Ondřej Suchý: Nikdo si nevšiml, že Věra Ferbasová zemřela
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| Jednoho jarního dne, 21. května roku 1972, jsem měl odpoledne schůzku s paní Věrou Ferbasovou v restauraci U Nováků, ve Vodičkově ulici v Praze. Vzpomínám si, jak jsem si doma předtím pozorně prohlížel ve starých ročnících Kinorevue její tvář, k čemuž se přiznávám bez uzardění, neboť jsem si ji z pozdějších let nemohl upamatovat. Nebylo divu, po mnohaleté odmlce se na plátna kin vrátila až na přelomu padesátých a šedesátých let, a to v epizodkách tak nevýznamných, že její současná podoba byla (alespoň pro mne) k nezapamatování. Pravda, v průběhu šedesátých let to s ní už bylo lepší. Pohostinsky hrála v Činoherním klubu a ve filmové verzi Penzionu pro svobodné pány (1967) dostala roli podstatně důstojnější, než byly např. prodavačka v Dnes naposled (1958), měštka v Dařbujánu a Pandrholovi (1960) anebo panička v Čintamani a podvodník (1964). Případ pro začínajícího kata a Skřivánci na niti, v nichž si zahrála v roce 1969, se staly filmy trezorovými. A tak jejího herectví nakonec plně využil až teprve režisér Oldřich Lipský ve filmové komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), shodou okolností v posledním jejím filmu, ve kterém si zahrála roztomilou tetičku Luďka Soboty. O Jáchymovi jsem ovšem tehdy, na jaře 1972, pochopitelně ještě nic nevěděl.  Vtipná vždy a všude K Novákům, kde jsem v ujednanou hodinu čekal, přiběhla roztomile energická drobná dáma (bylo jí tehdy něco přes 58 let) a hned na to se odehrála scénka, která mě přímo okouzlila. Otrávený vrchní postavil přede mne pivo a otočil se na paní Ferbasovou: „Co to bude?“ Usmála se na něj a povídá: „Já chci čaj do šálku; jenom malej.“ Vrchní se zamračil a zahučel: „Půl čaje nedáváme a do šálku teprv ne!“ Věra Ferbasová na něj udělala roztomile udivený kukuč a s klidným úsměvem odpověděla: „Tak víte co, pane vrchní? Trhněte si nohou a doneste mi velký pivo!“ Vrchní několik vteřin jakoby nevěřil svým uším, pak se mlčky otočil a za chvíli donesl plný půllitr. Tou dobou už se však někdejší dívčí klaun s tváří naivky a očima mrkací panny živě zajímal o to, o čem že si budeme povídat. Povídali jsme si o všem možném, otázek jsem měl připravených fůru, obsah rozhovoru už však zdaleka nebyl tak zábavný, jako hereččino entrée. Kdybychom nezačínali u vzpomínek na dětství, sotva bych mohl tenkrát něco z našeho rozhovoru uveřejnit. Zveřejněno poprvé po třiceti letech Dnes je to vlastně poprvé, co budu ze svých zápisků vyprávění Věry Ferbasové citovat i stránky, které byly tehdy pro tisk naprosto nepoužitelné. • Paní Ferbasová, během devíti let – od roku 1933 až 1942 – jste hrála ve více než čtyřiceti filmech. A pak najednou jako když utne. Co se vám přihodilo? „Němci si přáli, abych hrála v německých filmech, což jsem pochopitelně nechtěla. Tak to nakonec vyřešil můj manžel, který řekl: Ne, když jsi vdaná, nemusíš hrát vůbec. A tak jsem už od roku 1942 nehrála v ničem.“ • Pak už ale bylo po válce a to jste přece hrát mohla, ne? „Nějaký čas po válce za mnou přišli, že prý bych měla být někde organizovaná. Já politice nikdy nerozuměla, a tak, protože jsem bydlela na Václavském náměstí, šla jsem se přihlásit tam, kam jsem to měla nejblíž – do strany národně sociální… Brzy na to nám zkonfiskovali majetek, sebrali byt, zaplatili jsme půl milionu pokuty, manžel byl na čtyři roky zavřenej a když jsem se odstěhovala k mamince (u které tenkrát bydel také můj bratr s rodinou) vystěhovali nás nakonec i z bytu maminčina, ačkoliv ta neměla s politikou nikdy nic společeného. Nabídli nám bydlení na slezských hranicích – jednu místnost, bez sklepa a bez půdy. Do čtrnácti dnů se vystěhovat. Matka se z toho roznemohla, takže nám to nakonec prodloužili ještě o týden. Pak jsme se odstěhovali do Nového Jičína a tam teprve sháněli nějaký byt.“ Bylo mi z vyprávění usměvavé paní Ferbasové smutno. Ve druhé polovině třicátých let byla skutečnou filmovou hvězdou, byla Uličnicí, Falešnou kočičkou, Panenkou, Žabcem, Děvčátkem z venkova, Andulou, co vyhrála, Vandou s trampotami, Slávkou, která se nedala, Dceruškou k pohledání. Její předchůdkyní byla - co do temperamentu, vzácného komediálního talentu a holčičí roztomilosti – tehdy již v Evropě uznávaná Anny Ondráková. Hledaly se nové Ferbasky. Ta pravá však byla jedna jediná. Říkala mi, že tehdy točila dokonce prý i dvanáct filmů za rok! A k tomu denně hrála v Divadle Vlasty Buriana… Místo do kanceláře rovnou na jeviště! „Původně jsem k němu do divadla přišla s tím, že budu pracovat v kanceláři. Uměla jsem totiž dobře stenografovat a psát na stroji. On však hned, jak jsem mu byla představena, povídá: Poslyšte, nechtěla byste si to vyzkoušet na jevišti? To byl pro mě šok! Nikdy jsem na jevišti nestála, ani ochotnické divadlo jsem nikdy nehrála, jenomže on mi nabídl takovou gáži, že jsem bez mrknutí oka okamžitě souhlasila. Jako začátečnici mi dal 1500 korun! To neměli u Voskovce a Wericha ani Plachta, ani Filipovský, ti měli plat 1200 korun a k tomu prázdniny neplacený, což u Buriana neexistovalo – gáže se vyplácela i v době divadelních prázdnin!