Jiří Suchý: Elektrická puma (1)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Milí čtenáři následujícího „románu na pokračování“!
Počátkem sedmdesátých let minulého století nastupující tzv.normalizace způsobila, že vše začalo být postupně podrobováno tvrdé cenzuře. Následující řádky by nejspíš byly zanedlouho pro jméno jejich autora považovány za nežádoucí, leč stalo se, že v časopise AHOJ na sobotu mohla ještě v prvních číslech roku 1971 Elektrická puma vycházet.
O tři roky později posloužil pak tento - od té doby až dodnes - už nikde nepublikovaný text jako předloha k „nevýpravnému muzikálu pro tři klauny“ – Jiřího Suchého, Jitku Molavcovou a Josefa Dvořáka.
Hudbu k Elektrické pumě složil Ferdinand Havlík a dílko se pak v jevištní podobě dočkalo na scéně divadla Semafor přes 200 repríz.
Elektrická puma otiskovaná na pokračování v AHOJI byla pozoruhodná ještě jednou skutečností: Jejím ilustrátorem se stal Bohumil Konečný, přezdívaný Bimba.
Tento neprávem opomíjený český výtvarník, ilustrátor knih Jaroslava Foglara a Otakara Batličky a časopisů Vpřed a Mladý hlasatel, žil v letech 1918-1990 a uznání, jaké si zasluhoval, se mu za jeho života nedostalo. Teprve rozsáhlá výstava v Obecním domě na přelomu let 2008-2009 ukázala jak velký a všestranný to byl umělec.
Jsme rádi, že bylo Pozitivním novinám dovoleno, aby se původní Konečného ilustrace k Elektrické pumě mohly znovu dostat k čtenářům. - Ondřej Suchý -

Jiří Suchý: ELEKTRICKÁ PUMA (1)

Zdůvodnění
V šedesátých létech 20. století šimral nervy důvěřivého občana západní polokoule jistý agent Secret Service. (Secret neznamená jen výměšek žláz, ale i slůvko tajný. Rovněž Service překládáme jako služba a ne jinak.) Zmíněný agent se jmenoval James Bond a jeho výstřední způsoby byly u nás mnohokrát kritizovány a filmová zpracování jeho kousků zůstala projektorům našich kin utajena.
Ponechme Západu jeho agenta 007 a pozastavme se u jiné postavy, na kterou nevděčná veřejnost dávno už zapomněla. Sledujme na chvíli muže, který dokázal zplodit neméně pozoruhodné činy a navíc i samotného Jamese Bonda! Ano, mám na mysli Jamesova otce Františka. Kdo dnes ví, že na počátku našeho století se Jamesův otec proslavil neméně velikými činy? Já to vím a dalšími řádky chci splatit za lidstvo dluh tomuto zapomenutému hrdinovi.

O přísně tajné výstavě moderního válečnictví, která se uskutečnila 5.března 1912 za účasti hlavy onoho státu

