Ach, Vídeň! Město Straussů, valčíků a v roce šedesát osm i Čechů a Slováků. Bylo nás tam tolik, že jsme o sebe zakopávali. Dodnes jsem vídeňákům vděčen, že to s námi nejen vydrželi, ale že nám i pomáhali, což nebylo lehké. Naši lidé chodili od charity k charitě a žebrali o pomoc. Většinou něco vyžebrali, a jak se rozkřiklo, že ta a ta charita dává, davy Čechů se řítily ze všech čtvrtí Vídně k tomu místu a domáhali se svého podílu.
Lidé ze sebe dělali katolíky, protestanty a snad i pravoslavné, podle toho, kde zrovna rozdávali peníze. Jen s židovskou vírou nikdo nepochodil. Tam měli přesnou evidenci a kdo nebyl členem pražské obce židovské, s tím vyrazili dveře. Což se stalo i Petrovi, který sice byl napůl Žid po tatínkovi, ale protože jako takový nebyl nikde veden, tak mu to bylo houby platné. My jsme ho s Frantou utěšovali, ať si z toho nic nedělá, ale že tedy chápeme jeho rozhořčení, protože přijít v dětství o předkožku a pak zjistit, že ti to na nic není, je k pláči.

Emigrantský lágr Trajskirchen praskal ve švech a lidé spali na matracích položených na zemi. Protože to bylo zadarmo, bylo téměř nemožné dostat v lágru místo. V širokých prostorách těchto nocleháren se odehrával život se vším všudy, co lidé ke štěstí potřebují. A tak bylo možné slyšet noční vzdechy, povzdechy i lásku samu.

 „Dej ty ruce pryč“ - šeptal ženský hlas -  „povídám, dej ty ruce pryč!“

Ale frajer je zřejmě pryč nedal, protože hned na to se ozvalo krátké a vášnivé "Joj!"

My jsme spali, kde se dalo, a ne vždy to nebylo laciné. Chytří vídeňáci na přespávajících Češích vydělali majlant. Cena se pohybovala od třiceti do šedesáti šilinků za noc a mně bylo jasné, že to s těma čtyřma stovkama z tátovýho tisíce korun dlouho nevydržím. Buď budu muset přestat jíst nebo spát po různých těch „Zimmer frei“. Obojí jsem si dovolit nemohl. Takových ovšem bylo více. V noci ti ubožáci chodili Vídní, aby se zahřáli, protože rakouští policisté nesnesli, aby někdo spal v parku na lavičce. Takového pobudu okamžitě vzbudili a donutili k odchodu. Přes den to pak pobudové doháněli na těch samých lavičkách, protože to už nikdo nekontroloval nebo se to smělo, to nevím. Mnoho lidí, kterým už emigrace vyšla a kteří odjeli za svým vytouženým cílem, zanechalo v ulicích auta pro své staré kamarády, kteří je měli zaparkované v postranních ulicích a používali je jako postel. Na benzín peníze chyběly. Běhaly fámy, že se dají najít auta s klíčkem a cedulí na okně: „Vemte si to kdo chcete, jsem v Kanadě..."

Takové štěstí nás ale nepotkalo. Naštěstí šikovný Honza nám s tou jeho němčinou brzy sehnal práci, a kromě Věry jsme všichni přes den pracovali. Věře jsme každý dával patnáct až dvacet šilinků denně a ona za ně kupovala jídlo a vařila. Jelikož jsme brali jen nejlacinější noclehy v hotelích, kde nebylo vařit na čem, musela vařit na kusu plechu, na kterém jsme zapalovali kostky suchého lihu. Většinou jsme jedli rýži nebo koňský salám s chlebem. Nic lacinějšího tehdy ve Vídni k dostání nebylo. Od té doby jsem už potom nikdy koninu neměl a chuť k jídlu se mi upravila.

