V bibli se praví, že na počátku bylo slovo….

Bible je nejčtenější knihou na světě. Přísahají na ni i američtí prezidenti, a tím posledním je Barack Obama. Ten teď přijíždí.
Přijíždí do země, kde na počátku její tradované historie také bylo slovo. Dokonce celé souvětí. Dvě souvětí. První o zemi zaslíbené a druhé o městě, jehož sláva hvězd se bude dotýkati. 

                                                                                                              Barack Obama, 44.prezident USA.

Praotec Čech ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Říp. Druhý den ráno se vydal Čech na horu a zvěstoval ostatním, co zhlédl.
„Již si nebudeme stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla být jmenována.“
Lid zvolal jednohlasně, ať se země jmenuje po Čechovi. Čech potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena, líbal zem a žehnal jí.

Na adresu města, kterému dnes vévodí Pražský hrad pronesla mýtická česká kněžna Libuše slavnou věštbu:
„Tak daleko, kam se dojde za jeden den, je v lese místo, které je rozděleno roklí. Na jižní straně je vysoká hora a ta se snižuje k veliké řece. Tam když přijdete, najdete muže, jak vyrábí ze dřeva práh. Od tohoto prahu pojmenujte toto místo Praha.
I knížata a lidé silní jako lvi se sklánějí ve dveřích, aby do nich nenarazili hlavou, stejně mocný bude i hrad, který se tam postaví. I jemu se budou klanět králové. Tento hrad bude první a největší v naší zemi, a všechny ostatní hrady k němu budou vzhlížet, protože tam bude sídlo králů. I město rozprostřené okolo tohoto hradu bude pýchou našeho národa. Vidím město veliké, jehož sláva se bude dotýkat hvězd.“

Své nespokojené vladyky, kterým se málo líbilo, že jim žena vládne, vyslala bájná česká kněžna Libuše do vsi Stadice, kde si za manžela vybrala Přemysla Oráče:
"Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův…"

Věštba kněžny Libuše se naplňuje. Jak ono to na počátku vlastně bylo?

Nejprve památná slova, která nás připoutala k této zemi a poté věštecká slova, která nám dala hlavní město a zajistila na dlouhá staletí potřebné vedení.
Pokud sledujeme rodokmen první české knížecí a královské dynastie Přemyslovců a jejich potomků na českém trůně, vidíme, že ta dlouhá staletí trvala vlastně donedávna. Republika v roce 2008 sice slavila své 90. narozeniny, ale srovnáním s délkou trvání české státnosti, slavila narozeniny ne už devadesáté, ale teprve devadesáté.
To, co se jeví z pohledu lidského dlouhé, až velmi dlouhé, je z hlediska věků zatímní epizodka. Nás ovšem velice zajímá, protože na jejím budoucím obrazu stále společně pracujeme. A před námi to dělali naši otcové a dědové. A tak dále. A aby to bylo přehledné, malujeme si rodokmeny. Pro nás, ale především pro potomky.
Při našem současném „budování státu“ bychom proto měli mít na zřeteli především zcela jednoduchou a staletími prověřenou aristokratickou filozofii:
„Vše co děláme nebo neděláme, musíme ospravedlnit v očích našich předků a v očekávání našich potomků."

Tuto starou pravdu určitě měl na paměti i český spisovatel, dramatik a publicista Ferdinand Peroutka při psaní svého stěžejního, byť nedokončeného díla Budování státu. Byl považován za nejvýznamnějšího představitele demokratické prvorepublikové žurnalistiky.
Z Československa odešel v roce 1948 s příchodem komunistické moci. V exilu poté zakládal a dlouhá léta vedl české oddělení Svobodné Evropy, rozhlasové stanice založené Kongresem USA pro šíření objektivních informací v totalitních režimech. V exilu vyšlo také několik Peroutkových knih, mezi nimi v roce 1959 v New Yorku vydaný Demokratický manifest:

„V historii vždy byly obsaženy světlo a tma, možnost a nutnost, rozumnost a chyby. Možnosti vždy musely být rozvíjeny vědomým úsilím, výsledky vždy střeženy, chyby vždy napravovány. Opakujeme, obnovujeme dávnou lidskou volbu mezi svobodou a nesvobodou. Jinak by historie klesla na úroveň hromady příhod a náhod. Tu i předkové by v našich rukou ztratili svou čest a velikost“.

