Dobromila Lebrová: Jakub Arbes, spisovatel a novinář

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Jakub Arbes, spisovatel a novinář – 95. výročí úmrtí
 
Jakub Arbes je jedním ze spisovatelů, který má, jako například Alois Jirásek, tu smůlu, že byl v minulém režimu vyzdvihován jako spisovatel, který se tehdy režimu hodil. Na rozdíl od Jiráska to bylo pro jeho dílo týkající se sociálních poměrů dělníků. Arbes se zabýval utopickým socialismem, Pařížskou komunou i anarchismem. - Bohužel pro mnohé bývalé žáky zůstala u něj tato dříve tolik propagovaná příchuť až po současnost. V dnešní době se skoro neví, kdo to byl. Připomíná ho snad nejvíce smíchovské Arbesovo náměstí.
Ve vzpomínce bývalých žáků dvacátého století zůstává v povědomí snad ještě pouze to, že byl tvůrcem literárního útvaru nazvaného „romaneto“.
Sám časovou proměnlivost názorů nejlépe vyjádřil: „Zkoumáme minulé věky a útrpně se usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám.“
Byl to ovšem nejen spisovatel, ale i významný novinář devatenáctého století, který měl i tu odvahu, aby novinařinou živil sebe i svoji rodinu. Vedle romanet se zabýval i sociálním románem a studiemi o význačných osobnostech našeho kulturního života. Byl i divadelním kritikem a po určitou dobu také dramaturgem Prozatímního divadla.
Narodil se 12. června 1840 jako syn ševce na Smíchově. Smíchov ještě tehdy nebyl součástí Prahy. Jeho maminka si přivydělávala praním pro bohatší lidí. Přežil všechny své sourozence. Dům, ve kterém se narodil, už nestojí - bylo to v místech dnešního smíchovského Švandova divadla. Později jeho rodiče bydleli až u Anděla, v dnešní Nádražní ulici. Obecná škola, do které chodil, již také nestojí, ale stála na jižní straně nynějšího Arbesova náměstí. O ní později psal v romanetu „Ethiopská lilie“. Ještě před středoškolským studiem chodil do maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně.
Ve svém dětství a mládí byl svědkem proměny venkovského předměstí v průmyslovou čtvrť. Bylo to způsobeno především výstavbou Ringhofferovy továrny na parní a motorové vozy v r. 1852, na kterou pak v r. 1862 navázalo vybudování smíchovského nádraží. Tím se stal Smíchov místem s tehdy největším počtem dělníků u nás a nebylo tedy pro Arbesa ani možné, aby si dělnických osudů nevšímal.
Vzhledem k tomu, že byl nadaný, začal Arbes po obecné škole na Smíchově a na Malé Straně studovat na Staroměstské reálce u svatého Jakuba v Masné ulici. Zde se seznámil s o rok mladším Juliem Zeyerem (1841 - 1901), pozdějším básníkem. Na této škole pobýval mezi roky 1854 až 1856, pak přešel na novoměstskou německou reálku do Mikulandské ulice. Jejím ředitelem byl tehdy P. František Schneider (1794 - 1858), Bolzanův žák a spolupracovník, jehož Arbes vypodobnil ve svém romanetu „Ukřižovaná“. Druhým učitelem, který ho velice ovlivnil, byl o pouhých šest roků starší Jan Neruda (1834 - 1891), který se pak stal Arbesovým přítelem a rádcem. Arbes studoval také jazyky - italštinu, francouzštinu, ruštinu, chorvatštinu a polštinu.
Od roku 1855 si Arbes psal deníky, v nichž se objevovaly jeho první literární pokusy. Byly to básně, nejdříve v němčině, ale postupně se čím dál více cítil jako český vlastenec.
Jeho básně byly nejdříve lyrické s osobními náměty, případně básně vlastenecké nebo i pijácké, které uveřejňoval v časopisech „Rodinná kronika“, „Lumír“, „Zlatá Praha“, „Květy“, „Světozor“ a „Osvěta“. Postupně přecházel k politickým a satirickým veršům.
Jeho prvním romanetem byl ještě na střední škole „Ďábel na skřipci“ z r. 1857, který vyšel až v r. 1866. Nevěděl si rady s literárním zařazením tohoto útvaru, tak mu Neruda poradil jméno „romaneto“. - Romaneto je románová novela menšího rozsahu, ve které se vyskytují vědecké, filozofické a sociální úvahy. Má napínavý děj s fantazijními nebo detektivními prvky. Na začátku nepochopitelná záhada je na konci vysvětlena. Jakub Arbes dodával poutavosti svým romanetům tím, že je vyprávěl v první osobě, jako kdyby se jednalo skutečně o jeho vlastní zážitky.