Láďa s Mášou dostali práci u vídeňského Čecha, kde plnili krabice práškovým mýdlem na praní. Halu neustále pokrýval neviditelný prach z mýdla a jeho existenci potvrzovalo jen neustálé kýchání zaměstnanců. Večer, když přišel Láďa z práce, smrkal krev. Prášek mu rozežíral sliznici.

My ostatní jsme se stali uklízeči. Petr s Honzou dělali to uklízení, a my s Frantou jsme myli okna, protože jsme se nebáli výšek. Franta, než šel na stavební průmyslovku, se vyučil doma zedníkem, a byl na výšky zvyklý. Já jsem vyrůstal v pátém patře, v bytě s dvěma balkóny, z nichž jsem nejednou lezl na střechu, když jsem nesměl ven. Ze střechy jsem pak slézal po balkónech dolů, kde na mne obyčejně čekal Tomik a chodili jsme spolu lovit bobříka odvahy na hřbitov nebo do Grébovky nad Botičem. Tomik se vždycky zlobil, že jdu pozdě a já jsem se omlouval, že jsem musel čekat, až všichni usnou. Jemu se to utíkalo, žil jen s matkou a bydleli v přízemí...

Teď mi ta zkušenost přišla vhod. Myli jsme okna vysoko, až v šestém patře a okna se nedala jinak umýt, než když jste vylezli ven na okenní rám, a to okno za sebou zavřeli.

Jednou jsme myli okna v pátém patře, v nějaké hale. Bylo nezvykle horko a my jsme se vysvlékli do půl těla. Hala byla veliká a pracovaly zde samé švadleny. Byly to většinou mladé holky a já jsem si brzo všiml, že sice klopí oči nad šitím, ale jedním okem pokukují na naše spanilé postavy za oknem a tají se jim dech obdivem nad naší odvahou. A tak jsem na jednom tom rámu zahrál divadlo, jako že jsem ztratil rovnováhu a začal jsem divoce mávat rukama. Švadleny vyskočily od šití a začaly tak ječet, že přiběhl mistr a chtěl vědět, co se děje. Já jsem mu to svou němčinou vysvětlit nemohl, ale švadlenky křičely a mlely tak rychle, že mistr ve vteřině celou situaci pochopil. Nařídil nám, abychom vlezli zpátky do dílny, a pak rozhodl, že okna umyjeme jenom zevnitř. My jsme mu samozřejmě nerozuměli ani slovo, takže jsme jenom přikyvovali:
„Ja, jawohl, herr majster“ – a když majster odešel, tak jsme zase na tu římsu vylezli. Švadleny začaly znovu ječet a mistr se vrátil celý brunátný a v posuncích nám naznačil, co po nás chce. Já jsem nás bránil a křičel tou svou chudou němčinou: „Wir sind gutten arbeiters und werden die machen grundlich“ - což bylo tak všechno, co moje němčina obsahovala, nebo co jsem uměl říci, a co mě naučil Honza.
Nešlo mi ani tak o ta okna, ale o to, aby si na nás majster nestěžoval našemu zaměstnavateli, nebo nedej bůh, mu nezaplatil jen polovičku, za umytí oken jenom zevnitř. Nakonec došlo k dohodě a mistr nám laskavě dovolil umýt okna i z venku, ale museli jsme si kolem pasu uvázat provaz a jeden z nás vždy stál uvnitř a toho druhého venku jistil. Jako ho na tom provaze držel. Jelikož provaz nebyl moc dlouhý a omotával si ho kolem rukou ten, kdo stál uvnitř, mám ten dojem, že kdyby se něco stalo, vyletěl by z budovy i on.

Práce to byla jinak velmi únavná a dostávali jsme za ni jen 600 šilinků, zatímco normální uklízeči, tedy rakouští občané, brali dvakrát tolik. Gastarbajtři a jiní utečenci museli vzít s povděkem to, co bylo. A být vděčni ...

Pracovali jsme šest dní v týdnu a v neděli chodili po Vídni, abysme z tohoto velkoměsta také něco viděli. Navštívili jsme Schönbrun, prochodili Maria Hilfen Strasse a také Práter. Tam jsme s Frantou navštívili kinematografický stan, který se pyšnil reklamou porno filmu.