Ferdinand Peroutka se politicky nikdy příliš neangažoval, přesto ho velká osobnost české literární kritiky, historik Václav Černý, označil za nejschopnějšího a nejpůsobivějšího politického mluvčího prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Ještě než však byl Masaryk ve čtvrtek 14. listopadu 1918 parlamentem v nepřítomnosti zvolen hlavou státu, absolvoval v květnu triumfální přijetí americkými krajany v Chicagu a v New Yorku. Během následného turné po celých USA Masaryk „loboval“ pro československou samostatnost i na řadě setkání s představiteli a organizacemi krajanů, jejichž počet byl tehdy odhadován na více než milion.
Ve středu 19. června 1918 se poté v Bílém domě sešel na první schůzce (z celkových čtyř) s 28. prezidentem T. Woodrow Wilsonem a dosáhl ve věci vzniku nového Československa jeho plné podpory.

Masarykově návštěvě Chicaga v roce 1918 byl asi také přítomen Antonín Čermák, též Anton Cermak nebo chceme-li Tony Cermak, rodák ze středočeského Kladna. Byl tehdy významným politikem a Masaryk u něj hledal podporu už během první světové války. Čermák byl v roce 1902 zvolen za Demokratickou stranu do sněmovny státu Illinois a od roku 1909 byl členem městské rady Chicaga, jehož starostou se stal v roce 1931. Čermák, jako ostatní emigranti, byl pyšný na svůj původ a mluvil plynně česky. V roce 1932 navštívil Československo a také T.G.Masaryka v Topolčiankách. Zemřel v roce 1933 na následky atentátu, který byl na něj spáchán, když doprovázel nového amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta při jeho cestě do Miami na Floridě.
Prezident Barack Obama, mladší o 88 let než Antonín Čermák byl zvolen do zastupitelského sboru státu Illionis za stejnou Demokratickou stranu o 94 let později.

… Ferdinand Peroutka zemřel v New Yorku v roce 1978 a hlavním řečníkem na jeho pohřbu byl významný představitel české meziválečné umělecké fronty herec Jiří Voskovec, žijící také v americkém exilu. Ferdinanda Peroutku charakterizoval jako „muže, který déle než půl století stál dobrovolně sám na spisovatelské hlídce v obraně svobody a pravdy. Soustavně, trpělivě a se samozřejmou, bezvýhradnou věrností.“
Ferdinand Peroutka ani Jiří Voskovec († 1981 v Kalifornii) se pádu komunismu ve své vlasti v roce 1989 nedočkali, ale lidé doma věděli i z vysílání Svobodné Evropy, že zemřeli ve svobodném světě. Svobody se nedožil ani spoluzakladatel disidentského hnutí Charta 77 Václav Černý. Ten ale zemřel v nesvobodné Praze a tam o jeho smrti v roce 1987 tuzemská oficiální média nepřinesla ani řádku…tehdejší režim měl strach dokonce i z pouhé zprávy o úmrtí.

Ten nejzákladnější český rodokmen logicky patří Přemyslovcům a jejich potomkům na českém trůně.  Když ho poprvé viděl kameraman Miroslav Ondříček, napadaly ho věci. A souvislosti. Historické i současné.

                       

Ty současné – to je o českém vedení Evropské unie, nejmocnějším muži planety, jak bývá dnes s oblibou americký prezident nazýván a Prahou jako současným „hlavním městem“ Evropy.      

