Petr Kolínský - Zdeněk Pošíval: Zpívající scénograf
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
| Mgr. Petr Kolínský | |
ZP •• Chci ti hned zkraje poděkovat za všechna ta léta spolupráce, zejména mám na mysli údobí, kdy jsem na volné noze směl produkovat pouze agenturní inscenace. Zdůrazňuji svůj dík i proto, že nikoliv každý, kdo účinkoval v našich představeních, se k tomu dnes hlásí. To mě, Zdeňku, těší, ale ten dík si nezasloužím. Byla to shoda náhod, které přinesla doba, náhodná setkání, ze kterých se pak rozvíjely krásné vztahy, některé trvají dodnes. A za ta setkání jsem vděčný zase já tobě.  ZP •• Jistý kolega, jenž u nás během patnácti let sehrál několik set představení a pobíral samozřejmě za svou práci honoráře, se dnes za svou činnost patrně stydí: v soupisu své kariéry (dokonce i v těchto bohulibých novinách) ji pominul, jako by neexistovala. Bral to asi jako melouch. Státem a stranou dotovaným divadlům totiž bývalo jedno, když stáhla marnotratně nevydařené a většinou nudné představení už po druhé repríze: měla své jisté od »dojného« státu. Abychom obstáli my, museli jsme dělat divadlo srozumitelné; stovka repríz nebyla pro nás pak vzácností. Když jsme na Národní přehlídce zábavných agenturních pořadů v Ústí nad Labem obdrželi Hlavní cenu za komedii roku 1981 s hrou »Dírkou v oponě aneb Jak se dělá divadlo«, tak to kupodivu s námi onen zapomnětlivý kolega bujaře oslavoval. Jsem rád, že právě tebe nikdy neposedla pýcha a neostýchal se podílet nejen na profesionálních, leč »pouhých« zájezdových inscenacích, ale dokonce ani na spolupráci s amatéry. Co se týče zmíněných amatérů, s těmi jsem moc rád pracoval už při studiích na škole. U nás je tomu slovu připisován převážně jen onen pejorativní význam – diletant. Ale ve francouzštině to znamená »milovník«, ctitel umění. Snad nejvýstižnější termín používá ruština: »ljubitělskij těatr« - divadlo z lásky. Začínal jsem v DOPRAPU a některé inscenace jsou nezapomenutelné dodnes. Jako pětadvacetiletý jsem se tam například setkal se čtrnáctiletým Petrem Léblem. Některé amatérské inscenace z přehlídek v Třebíči, z Vysokého nad Jizerou či z Hronova jsou srovnatelné a často i smysluplnější než leckterá profesionální představení. U některých profesionálních mám naopak pocit, že to bývá pouhá profese, docházka do zaměstnání, čárka na divadelní vrátnici… ZP •• Uměl bys krátce definovat principy scénografie? Jde mi o to, že dodnes si spousta lidí myslí, že divadelní výprava spočívá ve výrobě kulis toho kterého obrazového prostředí, jak jej předepisuje v textu dramatik. Když se má děj odehrávat v lese, že se prostě vytáhne ze skladu kulisa lesa a pár kašírovaných pařezů; když si autor přeje sednici, vytáhnou se na scénu kulisy rustikální jizby a selský nábytek. To jsi řekl hezky. Občas si někdo dokonce myslí, že scénograf je ten, co umí rychle zapisovat při konferencích. Profesor Dvořák z DAMU uvádí ve svých skriptech, že úlohou scénografa je halit myšlenky režisérovy do pestrobarevného hávu. Všimni si básnickosti té věty! Když halit myšlenky, tak ovšem zase myšlenkou. Myšlenka se totiž nedá zachumlat do reálného kusu látky, byť pestrobarevně pomalovaného. A v tom podle mě spočívá princip scénografické tvorby. Princip spolupráce na ideové ose inscenace, kde každá složka, text, herec, prostor, tvar a čas má svou nezastupitelnou úlohu a nedá se ani hierarchicky seřadit. Často mohou například slova – pronášená hercem – pokračovat mimoslovními významy – zvukem, světlem, prostorem, pohybem, a to už jsou spíš prostředky scénografa. Zvuk chůze může scénograf ovlivnit materiálem scény, pohyb herce kostýmem, střihem, krejčovským zpracováním. Na druhé straně například shakespearovské divadlo nepotřebovalo žádné kulisy. Stačila cedulka se slovem LES, TRŮNNÍ SÁL. Avšak alžbětinské přesně definované prostorové uspořádání jeviště a hlediště, vnitřní architektura divadla, přinášela inscenaci podmínky pro nezaměnitelné nebo překvapující významy. Podobná je i snaha moderní scénografie: přinášet prostorové podmínky pro nečekané významy. ZP •• Tvou specialitou jsou kostýmy, zejména pro film a televizi. Nicméně i v divadle není kostým jen oblečením pro určitou historickou dobu nebo znak sociálního postavení hrané osoby, ale významným stylotvorným artefaktem. Napadá mě jistý příklad: je to sice spíš historka pro dějiny, tak je to už dlouho, ale je příznačná a názorná. Tvou známou kostýmní kreací se totiž stalo odění pro Zdenu Studénkovou ve filmu Anděl svádí ďábla, jenž se stal doslova modelem pro výuku funkčnosti kostýmu. Že bych byl už v učebnicích? Nenapsal´s jí náhodou ty? Historka se Zdenou byla až komická. Coby začátečník u filmu jsem chtěl být důsledný a vyvarovat se případným neočekávaným výstupům na place. Tak jsem vzal návrhy pro hlavní postavy, pro Božidaru Turzonovou a Zdenu Studénkovou, a ocitl se v Bratislavě. Všechny kostýmy, varianty a proměny prošly celkem hladce, až došlo na klíčový kostým Zdeny – Anděla – nóbl prodejné slečny z nóbl podniku. Róba, v níž zastřelí důležitou postavu, aby byla démonická, byla průsvitná a oblečená na holé tělo. Úplně holé. Trochu s ostychem jsem obrázek ukázal a vysvětloval dramatický důvod průsvitnosti. V tom mi Zdena bezprostředně skočila do řeči a s odzbrojujícím úsměvem mě ujistila: „Prečo nie, veď je to taká profesia!“ Tak jsme se spřátelili. Pro mě a vlastně i pro celkové vyznění společné práce je vždycky nutné, aby se herec cítil jistě v jakkoli nezvyklém kostýmu. Nejhorší je to při inscenování současných témat. Zde každý rozumí módě, ví, co mu sluší, v čem by šel, být tou osobou, kterou ztvárňuje. Ale divadlo a potažmo film nebo televize nejsou přece pouhé obrázky ze života, nejde o pouhý přenos reality na jeviště. Vždy se jedná o jistou míru dramatické stylizace, obecnější, hlouběji zasahující výpovědi o světě, o proměnu reality v cestě na jeviště. Vždycky říkám: vy ano, vy byste v tom nevyšla ani na dvorek k popelnici, ale ta paní, kterou představujete, ta se takto strojí. Pro ni je to přirozené. A navíc: podpoříme tím závěrečnou scénu, kdy se ona změní. Musíme mít rezervu pro velký dramatický zvrat, pro její proměnu. ZP •• Kde ses naučil šít? Vím, že v kufru auta vozíš s sebou příruční šicí stroj a než bys leckdy v krejčovně či garderobiérce vysvětloval, co vlastně chceš, upravíš kostým sám. Já jsem se narodil skoro pod šicím strojem. Maminka pro mě a mé další 4 sourozence neustále něco šila, spravovala, přešívala, a mě fascinovalo to kolo s klikovou hřídelí a šlapadlo s poháněcím řemenem, tiché klapání starožitné Veritasky znělo jako ukolébavka. Jednou, asi v deseti letech, jsem chtěl tajně ušít mým sestrám pro panenky nějaké šatečky a stroj se zasekl, zašmodrchal, zlomil jehlu – prostě průšvih. Než se maminka vrátila, musel jsem stroj rozebrat a dát zpátky dohromady, aby se nic nepoznalo. A tak jsem se to naučil. Pak jsem šil z trucu: maminka nám