Dobromila Lebrová: Karel Leger, básník, spisovatel, dramatik a Sokol - 150. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Před padesáti léty jsem dokončila docházku ve škole v Legerově ulici v Praze 2. Od první třídy jsme se učili, že ulice, v níž naše škola sídlí, se jmenuje po českém básníkovi Karlu Legerovi. Pak jsem se s podivem dozvěděla, že ulice se jmenuje po francouzském básníkovi Louisu Légerovi. - Nu, což - ulici už přejmenovali za minulého režimu na „Lidových milicí“, což se vůbec neujalo, každý znal „Legerku“.
Tak, jak se z ulice, která v době mého dětství končila v novoměstských hradbách, stala jedna z hlavních pražských ulic, aspoň, co se dopravního ruchu týče, tak zase ubývalo na známosti tohoto básníka. Tak se také stalo, že ulici zkrátka neznalí, „věnovali“ ji někomu jinému. - Ale před sto lety se pro změnu jmenovala Táborská. K přejmenování na Legerovu došlo zřejmě až po připojení Nuslí k Velké Praze v r. 1920, když Táborská ulice byla už předtím v Nuslích, aby v Praze nebyly ulice s tímto jménem dvě. - Ale v r. 1920 byl Karel Leger významným českým básníkem.
Karel Leger se narodil 21. září 1859 v Kolíně, ve stavení, které stojí v ulici, která dnes také nese jeho jméno. Jeho předkové hospodařili na usedlosti v nedalekých Sendražicích, které jsou nyní kolínskou částí. - Z jeho návštěvy obecné školy prý zbyla fotografie, na níž je zachycen, a kterou vytvořil jeden z průkopníků fotografie u nás - kolínský katecheta P. Fulgenc Kopřiva (1811 - 1872).
V září 1869 začal Karel Leger studovat v primě klatovského gymnázia. Léta studií v Klatovech ovlivnila značně jeho další tvorbu. Sám považoval Klatovy za kulturnější město než byl v té době Kolín. Důvod jeho studií tak daleko od domova byl v tom, že se profesor klatovského gymnázia Bedřich Pošík (1844 - 1930) oženil s Legerovou sestřenicí a Leger u nich bydlel. Zrovna tehdy se kněžské benediktinské gymnázium přeměňovalo na gymnázium světské. A mezi profesory vedle Pošíka byl také tehdy velice oblíbený spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský, vlastním jménem Alois Schmilauer (1837 - 1883). V té době také skládal zkoušku na přijetí do septimy student Emil Frída, budoucí básník Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912). Protože Frídovy znalosti matematiky nebyly přijímací komisí uznány za dostatečné, nastoupil do sexty. S matematikou mu měl na doporučení profesorů pomáhat další význačný budoucí český spisovatel a lékař Josef Thomayer (1853 - 1927).
Takové bylo prostředí, do kterého mladý student přišel. Profesor Pošík sám spolu s dalším profesorem Vácslavem Petrů (1841 - 1906) vydali v r. 1870 knihu Česká poetika; později se stal Jaroslav Vrchlický přítelem profesora Pošíka. Pošík, jak bylo v té době zvykem, se velice zajímal o ruskou literaturu a doma se předčítaly Puškinovy spisy z překladu nedávno zesnulého Václava Čeňka Bendla Stránického (1832 - 1870). Zároveň se Leger u svých příbuzných setkával s mnohými českými novinami a časopisy - „Národními listy“, „Květy“, „Osvětou“ a „Lumírem“.
I když byl Leger v Klatovech pouze čtyři roky - profesor Pošík byl v r. 1873 přeložen na Akademické gymnázium do Prahy - a mladý Leger šel s jeho rodinou do Prahy také, přece jen ho velice ovlivnil Jaroslav Vrchlický, který ze studií odcházel už jako hotový básník. A to přesto, že studenti tehdy nesměli publikovat svá díla. Vrchlický ale právě proto psal pod pseudonymem, pod kterým je známějším, než pod svým vlastním jménem.
Některé své poznatky a vzpomínky ze studií v Klatovech použil Leger později ve svých dalších pracích.
Pro první publikaci svého díla používal pseudonym Karel Lenský - možná právě proto, že první básně s antickými náměty publikoval ještě za studií v r. 1876. Za uveřejnění literární práce tehdy hrozilo studentům školní vězení - karcer, což ho postihlo ještě v Klatovech.
V časopisu „Lumír“ začal publikovat až po maturitě v r. 1878. Uvedl tam básně vycházející z cizokrajných a antických námětů, které potom vydal knižně v prvních dvou svých sbírkách.