Ty historické jsou poněkud obsáhlejší. Připomínají Přemysla II. Otakara, mocného „železného a zlatého“ středoevropského panovníka. Za jeho vlády české království dosáhlo svého prvního velkého rozmachu.
Dalším vrcholem byla požehnaná doba vlády Přemyslova pravnuka po přeslici Karla IV. Toho si Češi nedávno vybrali za největšího z nich a jsou na něj patřičně hrdi. Nevídaný stavební rozvoj milované Prahy, z které tento český král učinil jako císař hlavní město Svaté říše římské, vzbuzují dodnes dennodenní obdiv turistů.
Karel IV. byl také po přeslici ve 20. generaci potomkem Karla I. Velikého (Charlemagne) a k odkazu tohoto „zakladatele Evropy“ se okázale hlásil. Při impozantním budování Nového Města pražského byl příkladně z jeho rozhodnutí roku 1350 na Karlově položen základní kámen kostela zasvěceného tomuto prvnímu císaři franské říše.
Evropská mise Karlova pozdějšího následníka na českém trůnu Jiřího z Poděbrad je zase ukázkou snahy spojovat evropské země už v 15.století. Bylo to tehdy především z obranných důvodů a s touto vizí česká výprava čtyřiceti pánů a rytířů v čele s královým švagrem Lvem z Rožmitálu a na Blatné dorazila dokonce až na „konec světa“ tehdejšího světa.
Poselstvo vyjelo z Čech v neděli 25. listopadu 1465, projelo Německem k Rýnu, přes Mechelen do Bruselu, přeplavilo se do Anglie, poté se vrátilo přes La Manche do Francie a přes Tours a Bordeaux pokračovalo na Pyrenejský poloostrov, kde se jeho cílem stalo třetí největší poutní místo křesťanů Santiago de Compostela (po Římu a Jeruzalému) a mys Finisterre, považovaný za onen „konec světa“.
Zpáteční cesta vedla přes Portugalsko, Barcelonu, jižní Francii, mocné severoitalské městské státy do rakouských zemí a odtud zpět do Čech.   
      

Tato „mírová a poznávací“ výprava se uskutečnila sice jen chvilinku - ale přesto - před objevením Ameriky. Možná, kdyby byl Kryštof Kolumbus rychlejší a nový světadíl objevil pro Evropany o 27 let dříve, vyrazili by čeští poslové z „konce světa“ přes oceán i do „světa nového“.
Takto se mezikontinentálního setkání „starého a nového světa“ dočkáváme - a v opačném gardu - až my, jejich potomci. Jako organizátoři, účastníci a svědkové této „dějinné a neopakovatelné chvíle“.
Do českého hlavního města Prahy přijíždí první americký prezident afroamerického původu k vrcholným jednáním s nejvyššími představiteli evropských států. A vše se odehrává v režii českého předsednictví !!!
V dávnověku Libuše věštila „Vidím město veliké, jehož sláva se bude dotýkat hvězd.“ Kdy jindy než tady a teď, přemýšlí o naplňování kněžniny věštby Miroslav Ondříček. A inspiruje tak i k tomuto písemnému pokusu o zachycení příběhu dějinného potkávání se amerického a českého. Kde jinde než teď a tady a na stránkách Pozitivních novin. Jde přeci o velmi pozitivní příběh. 

Pokud někdy bude chtít Miroslav Ondříček zachytit svůj příběh člověka a kameramana, asi ho nazve „Tudy jenom procházíme“.
Takový je totiž jeho pohled na život. Možná příliš pravdivé konstatování, ale s tím nemusíme naštěstí vůbec nic dělat, protože to tak je. Ale když už tedy tudy a teď jenom procházíme, patřičně si tu chvíli prožijme. Patří k  lidské ctižádosti - až na výjimky - zanechat  za sebou tu nejhezčí a určitě pozitivní šlépěj a mít na vše prožité ty nejpříjemnější vzpomínky. Tedy i na příležitostné „slavnostní chvilky“.  