odmítala šít v šedesátých letech květované zvony a my s bráchou chtěli být hippies. Navíc ona neuměla dělat poklopce, jen takový jednoduchý zip v rozkroku, a to by byla kalhotová ostuda. V šestnácti jsem se ocitl z domova a to se musí člověk dost starat, aby na studiích vystačil. Jistě uznáš, že co bylo v obchodech ke koupi, to se mi nemohlo líbit. Tak jsem si to musel ušít. Ale ten stroj, Zdeňku, s sebou vozím jen na práci pro amatéry. Ušetřím tak čas, práci i peníze. Pravda, i v renomovaných divadlech mohu na základě zkušeností nabytých v mládí mluvit do technologie šití. To je zvlášť důležité při realizaci historických kostýmů. Kvůli tomu jsem v muzeích studoval historické střihy a návody, což se mi pak navíc hodilo, když jsem ilustroval encyklopedii módy. ZP •• A teď ti přidám k tomu osvětlování ještě jednu dávku, protože jsem tě viděl mnohokrát při práci, když se výrobně realizovaly tvé scénografické návrhy. Umíš nejen šít, ale umíš čalounit, a také jsem tě viděl při truhlařině. O malování bych ani nemluvil, kdybych nepozoroval, jaké i lakýrnické fígle ovládáš. Když jsi z čerstvých prken vyrobil opršelé, staré dřevo k nerozeznání od skutečně omšelého materiálu, každý se domníval, žes to přivezl z nějaké stařičké rozbourané stodoly. Totéž dokážeš i s látkami: vypadají pak jako přirozeně obnošené a dlouho používané. My jsme měli na DAMU docela štěstí na kantory. Jedna z jejich osvícených myšlenek byla družba s VŠMU v Bratislavě. Tam totiž byla výuka zaměřená trochu víc na technologii v praxi a na technologický vývoj. Jezdívali jsme tak třikrát za semestr na Slovensko, přímo do výuky tehdejších bardů scénografické tvorby – Ladislava Vychodila a Ludmily Purkyňové. Jeden předmět se jmenoval „šúchanie“. I když jsme netušili, co to je, já jsem tam ze zvědavosti dorazil a vida! Na jevišti musí být všecko „ošúchané“, omšelé, zpatinované. Měli úplně sofistikované postupy, snad i skripta na patinování veškerých materiálů. Princip tkvěl v tom, že sis musel představit, co ten který předmět zažil za celý svůj “život“ a pak chemicky a mechanicky tenhle proces na novém výrobku během krátké doby aplikovat. Tvoje představa už do toho předmětu vkládala osobitou zkušenost, stával se tak specificky upraveným, neboť prožitým artefaktem. A protože jsme v divadle, tak z obyčejné židle z IKEA ti můžu vyrobit v krátké době třeba židli Raskolnikova. Pak hraje ale velkou roli také divadelní zkušenost, míra zkratky, kterou mistrně ovládali například malíři loutkových divadel na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Například tmu nikdy nemalovali černě, ale modře. Docela sytým jasným kobaltem. No protože počítali s tím, že světlo bude měkké a žluté. S modrou to na jevišti vytvoří hlubokou tmu. Černá by byla hnědá a tupá. ZP •• Po naší poslední premiéře jsi při posezení u vína vytáhl penál tužek a blok papírů a dal ses do kreslení portrétů přítomných hostů. Málem mě to rozesmálo, protože přesně takové portrétisty uvidíš na Karlově mostě, když si vydělávají na podobenkách turistů. Tys tam ovšem kreslil pro radost a zadarmo. Mne jsi bohužel vynechal, čemuž se nelze divit, když tvá kreslířská pozornost byla upřena k portrétování krásných kolegyní. To víš, že krásné herečky jsou pro malíře úžasný zážitek a inspirace. Já jsem ale vyrostl na dědkách. Jak jsem říkal, od šestnácti jsem byl z domova, tedy i bez dozoru. Povinně jsme chodili na obědy a večeře na studentský internát v Jablonci. Ony