Byl to neobvyklý pohled: uprostřed sálu, plného sádrových andílků, kterým koukalo rokoko z očí a jejichž počet se zdál být, díky nesčetným zrcadlům ještě daleko větší, stál na krásném perském koberci tank, vzor 1912. Stál zde připraven zasáhnout do nejbližší světové války, která zatím dosud nehrozila. Šel z něj strach a na tom nic neměnila ani ta vlajkosláva okolo.
V témže sálu se pak nacházely i další exponáty: kulomety, kanóny, pušky a granáty, a nechyběl zde ani plátěný letoun, ze kterého se budou jednou ručně shazoval bomby na bezmocný cíl.
Zatím venku se zcela bezpečně schylovalo k jaru, některé děti si už vyběhly v podkolenkách a když se člověk podíval docela zblízka na větvičku keře, zpozoroval, že vrchol pupence je světle zelený.
Přesně v jedenáct pět nula nula místního času vstoupil do zmíněných výstavních prostorů důstojný průvod pánů ve fracích a v generálských uniformách. A v čele průvodu šel vousatý pán, což nebyl nikdo jiný než státní president, jehož portrét v mladším provedení visel uprostřed té vlajkoslávy.
Průvod se zvolna sunul od exponátu k exponátu a všichni pohybovali uznale hlavami, když důstojník, pověřený odborným výkladem, podával udivující informace o vystaveném zboží.
Celá tato oficiální událost by měla hladký průběh, kdyby pan president nevyslovil přání vlézt si do tanku, nebo lépe: kdyby za sebou nebyl zavřel poklop. Naprostá tma, v níž se ocitl, způsobila ztrátu orientace, díky které se tápajícímu státníkovi bezděky podařilo nastartovat motor a vyděsit přítomnou generalitu. Naštěstí se objevila malá konstrukční vada a motor záhy zhasl. (Od té doby se ho už nikomu nepodařilo uvést do chodu a prototyp tanku byl později odvezen do šrotu.)
Nelze se divit, že se president chtěl dostat urychleně ven z tohoto nedobrovolného pobytu, nevěděl však kudy. Pomoci zvenčí by se nedočkal - odtud byl tank naprosto nedobytný. (Prý opatření proti nepříteli, který by chtěl do tanku vniknout.) Narychlo povolaný konstruktér počal hlavě státu udílet pokyny dělovou hlavní, která byla jediným pojítkem vzácného tankisty s okolním světem. Ale i tak to trvalo víc než půl hodiny, než se presidentovi podařilo otevřít spolehlivý patentní uzávěr. A podařilo se mu to opravdu v poslední chvíli - těsně po tom, co padl návrh nechat presidenta v tanku a zvolit nového.
Když byl původce tohoto návrhu odsouzen na místě ustaveným stanným tribunálem k smrti a vzápětí presidentem velkoryse omilostněn, pokračovalo se v prohlídce.
Průvod zastavil u zvláštního přístroje, který svou vnější podobou připomínal známou stříbrnou a bohatými ornamenty zdobenou registrační kasu značky National. Když se výkladem pověřený důstojník dostatečně pokochal na tázavých pohledech přítomných, spustil:
- Tento přístroj nám dokáže vyznamenat individuálně osmdesát vojáků za pouhých čtyřicet pět minul!
To pravil a rozhlédl se po nedůvěřivých tvářích. Pak se postavil ke kase a na jeho halasný povel se dostavil parádním krokem vojín, který z kapsy svého vycházkového stejnokroje vyňal jakousi knížečku a podal ji důstojníkovi. Byl to Bojový výkaz - knížka, do které vojínům zaznamenávají jejich desátníci všechny úspěchy i neúspěchy.
Důstojník zalistoval ve výkaze a všechny zaznamenané úspěchy namarkoval ukazovákem na registrační kase. Pak slavnostně zatočil klikou.
Nejprve se ozvalo jakési zahrčení, které způsobilo, že konstruktér kasy se nenápadně oddělil od průvodu a zmizel na toaletě. Nebylo však toho zapotřebí, neboť vzápětí se rozezněla krátká zvonkohra, která postavila všechny přítomné do pozoru, neb to byla krátká variace na motiv národní hymny.
Když zvonkohra dozněla, vysunula se z kasy zásuvka s medailí a s frčkou. Důstojník připnul vojínovi medaili ke hrudi, frčku na rameno a pak mu potřásl rukou.
- Tak a to je všechno!
Celá akce trvala něco přes půl minuly a důstojník už stál připraven vyznamenávat další a další vojíny. Bylo to něco nevídaného a generalila odměnila potleskem konstruktéra, který se za tím účelem vrátil z toalety. Celá suita se pak přesunula k dalšímu exponátu. Byl to veliký kovový rám s řadou mohutných cívek. Každá cívka pak byla označena vlastním nápisem: 1.regiment, 2.regiment, 3.regiment . . . atd. Předvádějící důstojník se jal vysvětlovat:
- Tento přístroj nám zase podává přesné informace o pohybech pluku!
Pak požádal hlouček, aby vydal jednoho dobrovolníka. Nikomu se do té nejistoty nechtělo a tak po chvilce dohadování byl konečně nastrčen starý generál v. v., který vůbec nechápal oč jde. Důstojník odvinul z jedné cívky kus lana, uvázal jej onomu generálovi k noze a prohlásil:
- Lano uvážeme takto k noze velitele pluku. Odvíjí-li se, víme, že pluk postupuje. Je-li pluk na ústupu, lano se samočinně navíjí na cívku, jednak proto, aby se nepletlo ustupujícím pod nohy a jednak, aby byl štáb informován, že pluk ustupuje.