Jsme jejich účastníky, není to naše zásluha, máme jenom štěstí, že nás sem osud a dějiny právě teď „zavály“. Nedá se z toho sice žít, protože těch všedních chvil je nesrovnatelně více a dostatečně nás vytěžují, ale ty neobyčejné zajišťují pro každého zase tolik potřebný občasný úkrok stranou ze zaběhnuté cesty do atmosféry nedělního svátečního oběda. Ty chvíle jsou tu proto, aby něco z  jejich předpokládané noblesy a povznášejícího hávu zůstalo i na pak.

Nechme se tedy na chvilku opět dojmout českou hymnou znějící na počest setkání českého a amerického prezidenta. Vzpomeňme, že je to už 175 let, kdy poprvé tato píseň zazněla.
Josef Kajetán Tyl napsal slova v Josefských kasárnách na dnešním pražském náměstí Republiky a melodii poté František Škroup za jedinou noc v Myslíkově ulici číslo 187 v domě „u Bonů“, kde bydlel. 
Lidem se líbila, spontánně si ji prozpěvovali, a tak často a dlouho, až se z ní stala státní hymna.  Když Bedřich Smetana odmítal žádost na vytvoření nové národní hymny, komentoval to slovy:
„Kterou píseň lid sám na svou hymnu povznesl, ta hymna jeho také zůstane“.

       

Bedřich Smetana si jako skladatel také „užívá“ své chvilky slávy. Již od první republiky souvisí s autoritou prezidenta neoficiální, ale tradiční zvyk, hrát při jeho příchodu fanfáry ze Smetanovy opery Libuše. Skladatel operu složil na motivy české mytologie a mezi jeho operami má zvláštní postavení. Podle jeho záměru měla být hrána pouze při významných příležitostech českého národa a toto autorovo přání je respektováno od prvního provedení až do dnešní doby.
Původně byla opera Libuše určena ke korunovaci rakouského císaře
Františka Josefa I. na českého krále. Ke slavnostnímu aktu ale nakonec nedošlo, i když z nedostatku času tomu určitě nebylo. František Josef I. totiž jako císař rakouský (nekorunovaný), král český (nekorunovaný) a král uherský (korunovaný 1867) vládl plných 68 let. Byl druhým nejdéle vládnoucím státníkem všech dob a měl tak oproti většině současných hlav státu výhodu, či nevýhodu, že nebyl nijak omezován volebním obdobím.
Pozitivní bylo, že mohl své kroky plánovat dlouhodobě, byl opravdu omezen jen délkou vlastního života. František Josef I. toho využil vrchovatě. Jistý problém mohl v tehdejších dobách nastat, když se člověk narodil do panovnické rodiny jako druhý, třetí nebo další v pořadí. A byl ambiciozní. Nedohlednost nadějí na „domácí“ trůn pak některé jedince vrhala do velkých dobrodružství.
To je také případ císařova bratra Maxmiliána Habsbursko-Lotrinského, honosícího se kromě jiných také titulem českého korunního prince. Ten neváhal a při první nabídce se vypravil za „svým“ císařským titulem až za oceán, do „nového světa“. Jeho mexický císařský mandát však trval jen krátce a Maxmilián skončil na popravišti.

Pokud se na chvíli zastavíme u textu české hymny, zjistíme, že po mnoha staletích - pokud lze mytologii měřit časem - vlastně jen rozšiřuje slova praotce Čecha o „zemi zaslíbené, zvěře a ptáků plné a medem oplývající“.
Po úvodním opakovaném lokalizačním dotazu, následuje další popis české krajiny:

„Kde domov můj, kde domov můj?
„voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká – domov můj“.

