|
ZP •• Mám radost, žes přistoupila na ROZPRAVY, ale tentokrát nevydržím a začnu neslušně odkudsi zprostředka: vím, že ses narodila významným uměleckým rodičům, tatínek byl přední český spisovatel František Kožík, maminka známá herečka, rozená Zdenka Švabíková. Taktéž tetička  Jarmila, stejného příjmení jako maminka, patřila k předním členkám Osvobozeného divadla v dobách jeho největší slávy a pak k významným sólistkám Městských divadel pražských, ale že i Josef Gruss, herec a režisér Národního divadla, byl tvým strýcem, to jsem do této chvíle opravdu netušil. Víš, proč tak nadskakuji?
Tvůj strýc totiž režíroval mou nejoblíbenější filmovou komedii: Hostinec U kamenného stolu. Jde o dílo podle Karla Poláčka, je úžasně vtipné, s fantastickým hereckým obsazením, jež se v době svého vzniku setkalo s neuvěřitelnými společenskými zádrhely. V roce jeho uvedení proti němu podepisovali pracující petici, že prý zobrazuje odporný buržoazní život zdegenerovaného kapitalismu. Zmiňuješ se o tom ve své chystané knize?
Omlouvám se, že jdu do Rozprav tak zhurta, nesouvisle a ještě odbočkou, ale kolem tvého strýce se ve zmíněné době odehrávaly absurdní scény jen kvůli tomu, že natočil vynikající film, jenže bez témat oslav vítězství proletariátu a pracujícího lidu. Tehdy jsme oba byli ještě dítka školou povinná.
(Namísto odpovědi či vyjádření uvádím výňatek z připravované knihy na konci dnešní rozpravy jako přílohu. Vedle zmíněné události je zároveň i svědectvím o neuvěřitelně zlé stupiditě, již režim ve své době vnucoval lidem jako intelektuální a morální normu.)
ZP •• Jak bys popsala dětství obklopené významnou a slavnou rodinou? Můžeš několika slovy vzpomenout otce, maminku, tetu a zmíněného strýce?
Moji rodiče byli s Jarmilou a Josefem přátelé od mládí a prožívali spolu intenzivně zejména válečná léta a prázdniny na Sázavě. Grussovi bohužel neměli děti a já jsem patřila i jim. Táta měl blízko ke sportu a tak organizoval pro děti z chat olympiádu v lehké atletice, Pepík Gruss vymýšlel pro nás legrácky a zpíval při kytaře u táboráku. Podle slavných vzorů se na chatě točily filmové grotesky.
Zvláštní kapitolou mého dětství bylo loutkové divadlo, které se u nás v bytě hrálo pro moje kamarádky a kamarády. (Obsazení bylo úžasné, kromě rodičů, tety a strýce třeba Filipovský, Hőger, Fabiánová, Leraus, režíroval to Bezdíček a taky hrál).
O divadle se hodně mluvilo, chodila jsem se dívat na mámu i tetu do Vinohradského divadla (v lóži za závěsem), viděla jsem Pepíkovy premiéry v Národním divadle. I táta v mládí hrával divadlo – má Brněnskou konzervatoř a vždycky toužil být divadelním dramaturgem, ale byl »jenom« filmovým. Takže to mé směřování k divadlu vyplynulo samozřejmě.
Uvědomuji si i výhodu, kterou mi nabídli – nejen porozumění a zájem, ale třeba to byla tátova velká knihovna a co neměl on, měl určitě Gruss. Pepík (já mu totiž neříkala strýčku, ale »Pepíku«) mě naučil se dívat na všechno aspoň trochu s humorem. A táta měl zásadu, že na mé otázky bude mít vždycky čas, i uprostřed psaní.
Zkoušela jsem to přenést i na kluky a víš, že je to strašně náročné neodmítnout?
ZP •• To mi povídej, jsem rovněž otcem dvou synů a nyní i dědou čtyř vnoučat.