Po maturitě v r. 1859 začal studovat pražskou polytechniku, ale tu nedokončil a začal publikovat. V r. 1860 byly zveřejněny jeho první práce v časopisech „Lumír“ a „Humoristické listy“.
Četl světové romantiky Edgara Allana Poea (1809 - 1849), E.T.A. Hofmanna (1776 - 1822), Charlese Dickense (1812 - 1870) a Nikolaje Vasiljeviče Gogola (1809 - 1852) a inspiroval se jejich popisem tajemna.
V r. 1862 se seznámil s Josefinou Rabochovou, dcerou soustružnického mistra z Nového Světa na Hradčanech, která se později stala jeho manželkou. První dceruška Marie se narodila ještě před svatbou, ale brzy zemřela. Svatba manželů Arbesových byla v r. 1867 a tehdy se snažil Arbes usilovně pro zabezpečení rodiny najít pevné zaměstnání. Po svatbě novomanželé nějakou dobu bydleli v bytě jejích rodičů v domě U tří lilií na Novém Světě. Toto místo Arbes zvěčnil ve své povídce „Od rakve k tanci“. Nedaleké Loretánské náměstí je dějištěm povídky „Advokát chudých“. V samotné Loretě je děj romaneta „Ukřižovaná“.
Už v r. 1866 se Arbes ucházel o místo asistenta smíchovské městské rady, pak o místo úředního sluhy v Mladé Boleslavi, ale obojí marně. V r. 1867 se stal členem redakce „Hlasu“ a pak redakce „Vesny“ v Kutné Hoře. V tomto časopisu publikoval svoji poezii i prózu. Uveřejňoval srbskou lidovou poezii. Vzhledem k tomu, že se příliš zajímal o sociální problematiku a vzhledem k jeho postoji vůči rakouské vládě musel hned příští rok místo opustit a vrátil se do Prahy.
V r. 1868 se mu narodila dcera Olga, která se dožila dospělosti. Pak se postupně narodili tři chlapci, kteří zemřeli. Dva z nich ve velmi útlém věku, ale Edgar, toho jména druhý - se jménem po slavném americkém spisovatelovi Allanu Edgarovi Poeovi - zemřel jako velká naděje otcova v jedenácti letech.
Po návratu do Prahy nastoupil Arbes jako odpovědný redaktor mladočeských „Národních listů“ Julia Grégra (1831 - 1896). To ovšem mělo za následek mnohá vyslýchání, mnohé soudy za protivládní obsah listu.
V r. 1872 byl Arbes určen za redakci odpovídat porotnímu soudu v České Lípě za pět tiskových přestupků v „Národních listech“. Soud se konal v tehdejším hostinci „Zum Herzog von Reichstadt“, dnes se restaurace nazývá „U vévody“ v dnešní Moskevské ulici. Tehdy zasedávala porota v restauraci, protože v té době Česká Lípa ztratila statut okresního města a její úřední ínstituce byly různě nahrazovány. - Budova stále stojí.
Tentokrát se Arbesovi nepodařilo se vězení vyhnout, možná proto, že porota vůbec nebyla česká. Pokoušel se aspoň, aby si mohl vězení odsedět v Praze, ale nebylo mu to umožněno. Musel tedy nastoupit do vězení, které také bylo poněkud náhradní. Několik vězeňských cel bylo v budově bývalé kartounky, také v dnešní Moskevské ulici, tehdy to byla ulice Křížová. Budova dnes je školou a byla na ní Arbesovi odhalena pamětní deska. Arbes si zde odpykával svůj třináctiměsíční trest v letech 1873 až 1874. - Bylo to v letech po tzv. „prosincové ústavě“, kde Maďaři získali autonomii a Češi se marně o ni pokoušeli, a proto byly všechny pokusy o české sebeurčení tvrdě potlačovány.Před nástupem trestu se Arbesovi podařilo v r. 1873 vydat ještě pravděpodobně jeho nejznámější a nejslavnější romaneto „Svatý Xaverius“, o mladíkovi, který objevil v obraze svatého Xaveria od malíře Františka Xavera Balka (1724 - 1767) v malostranském chrámu svatého Mikuláše klíč k nalezení pokladu. Romaneto bylo napsáno tak sugestivně, že mnozí ze čtenářů se pokoušeli šifru v chrámu rovněž rozluštit.
V českolipském vězení napsal Arbes romaneta „Zázračná madona“ o elixíru života a „Sivooký démon“ o hrůzné konzervaci dětské mrtvolky. Zážitky z vězení uplatnil v romanetu „Duhový bod nad hlavou“.