Když lidé tenkrát kdysi slyšeli praotcova slova o zemi zaslíbené, rozhodli se celkem bez váhání a zůstali. Země se stala jejich domovem a oni tenkrát asi ani moc nepřemýšleli o tom, že moře je daleko. Země se líbila
i generacím potomků a slova české hymny svědčí o tom, že potomkům i v předminulém století. Zřejmě ji nacházeli stále v tom nejlepším „tělesném a duševním stavu. Svěřená země byla řádně předávána z generace na generaci jako štafeta, a když byla jakýmkoliv způsobem občas zpustošena a ocitala se i na dně, snažili se předkové, podle svých schopností a daných možností, uvést ji opět do nejlepšího možného stavu - připravenou pro potomky. Je v tom smysl lidské existence. Co nejlépe tvořit, ne jen snaživě bourat.
Teď se odpovědnost nezadržitelně blíží k nám. Přišel náš čas. Převzít a řádně předat. A možná něco pozitivního ještě přidat. Bylo by možná dobré tady a teď využít příležitosti „slavnostní chvilky“ a zbavit se alespoň na chvíli - proboha - těch neřešících, nezajímavých, stále se opakujících, nudných a dokonce zlých hašteřivých smetištních půtek, kterých jsme každodenními svědky. Vyzdvihněme do popředí tvořivé, bořivým a průhledně mocichtivým nedopřávejme sluchu.
Pokud ale noblesu svého chování nevratitelně ztrácíme a rezignujeme i na pokus svými postoji okusit zcela jistě naplňující pocit státnictví, pokud to nejde a je to nad naše síly, nebo dokonce na to prostě nemáme, hned nezoufejme. Jsou tady ještě zlatá slova Voskovcova souputníka Jana Wericha a ta zkusme přenést do praxe:
„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je“.
Všímejme si hlavně těch „mnoha případů“. Moudré pravidlo říká, že to platí právě pro Tebe, který si teď myslíš, že se to týká někoho jiného.

Jako protějšek hymně české zazní v Praze hymna Spojených států amerických, které jsou sice věkem mladší než český stát, ale hymnu mají o dvacet let starší.
Její text The Star-Spangled Banner (Hvězdami posetý prapor) napsal už v roce 1814 35-letý právník a amatérský básník Francis Scott Key. Stalo se tak poté, co byl během britsko-americké války v noci z 13. na 14. září 1814 svědkem úspěšného vzdorování posádky americké pevnosti Fort McHenry v Baltimoru těžkému ostřelování z moře.
Bratr básníka si všiml, že text dobře „pasuje“ na melodii anglické anakreonské písně To Anacreon in Heaven od britského varhaníka a muzikologa Johna Stafforda Smitha, rodáka z anglického Gloucesteru a jednoho z prvních vážných sběratelů partitur Johanna Sebastiana Bacha.
Jeho skladba byla původně oficiální písní Anacreonské společnosti, která byla vlastně londýnským gentlemanským klubem amatérských hudebníků, scházejících se v 18. století k pravidelnému koncertování. Docházeli právnící, lékaři, literární kritici, historici aj.
Po malých hudebních úpravách se tedy modifikovaná verze Smithovy písně stala známou jako hymna USA, a to oficiálně z nařízení prezidenta T. Woodrowa Wilsona z roku 1916, které bylo poté v úterý 3. března 1931 stvrzeno zákonem přijatým americkým Kongresem. Text písně má čtyři sloky, ale běžně se hraje pouze první část. Tu také většina Američanů dobře zná.