však ty večeře – pro kluka ve vývoji krupicová kaše nebo neidentifikovatelná pomazánka – nebyly nic moc. Tak jsme se se spolužákem Pepíkem vzbouřili, jemu bylo už osmnáct, a že půjdeme do hospody. On měl s sebou náhodou kytaru, práskli před nás dvě piva, a kluci hrajte! Já ale neuměl hrát, tak jsem vytáhl ten penál tužek a kreslil dědky. Vrchní jen odnášel obrázky a nosil další pohárky. Při třetím jsme volali: pivo už nééé, my dneska ještě nejedli, a za chvíli na stole přistály dva obrovské řízky. Tak se zrodila tradice studia lidských tváří – veselých, šťastných, bujarých, ale i smutných, zkrachovalých a zoufalých, zkrátka ze života, a za to občas káplo i to pivko nebo tlačenka. Po hodně letech jsem byl opět v Jablonci, ve známé hospůdce a pyšně jsem řekl svým kamarádům: chcete vidět, jak se tu dobře navečeřím? A penál tužek začal zase pracovat. Tu přišel dědek, a že prý »ten obrázek je moc pěknej, ale já si ho nevezmu; kdybych si ho pověsil vedle toho minulého, tak by ta moje poznala, jak v hospodě chátrám a stárnu, nicméně tady máš na pivo – a pro všechny!«. ZP •• Kterou z výtvarných disciplin jsi nikdy nedělal, neokusil nebo se jim vyhýbal? Já jsem od přírody zvědavý a tak jsem okusil snad všechno. Dokonce v té jablonecké umělecké škole, kde jsem tenkrát studoval, abych se stal rytcem kovů, jsem si musel vysoustružit a ukout zlatnické kladívko. Ještě ho mám schovaný… Co jsem zkusil, vždycky mě fascinovalo a uchvátilo. Proto jsem chtěl být malířem, pak sochařem, pak textilním a interiérovým designérem, až jsem zjistil, že každé té disciplíně se musí člověk věnovat systematicky, aby se vůbec mohl o studium takového oboru ucházet. Jeden kamarád studoval na DAMU na loutkářské scénografii a poradil mi: to je přesně ono, na té škole potřebuješ od všeho toho trochu, a jestli jsi praštěnej divadlem, tak to zkus. U přijímaček jsem na sebe prozradil, že mě baví všechno a že všechno najednou můžu uplatnit snad jen u divadla. A stalo se. Když jsem pro začínající Magdalenu Koženou navrhoval první jevištní kostým, netušil jsem, že ze mě bude takový její Alfons Mucha. Často se směju, že kromě plakátů, kostýmů, šperků, ložnice, sekretáře a hudebního pokoje mi zbývá už jen portrét a příbory, abych splnil výčet Muchových darů pro Sarah Bernhardt. »Celý svět je jeviště«, jak říká Shakespeare, a tedy v každém svém počinku můžu použít divadelní principy. Příběh, kontrast, pointu, můžu navázat kontakt s divákem, návštěvníkem, dát mu okusit trochy iluze a hned ho z té iluze postavit na zem. Je to vlastně taková hra, které Ester Krumbachová říkala »chytání a pouštění zlatých rybiček«. ZP •• Rozsah našich inscenací měl neobyčejnou šíři záběru, čímž nemíním jenom žánrovou pestrost, ale zejména různorodost jevištních oborů a zaměření. Vedle mnoha typických činoherních realizací a třeba i scénických pořadů populární hudby, jsme také spolu spáchali šantánový kabaret U Fleků se spoustou přestaveb a kostýmních převleků. Scéna vydržela provoz po dobu tří let a hrálo se každý den, což v mé vlastní praxi nemělo dosud ani pak obdobu. V divadle je nesmírně nutné, aby všechno bylo, jak já vždycky říkám svým spolupracovníkům, blbuvzdorné. Musím umět nakreslit blbuvzdorný projekt a pak si musím nechat poradit od konkrétních lidí, kteří budou výpravu realizovat, ale i od těch, kteří jí budou denně stavět, a spolu s nimi vymyslet blbuvzdorný materiál a technologie. To poznáš, kdo tě chce ošidit, práci