Další literární vystoupení bylo v nově založeném almanachu nazvaném „Spolek českých spisovatelů a beletristů Máj“, který založili především ctitelé Jaroslava Vrchlického a Svatopluka Čecha (1846 - 1908) - básníci František Kvapil (1855 - 1925) a František Ulrich (1859 - 1939), pozdější velice uznávaný starosta v Hradci Králové. Karel Leger patřil k prvním členům tohoto spolku.
Většina jmen prvních členů „Máje“ je dnes zcela zapomenutá: předčasně zesnulí básníci František Chalupa (1857 - 1890), Josef Jakubec (1858 - 1889) a Antonín Koukl (1860 - 1884), dále Josef Kallus (1855 - 1934), Václav Alois Jung (1858 - 1927), Alois Škampa (1861 - 1907) a spisovatel Antonín Šnajdauch (1860 - 1951). Tito literáti se hlásili ke světoobčanství, inspirovanému Vrchlickým, především francouzskému, ale začali hledat inspiraci i v literaturách slovanských. Legerovi někteří vytýkali, jiní ho zase chválili, kvůli jeho nadšení pro ruskou literaturu.
Po maturitě absolvoval Leger jednoroční vojenskou službu. V r. 1881 začal jako hospodář pracovat na svém rodném statku, což bylo potom jeho hlavní obživou. Ze selského si také nalezl svoji budoucí manželku, o níž jsem nenašla více, než že se jmenovala Márinka a že pocházela ze mlýna v blízkých Polepech.
V r. 1881 Legerovi vyšly první dvě básnické sbírky v kolínském vydavatelství Josefa Kárníka - „Verše“ a „Zapomenuté sny“. Básně, ve sbírce vydané velice připomínají Jaroslava Vrchlického. Zajímavá báseň je například alegorická „V zemi Lotofágů“, kde je vzdálená připomínka na bájnou zemi zahálčivých lidí, kteří se živí jen lotosy, ale Legerova báseň napovídá, až spíše české lidi burcuje - se skrytou výčitkou, že sní pouze o minulé slávě svého národa, aniž by cokoliv podnikali v přítomnosti.
V r. 1882 založil novinář a spisovatel Ignát Hermann (1854 - 1936) humoristický časopis Švanda dudák“. Karel Leger do něj přispíval pod pseudonymy Kryštof Červíček, Vlasta Veselá nebo Verus, zřejmě podle římského císaře Lucia Vera (130 - 169).
Přispíval také do časopisu „Zvon“, který založil spisovatel Karel Václav Rais (1859 - 1926).
Karel Leger velmi často užíval tématu osudové vášně nebo by se dalo říci i neočekávaného pokušení pro své, celkem nevinné a neprotřelé hrdiny.
Od lyriky Leger brzy přešel k veršovaným povídkám. Náměty pak většinou bral z toho, co nejvíce poznal: ze života malého města a venkova. V r. 1883 vyšla „Pohádka naší vesnice“, plná jinotajů, různých nadpřirozených bytostí. Básník se ztotožňuje s jedním z hrdinů příběhu a sám popisuje „své“ námluvy Andulky ze mlýna, ale příběh je plný různých tragicko - romantických momentů a skrytých narážek na pronásledování Čechů. Je zde skrytý i názor na zradu nějakého vlastence, který se zaprodal; námět se opakuje i v jiných pracích. Nazývá ho Vladimírem, který kvůli získanému vysokému úřadu mluví pouze německy. - Pravděpodobně v roce vydání mnozí čtenáři věděli, koho básník myslel.
V r. 1883 vyšly v Nerudově edici “Poetické besedy“ ve vydavatelství Eduarda Valečky ještě povídky veršem „Všední život“ a v r. 1884 „Přeludy“.
Roku 1886 vyšla opět v “Poetických besedách“ jeho další veršovaná povídka „Poslední rusalka“ - opět romantický příběh o rusalce Jarmile, která byla za lásku k mysliveckému mládenci vyhnána z říše vil. Tak jako u Kvapila v jeho libretu pro Dvořákovu Rusalku, se muž, do kterého je rusalka Jarmila zamilována, marně uchází o hrdou a chladnou šlechtičnu. I on nakonec zahyne ve vodě, ale rusalka Jarmila pochopí, že on za její lásku nestál a vrací se opět do své říše.
V r. 1887 vydal tentokrát nikoli už v Kolíně, ale v Praze - v nakladatelství Františka Šimáčka „Tři povídky“ a „Povídky veršem“. Byla to jemná satira na „takyvlastence“.
V edici „Poetických besed“ vyšlo ještě v r. 1890 dílo „V zátiší“, které věnoval svému profesoru Bedřichu Pošíkovi. Byl to příběh starého mládence, který se řízením osudu stal poručníkem malé holčičky, jak ji vychoval až k dospělosti, až ji drby místních klepen vyhnaly z domova.