Třetí písní, která bude znít Prahou během návštěvy amerického prezidenta Baracka Obamy, bude Óda na radost Ludwiga van Beethovena, která je oficiální hymnou Evropské unie.
Už v roce 1955 jí jako hymnu navrhl Richard Mikuláš hrabě Coundenhove-Kalegri, který mládí prožil v šumavských Poběžovicích, jež patřily jeho rodu. V roce 1923 založil Panevropskou unii, jejímž cílem bylo vytvoření demokratického svazu evropských států. Oficiálně byla skladba uznána za hymnu Rady Evropy až v roce 1972 a v roce 1985 se stala oficiální hymnou Evropské unie.
Óda na radost je původně báseň, napsaná Friedrichem Schillerem v létě 1785, oslavující přátelství mezi lidmi. Ludwigem van Beethovenem byla zhudebněna roku 1824 jako čtvrtá a závěrečná věta jeho Deváté symfonie. Jako hymna se používá pouze instrumentální verze, jejíž kompozice se ujal jeden z významných dirigentů 20. století Herbert von Karajan. Navrhl tři instrumentální verze - pro klavír, pro dechové nástroje a pro orchestr. 

        

Pokud se na chvíli zastavíme u velikánů světové hudby, bude se to týkat v souvislosti s Prahou především Wolfganga Amadea Mozarta. Mozartova Praha je jeden z přívlastků používaných ve spojení s tímto městem. Skladatel měl Prahu rád. Zajisté i proto, že jeho nejslavnější opery Don Giovanni a Figarova svatba byly v Praze s velkým úspěchem uvedeny a Mozart byl osobně přítomen. Bydlel nejen u manželů Duškových ve známé Bertramce, kde je dnes také jeho muzeum, ale během své první návštěvy v Praze roku 1787 také v Thunovském paláci na Malé Straně.

V paláci dnes sídlí britské velvyslanectví a trochu se i k němu váží souvislosti s rodem Přemyslovců.  Potomky této první české knížecí a královské dynastie, počínaje prvním historicky doloženým Bořivojem I. a jeho manželkou a patronkou české země sv. Ludmilou, jsou po přeslici, kromě členů mnoha českých šlechtických rodů, také příslušníci řady evropských královských dynastií. Mezi nimi i oba britští královští manželé. Ti jsou potomky i jiných českých panovníků např. Jiřího z Poděbrad, který je jejich předek dokonce hned několika genealogickými řadami.
Mezi předky královny Alžběty II. a jejího manžela Philipa vévody z Edinburghu je ale i příslušníci několika starých českých šlechtických rodů, například Lobkowiczů.
A právě laskavou spoluprací současné hlavy rodu Jaroslava Lobkowicze, jeho paní Elisabeth a britské velvyslankyně J.E. Lindy Duffield se podařilo předat rodokmen pro rodiče – graficky dokládající výše uvedená tvrzení - britské královské princezně Anně během její oficiální návštěvy České republiky.

 
                                                      Tabule měří v originále 2,5 metru.

Jsou jen dvě místa, kde by rodokmen mohl být ještě umístěn – na velvyslanectví obou zemí. V Thunovském paláci na britském velvyslanectví v Praze zůstala první kopie originálu rodokmenu a druhou kopii vezl s sebou do Londýna Miroslav Ondříček, který odjížděl do Velké Británie zahájit týdenní přehlídku svých filmů.
S úsměvem po návratu komentoval akt předání. Díky velkým rozměrům plátna hledali s panem velvyslancem Winklerem v rodokmenu významné postavy českých a britských dějin v pokleku na koberci významné postavy českých a britských dějin….
Připomenutí této historky je tak malou smutnou vzpomínkou na českého velvyslance Jana Winklera, který nedávno náhle v 51 letech zemřel. Čtenářům Pozitivních novin jeho památku připomene článek, shodou okolností také věnovaný dynastii Přemyslovců, který publikoval na stránkách PN. 

Podobně rozsáhlý rodokmen by mohl zdobit také českou ambasádu ve Washingtonu a americké velvyslanectví v Praze.
Několik amerických prezidentů je po přeslici totiž také potomky Bořivoje I. a sv. Ludmily, resp. jejich potomka prvního českého krále Vratislava I. Přemyslovce.
Kolik jednotlivých generací předků resp. potomků takové příbuzenství zahrnuje, ukazuje zde - na stránkách Pozitivních novin - poprvé publikovaný rodokmen prvního amerického prezidenta George Washingtona, jako potomka prvního českého krále.