si zjednodušit, nedává pozor, když mluvím o provozní, divadelní a dramatické funkčnosti každého kousku kulisy, každé rekvizity, každého třeba i klobouku. Divil by ses, kolik je mezi amatérskými divadelníky takovýchto blbuvzdorných lidiček. A když je někde v profesionálním provoze lajdák nebo vejtaha, tak ho buď přesvědčím, nebo si to udělám sám. ZP •• Petře, máme na svědomí i řadu inscenací s amatérským souborem ve Volyni. Mimo jiné i Shakespearova Hamleta, v němž jsme měli jakýsi spor o kostýmy, které se náhle vzpříčily výkladu a záměru. Zrušil jsem je, byť už byly zhotovené. Metry látek padly nazmar, nemluvě o zmařené práci krejčovské. Udivilo mě, že jsi mě tenkrát nezastřelil, ani neuškrtil, ba ani neutopil. To že se stalo? Ale vždyť mě znáš. Já nestřílím, neškrtím, netopím. Když má druhý pravdu a přesvědčí mě, že je to pro dobro věci, tak musím umět ustoupit. To je služba divadlu – pozor – nikoli přisluhování! Tak hrozné to snad ani nemohlo být!? Na druhé straně, když mi v Národním v Brně ušili rokokové fraky podle armádních uniforem z padesátých let, tak jsem je na místě roztrhal a oni museli jít do obchodu, koupit novou látku a postupovat od začátku rokokově. Nedávali asi pozor, když se vysvětlovalo. Když vím, co chci, protože vím, co chce režisér, pak si můžu celý ten orchestr lidí od herců až po dělníky připravit tak, aby výsledek dopadl dobře. Pak se nevyhazuje. Takové to umělecké tápání, obluzování druhých a urputné trvání na svém, to se mi (asi snad kromě tenkrát těch kostýmů na Hamleta) nepodařilo. ZP •• Svěříš se, zeptám-li se, na kterou svou inscenaci vzpomínáš nejraději? A na kterou bys nejraději navždy zapomněl? To je obligátní rozhovorová »podpásovka«, na kterou víš, že nebudu umět odpovědět. Vždycky jsem zamilovaný do práce, kterou právě dělám. Jinak by to ani nešlo. Oblíbenost se násobí osobnostmi, se kterými se při práci setkám, a těch je vždycky naštěstí stále dosti. A jako má nějaký chlap deníček se svými děvčaty, listuje v něm a na každou z nich s láskou či nostalgií vzpomene, tak já mám v hlavě také takový deníček svých realizací. V každém řádku jsou veselé i trapné »příhody z natáčení«. Zapomenout na nějakou? Když jsem přežil tebe ve Volyni, či Krejčíka u filmu nebo Rážu v televizi (a ten uměl sakulentsky škrtit, střílet a házet do hradních příkopů), tak to snad dožiju u divadla bez škrtání z paměti. ZP •• Vychovali jste se svou chotí pět dětí: jak se to dá stihnout při nemalé pracovní vytíženosti? Což vychovat, ale uživit! Jedna profesorka z Divadelní fakulty, tenkrát slavná a dobře situovaná dáma, mi s hrůzou v očích řekla, když jsme čekali teprve třetího Johana: »Petře, vy jste se zbláznil! Jak to uživíte?! « Já odpověděl: »To víte, drahá kolegyně, naučil jsem děti jíst kukuřici a celý rok chodíme paběrkovat na družstevní. Na jaře zaváříme mlaďoučké klásky jako okurky, v létě vaříme ty sladké zelené a na podzim pečeme žluté klasy. A na zimu zbude zrní. « Zamyslela se a pak skoro hněvivě pravila: » Vy si, Petře, musíte pořád dělat z někoho legraci! « A to ještě netušila, že dětí bude nakonec pět. Když je dětí hodně, tak se skoro vychovávají vzájemně. To je taková, dalo by se říct, smečka, kterou buď utáhneš na opratích anebo tě roznese po bytě na kopýtkách. Malé děti, malé starosti. Teď jsou to velké děti, tedy velké starosti. Ale nejkrásnější je, že si můžeme s každým zvlášť popovídat, jeden chce řešit život a zve tě na pivo, druhý má starosti