„Jsme na západě“ - tvrdil Franta - „musíme vidět aspoň jedno porno, jinak náš zážitek nebude úplný.“

Cena nebyla nízká, dvacet šilinků - a to bylo naše celodenní stravné, ale ukecal mě. Zaplatili jsme, vstoupili do stanu a zjistili, že jsme jediní dva v hledišti. Sedli jsme si schválně do první řady, kdyby se stan náhle zaplnil, abychom o nic nepřišli. Stan se nejen nezaplnil, ale nepřišel už vůbec nikdo. Asi po pěti minutách někdo zhasl světlo a na projekčním plátnu se objevila fotografie, tedy diapositiv, unavené postarší ženy s obnaženými prsy. Pak další a nové, ale všechny vypadaly stejně omšele, a kromě prsou jim nebylo nic vidět.
Asi po dvaceti obrázkách se rozsvítilo světlo. Mnuli jsme si ruce v chlípném očekávání, že po téhle reklamě přijde na řadu ten porno film, ale místo porno filmu přišel přes amplion vzkaz, že produkce skončila a abychom opustili stan. Dá rozum, že jsme byli nejen zklamáni, ale cítili se i ošizeni. Na druhou stranu to byla dobrá lekce v tom, abych nevěřil reklamám a byl opatrný, než své peníze za něco vydám. Takže, když se dnes dívám zpátky, těch dvacet šilinků byl jeden z mých nejlepších investmentů do mého vzdělání.

Vždy po večeři, když nás všech sedm sedělo v nějakém pronajatém pokojíku, jsme se bavili o cestě do Austrálie. Mačkali jsme se kolem lihového vařiče, na kterém Věra něco kuchtila a přemýšleli, zda děláme dobře. Láďa měl s Mášou původně namířeno do franzouzského Švýcarska, kde měl kamaráda, který Láďovi sliboval práci v oboru, ale zatím mu nedokázal sehnat k té práci povolení. Navíc Švýcaři neradi brali přistěhovalce a vědělo se o nich, že dělají potíže a vrací lidi od hranic. Franta, který tento rok v létě strávil dovolenou ve Francii, měl najednou také choutky jet někam blíže ke galskému kohoutu. Především proto, že se doma učil francouzsky a uměl přes čtyři tisíce slovíček, i když měl určité potíže dát ta slovíčka do souvislé věty.

Honza s Věrou byli jediní, kteří chtěli pořád do Austrálie, ač anglicky neuměli ani kváknout a Honza se domluvil německy poměrně slušně. Měl jsem z nich dojem, že chtěli být co nejdál od Československa. Já jsem také začal být rozpolcený. Jedinou mou touhou bylo uvidět Tahiti, a tam se mluvilo francouzsky. Jenže já jsem měl za sebou rok a půl učení angličtiny, a to se mi nechtělo jen tak promarnit a začínat zase znovu od začátku s jiným jazykem. Ovšem kdyby Láďa dokázal zařídit ten francouzský kanton ve Švýcarsku ... A Láďa lákal, protože jsem se s ním hodně skamarádil a rozuměli jsme si.

„Staníku“ - říkal mi - „ve Švajcu vyděláme spoustu peněz. Odstěhujeme se do San Tropez a koupíme si prádelnu“…

„A co v ní budete dělat?“ - chtěla vědět Máša - „Vždyť si neumíte vyprat ani kapesník!“

„Prát budeš ty“ - odpovídal Láďa zasněně - „my budeme na chodníku popíjet kafe, kouřit doutníky a lákat ti další zákazníky“…