Vraťme se však o několik let zpátky. Od absolvování školy jsme se viděli jen párkrát, naposledy na křtu jedné mé knihy v Malostranské besedě - a to už je zase pěkných pár let…
Tak předně: proč už jsi křest své knížky za účasti spolužáků nezopakoval, abychom se zase mohli všichni sejít?
ZP •• Ten sraz na křtu knížky se odehrál v roce 2002 při kulatém výročí násilného rozpuštění ročníku DAMU na pokyn STB. Křest dalšího mého románu se neudál v pražádném výročí.
Na co a na koho ze studií nejraději vzpomínáš?
Nejraději vzpomínám právě na to, jak jsme na škole vše prožívali dohromady; měli jsme štěstí na spolužáky – jak v našem malém ročníku (režie a dramaturgie), tak i hereckém…
ZP •• …a myslím, že i v loutkářském a scénografickém.
Na AMU studuje vždy určitý obor v ročníku jen několik posluchačů, takže kupříkladu na divadelní režii jsme původně začínali dva, na dramaturgii jste byli čtyři, na scénografii tři. Posluchačů herectví i loutkoherectví bylo sice víc, ale třeba na Filmové fakultě bylo rovněž v ročníku jen tak po dvou osobách. Podobné to bylo a početně je dosud i na ostatních uměleckých katedrách a fakultách. Přednášky z mnohých předmětů, byly a jsou tudíž společné. Proto jsme se bez ohledu na osobní specializace vzájemně dost dobře všichni znali.
Určitě ráda vzpomínám i na profesory, kteří nás provokovali k samostatnému a osobitému myšlení (to se tehdy moc nenosilo) – někdy to byl Ota Ornest, Jan Císař, Jan Kopecký (ten mi dal základy pro práci s materiálem a velice se mi to při diplomce hodilo). A zejména Milan Lukeš, který byl výraznou osobností s úžasnými znalostmi, milovala jsem jeho ironii a suchý humor...
ZP •• Promiň, že ti zase skáču do řeči, ale nemohu si opustit, abych mezi těmi profesory nejmenoval Františka Tröstra a Miloše Nedbala.
Protože jsem byla sportovně založená (závodně jsem se věnovala rychlobruslení a basketu), jezdila jsem na lyžařské zájezdy a na vodu, což pořádala katedra tělesné výchovy pro všechny školy uměleckého směru, a přitom jsem se skamarádila i s posluchači FAMU, UMPRUMu i AVU. Moje celoživotní kamarádka, jež žije v Kanadě, studovala s námi loutkařinu.
ZP •• Mám stejné zkušenosti, zejména ze společných teoretických předmětů (dějiny umění, filozofie), ale i z mnohých tělovýchovných disciplin (lidové tance, zimní nebo kolektivní sporty), a tudíž cítím potřebu vzpomenout nejedno přátelství s posluchači třeba i z Hudební fakulty.
Jezdili jsme na společné brigády sklízet seno a chodili na absolventské koncerty. Vzpomínám kupříkladu ráda na Pavla Kühna, Petra Růžičku či skladatele Václava Hálka.
ZP •• S Petrem Růžičkou jsem se setkával často v praxi: skládal scénickou hudbu pro naše inscenace. Text písničky do jednoho z mých pořadů zase zhudebnil Luboš Fišer a stal se z ní hit. Oba jsou již na pravdě Boží.
A jestlipak vzpomínáš na něco hodně nerada?
To vím zcela jasně: na hereckou výchovu a zejména na zkoušky. To ponížení a trapnost jsem doslova protrpěla. Styděla jsem se. Ročníkový vedoucí pedagog Aleš Podhorský mě chtěl »otevřít«, a tak mě až k pláči ponižoval. Výsledkem byl opak. (Těsně před první zkouškou mi pomohl Petr Kostka: předehrál mi celou scénu a nasadil brýle, abych se za ně schovala, a já tu zkoušku nějak přečkala.) Tehdy jsem se zařekla, že vyloučím ve svém životě situace, ve kterých bych se cítila trapně. Proto jsem vždycky odmítala povídání na obrazovce před premiérou a odmítám všechna televizní vzpomínání.