s přerostlou brokolicí, tak esemeskuje mámě, co s tím. Další si pořídí zase nové koťátko a chce se pochlubit. Čtvrtá potřebuje půjčit auto, o které se budou za chvilku s pátou spravedlivě dělit, pokud bude volné. Nejlepší je, když se sejdou při nedělním obědě, začnou si spiklenecky špitat a pak se nekonečně dlouho hihňají, když napodobují naše výchovné zákroky: jak jste si nás vychovali, takové nás máte. ZP •• Kdyby tvá žena neodmítla kandidaturu na prezidentku republiky a byla zvolena, jak by sis počínal jako »První pán republiky«? Napadlo tě to vůbec? Tyhle »kdyby«! Muselo by se to přeci vyřešit. Ovšem vážně jsme s kamarády divadelními lingvisty přemýšleli, jak by se tato role jmenovala. První dáma byla »Paní Dáša«. Ti vykukové od divadla hned věděli: »Ty bys byl Pan Dáš!« – A napřáhli významně dlaň. Na prvního pána by zřejmě spadly některé povinnosti, jaké má dnes první dáma a on by se občas ocitl ve společnosti manželek prezidentů a velvyslanců. Přemýšlel jsem, že osobně by mi to nebylo nepříjemné a asi by mě ani nečinilo potíže s nimi komunikovat, neboť jsem na to z prostředí své profese zvyklý. ZP •• Prozradil jsem v úvodu, že jsi rovněž sborovým zpěvákem. Zpěvák – to je dokonce moje vojenská odbornost. Byl jsem rekrutován k vojenskému uměleckému souboru, ale tam profesi scénograf už vůbec neznali. Podle tabulek zbývalo jen nazvat mě zpěvák, ač jsem hudebně negramotný, neznalý not ani pomlček, natož harmonie. Tam mě ke zpěvu nepřipustili, celou vojnu jsem stejně musel šněrovat baletky. Hudba mě ovšem uchvacuje natolik, že přes svůj hudební »hluch«, zpívám velmi rád. Sourozenci však v mé pubertě buď utíkali z pokoje, nebo mě zavírali do koupelny. Aby okolí netrpělo, rozhodl jsem se s tím něco dělat. V našem kostele měli nedostatek tenorů a já se přihlásil. Odposlechem jsem se svůj part naučil a po mnohých zkouškách se trefil mezi kolegy, takže s tím »hluchem« to asi tak hrozné nebylo. Do not jsem si ale musel zakreslovat jakási podivná znaménka a křivky, abych věděl, kdy jdou tóny nahoru a kdy dolů. Radost ze zpěvu byla nakonec silnější než můj handicap a okolí se pozvolna přestalo pohoršovat. V tom našem evangelickém kostele U Salvátora je navíc milosrdná monumentální rezonanční akustika, výhodná především pro bachovské polyfonie, kde se zvuky postupně slévají v jeden mohutný celek. Ovšem mou hudební špičkou je Rusalčino Měsíčku na nebi hlubokém, provedeno ryzím kontratenorem. ZP •• Jak nahlížíš skutečnost, že v naší zemi je největší ateismus v Evropě? Já sám pocházím z ateistické, přímo komunistické rodiny. Můj tatínek byl však osvícený dějepisář a jako malí jsme při cestách po celé republice v každém městě na prvním místě nejdříve navštívili kostel a hřbitov. Teprve potom přišlo na řadu muzeum a párek s hořčicí. To je názorný příklad rozdvojenosti českého ateismu. Uvědomujeme si kořeny kultury, které vycházejí z křesťansko – židovských principů, a zároveň se jim racionálně zpěčujeme. Je to možná i tím, že víra a liturgie byly díky geografickým, historickým a politickým podmínkám neustále zmítány a svrchu pozměňovány, až nakonec s vymýcením víry v unavené duši neměla nastupující komunistická ideologie tak velkou práci. Na druhé straně znám tolik anonymních křesťanů, kteří se k žádné konfesi nehlásí a tím nevědomky přispívají ke zkreslení statistických výsledků. Měl jsem štěstí, že jsem poznal svou ženu, jejího otce evangelického faráře, celou její rodinu a široké