Mnoho společného s crazy komedií má také fraška (odrůda situační veselohry, jejímž cílem je jen a jen pobavit) podobně jako klasická groteska. Gagy, absurdní vtipy, jsou typické jak pro Friga Bustera Keatona (v němé podobě), tak pro Vlastu Buriana, pro bratry Marxe i pro členy legendární liverpoolské skupiny Beatles, nebo pro skupinu mladých francouzských komiků Les Charlots či pro Luďka Sobotu.

(Když už jsem se zmínil o V. Burianovi, nemohu si odpustit zacitovat tu na ukázku alespoň jeden z jeho filmových „monologů“. Například ve filmu Nezlobte dědečka (1943) v roli Čechoameričana Jonathana vypráví o New Yorku: , Jenom tolik vám musím říct o New Yorku, že New York je strašně — tedy řekl bych — zadoměný město. Je postavený roku... tak ňák jako sedmnáctýho šestnáctýho šestýho. Na podzemní dráze postavený. Nahoru. Strašně vysoký domy... Já sám tam mám dům, ten má čtrnáct set poschodí. — No jo, vono je to trošku moc... ale dvanáct set má jistě! Ale to je zajímavé — v Americe totiž mají domy poschodí nahoru a to samý maj dolů, do zeměkoule. Já jsem kupříkladu chtěl čtrnáct set poschodí, jak jsem tady říkal, ale město mi to nepovolilo kvůli základům, poněvadž kdybysme bejvali kopali základy, tak bysme se dostali do Japonska. No. Tedy co je zajímavý, že já mám domovníka Japonce. Poněvadž von to má zespoda blíž domů. Abyste si uměli udělat představu, jak je to vysoký, takovej barák, tak to vám řeknu, kupříkladu, když já jdu vybírat činži a jdu v lednu pro peníze, tak jsem akorát příští rok o vánocích doma!“)

Parodie, ta zase zlehčujícím způsobem obměňuje téma určitého žánru, přitom však zachovává jeho původní styl; přejímá postavy a situace typické pro ten či onen žánr a komický účinek těží z nadsázky, zesměšnění. Uveďme si konkrétní příklady: Vynikající parodií na bezcennou literaturu a filmové „dojáky“ byla Fričova Pytlákova schovanka s Oldřichem Novým a Hanou Vítovou z roku 1949.


Parodií na levné detektivky se slavným hrdinou, nepřekonatelným Nickem Carterem, který přijel vyšetřovat záhadný případ do Prahy, byla komedie Adéla ještě nevečeřela režiséra Oldřicha Lipského z roku 1978. Oldřich Lipský byl také režisérem slavné parodie špatného westernu — Limonádový Joe aneb Koňská opera, natočené v barrandovských ateliérech v roce1964 podle stejnojmenného románu a divadelní hry Jiřího Brdečky. První parodie westernu vznikly už v počátcích historie tohoto žánru. Ještě než začala celá ta úchvatná kariéra westernu, objevilo se několik filmů satirického zaměření, které zesměšňovaly nejen jeho pravidla, ale i jeho typové hrdiny. Westerny parodoval komik Mack Swain, známý z Chaplinových grotesek, vysmíval se jim i neohrožený hrdina dobrodružných filmů Douglas Fairbanks a po roce 1920 se stejnou cestou dali další komici: Frigo Buster Keaton, Fatty Roscoe Arbuckle, Lupino Lane, Stan Laurel a Oliver Hardy, také bratři Marxové, Abbott a Costello, Bob Hope... Polák Czeslaw Michalski, autor knihy Western a jeho hrdinové, píše, že první, kdo padl za oběť vtipkování, byl nejspíš nebojácný šerif ve filmu Šerifův neúspěch z roku 1909.

 

O Lipského a Brdečkově dokonalé parodii na kovbojky z Divokého západu se rozepisuje v superlativech: „Naprosto bravurní parodií byl československý Limonádový Joe, jemuž nechybí ani jistý hlubší smysl...“ Stejně tak lichotivě se o tomto díle vyjadřovali i západní kritici: „Film nevynechá žádný trik a žije z takového bohatství nápadů, že je nelze popisovat,“ psali po premiéře například v západoněmeckém tisku. Limonádový Joe získal Stříbrnou mušli a čestné uznání Federace španělských filmových autorů na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu 1964 a Cenu čs. filmového diváka na XV. filmovém festivalu pracujících. Dá se říci, že při zrodu Limonádového Joea měli všichni tvůrci šťastnou ruku; režisér Lipský vybral přesné typy herců, scenárista Brdečka napsal příběh s dokonalou znalostí věcí, přestože se v knížečce filmového historika Pavla Taussiga Devatero řemesel Jiřího Brdečky tomuto tvrzení tak trochu brání: „Ale ne, já se vlastně v kovbojkách nijak moc nevyznám. Limonádový Joe není odvozen z literatury, nýbrž z filmů. Vždycky mě na těch hrdinech, od Toma Mixe po Garyho Coopera, něco moc dojímalo. Jako v pohádkách... Kdybych se měl vyjádřit učeněji: Odjakživa se mně líbila ta zvláštní a patrně neopakovatelná směs pionýrské primitivnosti a zároveň rafinovanosti rodícího se racionálního věku; ta skutečnost, která je v amerických westernech navzdory veškeré stylizaci a komercionalizaci žánru. Proto mě třeba nikdy nebavil May a vůbec všechny ostatní neamerické westerny. Tam už to není.“

 

Teoretizování však už bylo dost. Navrhuji, abychom se teď podívali přímo na hrdinu filmové komedie či veselohry, a to z pohledu nejmladších filmových diváků.