Od r. 1876 do r. 1890 bydleli Arbesovi v dnešní Štefánikově ulici č. 11, nedaleko smíchovského kostela svatého Václava. V r. 1876 vyšlo romaneto „Ukřižovaná“ s motivem ženy na kříži a v r. 1877 romaneto o stroji času „Newtonův mozek“, umístěné do Letohrádku Kinských v Kinského sadech.
Arbesovo radikální smýšlení se nelíbilo ani majiteli a vydavateli „Národních listů“, Juliu Grégrovi, takže mu místo vděku za převzetí odpovědnosti za noviny a žalářování pod záminkou hospodářské krize dal v r. 1877 výpověď.
V r. 1878 se narodila Arbesovům druhá dcera Polyxena, později provdaná Gruberová (1878 - 1960), která se dožila dospělosti. - Tehdy Jakub Arbes živil vedle manželky a tří dětí ještě své rodiče, takže pro něj byla situace, když byl na dlažbě, velmi svízelná.
Pracoval tedy potom do r. 1879 jako dramaturg Prozatímního divadla. Na Smíchově redigoval časopis „Volné slovo“ a na Vinohradech redigoval časopis „Hlas předměstí“.
Pilně psal, také překládal. Přeložil spisy a články mnohých spisovatelů z různých zemí - mj. moravského, německy píšícího spisovatele Sigmunda Kolische (1816 - 1886), francouzského dramatika Victora Sardoua (1831 - 1908), norského dramatika Henrika Ibsena (1828 - 1906), francouzského filozofa Voltaira (1694 - 1778) a francouzského spisovatele Alfréda de Musseta (1810 - 1857). Z ruštiny překládal básně Michaila Vasiljeviče Lermontova (1814 - 1841).
V té době, kdy sám bojoval za holou existenci, se věnoval sociálním tématům. Je považován za zakladatele našeho sociálního románu. V r. 1878 vyšli „Kandidáti existence“, román z dělnického prostředí, kde představil rozpor mezi zájmy dělníků a majitelů továren. V románu „Mladí upíři“ z r. 1879 se zabýval otázkou generační, jak mladí draví kapitalisté neváhali zničit konkurenci - i kdyby se jednalo o členy jejich vlastní rodiny.
S Mikolášem Alšem (1852 - 1913) jako ilustrátorem vydával v letech 1880 - 1881 satirický časopis „Šotek“, inspirovaný epigramy Karla Havlíčka Borovského, kde však měl problémy s cenzurou i s financemi na jeho vydávání. Pokoušel se v něm vykreslit „osud talentu v Čechách“ - zabýval se životopisy našich významných umělců a jejich nepochopením - básníka Karla Hynka Máchy (1810 - 1836), malíře Josefa Mánesa (1820 - 1871), sochaře Václava Levého (1820 - 1870), spisovatelky Karoliny Světlé (1830 - 1899) aj.
Zamýšlel šestisvazkový román o dělnictvu; z tohoto úmyslu splnil pouze díl z r. 1883, nazvaný „Štrajchpudlíci“ o útlaku tiskařských dělníků. Název vycházel z hanlivého označení dělníků vyrábějících kartony.
V r. 1883 vyšel další román „Mesiáš“, v němž popisuje, jak se vrátil po emigraci do vlasti revolucionář z r. 1848 a jak byl zděšen tím, že společnost ideály, pro které trpěl, lehce opustila.
V r. 1890 vyšel román „Anděl míru“, který byl jednak popisem rozkladu hodnot způsobeného pronikáním kapitalismu na venkov a jednak vzpomínkou na nadaného zemřelého Arbesova synka Edgara.
Po r. 1890 žil Arbes v bytě ve Švédské ulici v Praze, na němž je pamětní deska z r. 1934.
Román „Poslední dnové lidstva“ z r. 1895 je sice popisem tragického osudu ženy, která trpěla pro domnělou nevěru, ale zároveň také vizionářským snem, jak může lidstvo dopadnout přílišnou rozpínavostí technických vymožeností.
Ke konci života se zabýval úvahami o sociální revoluci, které publikoval pod pseudonymem J. Svoboda. Jsou to statě „Z bojů o vykořenění lidské bídy“ a „První sociální revoluce“ z r. 1892.
První rozluštil Máchův intimní deník a zastával se spisovatele Karla Sabiny (1811 - 1877), který byl označen za denuncianta rakouské policie a vyobcován z českých kruhů.
Zabýval se také psychologií tvorby ve svých úvahách „Z duševní dílny básníků“, které vyšlo až posmrtně a „Z ovzduší umění“.