Stařičký generál se na popud ostatních počal procházet po sále a skutečně: pokud se od přístroje vzdaloval, lano se odvíjelo - když se vracel, navíjelo se zpět na cívku, díky jakémusi péru. Horlivý důstojník se jal pokračovat ve výkladu:
- A ještě jedna zajímavost: pomocí tohoto zařízení lze rovněž provést okamžité odvolání velitele z funkce.
Na ta slova stiskl důstojník svým ukazovákem, kterým před chvílí tak dovedně namarkoval vojínovy úspěchy, malé tlačítko, kterým byl uveden do provozu silný motor. Cívka se počala otáčet, lano navíjet a generál, který se tou dobou procházel kdesi na druhém konci sálu, byl drasticky vlečen za nohu nazpátek. Zpočátku skákal po jedné, ale tento úkon neodpovídal jeho pokročilému věku a tak byl zbytek cesty vlečen po podlaze, která jakkoliv se zdála býti čistou, přece jen nepěkně poznamenala generálovu bílou uniformu.
Když bylo generálovi pomoženo na nohy a předvádějící důstojník zatčen, pokračovala prohlídka výstavy. Náhle se vedral do popředí malý, v civilu oblečený muž, kterého nikdo neznal. Požádal přítomné o klid a pak sebevědomě prohlásil:
- Nyní se bude předvádět naše nová, tajná zbraň. Prosím, aby všichni, kromě pánů presidenta, ministra národní obrany a náčelníka generálního štábu, opustili tento sál!
Všichni hleděli s úctou na malého muže, který tak suverénně určil, kdo smí zůstat a kdo ne. Nikdo se neopovážil protestovat a všichni přebyteční opustili s mumláním sál. Zůstali zde pouze čtyři muži, na jejichž bedrech spočívala bezpečnost celého státu. Stáli tu tiše, vědomi si významu okamžiku, jen náčelník štábu byl poněkud nervózní. Chvilku přešlapoval na místě, ale pak si dodal odvahy a pravil:
- Promiňte, ale mám tu vedle manželku, která by rovněž moc ráda viděla tu tajnou zbraň. Mohl bych - - ...
Nedopověděl, protože malý muž v civilu se neuvěřitelně zakabonil. Pak pravil skrze zlověstně zaťaté zuby:
- Pan náčelník generálního štábu teď okamžitě opustí výstavu, půjde domů a nebude vycházel z bytu, dokud se jeho případ nepřešetří.
Nikdo si netroufl odporovat, nikdo se generála nezaslal a jemu tedy nezbylo nic jiného, než uposlechnout. Malému muži v civilu však jistě neušlo, že náčelník při odchodu z výstavy vzpurně pohodil hlavou.
Kdo byl vlastně ten malý muž s tak velkou mocí? Nebyl to nikdo jiný, než sám ministr utajení - ministr, který se sám dokázal utajit tak, že ho nikdo, kromě presidenta neznal! I na oficiálních fotografiích býval pod jeho jménem zveřejňován nejhezčí z jeho náměstků. Tento člověk byl na tomto místě pánem celé situace. Zbraň, kterou hodlal předvést, byla držena v neuvěřitelné tajnosti a dnes měla být ponejprv poodhalena rouška, která ji halila.
Ministr utajení se náhle zahleděl upřeně na oba muže, kteří tu zbyli. President jeho pohled vydržel, ministr národní obrany lehce zavrávoral. Nemusel to snad být důkaz o ministrově špatném svědomí, ale ostražitost muže v civilu byla bezmezná. Požádal stručně ministra národní obrany, aby se rovněž vzdálil. Vojensky rázným krokem a hlavou hrdě vztyčenou opustil starý ministr sál. Hned za jeho dveřmi však třeskl výstřel. . .
President a ministr pro utajení chvíli postáli se sklopenými hlavami a uctili tak památku hodnostáře, který je tak náhle opustil. Pak president suše prohodil:
- Doufám, že já ve vašich očích obstojím, jinak byste si musel tu tajnou vymoženost prohlížet sám.
Ministr se jen usmál a pak vyjmul z kapsy zapečetěnou obálku, rozlomil její pečeť a z obálky vyňal lístek s heslem. Pak přistoupil ke stěně, ve které byl dokonale kamuflovaný trezor, vytočil heslo a otevřel dvířka.
V trezoru nebylo nic, než další obálka s dalším heslem. Byla rozlomena další pečeť, vyjmuto další heslo a oba muži přešli na druhou stranu sálu, ke dveřím dalšího trezoru. Ministr utajení přečetl heslo, lístek, na kterém bylo napsáno, spolkl a pak vytočil heslo na patentním zámku - dveře se však neotevřely. President se usmál:
- Nevysvětlujte si to, pane ministře, jako nedůvěru.
To pravil president a vytáhl z kapsy složitý klíč, kterým byla vrata trezoru otevřena. Uvnitř trezoru nebylo nic jiného, než opět trezor – pochopitelně menší. Tento trezor byl na rozdíl od předešlých zapečetěn a to nasvědčovalo tomu, že už je posledním. President pečetě trezoru rozlomil a z kapsy vyndal další klíč. K jeho překvapení klíč k zámku tohoto trezoru nepatřil.
- Pane presidente, ani vy si nevysvětlujte následující opatření jako nedůvěru, - pravil ministr, vyndal z kapsy správný klíč a vsunul ho do zámku. Pak se napřímil a slavnostním hlasem zvolal:
- Pane presidente, pokládám si za čest předvést vám naši zázračnou zbraň - elektrickou pumu, která dokáže ve vteřině ochromit celou nepřátelskou armádu!
Pak okázale otevřel těžké dveře pokladny - ta však zela prázdnotou. President hleděl do prázdné pokladnice naprosto nechápavě, za to ministr pro utajení tušil. Ztvrdly mu rysy a on šeptl jediné slovo:
- Hadžadžadž!