Tu zásadu jsem po delším váhání porušila kvůli rodičům i kvůli Grussovým v televizním pořadu Potomci slavných a dokonce jsem k vystoupení donutila i syny.
Snad mi odpustili.
ZP •• Vážně jsi už nikdy nevstoupila na scénu?
Paradox: hned první léto v budějovickém angažmá jsem na Krumlově hrála Zuliku ve Strakonickém dudákovi. Ale to bylo daleko od diváků a ve tmě jsem je neviděla.
ZP •• Jak vzpomínáš na první angažmá v Českých Budějovicích?
Nový šéf Milan Fridrich nastoupil s velkými plány a nabitý energií budoval soubor. Dva dramaturgové mu odešli, tak získal mne, já se pak na tvorbě souboru podílela - angažoval třeba část ročníku z DAMU (Šporcl, Műller, Hermachová, Šimonová).
Milan dovedl získat i starší herce a chtěl, aby každý herec měl v sezoně zajímavý úkol. (Na to jsem pak mohla navázat v Praze. Ale já vůbec byla dramaturgem hodně pro herce).
Hlavně jsem tam byla s naším spolužákem Honzou Schmidtem a jako první společnou komedii jsme dělali Večer tříkrálový. Byla to zlatá doba pro dramaturgy: objevovali se výborní západní autoři Miller, Dürrenmatt, Williams, Merle, Vercors, Frisch – znala jsem redaktory z Literárek a ti mi pomohli získat od autorů hry bez valut.
ZP •• Poznámka pro mladší čtenáře: za časů bolševismu byli západní autoři uváděni jen na zvláštní devizové povolení, které vydávaly státní a stranické orgány. Pokud se západní autor vzdal honoráře v měně své země a byl ochotný přijmout naše koruny (třeba za účelem dovolené v Československu), dostal dramaturg od agentury DILIA povolení uvést na českém jevišti i cizího autora.
Jezdila jsem i do Polska, tam byla velmi zajímavá dramaturgie – třeba jsem přivezla u nás zapomenutého Platonova. A samozřejmě tu vyrůstali současní autoři – Kundera, Topol, Uhde, Dietl, Kohout. Získala jsem Mahlera, I.Klímu. Mezi dvanáct premiér za rok se nám vešel i Čechov a další zajímavosti.
S nadšením jsme založili menší scénu - D111.
Připomínám si Český Krumlov - otáčivé hlediště, ale i barokní divadlo a maškarní sál, kde jsme také hráli. Táta nám napsal dvě hry – Třetí noc (o Petru Vokovi) a Baladu o Tristanovi a Isoldě. (Mimochodem, bylo velmi zajímavé dělat vlastnímu tátovi dramaturga.)
Diplomová práce: Boj o Jihočeské divadlo. Ten »boj« jsem do názvu dodala až později, když jsem přišla na dramatickou okupační kapitolu divadla.
A jsem docela pyšná na to, že jsem pro historii divadla objevila zapomenutého dr. Stejskala, který učinil Jihočeské divadlo majetkem celého kraje. Z budovy ho vyhnali Němci. Byl popraven. A protože byl národní socialista, vůbec se o něm nemluvilo, ale teď má u divadla ulici a bustu v divadle. Bavilo mě číst z té doby noviny a hovořit s lidmi, kteří to tehdy prožívali. Mnoho mi řekli Šmídovi, prarodiče Báry Hrzánové, nebo Karel Roden, otec dnes populárního herce.
Ředitelka divadla Jeřábková zahynula v koncentráku. A sestra herečky Růženy Novákové byla Anna Letenská.