Namátkou některé osobnosti, které ho zaujaly - houslista a skladatel Josef Slavík (1806 - 1833) stať „Český Paganini“. Psal o herci Františku Krumlovském (1817 - 1875). Ze světových osobností si vybral svého milovaného Allana Edgara Poea, italského renesančního politika Nicollu Machiavelliho (1469 - 1517), francouzského politika Honoré Gabriela Mirabeaua (1749 - 1791), britského spisovatele Charlese Dickense (1812 - 1870), ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva a francouzské spisovatele Émila Zolu (1840 - 1902) a Victora Huga (1812 - 1885).
Z našich, dnes už skoro neznámých osobností, se zabýval novinářem a politikem Janem Stanislavem Skrejšovským (1831 - 1883) a prvním překladatelem Poeova „Havrana“ Vratislavem Kazimírem Šemberou (1841 - 1891).
Jakub Arbes byl činný při zakládání české Akademie věd a také působil v Umělecké besedě.
Většina jeho životopisců se zabývá ještě jedním rysem Arbesovy povahy. Byl zakladatelem hospodské společnosti Mahabharáta, která zasedala v hospodě u svatého Tomáše na Malé Straně a kam chodili jeho obdivovatel a následovník, spisovatel Jiří Karásek ze Lvovic (1871 - 1951), básník a revolucionář Josef Václav Frič (1829 - 1890), básník Adolf Heyduk (1835 - 1923), básník Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912), básník Bohdan Kaminský (1859 - 1859 - 1929), spisovatel Jaroslav Kvapil (1868 - 1950), básník Josef Machar (1864 - 1942), spisovatel Ignát Herrmann ( 1854 - 1935), spisovatel Josef Holeček (1853 - 1929), básník Rudolf Pokorný (1853 - 1897), ilustrátor Karel Krejčík (1857 - 1901) a další.
S dalšími umělci se setkával v restauraci U zlatého litru ve vinohradské Balbínově ulici, ale byly to hospůdky po celé Praze i jejích tehdejších předměstích. Nešlo mu o pití, ale o setkávání s přáteli.
Jako novinář se naučil ve dne psát a v noci dokončovat noviny, tak byl znám, že byl nejdříve vyprovázen svými přáteli až domů na Smíchov a pak je zase doprovázel sám, tak vyprovázení se dělo až do rána.
Poslední léta žil opravdu v existenční nouzi, stále hůře viděl. Ke konci života své úvahy už jen diktoval dceři Olze, která se neprovdala a starala se o něj i po smrti matky v r. 1912.
Když se vyskytovaly pochybnosti o jeho díle, pochyboval o svém díle rovněž.
Zemřel před pětadevadesáti lety dne 8. dubna 1914 ve svém bytě ve Švédské ulici. Pochován byl na smíchovském hřbitově na Malvazinkách, kde byli pohřbeni také jeho rodiče, manželka i děti. Na jeho hrobě je socha od sochaře Josefa Strachovského (1872 - 1913), který byl Arbesovým přítelem. Sochu vytvořil na Arbesův návrh.
K jeho životu a dílu lze říci tolik, že sice byl v některých myšlenkách překonán, ale pokud by se takováto osobnost vyskytla ve kterémkoliv jiném národě, byla by mnohem více ctěna. Vždyť to byl zakladatel české vědecko-fantastické literatury! Jeho dílo není o nic nudnější, než jeho vzorů i současníků - Poea, Dickense, Vernea. Jejich díla jsou také někdy rozvláčná - dřív se tolik nespěchalo! - Bohužel se stal také takovým „talentem v Čechách“.
Je velice smutné číst čtenářské deníky současných maturantů, že jeho jednotlivé knížky nepochopili, na druhé straně je ještě smutnější číst vyznání jeho prapravnučky s dotazem, zdali by bylo vhodné Arbesovo dílo po určitých jazykových úpravách v dnešní době vydat.
Už jen tato jeho myšlenka: „Chlubíme se pokroky vědeckými a zapomínáme, že všechny vymoženosti věd slouží rovněž k účelům dobrým jako zlým“, daleko předbíhá svoji dobu.
V padesátých letech dvacátého století působil Kruh přátel Jakuba Arbesa v Praze, ale i v České Lípě. V Praze byli jeho významnými členy spisovatelův vnuk Karel Gruber a profesor české literatury na Karlově univerzitě a velký znalec literatury doby národního obrození - Karel Krejčí (1904 - 1979).
Některé Arbesovy náměty byly zpracovány ve filmech. Byly to v r. 1919 „Sivooký démon“, v r. 1921 „Moderní Magdalena“ a “ Ukřižovaná“ a v r. 1941 „Advokát chudých“.
K padesátému výročí Arbesova úmrtí v r. 1964 byl odhalen na smíchovském náměstí v Praze, které nese jeho jméno, pomník od sochaře Jana Černého. Ulice s jeho jménem jsou v mnohých našich dalších městech. V některých městech jsou po něm pojmenovány školy.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 04. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.