Pravá tvář Hadžadžadžova
V nádherném maurském interiéru svého paláce seděl Hadžadžadž. Seděl skloněn a zadumán nad malým předmětem a zdálo se, že nemůže věřit tomu, že ta nepatrná věc, která tu tak prostě leží na stolku, měla zničit celou jeho armádu.
Tento drobný muž, jehož silueta se rýsovala proti bohatě tvarovanému otvoru okna, připomínal svým fantastickým úborem nějakého velekněze. Ne však svým prostoduchým výrazem, za kterým by nikdo nehledal mozek člověka, který dnes, ve svých čtyřiceti létech, se stal obávaným a neomezeným vládcem, před jehož dravostí se třásla značná část Orientu. Ďábelská krutost a lstivost, která tohoto zlosyna proslavila, nedala se k ničemu přirovnat. Ve srovnání s ním by vyzněl biblický Herodes jako přítel dítek! Ten však, kdo spatřil jeho plaché, i když poněkud šikmé oči, nemohl nikdy uvěřit pověstem, které ho předcházely. Několik hodin proseděl Hadžadžadž nad malou bombou a nikdo nemohl z jeho pohledu vyčíst, co mu po celou tu dobu vířilo hlavou. Zdálo se, že nic.
Při stěnách místnosti stala řada Hadžadžadžových přisluhovačů v nádherných kombinézách, ušitých ze zlatem bohatě zdobených brokátů, a tito mužové, dychtiví položit za svého Hadžadžadže život, čekali napjatě na sebemenší pokyn. A někteří, kteří zde sloužili už delší čas, předvídali, že se schyluje k výroku. Nemýlili se.
- Zničíme je jejich vlastní zbraní, - prohlásil náhle Hadžadžadž.
Tato věta se změnila v myslích přisluhovačů v povel, který jim přikazoval tleskat a jásat, vyskakovat, ano i metat kozelce a to vše tak dlouho, dokud Hadžadžadž nepokynul, aby přestali a aby ho nechali o samotě.
Tiše a poslušně opustili přisluhovači místnost a dva poslední vzali s sebou i pumu. Hadžadžadž zůstal sám. Pomalu povstal a velebným krokem přešel sál.
Tam na konci místnosti visel na stěně předmět, který by Evropan pravděpodobně nikdy nepovažoval za hudební nástroj. Hadžadžadž sňal předmět se stěny, posadil se k oknu tak, aby poslední paprsky dnešního dne se odrážely od zlata jeho pluviálu a pak hrábl do strun. Neuvěřitelně lahodné tóny se rozletěly sálem a zloduch počal tiše zpívat přesmutnou píseň o svém ztraceném dětství . . .