Tato vidina mě lákala také. Ve Vídni jsem se seznámil s Češkou, která chtěla v Rakousku zůstat (pracovala jako zahradnice a velice slušně si vydělávala), a ta mi slibovala, že když s ní zůstanu v Rakousku, nebudu toho litovat. Jelikož jsem do ní zamilovanej nebyl, mé rozhodnutí ohledně Rakouska bylo velice jednoduché a umocněné hlavně tím, že jsem německy uměl jenom tu jednu větu, jak umím umývat okna.
Ale začala mě zajímat Kanada, protože jsem ve Vídni potkal skupinu kluků, které jsem znal z domova a kteří měli namířeno právě tam. Jenomže Kanada chtěla sponzory, a také se na ni čekalo od tří měsíců do půl roku, a my jsme všichni byli Vídní a naším způsobem života dost unaveni. I Franta pro Kanadu jednu chvíli zahořel, protože si uvědomil, že tam by se francouzsky domluvil, ale pak nás to přešlo. Hlavně proto, že podzim se chýlil ke konci a začínala být zima. Já jsem zimu nikdy neměl rád, ani jako kluk ne, a to jsem hrával hokej.

Když jsme jednou brzo ráno šlapali do práce a viděli první námrazu na loužích, bylo naše rozhodnutí jasné. Austrálie! Vždyť tam začíná jaro! Nakonec jsme přemluvili i Láďu. „Však to je jenom na dva roky, vyděláme si a pak se můžeme přestěhovat, kam budeme chtít.“ A právě v té době přišla zpráva z australské ambasády, že je vše vyřízeno a letadlo odlétá za deset dní, tedy 9. listopadu. Vyřízeno pro všechny, jen pro Frantu a pro mne ne. Zaběhli  jsme na ambasádu a tam se dozvěděli, že moje a Frantovy papíry jsou ještě v procesu, protože jsme je podali o týden později než ostatní. Jenže my chtěli letět dohromady! Dlouho jsme prosili úředníky, aby nám nějak pomohli, až nakonec nám svitla naděje. Prý se můžeme přihlásit jako „stand by“, tedy že půjdeme na letiště s ostatními, ale poletíme jen v tom případě, když se někdo nedostaví.

„Třeba mně mezitím přijdou papíry od kamaráda ze Švýcarska a můžete letět místo mne a Máši,“ laškoval Láďa. S čímž Máša okamžitě souhlasila a rozbrečela se, protože ta by se nejraději vrátila domů, na což měl Láďa jen jednu radu, a ta zněla: „Prosím tě, Mášo, neblbni zase!“

Jelikož nám nic jiného nezbývalo, tak jsme ten „stand by“ vzali a dozvěděli se, že na to letadlo musíme chodit už od neděle 2. listopadu nikoli, až od devátého. Prostě jsme měli být rezervou hned, a úředník nám sdělil, že rezerv je spousta a letět nemusíme. Přesto nám bylo zdůrazněno, abychom přišli připraveni, jako kdybychom opravdu letěli už druhého. Zašli jsme s Frantou do banky a vyměnili si všechny šilinky za dolary. Bylo to trochu předčasné, ale v neděli by se nedalo nic měnit, tehdy ani na tom letišti ne, a my chtěli mít jistotu, kdyby náhodou... Takže nám nezbylo na jídlo s ostatními a Věra byla neoblomná.
Vždy, když všichni jedli, jsme se šli projít. Dva dny jsme chodili s kručícími žaludky a navzájem se utěšovali, že se to vydržet dá, že to je jen takové ladění formy na to letadlo, kde nám určitě najíst dají. No, a kdyby to nevyšlo a my neletěli, tak si v pondělí peníze vyměníme zpátky a za ty dva ušetřené dny se tak napráskneme, až nám bude špatně! Moc dobře jsme věděli, co si dáme. Věra kupovala koňský salám v uzenářství, kde měli krásně vonící uzená kolena s knedlíkem a zelím. Ta vůně! Zaplašoval jsem myšlenky na uzenářství jak jsem jen mohl, abych nezačal slintat, ale v podvědomí to člověk měl pořád. To jsme měli ostatně všichni, celá skupina, ale kolena byla nekřesťansky drahá, takže jsme si to vždy rozmysleli. Ale plán byl, že ten poslední den ve Vídni na ty kolena půjdeme všichni.