ZP •• Pokud je mi známo, nastoupilas pak do dramaturgické skupiny v Městských divadlech pražských (MDP), jež měla tehdy tři scény. Kterou z nich jsi měla takříkajíc v referátu?
Byly jsme tam tři dramaturgyně a střídaly se, jak bylo potřeba, ale nejraději jsem byla samozřejmě v Komorním divadle. Zažila jsem ještě slavný herecký soubor MDP. Neuvěřitelné, jak inscenace bývaly plné osobností. Musela jsem překonat ostych, ale po čase mě přijali mezi sebe. Každá premiéra byla zážitek. Vlastně i zkoušení – s Kačírkovou, Voskou, Benešem, Vránovou, Adamovou… To by byl dlouhý seznam. I menší role tam hráli výborní herci.
Hned na začátku Sartrovy Mouchy (režie L. Vymětal) odpovídaly té zjitřené době (a to, když se povede, tak má člověk dojem, že divadlo má obrovský smysl), anebo Dűrrenmattova hra Play Strindberg.
U Shakespearova Richarda II. jsem byla u zrodu nového překladu Zdeňka Urbánka.
K Divadlu ABC se mi hledal vztah hůř. Veselohry a hudební komedie jsou velmi tvrdá disciplina.
ZP •• A jak se ti pracovalo pod ředitelem, jenž ti byl na škole hlavním pedagogem?
Výborně. Když Ota Ornest zkoušel inscenaci, měl dramaturgické porady o půl deváté. Já to samozřejmě dobíhala, a když jsem přišla pozdě, cítila jsem se jako ve škole. A také jako ve škole chtěl vždycky znát můj jasný názor na hru. On totiž přečetl hru do druhého dne – i v cizí řeči. A tak jsem ho musela následovat. Aspoň jsem měla pocit neustálého soustředění, i to, že práce dramaturga není zbytečná. (To jsem pociťovala až o něco později.)
ZP •• Kterého výsledku z tohoto údobí si nejvíc považuješ?
Byla jsem ctižádostivá, abych získala hru, která se dosud u nás neuváděla, či mohla nově vypovídat o tehdejší době, k čemuž potřebovala i nový překlad.
A hlavně hru od současného autora. Seznamovat se s novou hrou bylo vždycky dobrodružstvím.
Do prvního okruhu patří třeba Play Strindberg (inscenace dosáhla neuvěřitelného počtu repríz). Richard II. s myšlenkově hlubokým Václavem Voskou. Anebo zajímavé ruské hry, byť se musely uvádět povinně – ale třeba Vampilovův Lov na kachny či Gorinův Zapomeňte na Hérostrata, to byly dobré hry s provokativními hereckými úkoly. Vampilova ovšem po deseti reprízách zakázali.
Z českých autorů jsme hráli v premiérách Ivana Klímu, Jana Otčenáška, Oldřicha Daňka, asi jich bylo víc, potřebovala bych nakouknout do seznamu premiér. Mnohé autory, třeba Milana Uhdeho, Františka Pavlíčka či Evu Kantůrkovou jsme hráli pod jinými jmény tak zvaných »pokrývačů«. Podobné to bylo i u překladatelů.
ZP •• Můžeš prozradit, s kým se ti během kariéry pracovalo nejlépe? Jak tě znám, nebude se ti chtít třeba nikoho pominout, ale někdo ti prostě vyhovoval nejvíc.
Znáš mě dobře, vždycky jsem byla k režisérovi, s kterým jsem pracovala, loajální.
V Budějovicích to byl spolužák Honza Schmidt, ale zajímavější byl Milan Fridrich.
V MDP to byl chytrý a vzdělaný Ivan Weiss. Na více inscenacích jsem spolupracovala s Ladislavem Vymětalem: při výběru hry byl velice zodpovědný a přesvědčit ho o něčem, to byl nervák. Někdy byl nevyzpytatelný, ale vždy ohromně připravený; proto ho zajímal i názor dramaturga. Já ráda v textu škrtám a on to obvykle po vysvětlení přijímal.