Vratislav - freska ze znojemské rotundy.

Vratislav I. pochází z české dynastie Přemyslovců. Podle tradice, zachycené na přelomu 11. a 12. století v Kosmově kronice Čechů, byl zakladatelem rodu Přemysl Oráč, pocházející ze Stadic, kterého si vyvolila za manžela Krokova dcera Libuše (viz uváděné proroctví na začátku článku).
Jejich následníky měli být dle pověstí Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.
Hostivítovým synem měl být první historicky doložený český kníže Bořivoj I. Založil Pražský hrad a jeho manželka Ludmila se stala nejen první českou, ale i slovanskou světicí. Oba byli pokřtěni biskupem Metodějem.
Jejich syn Vratislav I. vládl krátce, ale stačil na Pražském hradě založit basiliku sv. Jiří. Za jeho syna Boleslava I. byly položeny základy tisícileté české státnosti. Boleslava II. opěvoval kronikář Kosmas jako knížete nejkřesťanštějšího.
Jeho syn Oldřich svým vztahem k pradleně Boženě zachránil dynastii před vymřením a jejich syn Břetislav byl kronikáři nazýván českým Achillem. A jeho syn Vratislav je už naším Vratislavem z rodokmenu. Jako kníže byl Vratislavem II., Vratislavem I. se stal jako první český král. Korunován byl na Pražském hradě 15. června 1085. O 7 let později se zranil při lovu a zemřel. Byl pohřben ve vyšehradském kostele.
 



Vzájemné příbuznosti Přemyslovců a amerických prezidentů jsou opravdu nesmírně vzdálené. Například pro 3. amerického prezidenta Thomase Jeffersona byl první český král v pořadí 26 105 832. předkem.

S jakou závratností se množství předků s každou další generací násobí, ukazuje srovnání Jeffersona s 32. prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem.
Ačkoliv se Roosevelt narodil „jen“ o 139 let po Jeffersonovi, první český král je u Roosevelta už jeho 1 046 691 344. přímým předkem.

Trochu s úsměvem o tom hovoří Zdeněk Sternberg, majitel hrdého hradu Český Šternberk, který stojí v české kotlině již bezmála 800 let:
„Mými přímými předky jsou nejen Přemyslovci a to doložitelně několika genealogickými řadami, ale také třeba oba královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic, při stavovském povstání v roce 1618 s takovou vervou vyhozeni z oken Pražského hradu. Kdyby těm pánům nezachránil životy hnůj, na který dopadli, já bych tady nemohl být.“
Ano každý předek je stejně důležitý.

Historik Dušan Třeštík hovořil v této souvislosti o genealogické hříčce. Má svým způsobem pravdu, pohybujeme se v řádu milionů, dokonce miliard předků, ale na druhou stranu každý náš přímý předek, byť ten nejvzdálenější, je pro nás vlastně životně důležitý. Kdyby nežil a nebyl, nebyli bychom tady ani my.





Na následujících snímcích jsou zachyceni někteří z českých šlechticů, kteří jsou stejně jako někteří američtí prezidenti potomky Přemyslovců.

Potomci Přemyslovců českých šlechtických rodů se sešli 27. a 28. července 2006 v Praze a v Mělníku. Připomněli si společně 700.výročí násilné smrti posledního českého krále z rodu Přemyslovců na českém trůně Václava III., který byl zavražděn v Olomouci 7. srpna 1306.

