-Co je? - pokývl jsem k Milanovi - proč tak brzo?-
- Já nevím, tenhle pán nás vzbudil… já vůbec nevím co chce, pořád mně zvedá ruku!...-
Obrátil jsem se na plešatého pána a ten vystihl, že to je jeho moment a začal drmolit tak rychle a horečně, že jsem nerozuměl ani slovo. Při tom skutečně Milanovi zvedal ruku do výše a řval na celý byt .... - vina, vina, vina!-

Já jsem se zděsil, že plešatý pán zešílel a Milan ho k nám přivedl omylem, protože to je hodnej kluk a každému naletí, ale jak se z toho dostat, aniž bychom utrpěli od plešouna újmu na zdraví, mě nenapadalo. Začal jsem horečně přemýšlet, jak toho šílence zklidnit, ale sám jsem se uklidnil, až když do místnosti přiběhli Franta s Petrem, které to šílené řvaní vylekalo také. Ve čtyřech, zdálo se mi, na nás plešoun neměl, i když jsem si ještě z domova pamatoval, že šílenci mají ukrutnou sílu.

Posuňkem jsem pánovi naznačil, aby se uklidnil, a pak jsem vysvětlil, že musí mluvit pomalu, abych mu rozuměl. Jenže to byl v jeho nadšení zřejmě nemožný požadavek a pán zase drmolil a zase Milanovi zvedal ruku a křičel vina, vina, vina! Tentokrát ale trochu opatrněji, a když viděl, že stále nechápu, klepl se do čela, zvedl ze stolu noviny, které si tam odložil a zabodl do nich prst. Naklonil jsem se a podíval na rubriku, na niž jeho prst ukazoval. Bylo v ní číslo losu, který tento týden vyhrál dvanáct tisíc dolarů a Milanovo jméno s plnou adresou, vše pod tučným nadpisem WINNER...
Vzal jsem Milana za ruku, zvedl mu ji do výše a začal křičet vina, vina, vina!
Plešoun se okamžitě přidal. Franta pohlédl na Petra, Petr na Frantu, oba pokrčili rameny a začali řvát vina, vina, vina!
- Ty blboune - volal jsem v tom hluku na Milana - vyhrál jsi lotynku! Máš dvanáct tisíc dolarů!-

Když jsme se uklidnili a každý se podíval do novin, Petr otevřel ledničku a přinesl pivo. Stejně jsme v ní nic jiného neměli. Všichni jsme si ťukli na Milanovo štěstí a Franta mu radil, aby se okamžitě odstěhoval, nebo ho někdo přepadne. Petr nechápal, co to je za pitomej zvyk, vytrubovat do světa vítězovu adresu a tak ho vystavovat nebezpečí. Tenkrát jsme vůbec nevěděli, že na los se musí napsat NFP, tedy „Not For Publication“, aby noviny zatajily vítězovo jméno a adresu. To všechno jsme se teprve měli naučit, zatímco Australany, v té době povětšinou slušné lidi, by ani ve snu nenapadlo, aby Milana obtěžovali.

Já jsem se s plešatým pánem konečně domluvil, protože ho přešlo „šílenství“ a mluvil pomalu a zřetelně. To ráno si koupil od hvízdajícího prodavače noviny a když zjistil, že vítěz loterie bydlí za rohem, tak se rozhodl podívat, zda to už ví. Předpokládal, že za takovou zprávu ho nikdo nebude peskovat kvůli včasnému probuzení. Milan mu samozřejmě nerozuměl ani slovo, a proto ho zatáhl k nám. To bylo sice od plešatého pána moc hezké, že s Milanem šel až k nám, ale já jsem ho začal podezírat, že si od toho slibuje, že mu vítěz něco dá. My, odchovanci komunismu, jsme podezíraví a nevěříme nikomu a ničemu. Ostatně, třeba to bylo v kraji zvykem? Vždyť z australské kultury a bontonu jsem neznal vůbec nic. Začal jsem se plešouna opatrně vyptávat, a když mu to konečně došlo, kam směřuji, zrudl a skoro se urazil.

- Ne, ne! - opakoval důrazně a pomalu, abych mu rozuměl každé slovo...- já nic nechci! Přišel jsem skutečně jen vítězovi poblahopřát, ale když už jsem to začal, tak ... víš, já jsem manažer ANZ banky, tady za rohem na Campbell Parade a kdyby si tvůj kamarád přál uložit peníze, pak mu jsem plně k dispozici! Za svoji banku mu mohu slíbit korektnost a skvělý servis. Zde je moje navštívenka a jsem vám všem plně k službám...-

Pán se zvedl, znovu Milanovi poblahopřál a pak se rozloučil.

Z hloubi duše jsem se za svoji podezíravost styděl a Milana pak přemlouval, aby si u dotyčné banky výhru uložil. Milan to pak skutečně udělal, protože stejně žádnou banku neznal a ANZ byla nejblíže. Manažer nelhal, skutečně v bance pracoval.

Hned v pondělí jsme si všichni koupili losy za padesát pět centů a naučili se je správně vyplňovat i s dodatkem NFP...
Franta tenkrát pronesl prorockou větu když prohlásil... „Mám takovej dojem, že teprve po létech a prosázenejch tisících pochopíme, jak úžasnou kliku z prdele ten blbec měl...“
Dvanáct tisíc dolarů! Za to jste si tehdy mohli koupit v Sydney dům! 

Pokračování příště...