Po nástupu do Divadla na Vinohradech (DnV) byla pro mne zajímavá spolupráce s Vlado Strniskem. Na začátku je jeho přístup ke hře silně dramaturgický. Návštěva staré dámy a hlavně Maškaráda. (Vycházeli jsme z Lermontovovy první verze, ještě před zásahy cenzury).
Jako dramaturg jsem velmi často řešila problém, jak získat režiséra k inscenování hry některého současného autora, která samozřejmě nebyla dokonalá, nebyla ani zcela hotová a výsledek byl pochopitelně nejistý. Pro mne to bylo dobrodružství, ale režisér viděl na začátku hlavně ta úskalí. Takže jsem byla vděčná, když třeba Láďa Vymětal režíroval Ivana Klímu, František Miška hru Jany Knitlové, Karel Kříž režíroval Alexe Kőnigsmarka, (ale i Schnitzlerovu komedii Neznámá pevnina, která se dlouho neuváděla) a Juraj Deák novou hru Vladimíra Kőrnera.
Jako prohru vnímám, že se mi nepodařilo přesvědčit režiséry, že má smysl uvádět Uhdeho Zázrak v černém domě, (vyhrál pak cenu A. Radoka a stále se hraje).
ZP •• Ale pak se stalo, že jsi byla angažována do Divadla Na Vinohradech. Matně si vybavuji některé tvé slavné předchůdce a dramaturgické osobnosti: Jaroslav Kvapil, Karel Čapek… Vzpomeneš ještě některé? Jaký je to pocit navazovat na takovou tradici?
Myslím, že jde o výrazný příklad, jak minulost zůstává v divadle zapsána. Někdy i ke škodě dalšího snažení. Bavila mě proto práce na ročence, ve které jsme se právě u mnoha bývalých členů zastavovali: K. H. Hilar, Jiří Frejka, František Götz. To by byl dlouhý seznam. Já se tam setkala se Zdeňkem Hedbávným.
Ale chápu, kam směřuješ.
Mělo by to být balancování – znát minulost, ale odvážit se jít jinudy. Jenomže často mám pocit, že se objevuje již objevené, že tvůrci nemají čas zastavit se, zvážit možnost na něco navázat. A pak je to jakoby nahozené, bojí se promyšlené formy i obsahu. Tohle téma by zasloužilo mnohem hlubší úvahu.
Když jsem si četla tvé Rozpravy s Miloslavem Klímou, zaujalo mě, že oba kladete takový důraz na představení Brookovy anglické inscenace Krále Leara. Ani já na ten zážitek nemohu zapomenout: každého Shakespeara a vůbec všechna představení tím poměřuji. Protože jsem viděla i Brookovu Komedii omylů, poměřuji tak veškeré jeho komedie. Myslím, že i tohle patří k tradici a k tomu, jak dál.
ZP •• Praha, už před lety město s percentuelně největší divadelní sítí v Evropě, rozmnožila se po něžné revoluci o velkou řadu dalších scén. Sleduješ i dnešní divadelní život nebo jsi z toho vypadla? Stačí se to vůbec všechno zhlédnout, aby člověk neztratil přehled?
Vždycky jsem chtěla mít o všem přehled a neomezovala se jen na divadlo. Protože jsem bývala »na oblasti«, sledovala jsem pravidelně i všelijaké festivaly. Dneska chodím na mimopražská divadla už jen tehdy, když hostují v Praze. Samozřejmě si zajedu do Budějic a zajímá mě Mladá Boleslav i Příbram (tam jsem spolupracovala s Frantou Miškou a znám i herce).
Trochu jsem polevila a jsem netrpělivá, když je představení dlouhé. Také mám pocit, že mnohé hry se opakují. Řadu textů znám, proto si vybírám jenom ty opravdu zajímavé. Přitahují mě současné hry a mladí režiséři; např. Štěpán Pácl nebo Jiří Havelka v Ypsilonce.