Pokud by visel na americkém velvyslanectví v Praze souhrnný rodokmen těch amerických prezidentů, kteří jsou po přeslici potomky Přemyslovců, a mohlo to být v roce 1917, měla by možnost si ho prohlédnout velmi zajímavá osobnost. Dokonce by vůbec nemusela chodit daleko.
Bydlela totiž přímo v Schönbornském paláci, kde dnes americké velvyslanectví sídlí. Na Tržišti 15 totiž od března do září roku 1917 měl svůj poslední samostatný byt pražský spisovatel Franz Kafka.
On by se i po zhlédnutí této „genealogické hříčky“ samozřejmě dál rád vídal s přáteli ve své oblíbené kavárně Café Savoy ve Vězeňské ulici a v salónu Berty Fantové v domě U Kamenného stolu, kde se scházel s Maxem Brodem, bratry Kischovými, Franzem Werfelem, Albertem Einsteinem, Leo Perucem a dalšími. Možná ale, že by se rád podělil s přáteli o tuto zajímavou informaci.
Americká ambasáda však sídlí v této barokní stavbě architekta G. Santiniho až od roku 1925. Místo by ale možná bylo. Palác má více než sto místností. 

Pokračování....     Druhá část článku

OHLASY NA ČLÁNEK

Milý pane kolego,

moc jsem si početl od Jana Drocara Věštba kněžny Libuše se vyplňuje - vše dobře do sebe zapadá, nechci být domýšlivý, ale jaká je moje dedukace: 17. 3 jste otiskli můj článek o tom, že B. Obama přijíždí do země TGM - ověřil jsem si své názory den předtím na sešlosti Masarykova demokratického hnutí a několika přátel z Masarykovy společnosti (tu dnes vede PhDr. Eva Broklová po Janě Seifertové, dceři Jaroslava Seiferta), všichni uvítali myšlenku poslat blahopřejnou zdravici přes USA velvyslanectví a připomenout skutečnost, že by nás moc potěšilo, kdyby se prezident USA poklonil památce TGM buď v Praze na Hradčanech nebo přímo u jeho hrobu v Lánech. Pozitivní noviny vše rychle zveřejnily! V té době ještě organizátoři uvažovali o veřejném projevu na Palachově náměstí s pozadím Hradčan. Mezitím obdrželo velvyslanectví naši zdravici, monitoring ambasády zaregistroval i do angličtiny přeložený článek v Pozitivních novinách o tom, že B. Obamu uvítá země TGM... a konečně včera bylo oznámeno definitivní místo projevu B. Obamy - u sochy TGM v Praze na Hradčanech!!!
J. Drocar jde ve svých úvahách ve svých dvou článcích ještě dále dále - provádí B. Obamu a jeho ženu po Praze, zatímco pánové "politikáři" Klaus a Topolánek se přetahují, kdo kam do jaké pivnice B. Obamu pozve!!! Havel k tomu zatím mlčel.

A ještě něco: J.Drocár, známý svými genealogickými vědomostmi, člověk s nesmírně krásným současným viděním světa doma i jinde na zeměkouli, se snad dopátral i toho, že mezi předky B. Obamy patří nejen anglický král Edward I. - a tím i Český Vratislav II, tudíž, jak v v rodokmenu dochází jiný autor - Miloslav Rechcígl, předseda Čs. společnosti pro umění a vědy v USA (mám čest ho znát, byl zde několikrát, naposledy v Mladé Boleslavi při setkání krajanů) až k počátkům prvního českého panovníka Bořivoje a jeho ženy kněžny Ludmily - těmi se pyšní náš Mělník a jim jsem také dal velké místo ve své encyklopedii Kdo byl a je kdo na Mělnicku (vydalo Libri 2008). Není to nádhera v tom mém uvažování? A teď si přinese z trafiky dnešní Lidové noviny a co nevidím: na straně 7 článek o tom, že M. Rechcígl "má nit od Bořivoje k Obamovi..." Ostatní už nalezne te sami. Umíte si představit mou velkou "stařeckou" radost!?

Krásně to do sebe zapadá jako puzzle - a jsem potěšen, že Pozitivní noviny byly u toho na samém začátku, že uveřejnili moji úvahu. Držím palce, přeji hezké jarní dny.

Miroslav Sígl, 2.4.2009 
miroslav.sigl(a)seznam.cz