“ • A jak se k vám Burian na jevišti choval? „Vlasta byl výbornej! Pořád si ze mě dělal jen legraci. Když jsem začala hrát, tak nejvíc, co mi vadilo, byla nápověda. Ta mě totiž vždycky pletla. Mně vyhovovalo, když mi někdo, třeba Marvan nebo Šlégl, pošeptal na scéně: Teď! a já spustila. I tak jsem v tom ovšem lítala hodně dlouho. A právě z toho měl Burian děsnou radost. Věděl, jak jsem na scéně ze všeho vyplašená a tak s oblibou, zrovna když jsem mluvila, najednou za mými zády třeba zadupal. Já leknutím vždycky nadskočila a tím on se bavil…" Jak závistníci svědčili proti Vlastovi Burianovi "Bylo mně to líto, když jsem musela Burianovo divadlo opustit, ale filmů přibývalo a opravdu to všechno najednou nešlo zvládnout. S Burianem jsem si zahrála naposled v roce 1942, ve filmu Zlaté dno. Co se s ním dělo po válce, to znáte… Když se vrátil z vězení říkal mi, že prý proti němu svědčili lidé s takovými argumenty, jako například, že na nějakém hřišti nebo stadionu, kam přišel, pracovali vězni. On že prý si před nimi zapálil cigaretu a když k němu jeden z těch vězňů přišel a požádal ho, aby mu také jednu cigaretu dal, tak prý mu ji Burian nejenže nedal, ale hodil ji před ním na zem a rozšlápl ji podpatkem. Když mi tohle celé vypověděl, podíval se na mě smutně a zeptal se: Věrko, vidělas mě někdy kouřit? – Burian v životě nekouřil! Byl to přece náruživý sportovec!“ Náš rozhovor s paní Ferbasovou se protáhl na několik hodin – probrali jsme její filmové milovníky Karla Lamače, Rolfa Wanku, Raoula Schránila, Jiřího Dohnala, Ladislava Boháče, především však Oldřicha Nového a Huga Haase, který prý byl také velkým vzorem Miloše Kopeckého. „Kopecký mě vždycky prosil, abych mu o Haasovi vyprávěla. Když jsem mu řekla, že je Haasovi podobnej, povídá: Já vím, tou skobou, že jo? Ale on je mu podobnej i svým humorem. Jednou mi řekl: Nesnáším rasisty! Zvláště černochy a Židy!“ Mluvili jsme i o komicích, o Járovi Kohoutovi a Ferenci Futuristovi. Byla velmi kritická k chování pánů V+W na Barrandově. Pak přišli na přetřes režiséři Sviták, Frič, Makovec, Krejčík… Témat bylo mnoho, a tak jsme se nakonec domluvili na dalších setkáních. Bylo jich málo. Milostné avantýry se nekonaly K tomu poslednímu došlo na jaře 1973. Věra Ferbasová bydlela v domě po herečce Růženě Naskové v Ládví u Prahy. Tehdy ještě žil její druhý manžel, architekt Pálka. Když jsem k nim přijel na návštěvu, provázela mě, obklopena pejskem Hafíkem a kocourem Rumcajsem, po rozlehlé zahradě a vyprávěla mi o všem, čím se doma zabývá: „Paní Nasková tuhle zahradu moc milovala, už proto bych ji ráda udržovala v původním stavu. Nu, dělám, co mohu. Ještě, že mi vydatně pomáhá manžel. – V létě je tu krásně! Kosové pořádají koncerty, každou chvíli k nám přiletí na návštěvu strakapúd nebo sojka. Jo, a máme tady dokonce tři veverky! – Když zrovna nejsem na zahradě, tak mě zaručeně najdete v kuchyni. Tam já ráda experimentuju. Ze všeho nejraději peču. – Víte, já miluju klid a na ten je Ládví ideální místo. Akorát, že mám stále ještě ty povinnosti v Praze…“ Věra Ferbasová byla upřímná, veselá, nikdy o ní v době největší její slávy nekolovaly žádné pikantní historky, žádné milostné avantýry se nekonaly. Přišla o všechno, zemřela opuštěna všemi Byla hodná a až příliš důvěřivá, a tak po smrti svého manžela přišla nejen o mnohé poklady, které dům v Ládví skrýval, ale nakonec i o dům samotný. Závěr svého života prožila nakonec v pražském panelovém domě, v garsonce. Slyšel jsem, že si prý lidé nepovšimli, že už několik dní nevychází ven, a tak byla v poslední hodině svého života úplně sama. Takový konec si tato herečka, která rozdávala radost, dobrou náladu a smích a která v době svého mládí byla miláčkem publika takového kalibru, že se o ní v roce 1938 psalo dokonce jako o „nejoblíbenější hvězdě českého filmu“, tedy takový konec si vskutku nezasloužila. Zemřela 4. srpna 1976. Dva roky po uvedení komedie „Jáchyme, hoď ho do stroje!“ do našich kin. Pochována je na hřbitově v Jičíně. (Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004) |
Foto © archív Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 02. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jiří Suchý |