ZP •• Pracuješ nyní doma?
Zatím jsem začala tím, že jsem dostala k ježíšku notebook. Zrovna jsem jej potřebovala, kvůli akcím okolo táty a k napsání knihy o strýčkovi. Jak víš, v divadle žije člověk od premiéry k premiéře, četla jsem hlavně »dialogy« a o prázdninách si dovolovala i romány. Nu, a teď si budu číst, co se mi zlíbí: nejen to, co potřebuji k inscenaci.
Téhle svobody si vážím.
Konečně můžeme s manželem jezdit do ciziny i na chalupu, kdy chceme a nikoliv podle divadelní sezony. Hrozně ráda lyžuji a to se špatně dávalo dohromady s divadlem.
Úplně bez divadla nevydržím.
ZP •• Ani já ne, poslední léta jezdím spolupracovat do Českého Krumlova. A ty?
Pomáhám jako dramaturg se zájezdovkami; baví mě hledat a najít hru pro určitou herečku. Našla jsem hru pro Janu Brejchovou a Pavlínu Filipovskou. Začíná se teď zkoušet Ayckbournova komedie Aby bylo jasno pro Fanny agenturu Dany Homolové.
ZP •• Jaké máš další plány? Odborné i osobní?
Před sebou mám povinnost uspořádat tátův archiv, zatím jsem vytahovala materiály i fotografie, které jsem potřebovala a spíš uváděla vše v nepořádek.
ZP •• Který z dramatických autorů byl a je ti dodnes nejbližší?
S Milanem Kunderou jsem v Budějovicích začínala a jeho hru Jakub a jeho pán pro Káčko (divadlo Komedie po rozdělení MDP) jsem získala v roce 1990 k uvádění poprvé pod jeho jménem. A myslím, že je dobře, že se v Činoherním klubu hraje po mnoha letech jeho Ptákovina.
Ráda jsem spolupracovala s Ivanem Klímou na textu z díla Karla Čapka pro zkušebnu Divadla na Vinohradech ke stému výročí divadla.
Ze současných autorů asi nejvíce věřím Petrovi Zelenkovi, se kterým jsem se, bohužel, jako dramaturg nesetkala.
ZP •• Myslíš si o některém z dramatiků, že je dodnes nedoceněný?
Znám text hry Miloslava Klímy Smutné štěstí Kele Hirsch a myslím, že je škoda, že se dosud a nikde neuvádí.
ZP •• Co si myslíš o televizní dramatické produkci?
A co o filmové?
Na to, abych formulovala svůj názor, se dívám na televizi nepravidelně, a když se mi to nezdá, vypínám.
Hřebejkův scenárista Jirchovský je výborný. (Dokonce jsem ho chtěla získat pro divadlo, ale zůstal věrný filmu.) Zajímavé jsou Křižanovy filmy. A pak mám slabost pro Zdeňka Svěráka, umí napsat i vtipné dialogy.
ZP •• Chceš se zmínit o své současné rodině?
Rodina je fajn, kluci ženatí, děti nemají.
ZP •• Jak si představuješ ideální dovolenou?
Míchanou… Ráda poznávám v cizině i u nás. (Třeba teď jsme zajeli krátce do Wachau, projeli po Dunaji, poznávali rakouská vína, slíbili si, že příště zapojíme i kola.)
Na kole jezdím ráda, zejména v Jizerských horách. K dovolené patří i koupání, moře mám ráda, ale ne na dlouho. V zimě sjezdové lyžování, (třeba Itálie či Rakousko, Francie taky, ale je daleko), v Jizerkách běžky.
ZP •• Jaké máš ráda květiny?
Pomněnky (ty jsem vždycky dostávala od tety k narozeninám s konvalinkami) a kopretiny (jsou krásné na louce i ve váze a znamenají léto).
|