okruhy přátel po celé Evropě. Tehdy se spojily moje okouzlující vzpomínky z dětství s potřebou vyznat se v sobě a ve světě, kam mám patřit. ZP •• K portrétu člověka, čímž nemám na mysli portrét výtvarný, patří jakýsi přehled o jeho názorech, vkusu a slabostech. Odpovíš mi na otázky, který je tvým oblíbeným malířem, hudebním skladatelem, spisovatelem, dramatikem? A které jeho dílo? To by byl, Zdeňku, nekonečný výčet! Samozřejmě, že mám raději Leonarda než Rafaela, Rembrandta než Rubense, Zrzavého než Kremličku, a tak je to i s muzikanty a básníky. Ale mám i své oblíbence, kteří zatím nezapadají zrovna do výčtu stars všech dob. Třeba náš nejlepší současný kolorista Mirek Kaufman, nebo lyrický surrealista Pavel Purkrábek. Knížka mě uchvátí vždy, ale to je tak vzácné, že si jen těžko nacházím čas na shltnutí knihy přes noc. Naposledy se mi to přihodilo s tvým Satanovým jarem. Asi proto, že styl psaní je dramatický, neboť pochází z divadelníkova pera a navíc má dráždivý přídech dobové literatury faktu. Ostatně dramatických textů si užívám téměř denně. Vybírej pak! A zase: takový Jaromír Břehový ze Žlutice napíše hru, která je řemeslně kvalitní a nejen že má co říct na jevišti, ale musíš se k ní v duchu obracet ještě po dlouhé době. Krom toho jsem zahlcen teoriemi, protože cítím pořád velké mezery ve vzdělání a takový Umberto Eco, jeho Dějiny krásy či Dějiny ošklivosti, to je počteníčko. Hodně mě baví sledovat mladé tvůrce. U nich cítím velký potenciál a to mi dodává naději z nevyhasnutí, jestli mi rozumíš. Nedávno jsem v Rudolfinu slyšel absolventský koncert mladičkého Pavla Trojana a byla to bomba! Zde bylo vidět – a samozřejmě slyšet – že ti mlaďoši mají úctu ke klasice, ale postupy a prostředky si volí úplně sami, nové a jinak. To mě láká a obohacuje. ZP •• Máš z něčeho hrůzu? Hloupost je nebezpečná, ale té se dá vyhnout. Horší je inteligentní závist často spojená s hamižností. Když jí trpí politici, ať lokální – už jen třeba na pracovišti – až po ty nejvýš postavené, to je snad nejhorší průvodní jev dnešní doby. A pak mediální hyenismus. ZP •• Tvé oblíbené jídlo a nápoj? Jak si představuješ ideální dovolenou? Myslíš na závěr zase odlehčovací oblíbenou čtenářskou otázku? Už jsem ti prozradil, že jsem – nevím, zda dokonce nezdravě – zvědavý. A tak kdekoli se ocitnu, zkouším všechno. Nedovedu si představit, že bych si například do Itálie nebo Francie vezl s sebou v zavařovačce svíčkovou s knedlíkem, nebo 17 zamražených řízků. Do nedávna jsem nejedl pouze koprovku. To byl asi následek socialistické školky. Od té doby, co mi jí ale poprvé uvařila moje žena, nemůžu se jí nabažit. Ale stejně u mne vítězí ryby na všechny způsoby, favority jsou mořské plody. K tomu samozřejmě víno. To je dovolená, že? Foto, návrhy a kresby: osobní archiv P. Kolínského | |
| Příště: ŘÍKÁME SI »BRATŘE« | |
| Dosud uveřejněné | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 09. 2009.
Další články autora
- Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (4)
- Jaroslav Čvančara - Zdeněk Pošíval: Dvě řádky stop
- Alexandra Juráčková - Zdeněk Pošíval: Vím dopředu, jaký to bude, a doufám, že se to nestane
- Jana Indrová - Zdeněk Pošíval: O bohu, zdraví, vínu a veliké lásce
- Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Jiří Suchý |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Stanislav Motl |
 |
Josef Fousek |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
PhDr. Jiří Grygar |