Jenže my už jsme se toho s Frantou nedočkali. V neděli večer nás Australané naložili do letadla společnosti Al Italia, letadla, které bylo plné emigrujících Čechů a poslali směr Austrálie. Já to tenkrát netušil, ale později jsem se dozvěděl, že úředníci na ambasádě moc dobře věděli, že poletíme. Při takových akcích se vždy najde pár lidí, kteří se na poslední chvíli zaleknou a na letiště se nedostaví. Takže by mě zajímalo, proč nás neudělali rezervou až na 9.listopad, to bychom letěli všichni dohromady. Takhle jsme s Frantou přiletěli do Austrálie o týden dříve než ostatní, a to jsme do Vídně přijeli o týden později než ostatní.

Cesta byla únavná, trvala s dvěma mezipřistáními v Bombay a Singapore třicet hodin. Obě letiště byla stará a strašně smrděla. V Bombayi nás zalilo čtyřicetistupňové horko, až jsme se zalykali, jelikož my Češi nebyli jsme na něco takového zvyklí. Děti a ženské začaly brečet a prosily své muže, aby je vzali domů, že žádný svět vidět nechtějí ... domů! Jen domů...

V Singapuru takové horko nebylo, protože jsme tam přistáli o půlnoci, ale bylo hrozné dusno. Potřeboval jsem jít na záchod. To byl nezapomenutelný zážitek. Před každým záchodem stál malý Číňan a sotva jsem hodlal vstoupit, vlétl na záchod přede mnou. Teprve u třetího Číňana mi došlo, že tam leze, aby mně, hostovi, utřel mísu nějakou desifenkční vodou, a že to je jeho záchod, o který se stará. Jak jsem tak seděl a dumal, začalo mně být jasné, že až vylezu, bude po mně za tu službu něco chtít. Měl jsem v peněžence přesně dvacet pět dolarů, ale v bankovkách, a ty jsem mu dát nechtěl. Prohledal jsem si kapsy a zjistil, že mám u sebe z domova ještě 80 haléřů československých. Tak jsem mu je nonšalantně nasypal do nastavené ruky a mávl, aby si to nechal. Asi jako když doma říkáme, to je dobrý, pane vrchní. Pak jsem přešel k řadě umyvadel, která zase měli na starosti Indové. Stáli v turbanech - každý u svého umyvadla a přes ruku měli ručník na utření rukou. Byli tam, dalo by se říci, coby živí věšáci. Jelikož už jsem u sebe neměl žádné drobné, nabídnutý ručník jsem odmítl, abych nemusel něco platit a ruce si otřel o sako. Ind zíral.

Ne tak ale jako Číňan, který si mezitím prohlédl darovaných osmdesát haléřů. Jistě ani netušil, kde nějaká Czechoslovakia leží, ale podle těch hvězd nad halířema správně usoudil, že darované mince jsou z tábora socialismu, a jako takové asi velice nízké hodnoty, což se zřejmě mi snažil vysvětlit, ale čínsky, takže nepochodil.

Jediné, co se mi na celém letu líbilo, bylo jídlo. Jakmile italské letušky zjistily, že polykáme s Frantou jídlo bez žvýkání a talířky vylizujeme i když už jsou čisté, tak nám bez řečí přinesly další. Také pivo bylo zadarmo a bez omezování. Jelikož už jsme věděli, že Austrálie je zemí teplou, mnohem teplejší než Československo, předpokládali jsme, že pivo na tomto kontinentu nebude k mání, jenom víno. I pili jsme jako bohatýři, dokud to ještě šlo. Do Sydney jsme přiletěli brzy ráno 4. listopadu 1968 ve značně podnapilém stavu.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.
	Ivan Kraus
	Milan Markovič
	Blanka Kubešová
	Vladimír Just
	Stanislav Motl
	Jiří Suchý
	Karel Šíp

Další autoři »