Pod Železnými horami, nedaleko Běstviny stojí dva domky, č.65 a 93, kde se říká na Župandě. Ve starším domě č.93 dával štětcem na plátna svůj pohled na okolní krajinu malíř Jindřich Prucha. Ale v těchto chalupách nestávala jeho rodná kolébka. Jindřich se narodil 19.9.1886 v Uherském Hradišti. Jeho otec, četnický strážmistr byl v r.1894 přeložen do Čáslavi. Roku 1909 se rodiče a sestra Vojslava natrvalo usadili na Župandě, na samotě nad Běstvinou, kterou otec zakoupil r.1901, a s níž Jindřich spojil svůj život i uměleckou tvorbu.
Otec chtěl mít ze syna vojáka, proto ho zapsal na čáslavské gymnázium. Po maturitě v r.1905 začal Prucha studovat češtinu a němčinu na Filozofické fakultě v Praze a měl se stát středoškolským profesorem.
Krátce před ukončením studia opustil a dal se na uměleckou dráhu.
V letech 1907-1908 studoval na soukromé škole Ludvíka Vacátka v Praze, v letech 1911-1912 se zdokonaloval na malířské akademii v Mnichově a v r.1912 studoval profesuru kreslení u A. Liebschera na pražské technice.
Osudovou krajinou se mu staly Železné hory, samota Županda. Inspirován impresionismem, fauvismem, obracel se ke zdejší krajině. Nebyl členem žádné dobové skupiny a nedal se ovlivnit kubismem.
V r.1909 byl přijat do spolku výtvarných umělců Mánes jako mimořádný člen, ale nevystavoval. Jeho práce byly do r. 1911 odmítány. Jeho obrazy vznikaly kolem něj, v malém starém domku jakoby osamocené, v rytmu zdejšího pomalého života zaklíněné, v pravidelné přeměně krajiny ročními obdobími a neposledně utkané v jeho duši. Průchovy Ptáčnice a Doubravka u Špačic už téměř znárodněly. Patří k větrné Vysočině.
I kvetoucí ptáčnice se chvějí větrem. Ptáčnice jsou třešně, jejichž plody jsou tak miniaturní, že se hodí jen pro ptáčky.

        

Počátkem června 1914 píše dopis slečně Ludmile Hegenbartové: „Zajímá mne teď myšlenka lesa smrkového. Cítím jeho mohutnost a musím ji do plátna vložit děj se co děj! Zvolím k tomu větší rozměry, větší, než jakých jsem až dosud užíval. Musí to být monumentální. A přitom mne pořád poutá volné stříbřité nebe nad zeleným obilím a sivým žitem, kyprým, pohyblivým. Celé kouzlo a tajemství června, měsíce, který se mně teď stává nejmilejším.“
V létě téhož roku měl individuální výstavu u nás v Chotěboři. Svůj poslední obraz Po žni již nedokončil. Pruchův nadějný umělecký nástup přerušila mobilizace. Narukoval do Čáslavi a jeho otec mohl být konečně pyšný, že se syn stane vojákem. Jeho návratu se však nedočkal. Na haličské frontě u Komaróva Jindřicha čekala smrt. Tragická smrt na frontě první světové války 1.9.1914 předčasně uzavřela jeho slibně se rozvíjející tvorbu. Bylo mu necelých osmadvacet let.

Po Jindřichu Pruchovi zůstalo malířské dílo významné kvality. Plachý, nevýbojný, nerozhodný následník Slavíčkův v jednom desetiletí vytvořil více než 200 obrazů, mezi nimiž jsou díla mistrovská. Jeho dílo je zařazováno spíše do mezinárodního než do českého kontextu. V soukromých sbírkách se nachází minimálně. Některé jeho obrazy starých chalup a stromů, syrových oranic a oblak plujících do dálky věnovala našemu chotěbořskému muzeu jeho sestra Vojslava v letech 1966 – 1973.
Na Župandě, na domě č. 65, bývalém zájezdním hostinci, je umístěna busta Jindřicha Pruchy od Makovského. Vojslava Pruchová je pohřbena v Běstvině na hřbitově u kostelíku sv. Jana Křtitele. Její hrob je při zdi, na níž je mramorová deska s nápisem od profesora Zd. Sejčka: Anna a Josef Pruchovi, Vojslava Pruchová, rodiče a sestra Jindřicha Pruchy, malíře Železných hor. Na přání Vojslavy na hrobě kvete jen barvínek.
Jindřich Prucha byl pohřben do společného hrobu u Komaróva v Polsku.
Kostelík sv. Jana Křtitele byl v roce 1726 přestavěn podle plánů Jana Blažeje Santiniho – Aichla. Je podivuhodné, že v malé vesničce Běstvině postavil šestibokou kapli sv. Jana Nepomuckého ve slohu barokní gotiky. Jan Blažej Aichel Santini, syn pražského váženého kameníka.
Protože se narodil na polovinu těla ochrnutý a kulhal, nemohl převzít otcovu kamenickou dílnu. Přesto se využil kameníkem a po vyučení sbíral zkušenosti vandrovní cestou. Dostal se až do Říma. Samostatně projektoval a založil si vlastní firmu. Koupil si v Praze v Nerudově ulici dva domy.
Stavěl velké klášterní komplexy, chrámy, kostely, kaple, palácové stavby. Kupodivu i malou kapličku v tomto koutě Vysočiny spolu s kostelíkem. A tak vedle Santiniho skvostu si každý připomene v Běstvině i Jindřicha Pruchu, nadčasovost jeho malířského díla.