Přistání záhadného letounu
Na podvečerním nebi plul dvojplošník.
Pokud by pilot pohlédl dolů, neviděl by nic, než veliký ostrov, obklopený mořem. Kdyby se opovážil sletět níže, zjistil by, že ostrov je dokonale opevněn. A musel by už letět docela nízko, aby postřehl, že na jednom z bunkrů stojí dva Hadžadžadžovi přisluhovači a triedrem pozorují záhadné letadlo.
Malý letoun zatím krouží nad ostrovem a z otvoru pro pilota ční hlava Františka Bonda, který nám stojí za to, abychom se s ním blíže seznámili.
Jeho otec - rodák z Osečan u Sedlčan - odjel kdysi s cirkusem do Nového světa. Zde se zamiloval do prodavačky horkých kaštanů a z lásky k nim i k ní se opomněl vrátit do vlasti. Narodivší se František vyrůstal pak ve skrovných poměrech. Jeho duševní vývoj byl postaven na četbě drobných knížeček o Leonu Clifftonovi, Sherlocku Holmesovi a jiných, pod jejichž dojmem se dal František později do služeb policie.
Dodnes by se patrně procházel s pendrekem v ruce periferií a naháněl strach opilcům a drobným zlodějíčkům, kdyby se nebyl proslavil dopadením penězokazů, odhalením mnohonásobného vraha žen, záchranou dvanácti tonoucích, kterým v poslední chvíli duchaplně hodil stébla, zlikvidováním tlupy vlakových lupičů, dopadením atentátníka a usvědčením špiónky-prostitutky z obojího.
Po léto slušné řádce úspěchů se stal záhy policejním prefektem, až do onoho okamžiku, kdy přijal lákavou nabídku ministra pro utajení.
Snad by se slušelo uvést, že František Bond byl navíc člověk neobyčejně šaramantní a pokud se někdy objevil v salónu, pak jedině jako lev. (Naposledy na loňském maškarním plese, kde jeho bystrá hlava, pokrytá umělou hřívou, dokázala vydedukovat, kdo z přítomných odcizil paní domu briliantový přívěsek.)
Tolik o Františku Bondovi, agentu pro úkoly zvláště tajné a zvláště nebezpečné, jehož letoun, kroužící nad ostrovem, se pojednou kvapně počal snášel dolů.
V bunkrech se zatím rozezvučely poplachové zvonkohry a vojáci počali kvapně vybíhat, hbitě se vyzbrojovat a stavět do řad. Jejich černé, lesklé kombinézy se míhaly v neustále se rozsvěcujících a zhasínajících světlech a na ramenou se jim tyčily dlouhé flinty s tenkými bodáky.
Letoun mezitím přistál na romantickém paloučku a František Bond z něj vystoupil, kupodivu stejně oblečen jako Hadžadžadžovi vojáci. Nechyběla mu ani puška s bodákem.
Tou dobou už vojáci dostávali rozkazy a nasedali na velocipédy. Značnou rychlostí pak ujížděli k místu, na něž nejspíš přistálo záhadné letadlo. František Bond se před nimi jen taktak stačil ukrýt v křovisku.
Vojáci seskákali s kol a počali obkličovat podezřelý prostor, uprostřed kterého se nacházel i keř, ukrývající slavného agenta. Kruh se zvolna stahoval a vojáci se blížili s připravenými bodáky k letounu.
V okamžiku, kdy roj černých mužů míjel keř, vystoupil z něj František Bond a nenápadně se přidal k pronásledovatelům. V okamžiku splynul s černou masou a těžko lze vydat svědectví o jeho dalším postupu.
Ví se jen, že kruh se u samého letounu uzavřel a jednotliví velitelé ohlásili štábnímu důstojníkovi nezdar pátrací akce. Štábní důstojník zrudnul, což vzhledem k jeho žluté pleti vyznělo oranžově, a pak nařídil znovu prohledat okolí.
Vojáci prohledali kdejaký keřík, dívali se i pod kameny a na jiná nemožná místa, leč marně. Když se jednotky opět shromáždily, byl štábní důstojník vzteky téměř bez sebe a vydal úsečný povel k návratu. Vojáci nasedli na svá kola a zvolna odjížděli. Jen u letounu zůstala stráž a několik důstojníků zde vyčkávalo na přistavení auta. K nim náhle přistoupil ubrečený voják a hlásil:
- Pane plukovníku, někdo mi ukrad kolo!

Pokračování
Další díly najdete zde

Ilustrace © Bohumil Konečný
S životem a dílem B. Konečného se můžete seznámit na stránkách www.bimba.cz 

Foto © archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 05. 2009.