V r. 1895 mu vyšly pro změnu zase v Kolíně, v nakladatelství Jan Hanták „Drobné povídky a kresby“.
Veršovaná kniha „Chvilka zas doma“ z r. 1897 představila smutný obrázek ze života smýšlení venkovské inteligence.
V r. 1898 mu vyšla v obrázkovém týdeníku „Zlatá Praha“, vydávaném Janem Ottou, báseň „Nový věk“. Až nás zamrazí - jako kdyby básník nějak tušil, co může další století přinést - je závěrem této básně, jak lidé prchají - před - člověkem:

„Člověk jde! — člověk se přiblížil sem!“
A v divém úprku, v úzkosti strašlivé
sbírali lože a děti své
a dále do hvozdů, do bažin, do pustých skal,
kde vlk a nemoce a hlad na ně čeká,
hrůza a děs je hnal:
pryč od člověka!“

V r. 1898 vydal Leger první práci v próze nazvanou „Emancipovaná“. Ovšem kritika, obzvláště od F. X. Šaldy (1867 - 1937), byla nemilosrdná. Šalda o povídce psal, že je „slabá sice, docela povrchová, nedokreslený, nejasný, zmatený, rozplizlý náběh k satirické povídce...“
Je to příběh o učitelce, která bojuje za uznání ženy, ale provdá se za slabocha na malém městě, Tam pochopitelně narazí, protože jako „emancipovaná“, je považována za lehkou ženu a místní hejskové jen čekají na příležitost, kdy ji znemožní docela. - Na konci kritiky je Šalda ještě nemilosrdnější, protože postrádá: „psychický akord, hluboce a bolestně vyznivající tón rozhodného a pevného soudu nad životem společností, světem, pevně a opravdově podané citové zabarvení, charakterový relief. ´Emancípovaná´ je jen povrch, vnější gesta, mělká a pitvorná hra, šablona vnějšího děje a příjemné a pohodlné fabulace - a to se cítí zvláště zle a trapně v próze...“
V r. 1900 vyšly Legerovi v Praze v nakladatelství Františka Šimáčka velmi působivé veršované povídky se strašidelnými náměty - „Fantastické povídky“.
V r. 1901 vyšlo výpravné prozaické dílo „Petr a Pavel“.
V r. 1903 začal vycházet v „Květech“ sešitově „Hořký román“. Je to opět román z maloměstského prostředí, jak mladý adjunkt Emil z prostého a poctivého prostředí je koketní vdanou paní nakonec přinucen k defraudaci a zničí celou svoji rodinu.
Roku 1904 vyšla strašidelně humorná povídka „Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici“. Kritika ale byla na básníka zase zlá - tvrdila, že rozmarný příběh je spíše „záležitostí dobrého rozmaru páně autorova“. Báseň zhudebnil hudební skladatel Otakar Ostrčil (1879 - 1935) jako melodram. Premiéra byla 22. ledna 1905 v provedení České filharmonie za řízení Oskara Nedbala (1874 - 1930) s recitací herečky Hany Benoniové (1868 - 1922).
V r. 1904 vyšel „Hořký román“ knižně a téhož roku vyšel i „Český román“, kde se snažil Leger popsat otázky národnostní v době hospodářského rozkvětu.
O Legerově dramatické tvorbě většinou kritikové buď mlčí nebo uvádějí, že jsou to díla nepodstatná. Jisté je, že napsal jako drama společenskou maloměšťáckou satiru „Z jiného světa“ a drama „Slepec“ a že psal jako člen kolínského Sokola divadelní hry pro sokolské divadlo, jak ochotnické, tak i loutkové. Hry se většinou nezachovaly.
V Českém Brodě se 31. května 1908 konalo slavnostní položení základního kamene k pomníku Prokopa Holého (asi 1380 - 1434). Pomník sochaře Karla Opatrného (1881 - 1961) byl byl odhalen 17. července 1910 ke čtyřicátému výročí českobrodského Sokola. K slavnosti položení základního kamene napsal Leger báseň „Prokop Holý“, kde rozebíral vojevůdcovu náladu před bojem.
V r. 1908 vyšlo ve Zvonu časopisecky Legerovo dílo, které je dnes označováno za sci-fi. Je to povídka „Podivná příhoda inženýra Vladivoje Vejvody“. V povídce se inženýr Vejvoda, který pracuje na regulaci Labe, setká s životem hastrmanů.
V r. 1909 vyšel časopisecky rovněž ve „Zvonu“ román „Augustýn Fojtík“. V románu Leger užil některé z postav svého mládí v Klatovech. Hlavní ženská postava Rozinka byla jeho studentskou láskou. Jméno hlavního hrdiny si „vypůjčil“ od dvou svých spolužáků.
Do Rozinky se zamiluje nesmělý, naprosto na život nepřipravený učitelský pomocník Augustýn Fojtík, kterého svede místní vdaná krasavice, a kvůli které se Fojtík zaplete s pašeráky. Když přijde za svou svůdkyní, aby jí vylíčil, co vše pro ni udělal, zastřelí ho její milenec.
Je to opět téma u Legera opakované - nezkušený vesnický mladík se dostane do rukou zkušené ženy, která ho naprosto zničí.
V r. 1907 začal pražský vydavatel Pavel Körber (1862 - 1925) vydávat rozsáhlé vlastivědné dílo „Království české“ a k němu samostatné otisky „Körbrovy monografie starobylých měst českých“. Postupné vydávání díla trvalo přes první světovou válku. Na tomto projektu se Karel Leger podílel velmi zasvěceným výkladem o Kolínsku a okolí z r. 1912.
V r. 1913 začaly v nakladatelsví Františka Topiče v Praze vycházet Legerovy „Sebrané spisy“. Obsahovaly postupně celkem deset svazků.
V Sebraných spisech vyšla také knižně „Podivná příhoda inženýra Vladivoje Vejvody“. Také povídková knížka „Tři švadlenky“ je plná tajemna.
V r. 1918 vyšla povídka „O starém lakomci“, v r. 1919 povídka s veselým koncem „O umění, umělcích a hladové Pavlíně“.
V r. 1925 vyšla knížka historických povídek „V plamenech a jíiné historické povídky“, za kterou dostal Leger státní cenu, udílenou od r. 1920.
Sebrané spisy obsahovaly také jediné Legerovo dílo, ze kterého vznikl film - „Loupežnici na Chlumu“. Premiéra filmu byla 18. února 1927. Scénář napsal a hru režíroval herec Miloš Hajský (1902 - 1979). Filmové materiály jsou považovány za ztracené. Film však úspěch neměl, přesto, že v něm hráli i herci známějších jmen - Jindřich Plachta, Marie Grossová - Sedláčková, Miloš Hajský, Máňa Ženíšková a Josef Šváb-Malostranský.
V letech 1927 až 1929 vycházely postupně povídky s historickými a válečnými náměty - „Zběh - Vojenské a jiné povídky“, „Konec války“. Dále vyšel v r. 1927 povídkový soubor „Hospoda za městem a jiné povídky“
V r. 1930 napsal Leger tragický román s romantickým námětem o životě Petra Voka z Rožmberka „Planá růže petilistá“ o fiktivní Vokově dceři, s kterou k sobě nenaleznou společnou řeč.
V r. 1931 vydala Sokolská župa Tyršova - Tělocvičná jednota Sokol Kolín Legerovy „Sokolské písně a básně“.
Roku 1931 vyšla další kniha s historickým námětem „Paní hejtmanka“.
Svému rodnému kraji věnoval svou poslední práci z r. 1934 „Co na poli vykvetlo“.
Pro časopis „Malý čtenář“ psal Karel Leger původní povídky. - Celkem se nepřipomíná, že psal i odborné stati ze svého povolání - o zemědělství.
Kolínský básník Karel Leger zemřel 5. dubna 1934. Město Kolín místo jeho posledního odpočinku neuvádí.
Po jeho smrti vydal jeho syn povídku „Na nešťastné planetě narozený“.
Na domě v Kolíně, ve kterém Leger bydlel, byla pamětní deska od sochaře Vladimíra Jana Hnízda (1914 - 1983). Za druhé světové války byla, protože byla z bronzu, odvezena a rozlita. Po válce ji sochař udělal znovu - a to z kamene, ale bronzový vzhled napodobil. Tentokrát deska nebyla zničena z důvodů válečných, ale zlodějských. Ale onen zloděj to zjistil a bystu kdesi zahodil. Byla nalezena, dána do muzea, ale nikdo nepoznal, o koho jde. Příbuzní Karla Legera nechali k básníkovu výročí v r. 1994 zhotovit novou bystu od sochaře Václava Frýdeckého (* 1931).
Dalo by se skoro říci, jak jsem na počátku naznačila - čím více získává pražská Legerova ulice na významu, tím více se neví, po kom se ulice jmenuje. Za války nemohl být Leger uctíván, protože byl Sokol, za socialismu mu k sokolství „uškodilo“ ještě i to, že byl statkář. A tak se na něj bohužel tiše zapomíná.
Snad pouze dvě výjimky - v r. 2004 byla k výročí jeho úmrtí v Kolíně beseda s básníkovým vnukem - Ing. arch. Karlem Legerem - a v loňském roce vysílal Český rozhlas dramatizaci Legerovy povídky „Noc Kleopatřina.“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 09. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.